28 Cdo 788/2024-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. H., a b) O. K., obou zastoupených JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9, proti žalovanému J. F., zastoupenému JUDr. Karlem Vlčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, U Hostavického potoka 787/37, o 270.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 401/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2023, č. j. 69 Co 300/2023-192, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.713 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Vlčka, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 42 C 401/2021-160, zamítl žalobu o 270.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalovanému (výrok II.). Žalobci se po žalovaném domáhali uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užíváním spoluvlastněných nemovitostí parc. č. XY, jejíž součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu o velikosti 1/6, a to v období od 1.
1. 2019 do 31. 3. 2021. Spoluvlastnický podíl na žalovaného přešel ze zákona po zemřelé V. F. (jeho manželce a matce žalobců), která byla vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/2. Zbývající část řečeného podílu zdědili žalobci, přičemž každý z nich byl poté v rozhodném období vlastníkem podílu o velikosti 5/12. Soud prvního stupně uzavřel, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že ve zmíněném období žalovaný užíval předmětné nemovitosti v tvrzeném rozsahu, a to ani po poučení daném jim soudem dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), pročež žalobu zamítl.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 69 Co 300/2023-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobcům povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a zdůraznil, že ani skutečnost, že v dalších místnostech v domě zůstaly i po smrti V. F. umístěny movité věci, o nichž ani nebylo tvrzeno, že by byly výhradním vlastnictvím žalovaného, rovněž neprokazuje, že by žalovaný po smrti manželky užíval předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Dále učinil závěr, že oba žalobci jednali se žalovaným, jako kdyby mu žádný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech nesvědčil, přičemž dané jednání označil s ohledem na konkrétní okolnosti jako rozporné s dobrými mravy.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vidí dle § 237 o. s. ř. ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1567/2004) v otázce, zda je v souladu s dobrými mravy chování žalobců, kteří po menšinovém spoluvlastníkovi žádali nájemné za užívání celé nemovitosti, případně vyklizení nemovitosti. Vedle toho odvolacímu soudu vytýkají, že pochybil při určení vlastnictví movitých věcí v dalších místnostech předmětné stavby, načež došel k nesprávnému závěru, že žalovaný neužíval danou nemovitost v celém rozsahu. S ohledem na řečené navrhují, aby Nejvyšší soud označený rozsudek městského soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž je považuje za nepřípustné. Zdůrazňuje, že rozsudek na otázce týkající se posouzení, zda je chování žalobců souladné s dobrými mravy, nezávisí, popřípadě jde o dvě samostatné úvahy vedoucí k zamítnutí žaloby, z nichž napadena dovoláním byla pouze jedna. Nadto uvádí, že v dovolacím řízení nelze zpochybňovat skutková zjištění soudů nižších stupňů. Navrhuje proto dovolání odmítnout.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobců není přípustné.
9. V předmětném sporu spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na dvou relativně samostatných důvodech, přičemž pro každý (neunesení důkazního břemene stran prokázání skutečnosti, že žalovaný bez právního důvodu užíval dané nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, i závěr o jednání žalobců, které nelze označit za souladné s dobrými mravy) z nich odděleně přistoupil k zamítnutí jejich návrhu (respektive potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně). Dovolatelé se ve svém podání dotýkají toliko jedné ze zmiňovaných otázek (dobrých mravů), ve vztahu k druhé z nich (rozsahu užívání nemovitostí) uvedený mimořádný opravný prostředek dovolací námitky postrádá, respektive ve vztahu ke druhé jmenované problematice žalobci nedostávají požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, neuvádějí-li judikaturu, s níž by byl závěr odvolacího soudu v tomto směru v rozporu, neformulují-li otázku, jejíž řešení by rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neobsahovala, či k němu přistupovala odlišně, nebo již by bylo oproti dosavadnímu náhledu potřeba posuzovat jinak.
10. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí či naopak k vyhovění návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z nich nebylo dovoláním řádně zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Příčinou řečeného je vázanost dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, který z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí prověřovat nemůže (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř. a např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení označených právních otázek pak za nastíněného stavu není s to ovlivnit výsledek sporu, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5732/2017, a v něm citovanou judikaturu, či také např. usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2816/2020, či ze dne 21. 4. 2022, sen. zn. 29 ICdo 50/2022).
11. Druhou námitkou stran určení vlastnictví věcí nacházejících se v jedné z předmětných nemovitostí (bez toho, že by v daném směru formulovali právní otázku a řádně vymezili hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) dovolatelé navíc cílí spíše na hodnotící závěry odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, které však dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 600/2023).
12. Brojí-li konečně žalobci také proti nákladovému výroku, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.380 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o DPH má tedy žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.713 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu