28 Cdo 717/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce S., spol. s
r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. N., k.s, zastoupenému
advokátem, o zpřístupnění nebytových prostor a o vzájemné žalobě na vyklizení,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 14/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2004, č.j. 14 Co
326/2004-377, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení o dovolání
částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce JUDr. P. T.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 9. 6. 2004, č.j. 27 C
14/2002-327, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovanému bylo uloženo zpřístupnit
žalobci nebytové prostory v budově č.p. 656 na pozemku parc. 680 v k.ú. S. M. a
obci P., jak jsou tyto nemovitosti v jednotlivých podlažích podrobně
identifikovány ve výroku I. tohoto rozsudku. Zároveň soud prvního stupně ve
výroku II. uložil žalobci povinnost vyklidit předmětné prostory do tří dnů od
právní moci rozsudku. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení, jak vznikly
žalovanému.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl k odvolání žalobce
rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrzen. Straně žalující bylo
uloženo zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky, jež se měli stát – na základě
změny v osobě pronajímatele (žalovaný) a nájemce (žalobce) - smluvními partnery
podle dodatku původní nájemní smlouvy, datovaného 1. 11. 2001, smluvní vztah
platně nevznikl. Na žalující straně tedy absentoval právní důvod užívání
předmětných prostor; předchozí nájemní vztah, jehož okolnosti byly co do
projevů vůle mezi dřívějšími účastníky předmětem rozsáhlého dokazování, skončil
ke dni 31. 12. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V jeho mimořádně
rozsáhlém znění shrnul vývoj soudního sporu a pojednal o jednotlivých aspektech
právního posouzení věci zejména odvolací instancí. Vyslovil názor, že dovolání
je přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam
podle § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Dovolací
důvody by pak měly být dány podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř., tedy jak
pro vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí, tak i pro nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolací soud je toho názoru, že dovolatel měl v úmyslu (jak prostřednictvím
své zástupkyně vyjádřil na stranách 6, 9, 10, 11 a 15) nastolit dovolací
přezkum těchto právních otázek:
1) odvolacím soudem shledaná neplatnost dodatku nájemní smlouvy pro
neurčitost (§ 37 odst. 1 občanského zákoníku) nebyla posouzena odvolacím soudem
korektně; jde zejména o použití výkladových pravidel odlišných od běžné
interpretace;
2) odvolací soud se nevypořádal s alternativou jen částečné neplatnosti
smlouvy (dodatku z 1. 11. 2001 v relaci k dalším dodatkům a k původní nájemní
smlouvě ze 6. 4. 1999);
3) otázku absolutní neplatnosti smlouvy mezi účastníky žádný z nich do
řízení nevnesl; za stavu, měly být strany poučeny ve smyslu § 118a odst. 1, 2
o.s.ř. o tom, že mohou nově tvrdit skutečnosti a navrhnout důkazy, neboť právní
názor soudu jde nad rámec tvrzení stran;
4) odvolací soud se v odůvodnění rozsudku nevyrovnal s námitkami žalobce
proti závěrům soudu prvního stupně, pominul právně významné skutečnosti z
hlediska posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku a dostal se tak do
rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř., pokud jde o úplnost a přezkoumatelnost nyní
napadeného rozsudku;
5) odvolací soud nevzal v úvahu, že právnická osoba, která byla ke dni
podání žaloby (vzájemného návrhu) na vyklizení nebytových prostor vlastníkem
nemovitostí, jím v průběhu řízení být přestala; předmětné nemovitosti byly
vloženy jako nepeněžitý vklad do obchodního jmění jiné právnické osoby; právní
účinky vkladu práva předcházely vydání rozhodnutí soudu prvního stupně;
odvolací soud tedy měl podle § 154 odst. 1 ve spojení s § 211 o.s.ř.
zkoumat, zda v době vyhlášení jeho rozsudku byla dána věcná legitimace
žalovaného a měl za povinnost k popsané změně přihlédnout.
