28 Cdo 724/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., ve věci žalobkyně J. N., zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou
se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, proti žalovaným: 1) J. S., zastoupené JUDr.
Editou Pařízkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2029/124,
adresou pro doručování: Měřín, Náměstí 16, 2) D. B., 3) A. Ch., žalovaní 2) a
3) zastoupeni JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám.
Republiky 53, 4) J. V., 5) Zemědělské a. s. Krucemburk, akciové společnosti,
IČ: 60917962, se sídlem v Krucemburku, Koželužská 385, 6) ZENITH, spol. s. r.
o., IČ: 62579568, se sídlem v Praze 8, Trojská 159/72, zastoupené Mgr. Ladou
Behenskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Terebkou 12, a 7) České
republice – Ředitelství silnic a dálnic, IČ: 65993390, se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 546/56, zastoupené JUDr. Janou Karáskovou, advokátkou se sídlem v
Praze 4, Tererova 1355, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu
ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 133/2002, o dovolání žalovaných 1), 2) a
3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 22. 4.
2009, č. j. 54 Co 19/2008-368, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 9. 2009,
č. j. 54 Co 19/2008 – 399, takto:
I. Dovolání žalované 1) se v rozsahu, v němž žalovaná 1) napadá rozsudek
odvolacího soudu ve „výroku II., písmeno b), odstavec první“ a ve výroku III.,
odmítá.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání žalované 1) zamítá.
III. Dovolání žalovaných 2) a 3) se zamítá.
IV. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku ve výši 10.300,- Kč, k rukám JUDr. Kateřiny Skálové,
advokátky, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 10.300,- Kč, k
rukám JUDr. Kateřiny Skálové, advokátky, a to do 3 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
VI. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 4), 5), 6), 7) nemá nikdo
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud ve výroku I. potvrdil část výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně, jímž tento soud určil vlastnické právo žalobkyně k ideální jedné
polovině tamtéž specifikovaných nemovitostí, a to ve vztahu k pozemkům p. č.
St. 370, 1139/5, St. 300, St. 296, St. 297, 1139/4, 1139/7, 1139/2, 1139/11,
1275/1, 1275/2, 1276/1, 1276/2, 262/2, 261, 305/2 a 306, vše katastrální území
V.
V témže výroku odvolací soud potvrdil též část výroku II. rozsudku soudu
prvního stupně, v němž tento soud zamítl žalobu, že žalobkyně je vlastníkem
ideální jedné poloviny tamtéž specifikovaných pozemků, a to ve vztahu k pozemku
p. č. 1139/3 v katastrálním území Vojnův Městec.
Ve výroku I. ještě odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku VII. (o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 6/) a ve
výroku VIII. (o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 7/).
Ve výroku II. (části označené písm. a/) změnil odvolací soud zbývající část
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a to tak, že určil vlastnické právo
žalobkyně k ideální jedné polovině pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely
Pozemkového katastru (PK) p. č. 1274 o výměře 4.871 m2, p. č. 1275 o výměře
14.307 m2, p. č. 304 o výměře 410 m2 a p. č. 305/1 o výměře 10.812 m2, vše v
katastrálním území V.
Ve výroku II. (části označené písm. b/, odrážka první) změnil odvolací soud
část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud zamítl žalobu,
jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k ideální jedné polovině
tamtéž specifikovaných pozemků, a to tak, že určil vlastnické právo žalobkyně k
ideální jedné polovině pozemků p. č. St. 401, St. 301, St. 295, St. 299,
1139/8, 1142/1, 1142/3 a 1142/2, vše v katastrálním území V.
Ve výroku II. (části označené písm. b/, odrážka druhá) změnil odvolací soud
výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že
žalobkyně je vlastnicí ideální jedné poloviny částí pozemků ve zjednodušené
evidenci – parcely původní Evidence nemovitostí (EN) v katastrálním území V. p.
č. 1554/1, které odpovídají části pozemku dřívější pozemkové evidence
(pozemkového katastru) p. č. 1140 o výměře 191 m2, části pozemku dřívější
pozemkové evidence (pozemkového katastru) p. č. 1141 o výměře 95 m2 a části
pozemku dřívější pozemkové evidence (pozemkového katastru) p. č. 1142 o výměře
269 m2, vše v katastrálním území V.
Ve výrocích III., IV. a V. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.
Stalo se tak poté, co ve svém předchozím rozhodnutí (usnesení ze dne 17. 5.
2007, č. j. 15 Co 41/2006-195) odvolací soud zrušil ve věci první rozhodnutí
soudu prvního stupně ze dne 3. 11. 2005, č. j. 10 C 133/2002-173, jímž soud
prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl, a zavázal ho svým právním názorem
týkajícím se účinků soudního rozhodnutí, jímž byla zrušena kupní smlouva podle
§ 8 odst. 2 (resp. 4) zákona č. 229/1991 Sb.
Své, v pořadí již druhé rozhodnutí odůvodnil odvolací soud následovně.
Žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jedině žádané
soudní rozhodnutí se může stát podkladem zápisu změn v katastru nemovitostí.
V souvislosti s kupní smlouvou uzavřenou notářským zápisem sepsaným státním
notářstvím ve Žďáru nad Sázavou dne 22. 5. 1972, zn. 1 N 630/72, 1 NZ/72,
žalobkyně a R. P. jako podílové spoluvlastnice (s ideálním podílem 1) převedly
na žalovanou 1) darem pozemky (jež jsou předmětem souzeného sporu) náležející k
zemědělské usedlosti převáděné kupní smlouvou. Označená kupní smlouva byla
zrušena rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 5. 1. 2001, č. j.
5 C 1030/93-105, a to v častí, kterou byla první žalované darována ideální 1
týchž pozemků. Tímto rozsudkem bylo též první žalované uloženo, aby žalobkyni
zaplatila částku 1.974,- Kč. Žalobkyně staví důvodnost svého žalobního
požadavku na tom, že v souvislosti s kupní smlouvou byly na žalovanou 1)
bezúplatně převedeny předmětné pozemky a tato smlouva byla v části týkající se
tohoto darování (a ohledně spoluvlastnického podílu, který žalobkyně žalované
1/ darovala) dříve soudním rozhodnutím zrušena.
Úvaha soudu prvního stupně o nezbytnosti posouzení účinků tohoto soudního
rozhodnutí (rozum. o zrušení části kupní smlouvy) pro jednotlivé účastníky
tohoto soudního řízení, respektive nezbytnosti posouzení, ve vztahu ke kterým
pozemkům je zrušení kupní (darovací) smlouvy z roku 1972 účinné, i úvaha, že
účinky tohoto zrušovacího rozsudku nemohou být absolutní, jsou zcela správné.
Nicméně s tím, jak prvostupňový soud tyto právní otázky vyřešil, se odvolací
soud neztotožnil. Judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu je ustálená v závěru,
že podmínkou rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy podle § 8 odst. 3, respektive
posléze 4, zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (po jeho novelizaci zákonem č. 183/1993 Sb. a ve znění
nálezu Ústavního soudu č. 131/1994 Sb.) je vlastnictví osoby, jíž byly pozemky
v tísni darovány nebo v souvislosti s kupní smlouvou na budovu, k níž patřily,
bezúplatně převedeny, nebo vlastnictví osoby této osobě blízké, a to v době
uplatnění nároku (tedy v daném případě ke dni 31. 8. 1993). Uvedenou podmínku
je třeba chápat jako výjimku z obecného pravidla rozhodnosti stavu v době
vyhlášení rozsudku. Jestliže soud zrušil tuto smlouvu ohledně spoluvlastnického
podílu o velikosti ideální 1 na všech pozemcích, které v roce 1972 byly
předmětem převodu, tedy i ohledně těch pozemků, které ke dni uplatnění nároku
ve vlastnictví osoby, jíž byly převedeny, tj. žalované 1) (nebo osoby jí
blízké) nebyly, ale byly ve vlastnictví osoby jiné (která nadto nebyla
účastníkem takového řízení), nemohlo se tak ve vztahu k těmto osobám a
pozemkům, respektive spoluvlastnickému podílu na nich, stát účinně. Vzhledem k
uvedenému je správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby ve vztahu
k žalovaným 6) a 7). Ve vztahu k ostatním žalovaným je žaloba důvodná. „Co se
pozemku ve vlastnictví žalované 1) týče, byla kupní smlouva z roku 1972 o
jejich darování v části týkající se spoluvlastnického podílu získaného od
žalobkyně zrušena, v důsledku čehož došlo k obnovení vlastnického práva
žalobkyně k jejímu spoluvlastnickému podílu o velikosti 1 na těchto pozemcích.“
Tentýž závěr je zapotřebí učinit i ve vztahu k pozemkům, které jsou v katastru
nemovitostí zapsány ve prospěch žalovaných 2) a 3), 4) a 5), neboť i ohledně
spoluvlastnického podílu žalobkyně na nich byla smlouva z roku 1972 účinně
zrušena. Převody těchto pozemků učiněné po 31. 8. 1993 je třeba považovat za
neplatné.
V právní teorii i rozhodovací praxi soudů není jednotně řešena otázka účinků
soudního rozhodnutí o zrušení smlouvy podle § 8 odst. 3, respektive odst. 4,
zákona č. 229/1991 Sb. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že rozhodnutí v
restitučních věcech včetně rozhodnutí o zrušení smlouvy mají účinky ex tunc,
avšak v právní teorii a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu převažuje názor,
že rozhodnutí o zrušení smlouvy musí mít účinky ex nunc. Byť se odvolací soud
jednoznačně kloní k názoru posléze uvedenému (pzn. ve svém prvním rozhodnutí v
dané věci se odvolací soud přikonil k závěru o účincích ex tunc), není to pro
rozhodnutí v této věci podstatné, neboť závěr o neplatnosti převodů pozemků
uskutečněných poté, co žalobkyně nárok na zrušení smlouvy uplatnila u soudu, je
dán v obou případech. Pakliže by smlouva byla zrušena s účinky ex tunc, nebyla
by žalovaná v době převodu jejich vlastníkem. Převáděla by totiž více práv, než
by jí náleželo, a taková smlouva by byla neplatná pro rozpor se zákonem. Stejně
tak je ale třeba považovat za neplatnou pro rozpor s účelem zákona převody
uskutečněné žalovanou 1) po 31. 8. 1993. Protože podle zjištění soudu prvního
stupně, že po 31. 8. 1993 nabyli vlastnická práva k pozemkům žalovaní 2) a 3),
4) a 5), není správný závěr soudu prvního stupně, že žaloba vůči těmto
žalovaným není důvodná.
Námitce žalované 1) o vydržení vlastnického práva ve vztahu k předmětným
nemovitostem je nepřípadná, neboť její zohlednění by odporovalo restitučnímu
charakteru nároku žalobkyně.
Odvolací soud proto přistoupil k částečnému potvrzení a k částečné změně
rozsudku soudu prvního stupně. V měnící části se obsahová změna týká pozemků p.
ř. St. 401, St. 301, St. 295, St. 299, 1139/8, 1142/1, 1142/3 a 1142/2 v k. ú.
V. Ve zbývající části měnícího výroku odvolací soud pouze napravil pochybení,
jehož se prvostupňový soud dopustil v označení pozemků.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná 1), a to co do části výroku I.
ohledně pozemků „p. č. St. 370, 1139/5, St. 300, St. 296, St. 297, 1139/4,
1139/7, 1139/, 1139/2, 1136/11, 1275/1, 1275/2, 1276/1, 1276/2, 262/2, 261,
305/2 a 306, vše katastrální území V., dále do výroku II. písm. a), dále do
výroku II. písmeno b) odstavec první a dále do výroku III.“ Přípustnost
dovolání dovozuje z poučení uvedeného v napadeném rozsudku odvolacího soudu a
důvodnost staví na tvrzení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí s rozsudkem, jímž byla zrušena smlouva
ze dne 25. 2. 1972 a cítí se jím poškozena. Toto rozhodnutí přitom nemůže mít
dopad do vlastnického práva ostatních žalovaných, jelikož nebyli účastníky
tohoto soudního sporu, i když bezpochyby jimi být měli. Nelze se dopouštět na
základě restitučního nároku dalších křivd. V tomto smyslu je nutné, aby se
dovolací soud zabýval účinky soudního rozhodnutí o zrušení kupní smlouvy a
dopadu těchto účinků na nové vlastníky. V tomto ohledu je správné právní
posouzení soudu prvního stupně. Dovolání podává i vůči těm výrokům týkajících
se pozemků, které již nejsou v jejím vlastnictví, a to proto, že má právní
zájem na výsledku v tomto sporu i u těchto pozemků, neboť v opačném případě
bude nucena hradit ostatním žalovaným náhradu škody, i když v době převodu
jednala v dobré víře. Co se týče pozemků jsoucích i nadále v jejím vlastnictví,
namítá, že oba soudy nerozhodovaly o právu vydržení dotčených pozemků, jehož se
dovolávala. Dovolatelce bylo odepřeno právo na právního zástupce, jelikož
žádala o odročení jednání nařízeného na 10. 10. 2007, kdy soud prvního stupně
na toto nebral zřetel, kdy se nemohla jako laik adekvátně bránit a z ůdovu
změny právního zástupce nemohla bát zastupována novým právním zástupcem, JUDr.
Pavlíčkovou. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud v napadených výrocích
rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně
uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání i žalovaní 2) a 3), a to v té
části výroku II. písm. b), v níž bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyně je
vlastnicí ideální jedné poloviny pozemků p. č. St. 301 a 142/3 v katastrálním
území V. Přípustnost dovolání dovozují z poučení rozsudku soudu odvolacího a
důvodnost spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Vlastnické právo k uvedeným pozemkům nabyli v roce
1997, přičemž do jejich úprav investovali značené finanční prostředky. O vedení
současného sporu se dozvěděli v roce 2002. Jedná se tedy o to, „aby zmírnění
majetkových křivd jedné strany nebylo vykoupeno případnými křivdami na straně
osob dalších, leckdy ještě hodnotově závažnějšími.“ Předmětem dovolacího
přezkumu by měla být především právní otázka, zda vlastník, jenž nabyl
nemovitou věc do vlastnictví v dobré víře, případně který namítá i s
připočtením vydržecí doby svých právních předchůdců platné vydržení
vlastnického práva k takové věci, může svého práva bez dalšího pozbýt na
základě určovacího výroku obecného soudu o určení vlastnictví. Žalovaní 2) a 3)
nebyli účastníky soudního řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí o zrušení
smlouvy z roku 1972, a nemohli se tomuto výsledku jakkoliv bránit. Termín
zahájení určitého soudního řízení není vůbec důležitý, podstatný by měl být
vždy výsledek takového sporu. V souzeném sporu měly soudy přihlédnout k hmotně
právní námitce vydržení vlastnického práva. Tuto námitku odvolací soud
neakceptoval. Rozhodnutí je porušením uznávaného principu, že rozhodnutí
„správního či soudního orgánu o vydání pozemků, případně částečnému zrušení
smlouvy v části jejich bezúplatného převodu, nemůže mít vliv na existenci
vlastnického práva toho, kdo vůbec nebyl účastníkem správního či soudního
restitučního řízení. Žalovaní 2) a 3) navrhli, aby v napadených částech
dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu v tomto rozsahu vrátil
zpět k dalšímu řízení.
Žalobkyně k dovolání žalované 1) uvedla, že jej nepovažuje za důvodné, a naopak
rozsudek odvolacího soudu je zcela správný. Tvrzení žalované 1) jsou zcela
účelová a nepravdivá, přičemž nemají oporu v důkazech provedených před soudem
prvního stupně. „Žalobkyně (správně zřejmě žalovaná 1/) si svého postavení i
soudního sporu byla velmi dobře vědoma, a proto své pozemky převedla nejprve na
svého manžela, který je následně převedl jiným subjektům, když se domnívala, že
se tímto vyhne své právní odpovědnosti.“ Žalobkyně navrhla, aby dovolání
žalované 1) byla jako zjevně bezdůvodné odmítnuto nebo jako nedůvodné
zamítnuto. K dovolání žalovaných 2) a 3) žalobkyně uvedla, že je považuje „ve
všech napadených výrocích za nedůvodné“ a navrhuje, aby toto dovolání bylo jako
zjevně nedůvodné odmítnuto či jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dle ustálené judikatury dovolacího soudu je k podání dovolání oprávněn (tzv.
subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím
odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto
rozhodnutí zruší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v Soudní judikatuře, sešit č. 3/98 jako SJ
28/98).
Z tohoto důvodu je dovolání žalovaných 2) a 3) subjektivně přípustné v celém
rozsahu, neboť je jím napadána pouze ta část výroku odvolacího soudu, v níž
bylo rozhodnuto o vlastnickém právu k pozemkům, ve vztahu k nimž byli tito
žalovaní zapsaní v katastru nemovitostí jako vlastníci. V jejich poměrech by
tak případně nastalá újma byla odstranitelná tím, že by dovolací soud v této
části rozsudek soudu odvolacího zrušil. Dovolání žalovaných 2) a 3) je
přípustné i objektivně podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé.
Naproti tomu dovolání žalované 1) je subjektivně přípustné jen z části, a to
pokud žalovaná napadá výrok I. (avšak mimo pozemek p. č. 1139/3) a výrok II.
písm. a). V rozsahu, v němž žalovaná 1) napadá rozsudek odvolacího soudu ve
„výroku II. písmeno b) odstavec první“ není dána subjektivní přípustnost
dovolání, neboť v této části výroku bylo rozhodnuto o vlastnickém právu k
pozemkům, ve vztahu k nimž byli jako vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni
žalovaní 2) a 3) (p. č. St. 301 a pozemek p. č. 1142/3), žalovaný 4) (p. č. St.
295 a p. č. 1142/2) a žalovaná 5) (p. č. St. 401, St. 299, 1139/8 a 1142/1). V
tomto rozsahu proto dovolací soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř
dovolání žalované 1) jako nepřípustné odmítl.
Dovolání žalované 1) není rovněž přípustné v rozsahu, v němž žalovaná 1) napadá
výrok III. rozsudku odvolacího soudu, v němž tento soud rozhodl o povinnosti
žalovaných 1), 2) a 3), 4) a 5) nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy
obou stupňů. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v
případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§
167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat
z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v
ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být
nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, dostupné
též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Přípustnost
dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, §
238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam
taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud proto i v této části dovolání
žalované podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř odmítl.
Ve zbylé části je dovolání žalované 1) objektivně přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., neboť v této části směřuje její dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil. Je tomu tak i ve vztahu k výroku II. písm. a), neboť tento je sice
formálně označen jako změna výroku soudu prvního stupně, avšak ve skutečnosti
se jedná toliko o upřesnění označení předmětných pozemků, a rozsudek odvolacího
soudu tak po obsahové stránce není odlišný od rozsudku soudu prvního stupně. Z
toho důvodu nebylo proti této části výroku dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř., ale rovněž podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností dovolání.
Námitku žalované 1), že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla
zkrácena na svých procesních právech, nebylo-li vyhověno její žádosti ze dne 8.
10. 2007 na odročení jednání před soudem prvního stupně konaného dne 10. 10.
2007, nepovažuje ji dovolací soud za důvodnou. Žalovaná o odročení jednání
požádala z důvodu změny právního zástupce, avšak – jak plyne z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu – předchozí právní zástupkyně žalované 1) ji
zastupovala do 23. 9. 2005, a žalovaná 1) tedy měla dostatek času ke zvolení
jiného právního zástupce. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. může soud věc projednat
a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka nejen v případě, kdy řádně předvolaný
účastník o odročení nepožádal vůbec, ale i tehdy, kdy uplatněný důvod k
odročení soud neshledá jako závažný, případně není jeho závažnost doložena (viz
i David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol.
Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009,
str. 468 nebo Bureš,J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní
řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, C.H.BECK, 2003, str. 339).
Námitka, že žalovaní 2) a 3) měli být účastníky předchozího soudního řízení, v
rámci něhož byla zrušena část kupní smlouvy, je rovněž nepřípadná, neboť v
současném řízení nemohou soudy přezkoumávat korektnost jiného soudního řízení,
a navíc je třeba upozornit na závěry zdejšího soudu, že žaloba podle § 8 odst.
3 zákona č. 229/1991 Sb. směřuje vždy proti původnímu subjektu původní smlouvy
o převodu nemovitostí, i když tento již není jejich vlastníkem (stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 16/1996, svazek 4, ročník 1996).
Nelze tedy shledat, že by soudy v tomto ohledu zatížily řízení vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná 1) ani žalovaní 2)
a 3) jinou vadu řízení nenamítali a z obsahu spisu se nepodává.
Ohledně účinků soudního rozhodnutí o zrušení smlouvy podle § 8 odst. 4 písm. a)
zákona č. 229/1991 Sb. dovolací soud přisvědčuje závěru, že judikatura
Nejvyššího a Ústavního soudu je poněkud protichůdná (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 205/98, publikovaný ve Sbírce nálezů
a usnesení pod č. 22, svazek č. 13, veřejnosti dostupný též na internetových
stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz. a rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000, veřejnosti dostupný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Zároveň je však třeba
upozornit na reflexi tohoto interpretačního problému v pozdější judikatuře
zdejšího soudu.
V rozsudku ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1926/2004, (veřejnosti dostupném
na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) Nejvyšší soud
konstatoval následující: „Judikatura Ústavního soudu vyslovila i názor, že
rozhodnutí v restitučních věcech mají účinky ex tunc. Stalo se tak např. v
nálezu sp. zn. III. ÚS 205/98, nebo v nálezu, publikovaném ve Sbírce zákonů pod
č. 131/1994 Sb. Tím by však byly účinky rozhodnutí o zrušení smlouvy „posunuty“
do roviny deklaratorní s důsledkem, že by z pohledu právní jistoty, dotvrzené
následným záznamem do katastru nemovitostí, potřebný právní titul podle všeho
chyběl. Jak účel restitucí tak i specifická povahu věci o zrušení smlouvy o
bezúplatném převodu pozemků fyzické osobě však vedou k závěru, že takto problém
vyřešit nelze. Rozhodnutí o zrušení smlouvy musí mít účinky ex nunc, tedy
účinky konstitutivní; je záhodno poukázat na názor I. Průchové v publikaci
Restituce majetku podle zákona o půdě (C. H. Beck, Praha 1997, str. 204, 205),
který považuje dovolací soud za velmi přesvědčivý. Ostatně tento názor vyslovil
dříve i dovolací soud – v komentáři M. Pokorného k citovanému zákonu (C. H.
Beck, Praha 1999, str. 176, jde též o komentář k dalším restitučním zákonům) je
pod blíže neurčenou sp. zn. Cpjn 9/94-I citován závěr, podle něhož má výrok o
zrušení smlouvy podle § 8 odst. 3 resp. 4 zákona č. 229/1991 Sb. konstitutivní
povahu a jeho účinky nastávají ex nunc. Takový výrok má pak za následek záznam
v katastru nemovitostí podle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.“
V témže rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že „…sdílí tyto závěry. Je
přesvědčen, že rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy (její části) o bezúplatném
převodu pozemku fyzickým osobám nevyvolává – z hlediska současného narovnání
vlastnických vztahů k půdě – zpětné účinky. Bylo by to v rozporu s koncepcí,
podle níž restituce respektují kontinuitu právního řádu a specificky, in
favorem restituentů, navazují na právní vztahy v předchozím (rozhodném) období.
Důsledkem takto respektované kontinuity je pak právní úprava, podle níž jsou
právní úkony učiněné v rozhodném období zařazeny mezi restituční důvody, aniž
by byla samostatně zpochybňována jejich platnost. Právě proto je úprava § 8
odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. specifická, neboť konstituuje zrušení smlouvy,
jejíž platnost se eo ipso předpokládá.“
S těmito závěry se dovolací soud ztotožňuje i v souzeném případě a dodává, že
ústavní stížnost směřovaná proti citovanému rozhodnutí byla Ústavním soudem
odmítnuta v usnesení ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 219/05 (veřejnosti
dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).
Uvedené závěry nicméně ještě nenapovídají nic o platnosti právních úkonů, na
základě nichž bylo vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedeno
žalovanou 1) na jiné subjekty (nikoliv osoby jí blízké) po té, co byla u soudu
podána žaloba na zrušení smlouvy (její části) podle § 8 odst. 3 (nyní 4) písm.
a) zákona č. 229/1991 Sb., tedy po 31. 8. 1993. V této otázce dospěl pak
Nejvyšší soud k totožnému závěru jako soud odvolací, totiž že tyto právní úkony
je třeba považovat za neplatné pro rozpor se zákonem.
Výše je uvedeno, že rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy či její části je
rozhodnutím konstitutivní povahy, pročež má právní účinky až od chvíle, kdy
příslušné rozhodnutí nabylo právní moci. Bylo by tedy možné dovodit, že právní
úkony, na jejichž základě bylo převedeno vlastnické právo k předmětným
nemovitostem na jiné subjekty (žalované 2/ a 3/) byly učiněny vlastnicí těchto
pozemků (žalovanou 1/), která tak převedla práva, jejichž byla nositelkou.
Takové právní úkony jsou však v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., s jeho
smyslem a účelem, a jsou podle § 39 zákona č. 40/1964 sb., občanského zákoníku,
absolutně neplatné. Jestliže by totiž právní řád aproboval takové právní úkony,
eliminoval by tím smysl uvedeného restitučního předpisu. Jeho cílem bylo obecně
vyjádřeno „zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči
vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989“, tedy v
daném případě obnovit vlastnické právo k předmětným pozemkům pro žalobkyni, a
to za podmínky, že v době účinnosti tohoto zákona byly tyto pozemky ve
vlastnictví osoby, které byly darovány nebo bezúplatně převedeny nebo ve
vlastnictví osob jí blízkých ve smyslu § 8 odst. 4 cit. zákona. Jestliže by
bylo připuštěno, aby žalovaná 1) vlastnické právo k uvedeným pozemkům
převáděla na osoby třetí i po té, co byla podána příslušná žaloba a zahájeno
soudní řízení, realizace úmyslu zákonodárce by tím de facto byla znemožněna a
uvedené ustanovení by pozbylo smyslu.
K tomu se konec konců nepřímo vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13.
3. 2003, sp. zn. III. ÚS 395/02, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod
č. 40, svazek 29 (dostupném i na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz). V něm Ústavní soud uvedl, že podmínku vlastnictví
osoby, jíž byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny je třeba vykládat ku
prospěchu osob oprávněných. Tato podmínka v zájmu oprávněných osob stanovuje
povinnost vydávat pozemky těm, kteří jsou vlastníky ke dni účinnosti zákona (z.
č. 183/1993 Sb.), a nedává jim tedy možnost se této povinnosti zbavit převodem
předmětného pozemku. Podmínkou existence práva založeného § 8 odst. 3 (nyní 4)
zákona č. 229/1991 Sb. je skutečnost, zda jsou předmětné pozemky ve vlastnictví
osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby
této osobě blízké, a to již v době uplatnění nároku. To je třeba chápat jako
výjimku z obecného pravidla vyjádřeného v § 154 odst. 1 o. s. ř, dle nějž je
pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Obrana žalované 1), že napadený rozsudek bude pro ni znamenat značnou finanční
zátěž, neboť bude muset žalovaným vykompenzovat „ztrátu“ jejich vlastnického
práva k dotčeným pozemkům, nemůže být shledána důvodnou, a to proto že to je
jen důsledkem jejího jednání, jehož protiprávnosti si musela být vědoma.
Poněkud jiná je situace žalovaných 2) a 3). V jejich případě by snad bylo možné
– i když to nebylo předmětem dokazování v tomto řízení – uvažovat o existenci
dobré víry při nabývání vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kteréžto
následně (za účelem vlastního podnikání) zvelebili. Nicméně je třeba
poznamenat, že v daném případě jde o důsledky absolutní neplatnosti právního
úkonu, jejíž následky nemůže zhojit dobrá víra na straně nabyvatelů. Žalovaným
je navíc umožněno, aby se domáhali vyrovnání svých majetkových ztrát na základě
obecných právních předpisů. Na jejich případ tedy nelze aplikovat ani závěry, k
nimž dospěl např. Evropský soud pro lidská práva ve svém nedávném rozsudku ze
dne 26. 11. 2009 ve věci P. proti České republice, v němž (znovu) formuloval
zásady, při jejichž naplnění je možné aplikací restitučních právních předpisů
„odejmout“ vlastnické právo, aniž by tím bylo porušeno základní lidské právo na
vlastnictví garantované v čl. 1 odst. 1, větě druhé, Dodatkového protokolu č. 1
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.); tedy
zákonnost (lawfullness), existence legitimního cíle v podobě veřejného zájmu
(legitimate aim, public interest), spravedlivá rovnováha (fair balance) mezi
požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky na ochranu individuálních
základních práv a konečně i kompenzace rozumně vztažená k hodnotě dotčeného
majetku (compensation „reasonably related to its value“); srovnej i rozsudek
téhož soudu ze dne 12. 11. 2002 ve věci Z. a Zvolská proti České republice či
ze dne 5. 11. 2002 ve věci P. a P. proti České republice. V tomto případě totiž
nejsou žalovaní 2) a 3) v pozici osob povinných ve smyslu tzv. restitučních
právních předpisů, jimž by byl majetek „odňat“ v důsledku snahy státu napravit
některé majetkové křivdy spáchané v době totality, nýbrž v důsledku
skutečností, s nimiž právní předpisy demokratického a právního státu spojují
neplatnost právního úkonu, na jehož základě mělo být vlastnické právo k
dotčeným pozemkům převedeno právě na ně.
Argument dovolatelů, že soudy se měly zabývat jejich obranou spočívající v tom,
že v daném případě nastaly skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují
vydržení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, neshledal dovolací soud
rovněž důvodným. Ve vztahu k žalované 1) je aplikace institutu vydržení
vyloučena již jen z povahy restitučních právních předpisů, neboť ty směřují k
„obnovení původních vlastnických vztahů k půdě“. Ve vztahu k žalovaným 2) a 3)
se jedná o argument zjevně neopodstatněný již jen pro tu objektivní skutečnost,
že – jak sami žalovaní 2) a 3) uvádějí – vlastnické právo k dotčeným pozemkům
měli nabýt v roce 1997, přičemž žaloba na určení vlastnického práva byla proti
nim uplatněna v roce 2002. Nemohlo tedy v žádném případě dojít ani k uplynutí
vydržecí doby ve smyslu § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolací soud tedy považoval rozsudek soudu odvolacího ve vztahu k dovolatelům
za správný, a proto dovolání žalované 1) ve zbylém rozsahu a dovolání
žalovaných 2) a 3) v celém rozsahu za postupu podle § 243b odst. 2 části věty
před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst.
1 o. s. ř.
Ve vztahu mezi žalovanou 1) a žalobkyní vznikly žalobkyni v dovolacím řízení v
souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č.
617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 10.300,-
Kč. Žalovaná 1) je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám
advokátky, jež žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalovanými 2) a 3) a žalobkyní vznikly žalobkyni v dovolacím
řízení v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v
odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce
náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č.
68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši
10.300,- Kč. Žalovaní 2) a 3) jsou společně nerozdílně povinni přiznanou
náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, jež žalobkyni v tomto řízení
zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 4), 5), 6) a 7) bylo rozhodnuto tak, že
nikdo z nich nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť tito
žalovaní dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodali, a žalobkyni tak ve
vztahu k nim nevznikly žádné účelně vynaložené náklady.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu