28 Cdo 744/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., v
právní věci žalobců: a) R. T. M. S., Španělsko, b) A. M., Kolumbie, c) C. M. M.
Z., Francie, d) M. M., Kolumbie, e) R. M. Z., Kolumbie, všichni zastoupeni
advokátem, proti žalovaným: 1) Městská část P., 2) Bytový podnik P.,
s.p., oba zastoupeni advokátem, 3) M. – N., s.r.o., zastoupený obecným
zmocněncem, 4) A. O., zastoupená advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 309/95, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2004, č.j. 64 Co 160/2004-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Původní žalobkyně A. M. – procesní předchůdkyně žalobců – se domáhala žalobou
podanou na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve
znění zákona č. 116/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. (dále jen
zákon č. 87/1991 Sb.), vydání nemovitostí v katastrálním území S., domu čp. 541
se stavební parcelou č. 1088 a parcely č. 1089/1, zapsaných na LV č. 1032 u
Katastrálního úřadu P.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. prosince 2003, čj. 18 C
309/95-136, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. února 2004, čj. 18 C
309/95-149, žalobu zamítl. Soud prvního stupně považoval za prokázané, že
procesní předchůdkyně žalobců A. M. a její sestra H. M. byly spoluvlastnicemi
výše uvedených nemovitostí a to každá podílu ideální jedné poloviny. V období
nesvobody v důsledku rasové perzekuce z důvodu židovského původu obou
spoluvlastnic přešly nemovitosti do německé správy – byly převedeny na
Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu – a po skončení války na základě dekretu
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. do národní správy. Další právní osud těchto
podílů na nemovitostech se rozcházel, proto soud prvního stupně posuzoval
právní vztahy k těmto podílům samostatně.
Vycházel ze zjištění, že ideální polovina nemovitostí původně vlastnicky
patřící A. M., jí byla vydána zpět do vlastnictví v roce 1947 na základě zákona
č. 128/1946 Sb. Svůj podíl na nemovitostech po té prodala trhovou smlouvou ze
dne 17.4.1948 za kupní cenu 520.000,- Kč čtvrté žalované A. O. Z vlastnictví
A. O. pak tato polovina nemovitostí přešla v roce 1959 do vlastnictví státu a
posléze dohodou o vydání věci ze dne 14.2.1991 uzavřenou na základě zákona č.
403/1990 Sb. jí byla vydána zpět do vlastnictví. Dále soud prvního stupně
zjistil, že ideální polovina nemovitostí původně patřící H. M., která zahynula
v koncentračním táboře, přešla v roce 1953 do vlastnictví Československého
státu. Kupní smlouvou ze dne 3.7.1992 ji pak od Městské části P. koupila čtvrtá
žalovaná A. O., která tak získala vlastnictví k celým nemovitostem. Tyto
posléze prodala kupní smlouvou ze dne 6.8.1992 třetímu žalovanému M., s.r.o., v
jehož vlastnictví se nacházejí dosud. Původní žalobkyně A. M. v průběhu řízení
zemřela a na její místo nastoupili její procesní nástupci – závětní dědicové.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první ideální polovinu nemovitostí
původně patřící A. M. nelze žalobcům vydat proto, že tato ideální polovina
nemovitostí nepřešla do vlastnictví státu z vlastnictví původní žalobkyně, ale
z vlastnictví čtvrté žalované A. O., která ji od A. M. koupila trhovou smlouvou
v roce 1948 a žalobcům se nepodařilo prokázat, že by tato smlouva byla
uzavřenou pod nátlakem a za nevýhodnou cenu, jak tvrdili. A. M. tedy zákonné
podmínky postavení oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nesplňovala.
Rovněž u druhé ideální poloviny nemovitostí dospěl soud k závěru, že ji nelze
vydat, neboť žalobcům se nepodařilo prokázat, že A. M., byla dědičkou po své
zemřelé sestře H. M. a že podíl na nemovitostech zdědila, případně, že měla
jako dědička na vydání věci nárok podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. nebo
podle zákona č. 128/1946 Sb. a tedy nemohla být oprávněnou osobou podle § 3
odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb.
Soud dále poukázal na skutečnost, že i kdyby se žalobcům podařilo prokázat, že
původní žalobkyně byla dědičkou po své sestře H. M., ani tehdy by nebylo možné
nemovitosti vydat s ohledem na ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 116/1994
Sb., podle kterého nelze vydat věc, která byla po 1.10.1991 nabyta do
vlastnictví jiné osoby než státu. V dané věci k této situaci došlo, neboť
polovina nemovitostí původně patřících H. M. byla prodána nejprve do
vlastnictví A. O. a tato ji pak prodala třetímu žalovanému. Vůči prvním dvěma
žalovaným soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2004, č.j. 64
Co 160/2004-174, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a rovněž stejně jako soud prvního stupně posuzoval nárok na
vydání každé ze dvou ideálních polovin nemovitostí samostatně. Ohledně první
ideální poloviny nemovitostí původně vlastnicky patřící A. M. se odvolací soud
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně stran platnosti trhové smlouvy ze dne
17.4.1948, kterou původní žalobkyně prodala svůj podíl na nemovitostech čtvrté
žalované A. O., a to s tím důsledkem, že původní žalobkyně nemohla splňovat
podmínky oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. k vydání této poloviny
nemovitostí.
U druhé poloviny nemovitostí původně patřící H. M. odvolací soud konstatoval,
že nedošlo k obnovení původního vlastnického práva na základě dekretu
prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ani zákona č. 128/1946 Sb., a proto ji
nemohla původní žalobkyně zdědit, ale mohla být oprávněnou osobou při splnění
podmínek uvedených v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
zákona č. 116/1994 Sb. V řízení se však žalobcům nepodařilo prokázat, že by
tyto zákonné podmínky splňovala s tím, že i kdyby tyto podmínky splňovala,
bránil by vydání této ideální poloviny čl. II. bod 2 zákona č. č. 116/1994 Sb.,
tj. ta skutečnost, že po 1.10.1991 byl tento podíl na nemovitostech nabyt do
vlastnictví jiné osoby než státu.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho
přípustnost spatřovali v tom, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s
hmotným právem pokud dovodil, že jejich babička – původní žalobkyně není
oprávněnou osobou k oběma polovinám předmětných nemovitostí.
V poměru k první ideální polovině nemovitostí žalobci setrvali na tvrzení, že v
důsledku neplatnosti trhové smlouvy ze dne 17.4.1948 byla původní žalobkyně
osobou, jejíž majetek ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
přešel do vlastnictví státu.
Ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí jednak namítali, že původní
žalobkyně byla právním nástupcem po své sestře H. M. a tudíž byla oprávněnou
osobou podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb.
a současně, že byla oprávněnou osobou podle § 3 odst. 4 písm. e) zákona č.
87/1991 Sb. jako její sestra.
První a druhý žalovaní ve svém společném vyjádření k dovolání žalobců uvedli,
že považují napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně
za správné, a proto navrhují zamítnutí dovolání.
Třetí žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedl, že navrhuje
zamítnutí, případně odmítnutí dovolání, neboť soudní řízení bylo provedeno v
souladu s právními předpisy a vydané rozsudky soudů obou stupňů jsou správné.
Čtvrtá žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí
odvolacího soudu stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně za správná a
navrhuje zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že žalobci neunesli důkazní
břemeno a přes výzvy soudu neoznačili žádné důkazy na podporu pravdivosti svých
tvrzení, dokonce v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 občanského soudního
řádu (dále jen OSŘ) uváděli nové skutečnosti až v dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami
k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 OSŘ), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1
OSŘ), se nejprve zabýval přípustností dovolání, které směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vydaný jako
první rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání se tedy řídí ustanovením § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné jen, dospěje-li
dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanoven § 237 odst. 3 OSŘ po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla pro rozhodnutí o věci
určující význam (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.1999, sp.zn.
2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, 2001,
šes. č. 4).
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z
hlediska přípustnosti dovolání k námitce dovolatelů, že odvolací soud řešil
právní otázku postavení původní žalobkyně v rozporu s hmotným právem, pokud ji
nepovažoval za oprávněnou osobu. V předeslaném směru dospěl dovolací soud k
závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem pokud
ohledně první ideální poloviny nemovitostí původně vlastnicky patřící babičce
žalobců A. M., tj. původní žalobkyni, dospěl k závěru, že původní žalobkyně
není oprávněnou osobou, neboť se nepodařilo prokázat neplatnost trhové smlouvy
ze dne 17.4.1948, na základě které se vlastnicí uvedeného podílu na
nemovitostech stala čtvrtá žalovaná A. O., v důsledku čehož první ideální
polovina nemovitostí přešla do vlastnictví státu z vlastnictví jiné osoby než
původní žalobkyně (srov. § 3 odst 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Stejně tak dospěl dovolací soud k závěru, že nejsou v rozporu s hmotným právem
závěry odvolacího soudu týkající se druhé ideální poloviny nemovitostí
vlastnicky původně patřící H. M., neboť původní žalobkyně neprokázala, že by jí
vznikl nárok na vydání věcí podle poválečných restitučních předpisů (§ 24 odst.
1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a § 4 odst. 1 zákona č. 128/1946
Sb.), tedy že byla dědičkou – právní nástupkyní po své sestře H. M. ve smyslu
těchto předpisů (mimo jiné i vzhledem k možné konkurenci dalších zákonných či
závětních dědiců) a tudíž i oprávněnou osobou podle § 3 odst. 2 restitučního
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Rovněž není rozhodné
tvrzení žalobců, že se původní žalobkyně stala vlastnicí podílu na
nemovitostech po H. M. na základě výše zmíněných poválečných restitučních
předpisů, neboť podle těchto předpisů nepřecházelo vlastnictví ze zákona, ale
tak jak bylo konstatováno v rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 29.11.1994, sp.zn.
3 Cdo 352/93, publikovaném v časopise Právní rozhledy, 1995, č. 4, str. 8,
teprve na základě kladného rozhodnutí příslušného orgánu vydaného ve správním
řízení. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v ostatních závěrech je dnes již
ustálenou judikaturou tento judikát překonaný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20.2.2002, sp.zn. 28 Cdo 1746/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C.H.Beck, 2001, svazek 3, č. C 247, dále rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24.8.2000, sp.zn. 28 Cdo 1726/2000). Konečně má dovolací soud
zato, že přicházela-li původní žalobkyně v úvahu jako oprávněná osoba podle §
3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., nelze na ni
aplikovat ustanovení § 3 odst. 4 písm. e) uvedeného zákona upravující speciální
dědickou posloupnost, jak již bylo konstatováno v nálezu Ústavního soudu ze dne
12.2.1998, sp.zn. IV. ÚS 346/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, sv.
10, č. 22.
Ve shora uvedených souvislostech dovolacímu soudu nezbývá, než aby konstatoval,
že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) a odst. 3 OSŘ, neboť odvolací soud při hmotněprávním posouzení věci
nepochybil a postavení původní žalobkyně jako oprávněné osoby posoudil v
souladu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou. Dovolací soud proto
dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné
odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, nemohl dovolací soud
přihlédnout k tvrzeným vadám řízení ( § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ).
I pokud by odvolací řízení bylo shledáno přípustným, bylo by rozhodnutí
odvolacího soudu otevřeno k přezkumu pouze otázek právních (§ 237 odst. 1 písm.
c/ OSŘ) a nikoliv pro zkoumání, zda skutková zjištění mají oporu v provedeném
dokazování.
Přesto, že dovolání bylo odmítnuto, nepřiznal dovolací soud úspěšným žalovaným
podle § 146 odst. 3 OSŘ právo na náhradu nákladů vynaložených na vyjádření k
dovolání a použil ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 OSŘ ustanovení §
150 OSŘ, přičemž přihlédl k povaze projednávané restituční věci i k obsahu
zmíněných vyjádření žalobců rekapitulujících stanoviska žalovaných uvedená již
v řízení před soudy nižších stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu