28 Cdo 871/2013

28 Cdo 871/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a

soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce

Mysliveckého sdružení Dubina, se sídlem ve Frýdlantu, Luční 122, zastoupeného

Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/16, proti

žalovaným 1) Honebnímu společenstvu Bulovka-Obora, se sídlem ve Frýdlantu,

Raisova 832, zastoupenému Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem v Jablonci

nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, 2) Mysliveckému sdružení Obora Frýdlant, se

sídlem ve Frýdlantě, Bělíkova 741, zastoupenému JUDr. Josefem Mejstříkem,

advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská 139, o určení neplatnosti nájemní

smlouvy a uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu, vedené u Okresního soudu

v Liberci pod sp. zn. 14 C 314/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 8. 2012, č. j.

30 Co 96/2012-292, takto:

I. Dovolání žalobce do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem

– pobočka v Liberci ze dne 15. 8. 2012, č. j. 30 Co 96/2012-292, se zamítá.

II. Dovolání žalobce do druhého, třetího, čtvrtého a pátého výroku rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 8. 2012, č. j.

30 Co 96/2012-292, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci shora

označeným byl potvrzen ve výrocích I., II. rozsudek Okresního soudu v Liberci

ze dne 30. 11. 2011, č. j. 14 C 314/2006-245, kterým byla zamítnuta žaloba o

určení, že nájemní smlouva o pronájmu honitby Bulovka - Obora uzavřená mezi

prvním žalovaným a druhým žalovaným na základě výběrového řízení vedeného

Honebním společenstvem Bulovka – Obora dle hodnocení nabídek ve výběrovém

řízení ze dne 4. 7. 2006, je neplatná (výrok I.). Rovněž byla soudem prvního

stupně zamítnuta žaloba o uložení povinnosti prvnímu žalovanému uzavřít s

žalobcem nájemní smlouvu o pronájmu honitby Bulovka – Obora podle § 33 zákona

č. 449/2001 Sb., o myslivosti /dále jen ,,zákona o myslivosti“/ (výrok II.). Soud prvního stupně dále nepřiznal prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů

řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.)

Odvolací soud uvedl, že v dané věci již jedenkrát rozhodoval, kdy svým

usnesením ze dne 7. 6. 2011, č. j. 30 Co 452/2010-218, 30 Co 453/2010-218

zrušil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu

řízení, a to z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, neboť z

odůvodnění rozsudku nebylo zřejmé, zda soud prvního stupně aplikoval na vztahy

účastníků předpisy občanského či obchodního práva a kdy operoval s pojmy a

odkazy na oba tyto předpisy. Dále odvolací soud v předchozím rozhodnutí

upozornil soud prvního stupně na možnost aplikace speciální úpravy dané zákonem

č. 449/2001 Sb., o myslivosti pro řízení o výběr uchazeče na pronájem honitby. V dalším řízení soud prvního stupně vycházel ze zákona o myslivosti a ve vztahu

k prvnímu nároku se nejprve zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na

určující žalobě. Odvolací soud považoval jeho závěry za správné, i když k nim

došel z jiného pohledu. Podle odvolacího soudu v daném případě uplatnil žalobce dva požadavky,

a to žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy o pronájmu honitby uzavřené

mezi oběma žalovanými a dále žalobu na uložení povinnosti prvnímu žalovanému

uzavřít s žalobcem nájemní smlouvu o pronájmu honitby Bulovka – Obora. Vyslovil, že první nárok žalobce, a to na určení neplatnosti smlouvy, vychází z

ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. s tím, že soudní praxe je jednotná v názoru,

že naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo

právo žalobce nebo právní vztah, na kterém je účasten, ohroženo, popřípadě tam,

kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Vyslovil, že

určovací žaloba má povahu preventivní a jejím účelem je poskytnout ochranu

právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu

nebo práva a naopak není na místě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny

byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o. s. ř. Žalobce na výzvu soudu doplnil žalobu o důvody naléhavého právního

zájmu na takovém určení. Tyto důvody spatřuje v zájmu žalobce na provádění

myslivosti v honitbě prvního žalovaného.

Dále v zájmu plnit všechna práva a

povinnosti související s pronájmem honitby prvního žalovaného a v zájmu

jednotlivých členů mysliveckého sdružení Dubina na neplatnosti nájemní smlouvy

uzavřené na základě zmanipulovaného výběrového řízení za účelem dosažení

možnosti výkonu myslivosti v honitbě, kde se v převážném rozsahu nacházely

pozemky ve vlastnictví členů žalobce k datu 4. 7. 2006, tj. ke dni vyhlášení

výsledků výběrového řízení. Odvolací soud vyslovil, že pro posouzení naléhavého právního zájmu na

takovém určení nejsou tvrzení žalobce podstatná, z hlediska naléhavého právního

zájmu má význam pouze to, že žalobce v daném případě uplatnil dva žalobní

požadavky, žalobu na určení a žalobu na nahrazení projevu vůle. Obě řízení se

týkají týchž účastníků a vycházejí ze stejného skutkového základu. Zaujal

názor, že žaloba na nahrazení projevu vůle je svou povahou žalobou na plnění

podle § 80 písm. b) o. s. ř. a rozhodnutí o takové žalobě v sobě zahrnuje

(výslovně nebo mlčky) řešení otázky existence, resp. neexistence práva nebo

právního vztahu, o nějž jde v určovací žalobě. Odkazoval na rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1021/2009 s tím, že podle ustálené

judikatury dovolacího soudu je třeba dát přednost žalobám, kdy v řízení o nich

bude řešena jako předběžná otázka existence či neexistence práva nebo právního

vztahu. Odvolací soud zaujal názor, že dosažením vyslovení neplatnosti nájemní

smlouvy by se právní postavení žalobce ve vztahu k pronájmu honitby Bulovka -

Obora nijak nezměnilo, proto pro něj takové rozhodnutí nemůže mít žádný význam. Pokud jde o druhý nárok, tj. nahrazení projevu vůle, nelze uvažovat o

naléhavém právním zájmu, neboť svou povahou jde rovněž o žalobu na plnění podle

§ 80 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního

stupně, že aby mohlo být prvnímu žalovanému vytýkáno, že nepostupoval podle §

32 odst. 4 zákona o myslivosti, musela by jeho povinnost provést výběrové

řízení pro pronájem honitby, vyplývat přímo z tohoto zákona. Pokud jde o

podmínku provést výběrové řízení na nájemce honitby podle § 32 odst. 4 zákona o

myslivosti, pak tato povinnost dopadá pouze na právnické osoby, které hospodaří

s majetkem státu nebo majetek státu spravují. Z uvedeného plyne, že právnická

osoba, která hospodaří s majetkem státu nebo majetek státu spravuje, musí být

současně držitelem honitby. Odvolací soud se tedy neztotožnil s názorem žalobce

v odvolání, že postačí, aby jeden ze subjektů sdružující pozemky v honitbě byl

stát a v takovém případě dopadá na držitele honitby povinnost provést výběrové

řízení podle § 32 odst. 4 zákona o myslivosti. Jako speciální podmínku k

pronájmu honitby zakotvuje zákon povinnost držiteli honitby, který je

právnickou osobou hospodařící či spravující majetek státu, pronajmout ji po

realizaci výběrového řízení (§ 32 odst. 4). Přichází proto v úvahu jen tam, kde

subjekt hospodařící či spravující majetek státu je totožný s držitelem honitby,

pakliže není, naopak je jím honební společenstvo, byť z části sdružující v

uznané honitbě i pozemky státu, tato povinnost uskutečnit výběrové řízení není

dána.

Vyslovil závěr, že první žalovaný tedy nebyl vázán povinností provést

výběrové řízení, a proto mohl uzavřít smlouvu o pronájmu předmětné honitby s

kterýmkoli subjektem splňujícím zákonné požadavky podle § 32 odst. 3 zákona o

myslivosti, neboť výběr nájemce honitby závisel čistě na jeho vůli. Soud

prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu i ohledně druhého nároku

žalobce jako nedůvodnou zamítl. Dodal, že účastníci řízení byli před vyhlášením rozsudku při jednání

konaném dne 23. 11. 2011 poučeni soudem prvního stupně ve smyslu § 119a odst. 1

o. s. ř. Tvrzení, že první žalovaný měl vybrat žalobce jako nájemce honitby

proto, že několik jeho členů je současně členem honebního společenstva (vlastní

pozemky v honitbě) s odkazem na § 32 odst. 2 zákona o myslivosti, je podle

odvolacího soudu novotou, tzn. novým tvrzením uplatněným až v odvolacím řízení,

v důsledku něhož se odvolací soud jím nemohl zabývat. V podání ze dne 20. 9. 2006, na které se v odvolání odkazuje, se hovoří pouze o upřednostnění výkonu

práva myslivosti ve vztahu k upřednostnění přihlášek členství podaných

vlastníky, popř. nájemci honebních pozemků současně s odkazem na § 32 odst. 6

zákona o myslivosti. Ze shora uvedených důvodů považoval odvolací soud rozhodnutí soudu

prvního stupně za správné, a proto jej potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce dovolání,

jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., popř. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel blíže nezdůvodnil své dovolání podle

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť vyslovil přesvědčení o nesprávném

poučení odvolacího soudu. Avšak dovozoval, že otázka zásadního právního významu

je určena povahou věci – tj. zda ve výběrovém řízení konaném dle zákona o

myslivosti je dána povinnost držitele honitby tuto pronajmout v souladu se

zákonem o veřejných zakázkách i v případě, kdy jeden ze členů mysliveckého

sdružení je právnickou osobou, která spravuje majetek státu, resp. zda

myslivecké sdružení je povinno dodržet zásady výběrového řízení dle zákona o

veřejných zakázkách v případě, kdy samo tento způsob výběru vhodného uchazeče

zvolilo a neodvolalo. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §

241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že pokud se

nezabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 4. 7. 2006, zatížil odvolací řízení vadou, neboť v části předmětu žalobního požadavku

nerozhodl. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně právně věc hodnotil, když

neaplikoval na danou věc ustanovení § 32 odst. 4 o myslivosti, neboť dovodil,

že toto ustanovení se na prvního žalovaného nevztahuje. Uvedené ustanovení se

tedy podle odvolacího soudu nevztahuje na honební společenstvo, byť z části

sdružující v honitbě i pozemky státu. Podle dovolatele ustanovení § 32 zákona o

myslivosti lze vykládat pouze ve vztahu se stanovami honebního společenstva,

tedy v dané věci Honebního společenstva Bulovka - Obora. Dovolatel tvrdil, že

žalobce i druhý žalovaný byli mysliveckými sdruženími vzniklými mj. z členů

prvního žalovaného, resp. z vlastníků honebních pozemků v předmětné honitbě. Pokud nejsou takoví zájemci o nájem, stanoví honební společenstvo kritéria

pronájmu a pronajme honitbu zájemci, který při dodržení kritérií předložil

nejvýhodnější nabídku. Z toho plyne, že způsob výběru uchazeče (nájemce) byl a

je upraven nejen zákonem o myslivosti, ale též vnitřním závazným předpisem

prvního žalovaného. Vytýkal odvolacímu soudu, že neaplikoval na daný případ

příslušná ustanovení stanov Honebního společenstva Bulovka-Obora, která byla

jako důkaz provedena dne 3. 12.2008 při jednání soudu prvního stupně. Namítal,

že přímo stanovy ukládaly prvnímu žalovanému povinnost při výběru nájemce

honitby postupovat podle § 32 odst. 4 zákona o myslivosti. Pro aplikaci § 32

odst. 4 svědčí i jazykový i teleologický výklad předmětného ustanovení, kdy

zájem zákonodárce byl na ochraně majetku státu, který je v hospodaření či

správě právnické osoby. Podle dovolatele ze zákona o myslivosti vyplývá, že

existují honitby vlastní nebo honitby společenstevní. Namítal, že honební

společenstvo nikdy neuzavírá se svým členem smlouvu o nájmu honebního pozemku,

neboť buď se rozhodne o tom, že samo bude honitbu užívat, tj. jako režijní

honitbu nebo rozhodne o pronájmu této honitby podle § 32 zákona o myslivosti

(pronajatá honitba).

V dovolání uvedl, jaké mohou existovat druhy užívání

honiteb s tím, že v dané věci se jedná o společenstevní honitbu pronajatou

právnickou osobou, která hospodaří s majetkem nebo spravuje majetek státu, a

osobou, která nehospodaří s majetkem a nespravuje majetek státu. Podle

dovolatele § 32 odst. 4 zákona o myslivosti se musí vždy vztahovat na honitbu

vlastní pronajatou právnickou osobou, která hospodaří s majetkem nebo spravuje

majetek státu. Tvrdil, že soudy obou stupňů se měly zabývat otázkou, zda

členové žalobce a členové druhého žalovaného byli současně členy prvního

žalovaného a pokud nikoliv, musí být honitba pronajata zájemci, který při

dodržení kritérií předložil nejvýhodnější nabídku. V tomto směru tedy soudy

nedostatečně zjistily skutkový stav a zatížily řízení vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dovolání shrnul, že první žalovaný byl

povinen konat výběrové řízení, a to s ohledem na § 32 odst. 4 zákona o

myslivosti. Žalobce vyhrál výběrové řízení podle kritérií, která stanovil první

žalovaný. Dovolatel dále v dovolání namítal, že v řízení bylo prokázáno, že

druhý žalovaný, resp. jeho člen účelové převedl pozemek s jedním parcelním

číslem na třináct osob (spoluvlastníků), kteří měli mít právo pouze jednoho

hlasu a měli být pro účely výběrového řízení považováni pouze za jednu osobu,

když v době konání výběrového řízení nebylo vlastnické právo těmto osobám k

předmětnému pozemku zapsáno v katastru nemovitostí. V daném případě došlo tedy

výše uvedenými rozhodnutími soudů ke schválení protiprávního (podvodného)

jednání určitých osob, které měly zájem honitbu získat pro své soukromé zájmy. Dovolatel navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci

tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti

rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §

243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti

tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v

Liberci bylo vydáno dne 15. 8. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce

podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem,

podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce

dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b, popř. § 237

odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2

písm. a) o. s. ř., t. j. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci a ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro

tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Lze se proto

zabývat jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.

lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a)

o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně

(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud

musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce

zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími

soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v

rozporu s hmotným právem. Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť ve spojení s napadeným

rozhodnutím odvolacího soudu mu byla předložena k posouzení právní otázka,

která v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla explicitně

vyřešena, a která tak naplňuje podmínky zásadní právní významnosti. Dovolání však důvodné není. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu

se nepodávají. Dovolací soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním

– zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné v dovolání. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. míří na existenci jiných

vad, než v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly

mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatele

nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.

Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí

projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní

předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

O takový případ v posuzované věci nejde.

Těžiště dovolání je v posouzení otázky:

1)zda v případě, kdy stanovy mysliveckého sdružení odkazují na znění zákona o

myslivosti (v tomto případě na znění ustanovení § 32 jako celku) lze z toho

dovodit, že stanovy inkorpovaly toto ustanovení vcelku, včetně ustanovení § 32

odst. 4 zákona o myslivosti

2)zda z ustanovení § 32 odst. 4 zákona plyne, že se toto ustanovení vztahuje

pouze na případy právnických osob, které výlučně hospodaří s majetkem státu

nebo majetek státu výlučně spravují, nebo zda tato formulace dopadá i na

případy, když taková právnická osoba je pouze jedním z dalších členů

mysliveckého sdružení.

Odvolací soud založil své právní posouzení na závěru, že o takový případ se

může jednat jen tehdy, kdy právnická osoba uvedená v § 32 odst. 4 zákona o

myslivosti je výlučným držitelem, vlastníkem takové pronajímané honitby.

Dovolací soud konstatuje, že výklad k této otázce dosud v judikatuře dovolacího

soudu nebyl zaujat, proto přiznává posouzení této otázky povahu otázky

zásadního právního významu.

Při posouzení důvodnosti dovolání pak vychází ze znění ustanovení § 32 zákona o

myslivosti, jmenovitě ustanovení 32 odst. 1, které normuje oprávnění držitele

honitby postupovat v rámci své autonomie jako držitele, případně vlastníka. K

tomu patří výklad ustanovení § 32 odst. 2 stanovící preferenci vlastních členů

honebního společenství, enumerativně závazné pořadí osob, kterým může honební

společenství být pronajato.

Ustanovení § 32 odst. 4 zákona o myslivosti je pak třeba chápat jako ustanovení

speciální, mířící na zvláštní povinnost držitele honitby, kterým je právnická

osoba. Podle tohoto ustanovení právnické osoby, které hospodaří s majetkem

státu nebo majetek státu spravují, mohou pronajímat honitbu jen po provedení

výběrového řízení. Výběrovým řízením se pro účely tohoto zákona rozumí právní

úkony držitele honitby směřující ke vzniku smlouvy o nájmu honitby:

a) sdělení držitele honitby o podmínkách nájmu honitby, všem zájemcům o nájem

honitby,

b) sdělení rozhodnutí všem zájemcům o tom, který ze zájemců prokázal nejlepší

záměr, mysliveckou odbornost, praxi a důvěryhodnost,

c) sdělení všem zájemcům o výši ceny, za kterou je honitba vybranému zájemci

pronajímána,

d) sdělení plného obsahu uzavřené smlouvy s vybraným nájemcem všem zájemcům.

V případě umístění dvou nebo více zájemců z řad mysliveckých spolků se sídlem

v místě honitby na prvém místě rozhodne o nájemci větší počet členů

mysliveckého spolku. V případě umístění více jiných zájemců na prvém místě

rozhodne o vybraném nájemci los.

Ze systematického výkladu uvedených ustanovení se tak nabízí závěr, že

ustanovení § 32 odst. 4 zákona o myslivosti je ustanovením speciálním,

zohledňující povinnosti právnické osoby, která je držitelem honitby. Jako

každé ustanovení, které je výjimkou z pravidla, je třeba ho vykládat

restriktivně. Nelze proto přijmout argumentaci dovolatele, že tyto povinnosti

se vztahují na každé honební společenství jen proto, že se jeho členem stala

právnická osoba. Uvedený důsledek by se střetával nepřiměřeným omezujícím

způsobem s právy ostatních členů, kteří nespadají pod pojem subjektu uvedeného

v § 32 odst. 4 zákona o myslivosti. Tento závěr činí dovolací soud s vědomím

priority spolkové autonomie, která je vůdčí zásadou upravující činnosti spolků,

k nimž honební společenství náleží.

Argumetace dovolatele v této konkrétní věci nepřiléhavě směšuje otázky postupu

v konkrétní věci, týkající se mechanismu vzniku rozhodujícího počtu členů

honebního společenství, resp. jeho změny a v této souvislosti argumentuje –

podle dovolatele – vůdčím postavením byť i jediného nebo dalších členů, kteří

vystupují jako právnické osoby. Takový výklad dovolací soud ze shora uvedených

důvodů nesdílí.

Ke gramatickému výkladu použitému dovolatelem netřeba ve světle těchto závěrů

dovolacího soudu ničeho dodat. Okolnost, že stanovy odkazovaly na znění

ustanovení § 32 zákona o myslivosti jako celku, nemění nic na důsledku

plynoucího ze shora uvedeného právního posouzení, neboť dovolací soud při

uznání znění stanov zahrnujících i důsledky plynoucí z ustanovení § 32 zákona,

setrvává na výkladu shora uvedeném, respektujícím práva a povinnosti dalších

členů honebního společenství, kterým nemůže jít k tíži, že se stali členy

honebního společenství, v němž jedna nebo více osob má postavení právnických

osob uvedených v § 32 odst. 4 zákona o myslivosti.

Z těchto důvodů proto přípustné dovolání bylo posouzeno jako nedůvodné.

Dovolateli se tedy prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (a jejich

obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit

nepodařilo. A jelikož dovolací soud neshledal ani jiné vady řízení, k nimž v

případě přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s.

ř.), pak – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) -

dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).

Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání

přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to,

zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov.

usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné

v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a

publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobce do třetího, čtvrtého a

pátého výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o.

s. ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., v tomto rozsahu odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty

první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.

3 o. s. ř. s tím, že žalovaným, kteří by na jejich náhradu měli v zásadě právo,

žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu