28 Cdo 829/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., o dovolání žalobce Městské části P., zast. advokátem, které bylo
podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2001, sp. zn.
23 Co 393/2001 (v právní věci žalobce Městské části P., zast. advokátem,
proti žalované D. H., zast. Mgr. K. V., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 202/2000) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil svým rozsudkem ze dne
7. listopadu 2001, č.j. 23 Co 393/2001-43 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 27. března 2001, č.j. 12 C 202/2000-26, kterým byl zamítnut návrh, aby
byla žalovaná zavázána vyklidit a vyklizený žalobci předat byt specifikovaný v
enunciátu tohoto rozhodnutí. Městský soud současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení.
Žalobce tak u soudů obou instancí neuspěl s návrhem na vyklizení předmětného
bytu, jehož nájemcem byla naposledy J. V. – prababička žalované. Žalovaná s ní
vedla společnou domácnost v úmyslu tuto trvale vést ve smyslu § 115 občanského
zákoníku od podzimu 1996, kdy paní V. utrpěla zlomeninu krčku nohy, byla
hospitalizovaná v nemocnici a nebyla schopna se sama o sebe dlouhodobě starat a
vycházet z bytu. Závažný zdravotní stav vyplývá i z hospitalizací paní V.,
které sice omezily rozsah spolužití žalované s nájemkyní, ale nic nezměnily na
tom, že odvolací soud potvrdil právní názor nalézacího soudu, který na daný
spor aplikoval ust. § 706 odst. 1 věta druhá obč. zákoníku. Žalovaná nemá
vlastní byt a po dobu delší než tři roky vedla společnou domácnost ve sporném
bytě se svou prababičkou a proto se ve smyslu uvedeného ustanovení stala
nájemcem bytu a žalobu na její vyklizení bylo nutno zamítnout.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu. Podle dovolatele žalovaná nesplnila podmínky dané ustanovením § 706 odst.
1 věta druhá, neboť její prababička byla v období 14.12. 1997 – 5.1. 1998,
22.7. 1998 – 19.1. 1999 a 27.1. 1999 – 24.2. 2000 (den úmrtí) hospitalizována a
nemohla tedy v této nikoliv pouze dočasné době vést s žalovanou společnou
domácnost. Dovolatel dále polemizuje se skutečností, zda žalovaná vůbec
prokázala, že by s paní V. vedla (respektive založila) od podzimu 1996 do doby
její hospitalizace společnou domácnost, když poukazuje na rozpory v
jednotlivých svědeckých výpovědích.
K uplatněnému dovolání podala žalovaná vyjádření, ve kterém se ztotožňuje s
rozsudkem odvolacího soudu, který považuje po věcné i právní stránce za
správný. Žalovaná dále zpochybňuje interpretaci svědeckých výpovědí uvedenou v
dovolání s tím, že je nepřesná a nepravdivá.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté,
zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek
uvedených v ustanoveních § 237 o.s.ř..
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel uvádí, že otázkou, která podle
něj zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, je otázka, zda
podmínky ustanovení § 706 odst. 1 věta druhá obč. zákoníku, - tedy, že nájemcem
se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo
na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné
domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt -, jsou
splněny i v případě, že původní
nájemce pobýval, nikoliv dočasně, po delší dobu v léčebně dlouhodobě nemocných,
tedy mimo předmětný byt.
Dopadem hospitalizace původního nájemce na splnění podmínek přechodu nájmu dle
ust. § 706 odst. 1 – ovšem věta první – občanského zákoníku se Nejvyšší soud ČR
zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 20.2. 2002 pod sp. zn. 26 Cdo 463/2000, ve
kterém vyslovil: “závěru, že byla naplněna podmínka existence společného
soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v § 706 odst. 1
veta první obč. zák., není na překážku skutečnost, že nájemce zemřel v
nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto
soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací.“ Dovolací soud tedy v
citovaném rozhodnutí dovodil, že hospitalizací způsobená fyzická nepřítomnost
nájemce ve společné domácnosti nezakládá domněnku neexistence společného
soužití s osobou, na kterou má nájem přejít.
Ze závěru, že u osob, jichž se týká věta první citovaného ustanovení, smrt
nájemce v době jeho hospitalizace neznamená zánik jejich práva plyne závěr, že
u osob vymezených ve větě druhé § 706 odst. 1 obč. zák. hospitalizace původního
nájemce nemá za následek přerušení již plynoucí tříleté doby prokazatelného
spolužití ve společné domácnosti. Pokud tedy žalovaná žila ve společné
domácnosti od podzimu 1996 a původní nájemkyně byla dlouhodobě hospitalizována
v druhé polovině roku 1998, v podstatě až do její smrti dne 24.2. 2000,
je správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná splnila zákonem
požadovanou dobu společného vedení domácnosti, a vzhledem k tomu, že nemá
vlastní byt, vztahuje se na ni ustanovení § 706 odst. 1 věta druhá obč. zák. Za
této situace dovolací soud nemohl rozhodnutí odvolacího soudu – souladné s
judikaturou vyšších soudů – považovat za právně zásadně významné ve smyslu ust.
§ 237 odst. 3 o.s.ř.
Pokud pak dále dovolatel napadal skutková zjištění a hodnocení důkazů provedené
v předchozím řízení, jde o skutečnosti, které nebyly uplatněny na půdě soudu
prvního a druhého stupně, a jako takovými se jimi dovolací soud zabývat
nemohl (§ 241a odst. 4 o.s.ř.). Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve
smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3
o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/
a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen
tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě
však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit
z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud
proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. c/
o.s.ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za
použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v souvislosti s jejím
vyjádřením k dovolání žádné – ze spisu zjistitelné - náklady nevznikly, když
toto podání sepsala sama.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu