28 Cdo 705/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobce A., a. s.,
zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M., s. r. o., o zaplacení 38.857,80
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp.
zn. 5 C 1067/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 26. 6. 2003, č. j. 14 Co 91/2003-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Břeclavi ze dne 19. 9. 2001, se
žalobce domáhal zaplacení částky 38.857,80 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 18.
7. 1997 do zaplacení. Soud prvního stupně však dovodil, že skutkové vylíčení v
žalobě nesplňuje požadavky § 79 odst. 1 o. s. ř. a po výzvě k odstranění vad
žaloby, na níž reagovala žalující strana podle první instance nedostatečně,
žalobu usnesením ze dne 29. 11. 2002, č.j. 5 C 1067/2002-50, odmítl s poukazem
na ustanovení § 43 odst. 1, 2 o. s. ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně výše citovaným usnesením
potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Shledal v obšírném odůvodnění svého
rozhodnutí, že postup soudu prvního stupně byl zcela v souladu s aplikovanými
procesními předpisy. Odvolací soud vyzdvihl, že žalobní vylíčení rozhodujících
skutečností musí poskytnout takové údaje, aby bylo jasné, o čem má soud
rozhodnout. Nestačil všeobecný odkaz na smlouvu o nájmu nebytových prostor z
29. 9. 1995 a na celkovou dlužnou částku; bylo třeba, aby skutkové okolnosti
věci žalobce vylíčil v patřičném časovém a příčinném sledu – sice stručně,
přesto však úplně. Ani po výzvě soudu prvního stupně k odstranění vad žaloby
nepostupoval žalobce v podání ze dne 20. 11. 2001 adekvátně. Nemohlo obstát
pouhé tvrzení o tom, že celková dlužná částka (vycházející ze součtu celkem
fakturovaných 43.857,80 Kč po odpočtu zaplacených 5.000,- Kč) sestává z
předložených faktur označených příslušným číslem. Odvolací soud tu označil za
logický nesmysl tvrzení žalobce, že „žalovaná částka sestává z faktur“ a nadále
postrádal takové vylíčení rozhodujících skutečností, jež by uvádělo okolnosti
plynoucí z označených faktur. Posledně uvedené okolnosti nemohou, jako případná
pozdější důkazní zjištění, nahradit tvrzení chybějící v žalobě.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl v něm,
že odvolací soud pochybil po stránce procesního posouzení žalobních podání a
dovodil existenci dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
– tj. vady řízení s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci a nesprávného
právního posouzení věci. Zdůraznil, že žalobní tvrzení mohou být učiněna i
formou přílohy a odkazem na ni, zvláště když je navrhována jako důkaz a jsou v
ní obsažena tvrzení, pro jejichž nedostatek je žaloba shledávána nezpůsobilou k
projednání. Dovolatel citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 973/2002, právní názor, že neprojednatelnost žaloby nenastává,
netvrdí-li žalobce všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci (tedy
nesplnil-li beze zbytku povinnost tvrzení). Navrhuje se, aby dovolací soud
napadené usnesení zrušil a též po zrušení rozhodnutí první instance vrátil věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s argumentací žalobce.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání podal žalobce, zastoupený
advokátkou, včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo
přípustné podle § 239 odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud se tedy zabýval
označenými dovolacími důvody.
Dovolateli lze obecně přisvědčit v tom, že – v intencích jím
citovaného judikátu Nejvyššího soudu – není k projednatelnosti žaloby
vyžadována naprostá úplnost skutkových tvrzení. V téže obecné rovině je
akceptovatelný i jeho názor, že obsah příloh žaloby, tedy návrhů listinných
důkazů, může hrát roli při substancování skutkových tvrzení (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003). Otázku, nakolik
lze uvedené přístupy použít při posuzování náležitostí žaloby podle § 79 odst.
1 o. s. ř., je však nutno zodpovědět především z pohledu výchozího obsahu
rozhodujících skutečností, které se na základě žaloby v konkrétní věci rýsují.
Listinnými důkazy, předkládanými se žalobou, lze zajisté subsidiárně
„napovědět“, jakým směrem žalobce v rámci skutkové podpory žaloby míří. Takto
ovšem mohou tyto listiny působit, jak ostatně naznačuje již znění předchozí
věty, pouze přiměřeně. V žádném případě nepřichází v úvahu, že by nahradily
skutková tvrzení sporných stran, zejména skutková tvrzení podstatná. Tím by
byla popřena procesní odpovědnost žalobce za, slovy zákona, tvrzení všech pro
rozhodnutí významných skutečností (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.);
principiálním důsledkem by tu byla negace zásady projednací.
V posuzované věci se žaloba skutkově opírá o existenci nájemní
smlouvy mezi účastníky (ta je, byť jen v hrubých rysech, v žalobě zmíněna) a o
tvrzení, že žalovanému vznikl vůči žalobci dluh z neplacení nájemného a
poplatků za telefon. Jednotlivé částky, tvořící v součtu tento dluh, však měly
být v žalobě dostatečně specifikovány co do výše i období, za něž vznikly, což
se nestalo ani při doplnění žaloby na výzvu prvostupňového soudu. Spoléhání na
to, že soud vše potřebné vyčte z přiložených faktur, nebylo patřičnou vizitkou
procesní píle žalobce. Velmi negativně pak nutno hodnotit postup žalobce v tom
ohledu, že neuvedl fakt částečné úhrady dluhu žalovaným ve výši 5.000,- Kč;
tuto skutečnost sdělil žalobce soudu až k jeho výzvě.
Není žádoucí opomenout ani hledisko procesní prevence. Ve
sporech o opakovaně vzniklé dlužné částky z kontraktů
předkládají účastníci nezřídka nižším instancím celé souhrny listin, jež mají
být čteny k důkazu, aniž by toto procesní konání předem jakkoli zdůvodnily.
Soudům se tak výrazně ztěžuje vedení procesu; následkem jsou průtahy v řízení,
přičítané pouze k tíži soudů.
Z řečeného je patrno, že žádný z uplatněných dovolacích důvodů nebyl
naplněn a že odvolací soud rozhodl správně. Poněvadž v řízení nedošlo ani k
jinému procesnímu pochybení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud
dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.
s. ř.).
.
Náklady dovolacího řízení žalovanému v souvislosti s vyjádřením k
dovolání nevznikly, nebylo tedy důvodu k přiznání nákladů řízení protistraně
podle § 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. srpna 2004
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu