28 Cdo 704/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému S. č. p., zastoupenému advokátkou, o 525.320,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 1469/2003, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č. j. 64
Co 138/2006 – 239, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení částku ve výši 10.300,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta
žaloba na zaplacení zažalované částky, s tím, že žalovaný se svým jednáním ve
vztahu k žalobci nedopustil porušení žádné právní povinnosti. Chybí tedy jeden
z předpokladů pro vyvození jeho odpovědnosti za škodu a žaloba již z tohoto
důvodu nemůže být úspěšná. V řízení o náhradu škody nelze přezkoumávat
rozhodnutí prezidia žalovaného sdružení, kterým byla ukončena platnost
instruktorského oprávnění žalobce a zrušeno jeho členství v žalovaném sdružení.
Žalobce sice s tímto rozhodnutím nesouhlasil, ale neuplatnil žádný dostupný
opravný prostředek, čímž se zbavil možnosti přezkoumat toto rozhodnutí z
hlediska souladu se stanovami žalovaného a zákonem, a v tomto řízení proto
nezbývá již nic jiného, než vycházet z tohoto rozhodnutí jako z platného a
konstatovat, že jeho vydáním se žalovaný porušení právní povinnosti nedopustil.
Právní povinnost žalovaný neporušil ani tehdy, jestliže s tímto rozhodnutím
seznámil potápěčskou veřejnost. Odvolací soud se nicméně zabýval souladem
usnesení prezidia žalovaného, kterým byla pozastavena instruktorská kvalifikace
žalobce, se stanovami žalovaného. Výslechy svědků bylo jednoznačně prokázáno,
že žalobce v průběhu výcviku uchazečů o potápěčský výcvik porušil povinnost
stanovenou výcvikovými směrnicemi ve znění jejich doplnění ze dne 9. 8. 2000
(během potápěčského výcviku v Chorvatsku nebyl s uchazeči ve vodě) a prezidium
žalovaného proto o pozastavení jeho instruktorského oprávnění rozhodlo v
souladu se stanovami a výcvikovými směrnicemi. K porušení právní povinnosti ze
strany žalovaného nedošlo ani zveřejněním rozhodnutí o pozastavení
instruktorské kvalifikace žalobce. Postupem žalovaného nedošlo ani k znemožnění
účasti žalobce při zkouškách na kvalifikaci instruktora se dvěma hvězdami,
protože bylo prokázáno, že žalobce se dobrovolně rozhodl, že tyto zkoušky
opakovat nebude, výslovně uvedl, že o ně nemá zájem, neboť si kvalifikaci udělá
v jiném systému.
Žalobce v dovolání namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil
protiprávnost chování žalovaného vůči žalobci, když zhodnotil, že rozhodnutí
žalovaného o pozastavení instruktorského oprávnění žalobce není protiprávním
jednáním. K pozastavení platnosti tohoto oprávnění došlo podle bodu 3. 1. 5.
výcvikových směrnic, a to pro provádění výcviku v rozporu s těmito směrnicemi
žalovaného. Z tohoto ustanovení výcvikových směrnic žalovaného však nelze
dovodit oprávnění žalovaného k pozastavení platnosti instruktorského oprávnění
žalobce, neboť takovou možnost citovaný bod, ani žádný jiný bod výcvikových
směrnic nepřipouští. Možnost dočasného pozastavení instruktorského oprávnění
připouští pouze stanovy žalovaného v čl. IV. odst. 5, a to výhradě z důvodů
nedodržování stanov nebo usnesení prezidia žalovaného. Žalobce ani neporušil
výcvikové směrnice při výcviku prováděném v květnu roku 2000 v Chorvatsku, když
žádné ustanovení výcvikových směrnic v tehdy platném znění nezakládalo
povinnost instruktora být přítomen ve vodě společně s uchazeči a z ustanovení
výcvikových směrnic žalovaného uvedených odvolacím soudem (body 1.3.5., 1.3.6.,
1.3.7.) nebylo možno tuto povinnost dovodit. K zavedení této povinnosti došlo
až změnou směrnic provedenou dne 9. 8. 2000. Nelze ani souhlasit se závěrem o
nemožnosti přezkoumat rozhodnutí prezidia žalovaného o ukončení členství
žalobce, protože přípis kterým bylo oznámeno toto rozhodnutí, nelze považovat
za úkon splňující náležitosti hmotně právního úkonu tak, jak to vyžadují
stanovy žalovaného v čl. III. odst. 7. Toto oznámení neobsahovalo poučení o
možnosti podat odvolání proti takovému rozhodnutí a jelikož stanovy ani zák. č.
85/1990 Sb. pro tento případ neupravují žádný pokyn k dalšímu postupu, není
možné takovému právnímu úkonu přisuzovat jakékoliv hmotně právní následky.
Žalovaný se tak vůči žalobci dopustil protiprávního chování, které je
předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu škody. Dovolatel tedy navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
netrpí žádnými vadami, pro které by jej bylo nutno zrušit. Dovolání není ani
přípustné, když nelze hovořit o tom, že by napadené rozhodnutí mělo po právní
strance zásadní význam. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce
zamítl.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
advokátem a splňovalo všechny zákonem předpokládané náležitosti.
Dovolání je však nepřípustné.
Podle ust. § 236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. § 237 odst. 1
písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné.
Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem jen ten, jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením
je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je
zásadně právně významné.
Právě uvedené podmínky přípustnosti však dovolatel svým dovoláním nenaplnil.
Závěry odvolacího soudu spočívají zejména na posouzení, zda jsou dány všechny
zákonem vyžadované předpoklady pro vyvození odpovědnosti žalovaného za škodu
způsobenou žalobci. Úvaha ta je postavena na závěru, zda se žalovaný dopustil
nějakého protiprávního jednání ve vztahu k dovolateli, tedy konkrétně v dané
věci, zda-li rozhodnutí orgánu žalovaného nejprve o pozastavení instruktorské
kvalifikace dovolatele (ze dne 1. 6. 2000) a poté o ukončení členství
dovolatele v žalovaném sdružení (ze dne 23. 1. 2002) bylo či nebylo v souladu s
příslušnými zákonnými ustanoveními a se stanovami žalovaného. Posouzení
zákonnosti rozhodnutí orgánu žalovaného ve smyslu ustanovení § 15 zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů ve znění pozdějších předpisů nemůže být
předmětem tohoto řízení, a to ani jako otázka předběžná (shodně i rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 208/2004). Považuje –li
člen sdružení rozhodnutí některého z orgánů sdružení, proti němuž již nelze
podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám,
může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dověděl, nejpozději však do 6 měsíců od
rozhodnutí požádat okresní soud o jeho přezkoumání. Uvedené lhůty jsou lhůtami
prekluzivními, jejichž marné uplynutí má za následek zánik práva člena sdružení
na soudní přezkum rozhodnutí. Jestliže tedy dovolatel neuplatnil tento opravný
prostředek ve výše uvedených lhůtách, pak se zbavil možnosti přezkoumání
rozhodnutí orgánů žalovaného. Tato rozhodnutí je nutno považovat za platné a
členství dovolatele v žalovaném sdružení za zaniklé. Podle názoru dovolacího
soudu není ani možné v tomto smyslu činiti rozdílu mezi rozhodnutím orgánu
žalovaného o pozastavení členství a rozhodnutím o ukončení členství, jak
dovodil odvolací soud. Daná rozhodnutí nejsou a nemohou být předmětem zkoumání
v tomto řízení, ať už se jedná o rozhodnutí orgánu žalovaného jakéhokoliv
charakteru. To již jen z toho důvodu, že ustanovení § 15 zákona č. 83/1990 Sb.
nerozlišuje více druhů či typů rozhodnutí orgánů sdružení a vztahuje se tak na
všechna rozhodnutí orgánů sdružení.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že nedostatek poučení o možnosti podat
opravný prostředek proti rozhodnutí orgánu žalovaného způsobuje, že dané
rozhodnutí nevyvolává žádné hmotně právní účinky. Rozhodnutí orgánu sdružení o
vyloučení ze sdružení není rozhodnutím soudu ani rozhodnutím ve správním řízení
a nelze na ně tedy aplikovat ustanovení občanského soudního či správního řádu o
náležitostech rozhodnutí. Žádný zákon neurčuje náležitosti rozhodnutí orgánu
sdružení a žádný zákon tedy ani neurčuje povinnost poučit adresáta takového
rozhodnutí o opravných prostředcích. Nedostatek poučení o možnosti domáhat se u
soudu přezkoumání rozhodnutí proto nemůže mít důsledky stanovené pro takový
případ u soudního či správního rozhodnutí příslušnými zákony a nemá tedy ani
vliv na běh lhůty podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. (viz
podobné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1177/96
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č.
47, sešit č. 8, ročník 1999). Není ani pravda, že by stanovy žalovaného
sdružení nestanovily postup při odvolání proti rozhodnutí o zrušení členství v
rámci sdružení. Jednoznačně zakotvuje tuto možnost ustanovení III. 7. těchto
stanov.
Z dovolání žalobce též plyne, že dovolání podává i proti výroku odvolacího
soudu o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu
usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně
jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání
proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta
je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o.
s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve
věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
4, sešit č. 1, ročník 2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak
není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto
výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Dovolání tak není přípustné podle § 237 odst. 1 písm c) a odst. 3 o. s. ř.,
protože rozhodnutí soudu odvolacího je souladné jak s hmotným právem, tak i s
ustálenou judikaturou soudů a dovolatelem předložené právní otázky již byly
dovolacím soudem řešeny. A protože ostatní možnosti založit přípustnost
dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v
souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. § 3 odst. 1 bod 5, § 14 odst. 1, § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.49/2001
Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální
částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000
Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy
ve výši 10.300,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení
zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr.
František I š t v á n e k , v. r.
předseda
senátu