33 Odo 1196/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. B. O. a.
s., zastoupené advokátkou, proti žalované T., s. r. o., zastoupené advokátem,
o zaplacení částky 598.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 139/2002, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2006, č. j. 5
Co 327/2006-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil
rozsudek ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 30 C 139/2002-346, v části, jíž
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) vyhověl
žalobě v rozsahu částky 598.700,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z částky
326.550,- Kč od 24. 7. 1999 do zaplacení, s 11% úrokem z prodlení z částky
163.275,- Kč od 22. 10. 1999 do zaplacení, s 10 % úrokem z prodlení z částky
108.875,- Kč od 9. 2. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení;
zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení Shodně se soudem prvního
stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná užívala nemovitosti žalobkyně v rozsahu
uvedeném v příloze č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 10. 4. 1996, přičemž nájemní
smlouvu z důvodu neurčitosti předmětu nájmu vyhodnotil jako absolutně
neplatnou. Na straně žalované tak došlo k bezdůvodnému obohacení, neboť v
období od ledna 1999 do listopadu 1999 užívala majetek žalobkyně, a to jak věci
nemovité, tak i movité, a měla prospěch ze služeb poskytovaných v souvislosti s
nájmem nemovitostí. Splatnost dílčích nároků bezdůvodného obohacení nastala
doručením vystavených faktur žalované. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, neshledal odvolací soud za
důvodnou vznesenou námitku promlčení. Jestliže vztah z nájemní (ale neplatné)
smlouvy byl vztahem vzniklým při podnikatelské činnosti účastníků řízení,
promlčení nároku na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení podléhá
čtyřleté promlčecí době. Vyzvala-li žalobkyně k zaplacení žalované částky
fakturou dne 24. 7. 1999 a žaloba byla podána dne 15. 3. 2002, k promlčení
nároku nedošlo. S ohledem na nedůvodnost námitky promlčení odvolací soud
považoval za nadbytečné zabývat se případným rozporem vznesené námitky
promlčení se zásadami poctivého obchodního styku.
Proti rozsudku odvolacího řízení podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože problematika promlčení
bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti s nájmem nebytových prostor je
podle žalované soudy řešena rozdílně. Na základě shrnutí skutkového základu
sporu a závěru, že skutkový stav věci není mezi účastníky sporný, odvolacímu
soudu vytýká nesprávnost právního posouzení věci, pokud vztah mezi účastnicemi
považoval za vztah obchodněprávní a z tohoto důvodu posoudil vznesenou námitku
promlčení podle § 265 obchodního zákoníku. Závěr o charakteru právního vztahu
mezi účastnicemi je podle dovolatelky nutno přijmout na základě výkladu § 261
odst. 6 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „obch.
zák.“). Jestliže předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně nebyl pronájem
nebytových prostor, nemohl právní vztah účastnic podléhat režimu obchodního
zákoníku podle § 261 obch. zák., nýbrž pouze zákoníku občanskému. Podle
dovolatelky nájemní smlouvy vzniklé do 31. 12. 2000 podléhaly pouze režimu
občanského zákoníku a sporné nároky se proto promlčují v tříleté promlčecí
době a nikoliv ve čtyřleté promlčecí době podle obchodního zákoníku. Navíc
odvolací soud nesprávně věc poměřil ustanovením § 3a obch. zák., neboť to platí
až od 1. 1. 2001. Poukazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.
listopadu 1998, sp. zn. I Odon 149/97, ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo
619/2002, a nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS
140/99, dovolatelka dovozuje, že právní vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení,
k němuž podle ní došlo odpadnutím původního občanskoprávního důvodů plnění, má
nepochybně občanskoprávní povahu. S vědomím, že se odvolací soud nezabýval
otázkou posouzení vznesené námitky promlčení z pohledu § 265 obch. zák.,
připojila úvahu o oprávněnosti výkonu jejího práva (tj. vznést námitku
promlčení), které je v souladu se zásadami poctivého obchodního styku. S tímto
odůvodněním navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena
k dalšímu řízení.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod
písmenem b) nejde, neboť přestože předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně –
žalobu zcela zamítající rozsudek ze dne 3. února 2004, č. j. 30 C 139/2002-197
- bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. září 2004,
č. j. 6 Co 915/2004-226, zrušeno a soud prvního stupně rozhodl v rozsahu částky
598.700,- Kč s příslušenstvím jinak, než v původním rozsudku, nestalo se tak na
základě jeho vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Rozsudek soudu prvního
stupně byl totiž zrušen pro procesní pochybení spočívající v přijetí skutkových
závěrů na základě důkazu, který nebyl proveden podle § 129 odst. 1 o. s. ř. a
pro nepřezkoumatelnost; odlišnost rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla tedy
důsledkem vázanosti soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího,
vysloveného ve zrušovacím usnesení.
Proto zbývá zvažovat přípustnost dovolání pouze v intencích § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Z jeho znění vyplývá, že dovolání je podle něj přípustné pouze k
řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Zásadním právním významem žalovanou vymezených právních otázek se dovolací soud
zabýval již v usnesení ze dne 12 prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 968/2006-594, ve
spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. února 2007, sp. zn. 28 Cdo
215/2007-598, ve věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. září 2005, sp. zn. 22 Co 1670/2005-527, týkajícího se
týchž účastnic a nároků ze smlouvy ze dne 10. 4. 1996. S odkazem na rozsudek ze
dne 12. prosince 2006, sp. zn. 28 Cdo 1860/2006, a závěry předchozích
rozhodnutí Nejvyššího soudu (k tomu srovnej rozhodnutí ze dne 16. února 2000,
sp. zn. 25 Cdo 225/99, ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, ze dne
21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, a ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35
Cdo 619/2002) dovolání žalobkyně a žalované odmítl, když neshledal rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným, protože řešení právních otázek bylo
založeno na závěrech opírajících se o shora citovanou judikaturu dovolacího
soudu. Ze stejných důvodů proto dovolací soud neshledává ani nyní napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty
prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalobkyni, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v
souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. března 2007
Vít Jakšič, v.r.
předseda senátu