28 Cdo 747/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce Bytového podniku v Praze 3 v likvidaci, IČ: 00063487, se sídlem v
Praze 3, Na Vrcholu 25, zastoupeného JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Pšenčíkova 677/18, za účasti Pozemkového fondu České
republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení
rozhodnutí ministra zemědělství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.
zn. 16 C 98/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 30. 9. 2009, č. j. 24 Co 82/2009 – 87, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje proti výroku II. usnesení
odvolacího soudu, odmítá.
II. Jinak se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, č. j.
24 Co 82/2009 – 87, zrušuje.
III. Ve výrocích I. a II. se zrušuje i usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 3. 2. 2009, č. j. 16 C 98/2008 – 67, a věc se v témže rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud ve výroku I. potvrdil výrok I. usnesení soudu prvního stupně,
jímž tento soud odmítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby bylo
„změněno“ (nahrazeno) rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 23. 1. 2008, č. j.
1928/2008 – 10000, jímž byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu – ze dne 6. 9. 2007, č.
j. 26858/07 – 17170. V témže výroku odvolací soud potvrdil i výrok II. usnesení
soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Ve výroku II. změnil odvolací
soud výrok III. usnesení soudu prvního stupně tak, že „žalobkyni nebude vrácen
soudní poplatek ve výši 2.500,- Kč“. Ve výroku III. pak odvolací soud rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výše identifikované rozhodnutí ministra zemědělství, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu, mělo být
nahrazeno tak, že na pozemek parc. č. 3532, zapsaný v evidenci katastru
nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, se nevztahuje zákon
o půdě (zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č.
229/1991 Sb.“). Soud prvního stupně při rozhodování vycházel z právního názoru
vysloveného v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu, že žalobu je
nutné odmítnout podle § 250g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud na
takto vyjádřeném názoru setrval, neboť rozhodnutí podle § 17 odst. 6 zákona č.
229/1991 Sb. je rozhodnutím předběžné povahy, kterým nemohou být práva žalobce
založena, změněna, určena nebo zamítnuta. Toto ustanovení zakládá pravomoc
příslušného ústředního orgánu státní správy rozhodovat v pochybnostech o tom,
zda se jedná o nemovitost, na kterou se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. Takovým
rozhodnutím je řešena pouze otázka, zda konkrétní nemovitosti jsou nebo nejsou
zemědělským majetkem ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to nejen
ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku. Tímto rozhodnutím se pouze
stanoví, zda nemovitosti jsou zemědělským majetkem, tj. zda jsou splněny
předpoklady pro přechod správy nemovitosti na Pozemkový fond České republiky.
Nejde tedy o rozhodnutí, na základě kterého by k takovému přechodu došlo.
Možnost přezkoumání tohoto rozhodnutí přichází v úvahu v případném soudním
řízení vedeném o určení práva hospodaření žalobce k uvedenému majetku. V dané
věci žaloba směřuje proti rozhodnutí, které nemůže být přezkoumáno v řízení
podle části V. o. s. ř., a je tedy na místě ji podle § 250g odst. 1 písm. c) o.
s. ř. odmítnout.
Proti tomuto usnesení (výrokům I. a II.) podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z toho, že „soud druhého stupně podání dovolání proti
napadenému rozhodnutí výslovně připustil“ a že „dovolání směřuje podle § 239
odst. 3 o. s. ř. část věty před středníkem proti usnesení odvolacího soudu,
kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu
(žaloby)“. Důvodnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že řízení bylo postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že v předchozím odvolacím řízení (jehož
výsledkem bylo zrušení prvního usnesení soudu prvního stupně) rozhodoval senát
24 Co, ačkoliv k tomu nebyl podle rozvrhu práce příslušný. Ve věci měl
rozhodovat senát č. 14 Co. „V žádném ze dvou odvolacích řízení nerozhodovali
zákonní soudci.“ Soud prvního stupně neměl tedy přihlížet k právnímu názoru
soudu odvolacího a učinil-li tak, mohlo to mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu a
rozhodnutí ministra zemědělství vydaná podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991
Sb. nejsou z přezkumu podle části páté o. s. ř. vyloučena. Obdobně již
rozhodoval Nejvyšší soud i soud odvolací ve svém rozhodnutí ze dne 15. 5. 2009,
č. j. 14 Co 136/2009 – 37. S argumenty uvedenými v těchto rozhodnutích se
odvolací soud žádným způsobem nevypořádal. Nesprávný je i závěr odvolacího
soudu, že v případě odmítnutí žaloby se nevrací již zaplacený soudní poplatek.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný k dovolání uvedl, že dovolání nepovažuje za důvodné a navrhl, aby jej
„soud odmítl jako zjevně bezdůvodné, případně aby jej zamítl.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V rozsahu, v němž dovolatel napadá výrok I. usnesení odvolacího soudu, se jedná
o dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby. Dovolání by tedy v tomto
rozsahu mohlo být shledáno přípustným ve smyslu § 239 odst. 3 za obdobného
užití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že v daném případě již jednou
odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a zavázal ho svým právním
názorem, přičemž soud prvního stupně následně rozhodl jinak než ve svém prvním
usnesení, je dovolání přípustné podle § 239 odst. 3 a § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř.
Dovolání je i důvodné.
Předně však dovolací soud nepovažuje za důvodnou námitku, že ve věci rozhodoval
nesprávně obsazený odvolací soud. Podle judikatury Ústavního soudu se garance
základního práva na spravedlivý proces vztahuje i na dodržování pravidel pro
určení zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, a to dodržováním pravidel zakotvených v příslušném rozvrhu práce ve
smyslu § 36 až § 36c o. s. ř (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1.
1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 11, svazek č. 13, str. 71, veřejnosti dostupný též na
internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). V daném
případě je ovšem nutno uvážit, že senáty 24 Co a 14 Co Městského soudu v Praze
byly podle rozvrhu práce na rok 2008 určeny k rozhodování obsahově příbuzných
agend. Senát 14 Co byl příslušný k rozhodování „[…] o opravných prostředcích ve
věcech C proti rozhodnutím vydaným dle části V o. s. ř. s výjimkou věcí
rozhodovaných Pozemkovým úřadem a to včetně věcí s cizím prvkem.“ Senát 24 Co
byl příslušný k „rozhodování o opravných prostředcích ve věcech agendy C proti
rozhodnutím dle části V. o. s. ř. z celého obvodu MS v Praze včetně věcí s
cizím prvkem, pokud jde o odvolání proti rozhodnutím soudu I. stupně ve věcech
rozhodovaných Pozemkovým úřadem“ (viz internetové stránky Ministerstva
spravedlnosti, http://portal.justice.cz).
Ve věci původně rozhodoval ve smyslu § 17 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. jako
ústřední orgán státní správy Ústřední pozemkový úřad Ministerstva zemědělství a
tak nelze kompetenci senátu 24 Co Městského soudu v Praze ve smyslu textu
rozvrhu práce pro projednávanou věc vyloučit. Dovolací soud tedy v daném
postupu nespatřuje porušení pravidel rozvrhu práce, tedy ani porušení práva
dovolatele na zákonného soudce. Řízení tak není ani zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávný je však právní závěr odvolacího soudu o nemožnosti přezkoumání
napadeného rozhodnutí správního orgánu v soudním řízení na základě žaloby
podané podle § 244 a násl. o. s. ř. Podle ustálené judikatury rozhodnutí
vydané podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. představuje přímý zásah do
rozsahu práva hospodaření, k jehož dovršení není dalšího správního rozhodování
třeba (viz § 17 odst. 1 téhož zákona), a to i tehdy bylo-li vydáno mimo spor
založený tzv. restitučními právními předpisy (viz rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 6 A 85/96 – 24, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3260/2008, veřejnosti dostupné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Jinými slovy řečeno,
takové rozhodnutí nemůže být považováno za rozhodnutí předběžné povahy, neboť
právo hospodaření k nemovitosti, na níž se vztahuje zákon č. 229/1991 Sb.,
přísluší pozemkovým fondům ve smyslu § 17 odst. 1 tohoto zákona ex lege, a k
dovršení změny subjektu oprávněného hospodařit s takovou nemovitostí již není
třeba dalšího (následného, konečného) rozhodnutí.
K dané problematice se vyjádřil i Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že
„[…] rozhodnutí podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, […] je svou povahou věcí spadající do práva soukromého, neboť je zde
rozhodováno správními orgány s důsledky ve vztahu k vlastnickému právu k
nemovitostem“ (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č.
j. 5 A 91/2002 – 16). Proti takovému rozhodnutí je podle Nejvyššího správního
soudu možné podat žalobu podle části páté o. s. ř.
Nejvyšší soud pak k uvedené problematice konstatoval, že „účelem rozhodnutí
správního orgánu podle § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., nejen posouzení
otázky, zda se na konkrétní nemovitost právní režim tohoto zákona vztahuje, ale
právě i určení subjektu, jenž je s touto nemovitostí oprávněn hospodařit, tedy
toho, jenž pro stát jako vlastníka věci vykonává správu nemovitosti. Tyto
případy je nutno odlišovat od sporů charakterizovaných jako spory restituční,
neboť zde rozhodnutí podle § 17 odst. 6 cit. zákona působí coby rozhodnutí
předběžné povahy k otázce, zda se na uplatněný restituční nárok vztahuje právní
režim zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Takto je též nutno přistupovat k závěrům dovozeným v nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení,
svazek č. 43, pod č. 187, veřejnosti dostupném též na internetových stránkách
Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).“
V témže rozhodnutí Nejvyšší soud dodal, že „pravomoc soudů ve smyslu § 7 o. s.
ř. musí být nazírána pod zorným úhlem práva hmotného, tedy zda se jedná o
projednání nároku pramenícího ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných
či obchodních. Pokud je tedy obecně přijímáno, že právo hospodařit s věcí, jež
se nachází ve vlastnictví státu, je součástí vlastnického práva, jež je obecně
upraveno předpisy práva soukromého (především občanským zákoníkem), pak nemůže
být uzavřeno, že projednání a rozhodnutí o tomto právu nenáleží do pravomoci
civilních soudů, ač je k tomu podle zákona povolán v první řadě jiný státní
orgán“ (viz již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28
Cdo 3260/2008).
Jestliže se tedy jedná o žalobu směřující proti rozhodnutí správního orgánu
podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z
občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, a nabylo-li
rozhodnutí správního orgánu právní moci, pak podle § 244 odst. 1 o. s. ř. může
být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. Není sice
vyloučeno, aby se žalobce domáhal přehodnocení rozhodnutí správního orgánu až v
řízení o žalobě na určení práva hospodaření, avšak nemůže mu být odepřeno, aby
se domáhal nahrazení správního rozhodnutí žalobou podle části V. o. s. ř.,
jestliže k tomu byly splněny výše konstatované, zákonem stanovené, podmínky.
Jinak by muselo být uzavřeno, že soud odepřel výkon spravedlnosti.
Nejvyšší soud z těchto důvodů považoval usnesení soudu odvolacího za nesprávné,
a proto postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a
toto usnesení zrušil ve výroku I i v závislém výroku III. o náhradě nákladů
řízení. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se
vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v témže
rozsahu (tedy ve výrocích I. a II.) i jeho usnesení a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II. napadeného usnesení, v němž
bylo rozhodnuto o tom, že se žalobci nevrací již zaplacený soudní poplatek,
není přípustné. Rozhodnutí o vrácení soudního poplatku není rozhodnutím ve věci
samé, a proto nepřichází v úvahu přípustnost podle § 237 o. s. ř. Dovolání
proti takovému rozhodnutí není zákonem připuštěno ani v § 238, § 238a či § 239
o. s. ř. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl
(§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Soudy jsou v dalším řízení ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2010
JUDr.
František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu