U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce RNDr. T. H., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem
v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 29.795,20 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 7/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu
2008, č. j. 11 Co 312/2008-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění,
že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. března 2005, sp. zn. 26 C
34/2003, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2005,
sp. zn. 35 Co 249/2005, bylo žalované uloženo nahradit žalobci škodu, která mu
vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky řízení,
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 370/91. V něm se
žalobce domáhal přiznání práva na zaplacení autorské odměny vůči dlužníku,
TESLA VÚST s. p. a uspokojení pohledávky nedosáhl proto, že se jeho dlužník
stal za řízení, v němž nebylo rozhodnutí vydáno v přiměřené době, nemajetným.
Pro uspokojení pohledávky, jež mu byla přisouzena rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 7. října 1998, sp. zn. 18 C 370/91, vedl žalobce (oprávněný)
vůči dlužníku (povinnému TESLA VÚST s. p.) exekuci, která byla zastavena pro
nemajetnost povinného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. srpna
2006, sp. zn. 13 Nc 15026/2002. V exekučním řízení vynaložil náklady ve výši
25.973,60 Kč a současně byl povinen nahradit soudnímu exekutorovi náklady
exekuce v částce 3.821,60 Kč. Náhrady těchto nákladů, které mu nemajetný
povinný již nenahradí, se pak domáhá v tomto řízení jako další škody, o níž
tvrdí, že mu vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu
v nalézacím řízení.
Uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dovodil, že ke vzniku majetkové újmy v
poměrech žalobce nedošlo v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem,
neboť žalobce podal návrh na nařízení exekuce v době, kdy již bylo zřejmé, že
jeho dlužník (TESLA VÚST s. p.) je nemajetný. Návrh na nařízení exekuce
předcházel podání žaloby o náhradu škody, a proto soud po žalobci ani nemohl
žádat, aby prokázal, že se nemůže domoci uspokojení pohledávky vůči svému
dlužníku. Nejde proto o náklady (exekučního) řízení, které žalobce vynaložil
účelně. Při podání návrhu na exekuci si žalobce počínal neopatrně a neuvážlivě
a pouze tato okolnost, nikoliv postup soudu v nalézacím či exekučním řízení, je
hlavní příčinou vzniku majetkové újmy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.). Namítal, že v okamžiku podání návrhu na nařízení exekuce
neměl přesvědčivý důkaz o nemajetnosti povinného, svého dlužníka TESLA VÚST s.
p. Tvrdil, že nevymahatelnost pohledávky nemohl prokázat jiným způsobem, a
vyslovil názor, že pokud by v zahájené exekuci nepokračoval a soud rozhodující
o náhradě škody i tímto způsobem nepřesvědčil o nemajetnosti dlužníka, soud by
mu odškodnění přiznat nemohl. Dovozoval proto, že si nepočínal v rozporu s
obecnou prevenční povinností podle ustanovení § 415 obč. zák. a vznik další
újmy vynaložením nákladů na exekuci nezavinil. Předpokládal, že pokud by
nedošlo k průtahům v nalézacím řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 18 C 370/91), nemusel by volit cestu vymožení pohledávky exekucí,
neboť jeho dlužník by měl postižitelný majetek a zřejmě i vůli svému závazku
dostát; kdyby odmítl plnit dobrovolně, byla by exekuce nepochybně úspěšná.
Žalobce proto pokládá za nesprávné, aby mu nebyla nahrazena i majetková újma,
jež mu vznikla vynaložením nákladů v exekučním řízení. Navrhl, aby byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6.
2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by
byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k
takovému závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §
237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o tom může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty
první o. s. ř.) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
významné (určující).
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzované věci může být tudíž toliko prověření
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem (v dříve skončeném nalézacím
řízení) a vznikem tvrzené majetkové újmy (v důsledku vynaložení nákladů v
exekučním řízení), jakož i v otázce zavinění poškozeného, jež s touto otázkou
přímo souvisí.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel
(§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud
posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použití
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Ze skutkového vylíčení věci je patrno, že je uplatňován nárok z odpovědnosti za
škodu při výkonu veřejné moci způsobenou nesprávným úředním postupem. Odvolací
soud tudíž nepochybil, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav zvláštní právní
předpis upravující tento druh občanskoprávní odpovědnosti – zákon č. 82/1998
Sb. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona (měla-li být
škoda způsobenou nesprávným úředním postupem; § 13 odst. 1), je třeba
současného splnění tří předpokladů: 1/ nesprávného úředního postupu, 2/ vzniku
majetkové újmy (škody) a 3/ příčinné souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a škodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 129/1997, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 1,
ročník 2000).
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytným předpokladem
jejího vzniku příčinná souvislosti mezi právní skutečností, za níž se odpovídá
(tj. nesprávným úředním postupem), a vznikem škody. Majetková újma, jíž vznik
odůvodňuje účastník porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době, je
odškodnitelná tehdy, jestliže porušení této povinnosti mělo dopad do majetkové
sféry účastníka, tedy bylo-li příčinou újmy spočívající v tom, že pohledávka
nebyla dlužníkem uspokojena (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820).
Není-li stanoveno (zákonem č. 82/1998 Sb.) jinak, řídí se právní vztahy
upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (srov. § 26 zákona č. 82/1998 Sb.).
Není proto vyloučeno ani použití § 441 obč. zák., podle nějž „byla-li škoda
způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda
způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám“. V rozsahu, v jakém se sám
poškozený podílel na způsobení škody, není proto dána odpovědnost toho, kdo za
škodu odpovídá, jelikož chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za
škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a škodnou událostí.
Způsobení škody poškozeným lze přitom spatřovat i v porušení obecné prevenční
povinnosti podle § 415 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4642).
Právní posouzení věci odvolacím soudem při řešení otázky vzniku odpovědnosti
státu za škodu tudíž nevybočuje z ustálené judikatury, pokládá-li odvolací soud
za jednu z rozhodujících podmínek též příčinnou souvislost mezi nesprávným
úředním postupem orgánu státu (zde soudu) a tvrzenou majetkovou újmou a zabývá-
li se i chováním poškozeného. Učiněný právní závěr, že majetkovou újmu
(zmenšení majetku žalobce v důsledku vynaložení nákladů na zjevně bezúspěšnou
exekuci vůči nemajetnému povinnému) si žalobce přivodil sám a že tato újma není
v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudu v nalézacím řízení
(za který byl žalobce již dříve odškodněn), není zjištěným skutečnostem
nepřiměřený.
Závěr, že již v době podání návrhu na exekuci žalobce bezpečně věděl o
nemajetnosti svého dlužníka (povinného), je přitom závěrem skutkovým, který
není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem
dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobci
k dispozici není.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.
s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b
odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů tohoto
řízení právo nemá a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu