28 Cdo 816/2020-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. S., narozeného XY, bytem ve XY, proti žalovanému Ústeckému kraji, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, identifikační číslo osoby: 70892156, o zaplacení částky 24.495,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 59/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2019, č. j. 9 Co 60/2019-154, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“):
Žalobce se v řízení domáhal po žalovaném zaplacení částky 111.226,80 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout užíváním pozemku žalobce bez právního důvodu. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2018, č. j. 14 C 59/2013-116, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 24.495,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.). Co do částky 86.731,80 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II.) Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky III.
až V.). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného, jež směřovalo toliko proti věcnému vyhovujícímu výroku I. a akcesorickému výroku V. rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 9 Co 60/2019-154, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 300,- Kč (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.
s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 10. 10. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o.
s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, v němž dovoláním napadeným věcným výrokem bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 24.495,- Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, přičemž nejde o nárok ze spotřebitelských nebo pracovněprávních vztahů, není dovolání § 238 odst.
1 písm. c) o. s. ř. objektivně – ze zákona - přípustné. Protože dovolatel výslovně uvedl, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i v akcesorickém výroku o nákladech řízení státu, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání rovněž objektivně – ze zákona – přípustné
[§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017]. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Pro úplnost nutno uvést, že přípustnost dovolání nezakládá ani (v projednávané věci) nepřiléhavé poučení odvolacího soudu o zákonných předpokladech přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř., neboť posouzení přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení by přicházelo v úvahu až tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné objektivně (srovnej přiměřeně závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjadřující tezi, že nesprávné poučení dovolatele odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2002, sp. zn. 29 Odo 381/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 203/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 118/2003).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.