V dovolacím návrhu žalobce žádal, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek
odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Současně podal dovolatel návrh, aby
dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žádal zamítnout návrh na odklad vykonatelnosti
napadeného rozsudku, neboť žalobce již nebytové prostory vyklidil a
jejich nájem ostatně měl skončit dnem 31. 12. 2004. V dalším textu pak
polemizoval s dovoláním z hlediska jeho přípustnosti. Výklad projevu vůle stran
ze dne 1. 11. 2001 odvolacím soudem považoval za správný. Nedomníval se, že by
napadený rozsudek měl zásadní právní význam jak ve vztahu k procesních vadám
namítaným v dovolání, tak i pokud jde o hmotněprávní posouzení věci. K
tvrzenému nedostatku své věcné legitimace, pro opomenutí procesního
nástupnictví soudem, žalovaný s poukazem na § 107a o.s.ř. uvedl, že
žalobce nepodal návrh na vydání usnesení o singulární sukcesi a soud
tedy neměl důvod se procesním nástupnictvím zabývat. Žalovaný navrhl, aby
dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal své dovolání
včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Shoda rozsudků obou instancí, bez předchozí skryté diformity (odlišný právní
názor odvolacího soudu v předchozím kasačním usnesení, měnící poté stanovisko
soudu prvního stupně), připouštěla z hlediska přípustnosti dovolání – jež je
podmínkou pro přezkum důvodů dovolání – pouze alternativu přípustnosti pro
zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm.
c/, odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud však dospěl k negativnímu závěru o přípustnosti dovolání.
Dovolatel, ač zajisté veden snahou o co nejúplnější vylíčení svých argumentů
(dovolacích důvodů), nevzal dostatečnou měrou v úvahu, že dovolací přezkum je
nástrojem jen limitované a tedy mimořádné nápravy podstatných pochybení, ke
kterým může dojít před nižšími instancemi. Zejména to pak platí o přípustnosti
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, která zahrnuje jen
relativně úzké spektrum otázek. Ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. počítá zásadně
jen s eventualitou nesprávného řešení hmotněprávní otázky. Pro případy
judikatorní novosti či kontradikce judikatury mezi vyššími soudy nelze sice
zcela vyloučit procesní otázku, jejíž chybné řešení by zapříčinilo přípustnost
dovolání, taková otázka by však musela být formulována s dostatečnou obecností.
K výše řečenému dokonce usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004 (publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004 pod č. 132), jakož i
další judikáty, směrují již konstantní judikaturu Nejvyššího soudu tak, že v
případě přípustnosti dovolání pro zásadní právnímu význam napadeného rozhodnutí
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) může být následně přezkoumáván pouze ten
dovolací důvod, který podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spočívá v tvrzeném
nesprávném právním – rozuměno hmotněprávním - posouzení věci.
V protikladu s takto postavenou rozhodovací praxí se však v argumentech
dovolatele objevuje takřka výhradně procesní problematika.
Vady vykazuje také dovolatelova formulace právních otázek. Ty se navzájem
částečně překrývají a směšují procesní (převažující) a hmotněprávní aspekty
věci. Předpokládá se, že dovolatel jasně vymezí právní otázku či otázky, kterým
přičítá zásadní právní význam (srov. implicite nález Ústavního soudu ze dne 20.
2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv.
29, č. 23).
Judikatura Nejvyššího soudu také sleduje vlastní, Ústavním soudem potvrzený
(usnesení ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, sv. 4 Sbírky nálezů a
usnesení, č. 19), výklad, podle něhož zásadní význam po právní stránce
přinášejí taková rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
prezentují judikaturu novou, a to s obecným dopadem na rozhodování nižších
instancí.
Ve světle takto seřazených kritérií přezkumu přípustnosti pak podané dovolání
nemohlo obstát už z obecného judikatorního pohledu. Odvolací soud však
nepochybil ani v těch jednotlivostech, k nimž považuje dovolací soud za možné
se nyní v dalších odstavcích vyjádřit.
Nájemní vztah skutečně nemohl být smluvním dodatkem ze dne 1. 11. 2001 náležitě
a v celistvosti, a to ani s přihlédnutím k dalším dodatkům, založen. Odvolacím
soudem posuzovaný složený právní úkon, umožňující vstup nového pronajímatele a
nového nájemce (dříve podnájemce) do nájemního vztahu, přípustný ve smyslu §
493 občanského zákoníku, nesplňoval požadavky na jasný projev vůle smluvních
stran. Nehledě na jiný kontroverzní dodatek předchozích partnerů z 22. 10.
2001, předpokládající ukončení nájmu k 31. 12. 2001, nemohl stačit vágní odkaz
na předchozí smlouvu o nájmu ze dne 6. 4. 1999 „ve znění dodatků“. Nesoulad
mínění stran o významu takového smluvního projevu se ukázal nejen v jejich
vztazích bezprostředně poté, ale i v soudním řízení. Za vzniklé konfúzní
skutkové i právní situace mezi stranami se odvolací soud zcela správně
nespokojil se závěrem o částečné neplatnosti právního úkonu a kvalifikoval věc
po právní stránce oprávněně tak, že smluvní (nájemní) vztah mezi účastníky
nevznikl.
Tím je také vyřešena námitka o částečné či úplné neplatnosti právního úkonu:
jestliže odvolací soud uvažoval v dimenzi neplatnosti právního úkonu (dodatku,
a tím případného vzniku smluvního vztahu) vcelku, a to může činit ex officio,
pak částečná neplatnost právního úkonu je tu obsažena za pomoci argumentu a
maiori ad minus; soud již o této možnosti nemusí účastníky výslovně podle §
118a odst. 2 o.s.ř. poučovat. Samotná či výchozí otázka neplatnosti zmiňovaného
dodatku přitom byla vnesena do řízení dostatečně včas, aby na ni mohl dovolatel
svými tvrzeními či důkazními návrhy reagovat
Dovolací soud též neshledal, že by se odvolací soud nevypořádal s odvolacími
námitkami žalobce. Je-li dovolatel toho domnění, pak měl tuto část své
argumentace precizovat s náležitou konkrétností, tedy odkazem na zcela určité
(event. obsahově nedostatečné) pasáže odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Procesní poučka o rozhodování podle stavu v době vyhlášení rozsudku (§154 odst.
1 o.s.ř.) by zajisté neměla v praxi vyústit ve stav, kdy by jeden z účastníků
řízení nebyl věcně legitimován jako vlastník či případně pronajímatel
nemovitosti (nebytových prostor v ní). Usnesení vydávané soudem podle § 107a
o.s.ř., rozhodující o sukcesi na jedné z procesních stran a umožňující
pokračovat v řízení s jejím právním nástupcem, však explicitně předpokládá
návrh účastníka. Ustanovení § 107a o.s.ř. v odstavci 1 výslovně uvádí, že „má-
li žalobce za to“, že nastala právní skutečnost navozující singulární sukcesi,
může před rozhodnutím soudu o meritu věci navrhnout, aby nabyvatel práva nebo
povinnosti vstoupil do řízení namísto dosavadního účastníka. Bez návrhu – který
v této věci nebyl učiněn – není povinností soudu případnou singulární sukcesi z
úřední povinnosti zkoumat.
Ze všech shora uvedených závěrů je patrno, že napadenému rozhodnutí nelze
přičítat znaky zásadního právního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3
o.s.ř. a contrario). Proto nebylo možné zabývat se ani dovolacími důvody, jak
byly v celé šíři v dovolání vylíčeny.
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/
o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl.
Z toho důvodu pak nepovolil ani navrhovaný odklad dovoláním napadeného rozsudku
odvolací instance.
V intencích § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přiznal
protistraně právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Při stanovení sazby
odměny za úkon právní služby, zde vyjádření k dovolání, byl oceněn jeden z
předmětů řízení (zpřístupnění nebytových prostorů) částkou 6.200,- Kč a druhý
(protinávrh, vyklizení prostorů) částkou 3.800,- Kč (§ 8 písm. b/, § 7 písm.
d/ vyhl. č. 484/2000 Sb.). Celkem tedy v součtu 10.000,- Kč (§ 17 odst. 1 písm.
d/ téže vyhlášky). Tuto částku však bylo nutno, podle § 14 odst. 1, § 15 a §
18 odst. 1 citované vyhlášky, krátit dvakrát o 50 %, neboť dovolání bylo
odmítnuto a v řízení byl proveden pouze jediný úkon právní služby. Po takovém
krácení činila konečná výše odměny 2.500,- Kč a s přičtením režijního paušálu
75,- Kč dospěl dovolací soud k částce, uvedené ve výroku II. tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu