28 Cdo 691/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátkou, o určení přechodu práva nájmu bytu a vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 931/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.12.2001, č.j. 23 Co 524/2001-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Mělníku dne 26.4.2000, domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovanému vyklidit byt blíže popsaný v petitu. Tvrdil, že žalovaný žije ve společné domácnosti se svou manželkou v bytě její matky a nezbytné potřeby původní nájemkyně předmětného bytu byly zajišťovány zejména pečovatelskou službou a sousedy. Podle žalobce nebyly splněny podmínky přechodu nájmu podle § 706 o.z., žalovaný tedy užívá byt bez právního důvodu.
Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.2.2001, č.j. 11 C 931/2000-43, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.5.2001, č.j. 23 Co 215/2001-55, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že žaloba je zjevně neprojednatelná a rozsudek vydaný na jejím základě je v dotčeném rozsahu nevykonatelný. Uložil soudu prvního stupně, aby vyzval žalobce k úpravě žalobního návrhu nebo v uvedené části žalobu zamítl.
Soud prvního stupně poté dalším rozsudkem ze dne 26.9.2001, č.j. 11 C 931/2000-61, v odstavci I. zamítl žalobu s návrhem, aby soud určil, že žalovaný Michal Šarše je nájemcem bytu č. 3, o velkosti 3+1, I. kategorie ve II. podlaží domu č.p. 234 v M. Současně v odstavci II. uložil žalovanému povinnost vyklidit byt blíže popsaný v odstavci I a vyklizený předat žalobci do 30 dnů od právní moci rozsudku. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce je majitelem bytového domu č.p. 234 v M., v němž měla E. M. pronajatý od roku 1976 byt 1+1, který v roce 1984 vyměnila za byt 3+1 II. kategorie ve druhém patře. Dále vyšel ze zjištění, že E. M. byla v domě trvale hlášena k pobytu od roku 1976 od 30.9.1998 a dne 10.9.1998 se odstěhovala pro svůj nepříznivý zdravotní stav do léčebny pro dlouhodobě nemocné, kde dne 30.11.1998 zemřela. Dále vzal za prokázané, že v předmětném bytě byl s E. M. od roku 1976 trvale hlášen k pobytu i její vnuk M. Š., který dne 10.11.1998 podal žádost o přechod nájmu bytu z E. M. na jeho osobu. Rovněž vzal za prokázané, že rodina žalovaného (manželka a děti) žije v bytě tchyně žalovaného E. H. Soud prvního stupně též zjistil, že žalovaný v předmětném bytě pobýval, měl k dispozici dvě místnosti, z nichž jednu používal jako pracovnu a druhou jako sklad. Dovodil, že společnou domácnost vedl se svoji manželkou a dětmi v bytě své tchýně, i když ne domácnost jak je běžně zvykem, a to vzhledem k jeho povolání svobodného umělce. Vyslovil závěr, že zázemí žalovaného v bytě E. M. nemělo charakter společné domácnosti, neboť základní pravidelnou péči o E. M. zajišťoval odbor sociální péče Městského úřadu v M. (t.j. denní stravu a týdenní péči o osobní hygienu). Věc posoudil podle § 706 odst. 1 o.z., § 708, § 115 o.z. Dospěl k závěru, že žalovaný v době odstěhování, resp. smrti své babičky ani nikdy předtím nežil se zemřelou E. M. ve společné domácnosti, nebyla tak splněna základní podmínka přechodu práva nájmu bytu na žalovaného podle § 706 odst. 1 o.z. Uzavřel, že žalovanému nevzniklo na základě jiné nájemní smlouvy uzavřené s žalobcem právo užívat předmětný byt, užívá jej tedy bez právního důvodu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.12.2001, č.j. 23 Co 524/2001-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v plném rozsahu a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil ve smyslu § 115 o.z. s odůvodněním, že soužití musí být trvalé, nestačí pouze občasné návštěvy, občasné přespání či výpomoc v domácnosti. Dospěl k závěru, že je vyloučeno, aby jedním z příslušníků již funkčně existující domácnosti byla založena navíc další domácnost. Uzavřel, že žalovaný se nestal nájemcem předmětného bytu ve smyslu § 706 odst. 1 o.z., neboť nesplnil jednu z podmínek pro možnost přechodu nájemního práva, tedy vedení společné domácnosti.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 7.3.2002
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v otázce přechodu nájmu bytu a vymezení společné domácnosti. Poukazoval na skutečnost, že od roku 1976 žil ve společné domácnosti se svoji babičkou. Konstatoval, že i když se v roce 1978 oženil, nedošlo nikdy k založení další domácnosti s manželkou. Odkazoval na ustanovení § 18,19 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině s tím, že spotřební společenství mohlo totiž původně existovat mezi manželkou a její matkou a mohlo trvat nadále i po uzavření manželství. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou vzniku a případné existence společné domácnosti mezi žalovaným a jeho manželkou, pouze existenci takové společné domácnosti dovodil z toho, že se z manželství narodily dvě děti. Podle dovolatele měl funkčně existující domácnost se svoji babičkou od roku 1976, proto bylo vyloučeno založení další domácnosti ve smyslu § 115 o.z. Dále namítal, že uzavření manželství neznamená automatické ukončení stávající společné domácnosti a utvoření nové společné domácnosti s manželkou. Též tvrdil, že žalobce - pronajímatel považoval žalovaného za člena domácnosti paní M. a z toho důvodu souhlasil s výměnou bytu menšího za větší. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu stupně k dalšímu řízení a současně navrhl odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 26.9.2001, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Pak ovšem dovolací soud nemohl přezkoumávat námitky skutkové povahy uplatněné v dovolání, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení § 706 odst. 1 o.z. odpovídá ustálené judikatuře.
V dané věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že neuvěřil tvrzením žalovaného o danosti projevu jeho vůle nesoucí se k založení společné domácnosti s původní nájemkyní předmětného bytu.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v přiléhavém výkladu otázky, zda jedna a tatáž osoba může být účastníkem více spotřebních společenství (být příslušníkem více domácností). Z obsahu pojmu vedení společné domácnosti, resp. společného hospodaření plyne, že tato podmínka může být naplněna jen ve vztahu k jedné domácnosti, charakterizované objektivním kritériem společným uhrazováním společných potřeb a subjektivním hlediskem vůle takové osoby sdílet společnou domácnost (společné hospodaření) s dalšími konkrétními osobami.
Uvedený výklad souvisí s důsledky, které zákon (tak typicky v ustanovení § 706 odst. 1 o.z., o jehož interpretaci v této věci jde) spojuje s naplněním tohoto pojmu. Odhlédne- li se od výjimečných časově omezených případů transformace někdejšího práva osobního (resp. společného) užívání bytu na právo nájmu (resp. právo společného nájmu) podle ustanovení § 871 o.z. ve znění účinném od 1. 1. 1992, je založeno na smluvním principu. Ustanovení § 706 odst. 1 o.z. zakládá právo nájmu ve prospěch zvláště kvalifikovaných subjektů v něm vyjmenovaných, u nichž převažuje příbuzenský vztah, za současné existence dalších dvou předpokladů, to je, že takové osoby (nebo osoba) vedly s původním nájemcem společnou domácnost a neměly vlastní byt.
Svou povahou jde tedy o ustanovení, které vybočuje z pravidelného způsobu vzniku nájemního vztahu (totiž uzavřením smlouvy nájemní) a ze zákona zakládá jiný - náhradní - způsob vzniku takového nájemního vztahu, který je zřejmě odůvodněn jak respektováním příbuzenského vztahu, tak dalšími shora zmíněnými podmínkami. Je tedy zřejmé, že výklad tohoto ustanovení musí být spíše restriktivní, neboť v opačném případě by mohlo docházel k nežádoucímu omezení práv pronajímatele bytu. Z toho dále plyne, že ke vzniku práva nájmu podle tohoto ustanovení může dojít jen při prokázání vedení společné domácnosti s původním nájemcem (který zemřel), jež musí existovat v době jeho úmrtí.
Jde tedy o výklad pojmu, zda fyzická osoba může být současně v postavení příslušníka více domácností. Tento závěr je zřejmě pojmově vyloučen. Ustanovení § 115 o.z., jež je použitelné i v jiných právních odvětvích (tak typicky v oblasti trestního práva hmotného a procesního) definuje pojem fyzické osoby jako příslušníka pouze jediného spotřebního společenství. Shodně k věci přistupují i předpisy práva finančního (srov. např. ust. § 12, § 15 zákona ČNR o daních z příjmů č. 586/1992 Sb., v platném znění).
Ten, kdo tvrdí, že se shora uvedeným postupem stal nájemcem bytu, musí prokázat, že prvky charakterizující trvalé spotřební společenství mezi osobou uvedenou v § 706 odst. 1 o.z. a původním (později zemřelým) nájemcem bytu, byly na straně žalobce dány ku dni úmrtí nájemce. Absence byť i jednoho z předpokladů (totiž existence společné domácnosti s nájemcem a okolnost, že osoba uvedená v ustanovení § 706 odst. 1 o.z. neměla vlastní byt vylučuje možnost aplikace § 706 odst. 1 o.z. s důsledky vzniku nájemního vztahu vůči takové osobě.
Abstraktně uvažováno, vedl by opačný výklad k nepřiměřenému omezení práv pronajímatele (zpravidla vlastníka nemovitosti, v níž se byt nachází, případně bytu ve vlastnictví pronajímatele), což by hraničilo s nepřípustným omezením jeho vlastnických práv z hlediska ústavněprávních předpisů.
K tomu se sluší připomenout závěry ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, od něhož se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1723/97, ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1857/99, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, ze dne 17.4., sp.zn. 26 Cdo 1740/2000, ze dne 26.6.2003, sp.zn. 28 Cdo 1793/2002) je pojem \"společné domácnosti\" (§ 706 odst. 1 o.z. zák.) vykládán ve smyslu ustanovení § 115 o.z., podle něhož společnou domácnost tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství.
V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu