28 Cdo 709/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
v právní věci žalobce M. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. R., o
zaplacení částky 163.860,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Písku pod sp. zn. 9 C 313/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 2008, č.j. 6 Co 1660/2008-154,
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 2008, č.j. 6
Co 1660/2008-154, se zrušuje ve výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního
stupně změněn v odstavci I. tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit
žalobci částku 127.596,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od
23.8.2006 do zaplacení, se zamítá.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 28. 12. 2007 u Okresního soudu v Písku
domáhal na žalovaném zaplacení částky 163.860,- Kč s příslušenstvím z titulu
bezdůvodného obohacení. Na odůvodnění uvedl, že na základě smlouvy o výstavbě
uzavřené dne 15. 1. 1997 se žalobce a žalovaný stali podílovými spoluvlastníky
nebytových jednotek č. 13, 14 a 15 v domě č. p. 182 v P., přičemž
spoluvlastnický podíl žalobce na předmětných jednotkách činí 1/10 a podíl
žalovaného 9/10. Žalovaný uvedené jednotky pronajímal, avšak inkasované nájemné
si ponechával v plné výši. Peníze, které mu žalovaný zasílal poštovní
poukázkou, přitom žalobce nepřevzal bez své viny, neboť mu žalovaný dal k
jejich vyzvednutí nepřiměřeně krátkou lhůtu.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť žalobci jeho část podílu na
utrženém nájemném zasílal poštovními poukázkami, které si však žalobce
nepřevzal,
a to vlastní vinou, neboť na použité adrese má žalobce hlášeno trvalé bydliště
a mezi účastníky neexistuje žádná dohoda, která by žalovaného zavazovala k
úhradě jiným způsobem než poštovní poukázkou. Žalovaný dále namítl promlčení
práva na vydání žalované částky.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č.j. 9 C
313/2007-131, žalobci vyhověl a zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku
162.494,80 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce
má z titulu svého spoluvlastnického podílu nárok na podíl ve výši 1/10
nájemného inkasovaného z pronájmu předmětných nebytových jednotek. Jelikož si
žalovaný veškeré nájemné ponechával, vzniklo na jeho straně úmyslné bezdůvodné
obohacení, které je povinen žalobci vydat, a to i přesto, že žalovaný zaslal
dne 2.5.2007, 21.5.2007 a 21.12.2007 žalobci poštovní poukázky, kterými se mu
pokusil poukázat jeho podíl na inkasovaném nájemném za období od 18.9.2004 do
30.4.2007. Námitku promlčení soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou,
neboť žalobce uplatnil žalobou došlou 28.12.2007 nároky z let 1998-2001 a za
rok 2006 v desetileté objektivní promlčecí době.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 30. září 2008,
č.j. 6 Co 1660/2008-154, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co
do částky 127.596,- Kč s příslušenstvím zamítl, neboť nárok žalobce
představující vydání bezdůvodného obohacení z jednotlivých nebytových jednotek
za období do 31.12.2001 je promlčen; ve zbylé části za rok 2006 rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že se na straně
žalovaného nejedná o úmyslné bezdůvodné obohacení, neboť žalobce žádné
skutečnosti na podporu uvedeného tvrzení neuvedl. Nárok žalobce na vydání
bezdůvodného obohacení za období 1998-2001 se proto promlčel v tříleté
objektivní lhůtě.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu do části, kterou byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn a žaloba na zaplacení 127.596,- Kč s příslušenstvím
zamítnuta, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod označil nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedl, že v
řízení před soudem prvního stupně bylo výpisem z katastru nemovitostí a
smlouvou o výstavbě prokázáno, že žalobce je spoluvlastníkem předmětných
jednotek a že výše jeho podílu činí 1/10. Žalovaný tedy o této skutečnosti
prokazatelně věděl. Před soudem prvního stupně byla také jako důkaz provedena
daňová přiznání žalovaného za období od 1998-2001 a za rok 2006, z nichž
vyplynulo, že žalovaný jako zdanitelný příjem přiznal všechny částky inkasované
od nájemců předmětných jednotek v plné výši. Z uvedených skutečností tak
žalobce dovozuje, že žalovaný byl přinejmenším srozuměn s tím, že si žalobcův
podíl ponechává.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. Podle § 107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 ObčZ).
S ohledem na skutečnost, že občanský zákoník pojem a podstatu úmyslného jednání
nevymezuje, vychází se z právní úpravy zavinění obsažené v trestním zákoně.
Nejvyšší soud například v rozhodnutí ze dne 20. února 2003, sp. zn. 33 Odo
938/2002, uvedl, že „právní teorie vycházející z § 4 trestního zákona rozlišuje
podle přítomnosti rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku
mezi úmyslným jednáním a jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy,
jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým
jednáním získá bezdůvodné obohacení a současné je také získat chtěl. O úmysl
nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým
jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro
případ, že nastane, srozuměn. V obou případech je tedy rozhodujícím znakem
úmyslu předchozí vědomost subjektu, který se neoprávněně obohatil, o tom, že
svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo získat může (úmysl nepřímý) hodnoty
vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí.“
2. V řízení před soudy nižšího stupně bylo prokázáno, že žalovaný v daňových
přiznáních z let 1998-2001 do svých příjmů zahrnul částky inkasované od nájemců
předmětných jednotek v plné výši, tedy včetně podílu žalobce. Žalovaný navíc
ani neprokázal, že by se kdy pokusil žalobci jeho podíl na utrženém nájemném za
léta 1998 až 2001 uhradit, neboť všechny předložené poštovní poukázky se
vztahují k období 18. září 2004 – 30. dubna 2007. V takovém případě nelze než
usuzovat na skutečnost, že měl úmysl přisvojit si část inkasovaného nájemného,
která připadá na spoluvlastnický podíl žalobce, ač věděl nebo musel vědět, že
žalobce je spoluvlastníkem předmětných jednotek a ve výši jeho
spoluvlastnického podílu (1/10) mu inkasované nájemné náleží. Pro úplnost
dovolací soud uvádí, že žalovaný mohl pro pasivitu žalobce postupovat podle
ustanovení § 568 ObčZ a částku odpovídající podílu žalobce na inkasovaném
nájemném složit na jeho náklady do úřední úschovy, což však neučinil. Dovolací
soud proto uzavřel, že pokud odvolací soud označil bezdůvodné obohacení
žalovaného na úkor žalobce jako neúmyslné, věc nesprávně právně posoudil.
Nejvyšší soud proto z důvodů shora uvedených rozsudek odvolacího soudu
v napadené části z jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d
odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o
nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. dubna 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu