Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda-li jsou uplatněné mimořádné opravné prostředky přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V projednávané věci, kdy je napaden rozsudek odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci, přichází do úvahy pouze přípustnost daná podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podmínkou pro aplikaci tohoto ustanovení je přitom závěr dovolacího soudu o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání žalobkyň a/, b/, c/, d/ i dovolání žalobce e/ splňují požadované obsahové i formální náležitosti (§ 241a odst. 1, § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a byly podány včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a v zastoupení advokáta (§ 241 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k posuzované přípustnosti podaných dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. mohl dovolací soud zohlednit pouze argumentaci dovolatelů napadající právní závěry odvolacího soudu, nikoliv už jejich námitky týkající se skutkových zjištění. Účinné uplatnění důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (v případě, že „rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“) je podmíněno přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/, která ovšem v projednávané věci není dána. Nejvyšší soud proto důvodnost uplatněného dovolaní posoudil pouze v intencích přezkumu právních závěrů odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Rozhodující právní otázkou v projednávané věci bylo posouzení rozhodného období pro uplatnění restitučního nároku ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích v souvislosti s právními účinky odnětí majetku dle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. 6. 1945 a č. 108/1945 Sb. ze dne 25. 10. 1945.
Tato otázka byla opakovaně řešena judikaturou vyšších soudů. Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutích publikovaných pod č. 15, 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konstatoval, že zákon o mimosoudních rehabilitacích se nevztahuje na majetek konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb., pokud rozhodnutí bývalého ONV, vydané podle § 1 odst. 4 dekretu, nabylo právní moc a vykonatelnost už před 25. 2. 1948.
Také rozhodnutí Ústavního soudu ČR připouštějí přezkoumání správních rozhodnutí o konfiskaci (výměrů) pouze vůči výměrům vydaným v tzv. rozhodném období (nález ze dne 2. 11. 1999 pod sp. zn. II. ÚS 70/99 i nález ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99). Souběžně se prosadil i širší výklad, podle něhož splňoval podmínku vzniku majetkové křivdy v rozhodném období i výměr, jenž byl vydán před počátkem tohoto období, avšak v důsledku podání odvolání (s odkladným účinkem) nabyl právní moc až v rozhodném období (nález ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96).
Jak odvolací soud správně uzavřel, předmětná věc nespadá do časového rámce křivd, které lze zmírnit podle § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. O splnění podmínek konfiskace sporného majetku rozhodoval Okresní národní výbor ve Š., který dne 1. 10. 1947 vydal výměr o konfiskaci předmětných nemovitostí K. a A. L., č.j. 10640/VI-47. Tento výměr byl doručen 14. 10. 1947 a právní moci nabyl dne 1. 11. 1947, tedy před 25. 2. 1948.
Na závěru, že v souzené věci není naplněna časová podmínka obsažená v § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nic nemění ani skutečnost, že otázka státního občanství právních předchůdců žalobců byla vyřešena až v rozhodném období. Rozhodnou skutečností v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích je totiž okamžik odnětí majetku státem. Je sice pravda, že zákon č. 243/1992 Sb. právě s odkazem na podmínku zachování nebo znovunabytí státního občanství oprávněných osob prolomil obecný časový rámec restitucí, učinil tak ovšem pouze výslovně ve vztahu k restitučnímu předpisu č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Takovýto krok je plně v pravomoci zákonodárce, bez legislativního podkladu však nemůže být – pouze interpretačními nástroji judikatury – aplikován i v režimu jiného restitučního zákona.
Dovolateli zamýšlený efekt nemůže mít ani jejich upozornění na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998, Pl. ÚS 45/97 (publ. ve svazku č. 10, nález č. 41, str. 277 – 79/1998 Sb.). V tomto zamítavém restitučním rozhodnutí Ústavní soud mj. dospěl k oprávněnosti vytýčení časové meze restitucí: „Je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Stanovení tzv. \"rozhodného období\", konkrétně jeho počátku k datu 25. 2. 1948, se opírá o rozumné a objektivní důvody, když zákonodárce byl nucen jasně vymezit časovou hranici, za kterou již zásadně nelze jít bez nebezpečí dalšího řetězení odškodnění až do doby předmnichovské republiky či ještě dále.“ Ústavní soud v citovaném rozhodnutí dále konstatoval určité prolomení rozhodného období zákonem č. 243/1992 Sb., přičemž upozornil, že: „se tak stalo metodou speciálně vymezených znaků oprávněné osoby v § 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., přijatého na základě zmocnění, obsaženého v § 7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.…. Připuštění takové výjimky je třeba chápat jako manifestní projev politické vůle zákonodárce, který však nic nezměnil na zásadě principiálně podmiňovat restituční nároky i nadále existencí zmíněného rozhodného období.“
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s hmotným právem (zákonem č. 87/1991 Sb.), jakož i v souladu s dotčenou judikaturou vyšších soudů.
Na základě výše uvedeného nemůže být přípustné ani dovolání žalobkyně d/, pokud jím napadla výrok odvolacího soudu potvrzující zamítnutí žaloby soudem 1. stupně ohledně zaplacení (vrácení) kupní ceny sjednané v kupní smlouvě uzavřené žalobkyní d/ a jejím manželem jako kupujícími a státem jako prodávajícími ve vztahu k části zkonfiskovaných nemovitostí v roce 1984.
Plnění, které stát získal prodejem zkonfiskované nemovitosti, je plněním přijatým na základě právem uznaného důvodu, a z ustanovení speciální restituční legislativy ani obecného předpisu nelze dovodit uložení povinnosti vrácení kupní ceny z platně uzavřené a účinné kupní smlouvy.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl.
Vzhledem k tomu, že o dovoláních bylo rozhodnuto věcně, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (243 o.s.ř.), který podal žalobce e/.
O nákladech řízení o dovolání bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. června 2006
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu