23 Cdo 3928/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce
F. p. v., zastoupeného JUDr. R. T., advokátem, proti žalovanému Ing. P. V.,
zastoupenému JUDr. V. R., advokátkou, o zaplacení částky 443.124,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C
215/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. března 2007, č. j. 15 Co 15/2007-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.257,- Kč k rukám JUDr. R. T., advokáta do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Žalobce se v řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému
vzniklo přijetím finančních prostředků z pojištění pohledávky z vkladů na
běžných účtech, když tyto pohledávky zanikly před výplatou pojistného plnění.
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný měl u M. B., a. s. zřízeny tři
devizové účty. Pohledávky ze smluv o zřízení a vedení těchto účtů v celkové
výši 12.567,10 USD, představující v přepočtu na českou měnu částku 431.139,50
Kč v kurzu České národní banky (dále jen „ČNB“) ke dni 11. 10. 1999, postoupil
žalovaný smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 10. 1999 společnosti D.,
s. r. o. a postoupení oznámil M. B., a. s. dopisem z téhož data. Společnost D.,
s. r. o. následně oznámila dne 27. 10. 1999 M. B., a. s., že v tento den
postoupila zmíněné pohledávky společnosti Z. P., a. s. Společnost Z. P., a. s.
tyto pohledávky dopisem ze dne 2. 11. 1999 jednostranně započetla vůči
pohledávkám ve výši 1,293.564,38 DEM, které měla M. B., a. s. za touto
společností ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 8. 1998 ve znění jejích dodatků. K
výplatě částky 458.382,90 Kč žalovanému z titulu pojištění pohledávek z vkladů
došlo dne 23. 2. 2005.
Soud prvního stupně posoudil účty žalovaného vedené u M. B., a. s. podle § 708
a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako pohledávky ze smlouvy
o běžném účtu. Dne 8. 9. 1999 obdržel žalobce písemné oznámení ČNB, že M.B., a.
s. se stala dnem 3. 9. 1999 neschopnou dostát závazkům vůči vkladatelům, tímto
dnem tedy podle § 41d odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění
účinném k tomuto datu, vznikla klientům této banky pohledávka vůči Fondu
pojištění vkladů spočívající v právu na výplatu náhrad za pojištěné vklady z
fondu pojištění vkladů, který byl pro tento účel zřízen podle § 41a odst. 5
zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
jednostranným zápočtem pohledávek provedeným společností Z. P., a. s. došlo v
souladu s ustanovením § 359 obch. zák. k zániku původních pohledávek na běžných
účtech žalovaného a že toto započtení bylo provedeno vůči dlužníku, který zcela
nepochybně nebyl schopen splnit své peněžité závazky, jak konstatovala ČNB v
citovaném dopise. Vzhledem k tomu, že celá pohledávka z vkladů zanikla, zanikl
i nárok na dodatečné plnění z fondu pojištění vkladů. Pokud byla dne 9. 5. 2002
žalovanému vyplacena částka 458.382,91 Kč z fondu pojištění vkladů na
pohledávku, která k tomuto datu již neexistovala, došlo na straně žalovaného ke
vzniku bezdůvodného obohacení, neboť z fondu pojištění vkladů bylo ve smyslu §
451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) plněno bez právního
důvodu. Žalovanému současně vznikla podle § 458 odst. 1 obč. zák. povinnost
vydat žalobci bezdůvodné obohacení v žalované výši.
Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným,
protože v daném případě aplikoval čtyřletou promlčecí lhůtu stanovenou v
ustanovení § 397 obch. zák.. Počátek běhu promlčecí doby je určen dnem
vyplacení dodatečné náhrady žalobcem žalovanému, tj. 9. 5. 2002 a následující
den je počátkem běhu promlčecí doby, která skončila dne 9. 5. 2006. Žaloba
podaná soudu dne 19. 4. 2005 byla tedy podaná v zákonem stanovené promlčecí
době. Soud prvního stupně nepřijal ani námitku žalovaného, který poukazoval na
ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák., podle něhož nelze započíst pohledávky z
vkladů, neboť v dané věci se jedná o pohledávku z vkladu na běžném účtu
podléhající režimu obchodního zákoníku, nikoliv o pohledávku, která by vznikla
z vkladní knížky či vkladního listu, které jsou upraveny zákoníkem občanským.
Neuznal ani argumentaci žalovaného, že od smlouvy o postoupení pohledávky
uzavřenou se společností D., s. r. o. odstoupil s poukazem na to, že se stal
opět věřitelem pohledávek poté, co tyto zanikly započtením.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. března 2007,
č. j. 15 Co 15/2007-92, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 443.124,90 Kč s 3% úroky z
prodlení od 13. 12. 2004 do zaplacení, potvrdil [výrok pod bodem Ia)]. V části,
v níž se žalobce domáhal zaplacení 5,5% úroků z prodlení z částky 443.124,90 Kč
za dobu od 10. 5. 2002 do 12. 12. 2004 a 2,5% úroků z prodlení z téže částky za
dobu od 13. 12. 2004 do zaplacení, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
se žaloba zamítá [výrok pod bodem Ib)], výrok o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Za rozhodující pro posouzení důvodnosti žaloby považoval odvolací soud vyřešení
otázky, zda žalovaný měl v době výplaty náhrady za pojištěnou pohledávku z
vkladů postavení oprávněné osoby podle ustanovení § 41a odst. 1 a 2 zákona č.
21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 126/2002 Sb., které spojuje právo na
plnění z fondu pojištění z vkladů s pohledávkou z vkladu, tedy zda byl
věřitelem pojištěných pohledávek z vkladů uvedených v § 41c téhož zákona.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný ztratil své postavení věřitele
pohledávek z vkladů na běžných účtech postoupením těchto pohledávek společnosti
D., s. r. o. a tímto úkonem současně pozbyl postavení oprávněné osoby ve vztahu
k Fondu pojištění vkladů. Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalovaného, že
odstoupením od této smlouvy o postoupení pohledávek opětovně nabyl postavení
věřitele z předmětných vkladů na běžných účtech, neboť nelze platně odstoupit
od smlouvy o postoupení pohledávek poté, co nabyla účinnosti, navíc za situace,
kdy již ani postupník nebyl věřitelem postupovaných pohledávek. Na tom nic
nemění ani ujednání v článku III odst. 2 uvedené smlouvy o postoupení
pohledávek, jež upravuje zrušení smlouvy pro případ, že se postupníkovi
nepodaří postupované pohledávky započíst. Postupník (společnost Dobex, s. r.
o.) neprovedl očekávaný zápočet, ale pohledávky dále postoupil. Konečně zmíněné
pohledávky zanikly kompenzačním úkonem dalšího postupníka – společnosti Z. P.,
a. s. oproti pohledávce M. B., a. s. z úvěrové smlouvy. K poukazu žalovaného na
ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. zastává odvolací soud stejně jako soud
prvního stupně názor, že toto ustanovení vylučuje započtení pohledávky ze
smlouvy o vkladu uzavřené podle § 778 obč.zák. a nedopadá na pohledávky ze
smluv o běžném účtu uzavřených podle § 708 obch. zák. Odvolací soud proto
shledal správnými závěry soudu prvního stupně, že žalovaný nebyl oprávněnou
osobou k přijetí náhrady za pojištěné pohledávky z vkladů, převzetím tohoto
plnění se žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobce, a je proto povinen
podle § 451 odst. 1 obč. zák. takto získaný majetkový prospěch žalobci vydat.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem Ia) podal žalovaný
dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání zakládá žalovaný na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Za otázku zásadního právního významu označil otázku, zda se vztah žalobce
a žalovaného řídí režimem občanského nebo obchodního zákoníku, tedy zda došlo k
promlčení nároku žalobce. Pro posouzení věci je podle názoru žalovaného
podstatná otázka, jak může být vztah mezi žalobcem a žalovaným považován za
vztah obchodní, když podle závěrů soudů vztah mezi úpadcem M. B., a. s. a
žalovaným zanikl postoupením pohledávky žalovaného a pohledávka zanikla
započtením. Pak je vztah mezi žalobcem a žalovaným vztahem vzniklým až po
zániku vztahu žalovaného a M. B., a. s. vztahem zcela novým a na vztahu
žalovaného s M. B., a. s. zcela nezávislým. Žalovaný má za to, že je nutno na
takový vztah aplikovat občanský zákoník a právní úpravu promlčení danou
ustanovením § 107 obč. zák. Nárok žalobce je tedy promlčen.
Žalobce ve vyjádření k dovolání hodnotil dovolání jako nepřípustné, neboť
otázka, jakému režimu podléhá vztah žalobce a žalovaného, není otázkou
zásadního právního významu. Otázka aplikace ustanovení § 397 obch. zák. v
případě bezdůvodného obohacení je současnou výkladovou praxí soudů řešena
jednotně. Obdobných sporů bylo vedeno poměrné značné množství a odvolací soudy
byly jednotné v tom směru, že daný vztah podléhá režimu obchodního zákoníku.
Taktéž z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2003, sp.
zn. 29 Odo 383/2001, lze dovodit, že pro posouzení režimu bezdůvodného
obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu je podstatné, jakým právním
předpisem by se vztah řídil, pokud by bylo plněno po právu. V dané věci byla
řešena otázka neoprávněně vyplacené náhrady za pojištěný vklad podle zákona č.
319/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 21/1992 Sb. o bankách. Není rozhodné,
zda pohledávka z vkladu v okamžiku zahájení výplaty dodatečných náhrad
existovala či nikoli. Podstatná je podle názoru žalobce otázka, kterým právním
režimem by se řídil vztah mezi žalobcem a žalovaným, pokud by dodatečná náhrada
za pojištěný vklad byla vyplacena po právu. V této souvislosti žalobce poukázal
na ustanovení § 41a odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, které mj.
stanoví, že „právo oprávněné osoby na plnění z Fondu je právem spojeným s
pohledávkou z vkladu“. Vzhledem k tomu, že pohledávka ze smlouvy o běžném či
terminovaném vkladu se řídí obchodním zákoníkem, pak i právo na náhradu za
pojištěný vklad podléhá stejnému právnímu režimu, tedy obchodnímu zákoníku.
Žalobce navrhl odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť nejsou splněny
podmínky ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu, který má
charakter vztahu obchodního, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých
rozhodnutí.
V rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn.
35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vysvětlil, že pro posouzení promlčení práva na vydání majetkového
prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha
právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu. Dále pak
uzavřel, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu,
přičemž ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek
běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného
obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku
(jeho § 107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit podle obecných
ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397).
Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem
zvláštním, což platí i pro ustanovení § 397 obch. zák. v poměru k ustanovení §
107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava
obsažená v obchodním zákoníku.
Ve shodě s právními závěry shora uvedeného rozhodnutí velkého senátu obchodního
kolegia Nejvyššího soudu pak tentýž soud rozhodl i následně v jiném obdobném
sporu rozsudkem ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněným v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198). Podle v něm
formulované právní věty je v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého
přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem,
promlčecí doba čtyřletá (§ 397 ObchZ). Nejvyšší soud v tomto dřívějším rozsudku
rovněž vysvětlil, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého
přijetím bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 ObčZ) je obchodním závazkovým
vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se
žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením §
261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák.
Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. března 2007, sp. zn. 33 Odo 1196/2006, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 1860/2006,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2006, sp.
zn. 28 Cdo 968/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 215/2007.
Těmito rozhodnutími byla tedy zásadně vyřešena otázka, ve kterých případech se
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení řídí občanským či obchodním
zákoníkem.
Z hlediska posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. bylo tedy nutno ještě posoudit, zda odvolací soud správně posoudil,
že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu,
který svým pojetím odpovídá obchodnímu závazkovému vztahu. Bylo tedy nutno
posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Mezi M. B., a. s. a žalovaným existovaly závazkové vztahy ze třech smluv o
běžném účtu. Tyto se řídily obchodním zákoníkem jako tzv. „typové obchody“ (§
261 odst. 3 obch. zák.). Dle zákona č. 319/2001 Sb. by žalovanému jako
vkladateli M. B., a. s. vznikl nárok na vyplacení náhrady za pojištěné vklady
Fondem pojištění vkladů – žalobcem, kdyby pohledávky v okamžiku vzniku tohoto
práva skutečně žalovaný za M. B. měl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
ke dni vyplacení náhrady za pojištěné vklady žalovanému nárok na náhradu
neexistoval. Žalobce plnil žalovanému bez právního důvodu, vyplacením částky
458.382,90 Kč vzniklo tedy na straně žalovaného bezdůvodné obohacení.
Jak bylo v řízení prokázáno, žalobce vyplatil žalovanému částku 458.382,90 Kč z
titulu pojištění vkladů. Učinil tak na základě mylné domněnky, že žalovaný má
za Moravia Bankou, a. s. pohledávku z vkladu a že mu tak účinností změny zákona
o bankách zákonem č. 319/2001 Sb., vzniklo právo na vyplacení náhrady za
pojištěné vklady. Dle § 41e zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, je právo
oprávněné osoby na plnění z fondu pojistných vkladů právem spojeným s
pohledávkou z vkladu.
Pohledávka z vkladu je v daném případě regulována obchodním zákoníkem, neboť
jde o pohledávky ze smluv o běžném účtu, tedy o obchodní závazkové vztahy podle
§ 261 odst. 3 obch. zák. Stejně tak i právo s ní spojené – právo na vyplacení
náhrady za pojištěné vklady – musí podléhat stejnému režimu jako pohledávka z
vkladu, tedy obchodnímu zákoníku. Žalovaný tak získal majetkový prospěch z
bezdůvodného obohacení na základě předpokladu existence právního vztahu mezi M.
B., a. s. a žalovaným, který by byl z důvodu jeho spojení s pohledávkou z
vkladu regulován obchodním zákoníkem. Proto je nutné i na právní vztah
bezdůvodného obohacení nahlížet jako na vztah obchodněprávní. Promlčení práva
na vydání bezdůvodného obohacení se tedy v tomto případě řídí obchodním
zákoníkem a promlčecí doba je čtyřletá. Lze tedy uzavřít, že právo žalobce na
vydání bezdůvodného obohacení promlčeno nebylo, jak správně uzavřel odvolací
soud. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 5 a ustanovení § 218 písm.
c) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalobce sestávají
z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10.300 Kč
[§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částky 1 957 Kč představující
náhradu za 19% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí,
může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu