U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce: Fond pojištění vkladů, IČ: 497 10 362, se sídlem v Praze 1,
Růžová 15, zastoupený JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem v Brně,
Hlinky 142a, proti žalovanému: Ing. F. S., zastoupen JUDr. Evou Hrbáčkovou,
advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o zaplacení 2.739.838,10 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 404/2008,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října
2010, č.j. 22 Co 328/2010-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Richarda Tomanka, advokáta,
do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 22 Co 328/2010-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalobu
v části o zaplacení úroků z prodlení z částky 2.739.838,10 Kč za dobu od 3. 4. 2002 do 28. 11. 2004 zamítl zcela a za dobu od 29. 11. 2004 do 27. 4. 2005 do
výše 3,5 %; „jinak“ – tj. v části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit
žalobci částku 2.739.838,10 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 29. 11. 2004 do
zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení – jej potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaný měl vedeny čtyři /označené/
vkladové účty u Moravia Banky, a.s. Po té, co bylo této bance odňato povolení
působit jako banka, vznikl žalovanému nárok na výplatu částky 2.737.456,19 Kč z
titulu náhrad pojištění vkladů. Tuto pohledávku postoupil smlouvou ze dne 15. 11. 1999 společnosti ZKL Praha, a.s., která téhož dne provedla jednostranné
započtení této pohledávky vůči pohledávce, jíž vůči ní měla Moravia Banka, a. s., ze smlouvy o úvěru. Ač tímto započtením pohledávka zanikla, přesto žalobce
dne 2. 4. 2002 (omylem) vyplatil žalovanému z titulu pojištění pohledávek z
vkladů náhradu ve výši 2.739.838,10 Kč. Po té, co žalovaný nevyhověl žalobcově
výzvě k dobrovolnému vrácení takto získaného plnění, uplatnil žalobce právo na
zaplacení této částky u soudu, žalobou došlou soudu dne 21. 3. 2005. Uplatněný nárok odvolací soud kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného
obohacení – majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu (§ 451
odst. 2 obč. zák.), neboť žalovaný v době, kdy mu byla vyplacena náhrada za
pojištěné vklady (tj. dne 2. 4. 2002), již nebyl věřitelem pohledávky
(oprávněnou osobou ve smyslu § 41d zákona č. 21/1992 Sb., o bankách). Toto
postavení ztratil již postoupením pojištěných pohledávek z vkladu společnosti
ZKL Praha, a.s., a takto postoupené pohledávky zanikly následně započtením. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného o promlčení práva,
uzavíraje, že promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se v daném
případě řídí ustanovením § 397 obch. zák., neboť majetkový prospěch, o jehož
vydání v řízení jde, byl získán na základě pohledávky z vkladu (ze smlouvy o
běžném, popř. vkladovém účtu) regulované obchodním zákoníkem. Jelikož ke vzniku
práva na vydání bezdůvodného obohacení došlo dne 2. 4. 2002 a žaloba byla
podána u soudu dne 21. 3. 2005, stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí
doby. Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen, podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku
promlčení práva, pohlížel-li na něj jako na podnikatele, aniž by aplikoval
ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák.
a nesprávně uzavřel, že se otázka promlčení
práva v dané věci řídí obchodním zákoníkem, nikoliv zákoníkem občanským. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce označil napadené rozhodnutí za souladné s ustálenou judikaturou a
navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu, který má
charakter vztahu obchodního, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých
rozhodnutí. V rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června
2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 (uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že pro posouzení promlčení práva na vydání
majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující
povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu. Zaujal přitom názor, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má
komplexní povahu, přičemž ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně
neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku v případě práva na vydání
bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použít právní úpravu občanského
zákoníku (jeho § 107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit podle
obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (podle jeho § 391 a § 397). Ve shodě s tímto názorem pak v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn.
29 Odo
383/2001 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod
číslem 198) uzavřel, že i v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého
přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem, je
promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.). Dodal, že k závěru, že vztah z
bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2
obč. zák.) je obchodním závazkových vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že
majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který
svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák. V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce vyplatil
žalovanému částku 2.739.838,10 Kč z titulu pojištění vkladů, na základě
nesprávného úsudku, že žalovaný má stále vůči Moravia Bance, a.s., pohledávku z
vkladu a že mu tak svědčí nárok na vyplacení náhrady za pojištěné vklady v
uvedené výši. Otázkou povahy uvedeného právního vztahu se Nejvyšší soud ve věci skutkově
podobné zabýval již v rozhodnutí ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo
3928/2007 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze
dne 17. prosince 2009, sp. zn. III. ÚS 2729/09), v němž – odkazuje na
ustanovení § 41a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách – dovodil, že právo oprávněné
osoby na plnění z fondu pojistných vkladů je právem spojeným s pohledávkou z
vkladu a proto podléhá stejnému režimu, jako pohledávka z vkladu, jež je
regulována obchodním zákoníkem (srov. § 261 odst. 3 obch. zák.). Proto je třeba
i na právní vztah z bezdůvodného obohacení nahlížet jako na vztah
obchodněprávní a promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se tedy i v
tomto případě řídí obchodním zákoníkem, ustanovením § 397, podle něhož je
promlčecí doba čtyřletá. Z výše řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – jež je v souladu se
shora citovanou, ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k níž se Nejvyšší soud
hlásí i ve věci nyní posuzované) – není rozhodnutím, které by mělo po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o .s. ř.), a dovolání
proti němu tudíž přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/
o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaný (jehož dovolání bylo odmítnuto)
povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, k nimž
patří odměna žalobcova advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč (§ 3
odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 10.000,- Kč (§ 18 odst. 1 téže
vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč
odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 12.360,- Kč.