28 Cdo 633/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. Š. zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Bytovému podniku v P., a 2) Městské části P., oběma zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 418/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.2.2000, sp. zn. 19 Co 648/99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.2.2000, sp. zn. 19 Co 648/99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.3.1997, č.j. 17 C 418/95-114, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16.2.2000, sp.zn. 19 Co 648/99, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 jako soudu prvního stupně ze dne 22.3. 1997, č.j. 17 C 418/95-114, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku a rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byla původní vlastnicí jedné ideální čtvrtiny žalobkyní uvedených nemovitostí A. Š., která byla sestrou otce žalobkyně. Výše uvedená část nemovitosti přešla na základě darovací smlouvy ze dne 24. 4. 1963 do vlastnictví státu. Žalobkyně se stala oprávněnou osobou podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. Svůj nárok na vydání věci – jedné čtvrtiny nemovitosti uplatnila výzvou ze dne 18.4.1995 prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. B. Tato výzva však byla adresována Bytovému podniku v P., který v té době již nebyl osobou povinnou, neboť předmětné nemovitosti přešly podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obce. Odvolací soud shledal, že z ustanovení § 3 odst. 1 citovaného zákona nelze dovodit, že bylo možno vyloučit z přechodu na obec i majetek, na jehož vydání uplatnila nárok oprávněná osoba v době po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Vyslovil závěr, že k vynětí z přechodu do vlastnictví obcí mohlo dojít jen u majetku, k němuž byl nárok na vydání uplatněn před účinností zákona, t. j. 24.5.1991. Dnem účinnosti citovaného zákona přešly ostatní věci do vlastnictví obcí. Odvolací soud dospěl k závěru, že výše uvedené výzvě je nutno přiznat účinky podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění nálezu č. 164/1994 Sb., který nabyl účinnosti 1. 11. 1994. Dále dovodil, že pokud žalobkyně uplatnila svůj nárok proti druhému žalovanému u soudu až 19. 11. 1996 a žalovaný namítl promlčení nároku, pak tento nárok byl promlčen a nelze jej přiznat. Výrok o zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázka účinků řádné výzvy a výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. byla již v dané věci judikaturou vyřešena.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně zdůrazňovala, že účinky řádné výzvy podané u toho, o němž se oprávněná osoba na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, přecházejí na subjekt, na který věc měla přejít a který ji v současné době drží; včas podaná výzva u jednoho subjektu má právní účinky řádné výzvy u subjektu jiného. Další otázkou zásadního právního významu podle dovolatelky je to, zda posouzení gramaticky jednoznačného ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. u slova “uplatní” vylučuje z přechodu ze státu na obec pouze ten majetek, na který uplatnila oprávněná osoba výzvu do účinnosti tohoto zákona, nebo se vztahuje i na majetek, k jehož vydání uplatnila oprávněná osoba výzvu po účinnosti citovaného zákona. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, na základě něhož výše uvedené ustanovení citovaného zákona vylučuje z přechodu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně kterých byl nárok na jejich vydání uplatněn před účinností tohoto zákona, tedy před 24. 5. 1991. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. Dovolatelka proto navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24.4.2001, 28 Cdo 2599/2000, dovolání žalobkyně odmítl s odůvodněním, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, ohledně něhož nelze dovodit přípustnost dovolání z žádného ustanovení občanského soudního řádu. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, které se odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Ústavní soud ČR nálezem ze dne 20.2.2003, IV.ÚS 411/01, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2001 (28 Cdo 2599/2000), zrušil. Konstatoval, že dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání pouze podle § 239 odst. 2 o.s.ř., přičemž se zabýval jen otázkou přechodu majetku státu na obce podle zákona č. 172/1991 Sb. Dále vyslovil, že se dovolací soud nezabýval otázkou, týkající se účinků řádně podané výzvy u toho, o němž se oprávněná osoba na základě objektivně zjistitelných údajů domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, a zejména pak důsledků z toho plynoucích pro podání žaloby. Nevyjádřil se tedy k tomu, zda v návaznosti na závěry judikaturou již řešené, tj. že takové výzvě je nutno přiznat účinky, které s ní ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. spojuje, musela oprávněná osoba podat v zákonem stanovené lhůtě žalobu proti povinné osobě, u níž původně výzvu k vydání věci z uvedeného důvodu nepodala, na niž však přešlo zákonem č. 172/1991 Sb. vlastnické právo ke sporným nemovitostem, ačkoli i během této zákonné lhůty vlastnické právo dle objektivně zjistitelných údajů v evidenci nemovitostí této povinné osobě nesvědčilo.
V dalším průběhu řízení o dovolání po vydání zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud z právního závěru, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudu per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu (viz nález Ústavního soudu ČR ze 14.2.1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Ve smyslu této vázanosti názorem Ústavního soudu ČR musel se tedy dovolací soud zabývat v rámci přezkoumání rozhodnutí o odvolání, které bylo nutno pokládat takto za přípustné ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), „otázkou, týkající se účinků řádně podané výzvy u toho, o němž se oprávněná osoba domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží a zejména pak otázkou důsledků z toho plynoucích pro podání žaloby“ a také tím „zda v návaznosti na to, že takové výzvě je nutno přiznat účinky, které s ní ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. spojuje, musela oprávněná osoba podat v zákonem stanovené lhůtě žalobu proti povinné osobě, u níž původně výzvu k vydání věci z uvedeného důvodu nepodala, avšak na tuto osobu přešlo zákonem č. 172/1991 Sb. vlastnické právo ke sporným nemovitostem“.
Podklady pro posouzení těchto dvou otázek nebylo možné podle výsledků dokazování, provedeného v řízení před soudy obou stupňů, pokládat za postačující k posouzení „komplementární související otázky, mající v souzené věci klíčový význam“ (srov. str. 3, odstavec pátý, nálezu Ústavního soudu z 20.2.2003), když „právě z důvodu uplatnění námitky promlčení (ze strany povinné osoby) došlo v řízení před odvolacím soudem k zamítnutí žalobního návrhu žalobkyně“.
Musel proto dovolací soud posoudit rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když důvodnost žalobního návrhu žalobkyně byla posouzena pouze z hlediska aplikace a výkladu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. a nikoli již z hlediska (zdůrazněného ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR z 20.2.2003), zda totiž účinky řádné výzvy (§ 5 zákona č. 87/1991 Sb.), podané u toho subjektu, o němž se oprávněná osoba na základě objektivně zjistitelných údajů důvodně domnívá, že věc v rozhodnou dobu drží, přecházejí na subjekt, na který věc měla ze zákona přejít a který věc v současné době drží. Odvolací soud také pro posouzení této otázky neměl postačující oporu v provedeném dokazování, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolací soud tedy při posuzování dovolání dovolatelky vycházel z právního názoru obsaženého ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR, kterým je vázán, a na základě tohoto právního názoru dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky je přípustné ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a také že je toto dovolání důvodné ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) téhož právního předpisu (kterého je tu třeba použít ve smyslu bodu 17 hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V tomto dalším řízení se soud prvního stupně zaměří v součinnosti s účastníky řízení (§ 6 občanského soudního řádu v již uvedeném znění) na všestranné a zevrubné objasnění otázek, které jako dovolací důvody uplatňovala žalobkyně ve svém dovolání z 26.4.2000 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 16.2.2000, sp. zn. 19 Co 648/99 (vydaném v této právní věci sp. zn. 17 C 418/95 Obvodního soudu pro Prahu 6) a které jsou koncentrovaně reprodukovány v odůvodnění zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR z 20.2.2003, IV. ÚS 414/01, na jeho straně druhé, v odstavci druhém (viz na č.l. 161 spisu sp. zn. 17 C 418/95 Obvodního soudu pro Prahu 6).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu