28 Cdo 869/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelky O. D., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v
Praze z 20.9. 2007, sp. zn. 27 Co 272/2001, vydanému v právní věci vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 200/2005 (žalobkyně O. D., zastoupené
advokátkou, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o uzavření dohody o
vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 20. 9. 2007, sp. zn. 27 Co
272/2007, i rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 1. 2. 2007, č. j. 8 C
200/2005-101.
Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Mělníku.
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 7. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Mělníku z 1. 2. 2007, č. j. 8 C 200/2005-101. Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby
žalované Č. r. – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo
uzavřít se žalobkyní O. D. dohodu o vydání pozemku parc. č. 116/4 – zahrady (o
výměře 261 m2) v katastrálním území M., zaspaného na listu vlastnictví č. 60
000 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu M. Bylo také rozhodnuto,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 20. 9. 2007, sp. zn. 27 Co
272/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Mělníku z 1. 2. 2007, č. j. 8 C 200/2005-101, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jakož i výrok o nákladech řízení)
byl shledán věcně správným a odvolání nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že pozemek parc. č. 116/4 – zahrada v
katastrálním území M. byl kupní smlouvou z 22. 4. 1976, uzavřenou mezi
žalobkyní a Městem M., prodán za kupní cenu 11.077,- Kč a připadl do
vlastnictví státu.
Ohledně uvedené kupní smlouvy uváděl odvolací soud, že „zastává názor, že
vzhledem ke společenským podmínkám v době uzavření smlouvy (tj. v roce 1976),
lze považovat za objektivně existující situaci na straně žalobkyně (která byla
schopna přimět žalobkyni i přes vnitřní nesouhlas), jež vedla žalobkyni k
podpisu smlouvy, a to skutečnost, že pozemek byl tehdy určen pro stavbu budovy
Okresního výboru Komunistické strany Československa“. „Šlo tedy o okolnost,
kterou tehdy bylo vhodné respektovat, pokud si vlastník nechtěl přivodit
represi“. Avšak odvolací soud dále uváděl, že se neztotožňuje s názorem
žalobkyně, že by při uzavření kupní smlouvy z 22. 4. 1976 existovaly na její
straně nápadně nevýhodné podmínky. Odvolací soud totiž poukazoval na to, že
žalobkyně obdržela za prodávaný pozemek cenu stanovenou podle tehdy platné
oceňovací vyhlášky č. 43/1969 Sb.; při stanovení kupní ceny za pozemek bylo
přihlíženo i k porostům na pozemku a k jeho oplocení. Odvolací soud měl za to,
že „ani žalobkyně nezpochybňovala správnost stanovení vyhláškové ceny v řízení
před soudem prvního stupně“. Odvolací soud byl i toho názoru, že nelze
spatřovat nápadně nevýhodné podmínky na straně restituentů v tom, že se tu
prodávající zbavují majetku, které by mohl být majetkovou rezervou. Odvolací
soud neshledával také opodstatněným tvrzení žalobkyně, že za nápadně nevýhodné
podmínky nutno považovat to, že se kupní smlouvou z 22. 4. 1976 „zbavila
pozemku v centru města, který by jí při případném prodeji spolu s domem čp. 5 v
M. umožňoval dosáhnout lepší kupní ceny“; odvolací soud k tomu uváděl, že
„rozloha pozemku, přilehlého k domu podle tehdejších cenových předpisů nemohla
zlepšit bonitu domu“. Protože tedy nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu,
shledat u kupní smlouvy z 22. 4. 1976 ohledně pozemku parc. č. 116/4 v
katastrálním území M., kromě tísně na straně prodávající, také i nápadně
nevýhodné podmínky prodeje (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.
87/1991 Sb., podle něhož nestačí jen jedna z obou zákonem stanovených podmínek,
tj. tíseň i nápadně nevýhodné podmínky), odvolací soud přikročil k potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně, který svým výrokem ve věci samé žalobu žalobkyně
zamítl, a to jako rozhodnutí věcně správného podle ustanovení § 219 občanského
soudního řádu; správným shledal odvolací soud i výrok rozsudku soudu prvního
stupně o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že
žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení
zastupovala, dne ´31. 10. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 31. 12.
2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především poukazovala na to, že v této právní věci došlo už i k
vydání rozhodnutí dovolacího soudu z 30. 8.2005 (sp. zn. 28 Cdo 2468/2004
Nejvyššího soudu), a má za to, že v tomto rozhodnutí byly zejména „vymezený
právní mantinely dokazování a rozhodování ve smyslu restitučních předpisů“;
soudy obou stupňů však v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu
z tohoto rozhodnutí, podle názoru dovolatelky, důsledně nevycházely.
Dovolatelka vyslovovala i názor, že „soudy obou stupňů v daném případě
nerespektovaly dosavadní judikaturu vztahující se k restitucím“.
Dovolatelka zdůrazňovala, že při uplatňování svých restitučních nároků „nemohla
očekávat, že jí příslušný orgán nejdříve podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
předmětný pozemek vydal (dohodou z 26. 1. 1993, uzavřenou s Městem Mělník) a
následně bude zase svým postupem usilovat o odebrání pozemku, a to bez jakékoli
náhrady“; k tomu v daném případě došlo bez ohledu na to, že např. ve stanovisku
pléna Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS 51/2006, bylo „akcentováno, že Česká republika
je právním státem založeným na respektu legality a neváže výkon práva pouze na
legalitu formální, ale výklad a použití právních předpisů podřizuje jejich
obsahově materiálnímu smyslu“.
Soudy obou stupňů, podle názoru dovolatelky, v daném případě zcela špatně
vyhodnotily právní otázku daného případu, v rozporu s principy, vyjádřenými v
restitučních zákonech a v rozporu s principem legitimního očekávání
spravedlivého rozhodnutí i s principem právní jistoty a principem práv nabytých
v dobré víře.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 200/2005
Okresního soudu v Mělníku), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 20. 9.
2007 (sp. zn. 27 Co 272/2007 Krajského soudu v Praze) právní otázku, která by
byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, se povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona
(srov. § 3 zákona č. 87/1991 Sb.) vztahuje také na případy, kdy v rozhodném
období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy
uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané
Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
vyloženo:
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g)
zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně
skutkově spolu úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného
naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle
uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychické
donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení § 37 občanského
zákoníku, jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu
uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní
právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního
úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně
nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností
jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o
posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemně plnění.
Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou
dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání,
souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně
znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.“
V tomto případě dovolací soud musel mít na zřeteli i to, že v této právní věci
rozhodoval již i dovolací soud, který svým rozsudkem z 30. 8. 2005 (sp. zn. 28
Cdo 2408/2004 Nejvyššího soudu) k dovolání dovolatelky O. D. rozhodl tak, že
zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze 17. 6. 2004, sp. zn. 27 Co 211/2004,
i rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 13. 1. 2004, č. j. 8 C 875/2001-37),
který byl vyhlášen v průběhu řízení v této právní věci a jimiž byla žaloba
žalobkyně o stanovení povinností uzavřít dohodu o vydání věci pravomocně
zamítnuta.
Z právních závěrů dovolacího soudu, k nimž tento soud dospěl v již uvedeném
rozsudku z 30. 5. 2005 lze připomenout: „Dovolací soud připouští, že z
formálního hlediska došlo v daném případě k aplikaci správných právních
ustanovení, ale nemohl přehlédnout, že okolnosti souzeného případu nedovolují
pominout úvahu o oprávněnosti použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku, nelze přisvědčit jednání, kterým by stát k tíži restituenta
profitoval z omylu, k jehož vzniku přispěl (oprávněná osoba neměla důvod
uplatnit svůj nárok u soudu v zákonné lhůtě, protože v té době již vedla
jednání o mimosoudním vypořádání svého nároku, později úspěšně dokončenému
dohodou o vydání věci z 26. 1. 1993). Dovolací soud tu dospěl k závěru, že jsou
dány předpoklady pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé (§ 243b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu) a
vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. V dané věci se jeví spravedlivým,
aby oprávněná osoba dostala procesní možnost prokázat svůj tvrzený restituční
nárok oproti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových na základě žaloby uplatněné u prvoinstančního soudu. Možnost
nápravy práv žalující strany formou odkazu na eventuální řízení o náhradu škody
nelze v rámci rozhodování o restitučním nároku ovšem přijmout“. Dovolací soud v
již citovaném rozsudku z 30. 8. 2005 vyslovil i názor, že ze strany žalované
(která původně odmítla výzvu žalobkyně o vydání pozemku s tím, že není
držitelem pozemku, ale následně iniciovala řízení o neplatnost dohody o vydání
věci žalobkyni Městem M. s tím, že je skutečnou povinnou osobou k vydání věci
ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), došlo vůči žalobkyni k takovému
postupu a jednání, zakládajícím objektivní křivdu, takže je tu dána nutnost k
posouzení sporu v širších souvislostech restitučních práv žalobkyně. Dovolací
soud tedy ve svém rozhodnutí z 30. 8. 2005 zdůrazňoval i to, že „okolnosti
souzeného případu nedovolují pominout úvahu o oprávněnosti použít ustanovení §
3 odst. 1 občanského zákoníku“ při posuzování daného případu.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nepostupovaly
však soudy obou stupňů plně podle právního závěru dovolacího soudu, a to
zejména pokud šlo o již citovaný právní závěr dovolacího soudu, že „okolnosti
souzeného případu nedovolují pominout úvahu o použití ustanovení § 3 odst. 1
občanského zákoníku“ (podle něhož „výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“).
S tímto právním závěrem dovolacího soudu, vyjádřeným v jeho předchozím
rozhodnutí z 30. 8. 2005 (sp. zn. 28 Cdo 2408/2004 Nejvyššího soudu), z něhož
dovolací soud nadále vychází, se ovšem soud prvního stupně ani odvolací soud
nezabývaly, jmenovitě z toho hlediska, zda tu je na místě pominout nebo
nepominout „úvahu o oprávněnosti použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku“ v daném případě. Jestliže totiž dovolací soud ve svém zrušovacím
rozhodnutí v daném případě shledal potřebu zvážit v této konkrétní restituční
věci aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, nelze pokládat za
opodstatněné, že se soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení s touto otázkou
nevypořádaly a ve svých rozhodnutích k ní nezaujaly žádný závěr. Tento postup
neodpovídal ustanovením § 243d odst. 1 a § 226 odst. 1 občanského soudního řádu
o vázanosti soudů obou stupňů právním názorem dovolacího soudu a vedl i k tomu,
že řešení právní otázky tohoto restitučního sporu nebylo možné pokládat za plně
odpovídající hmotnému právu co do výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g)
zákona č. 87/1991 Sb., tak i ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolací soud shledal proto u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3
občanského soudního řádu a také splnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu, protože toto rozhodnutí
odvolacího soudu nebylo možné pokládat za správné ve smyslu tohoto ustanovení
občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud podle ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i
toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude
vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226 občanského
soudního řádu a zaměří se (v součinnosti s účastníky řízení ve smyslu
ustanovení § 6 o. s. ř.) na plné objasnění toho, zda v daném případě je či není
na místě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského soudního řádu v návaznosti
na ustanovení § 1, § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích.
V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu