23 Cdo 1021/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v
právní věci žalobkyně Bohemia důlní, a. s., se sídlem Praha 2, Šafaříkova
22/371, identifikační číslo 00 55 28 44, zastoupená JUDr. Radomilem Ondruchem,
advokátem, se sídlem Praha 2, Šafaříkova 22/371, PSČ 120 00, proti žalované
Česká republika – Ministerstvo životního prostředí České republiky, Praha 10,
Vršovická 65, PSČ 101 00, o určení platnosti odstoupení od smlouvy, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 59/2003, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č. j. 1 Cmo 234/2007-249,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2008, č.j. 1 Cmo 234/2007-249 a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č.j. 36 Cm 59/2003-209
se zrušují a věc se vrací soudu posléze uvedenému k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č. j. 36 Cm
59/2003-209, že žaloba se žádostí, aby soud určil, že ve vztahu mezi žalobkyní
a žalovanou žalobkyně platně odstoupila od smlouvy ze dne 25. května 1992,
uzavřené mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované Českou republikou –
Ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky, ke dni 6. srpna 2002, se zamítá (výrok I.) a že žalované se nepřiznává náhrada nákladů
řízení (výrok II.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze skutkového zjištění, že
mezi žalobkyní a předchůdcem žalované byla uzavřena dne 1. 8. 1992 smlouva o
převzetí výsledků geologických prací výhradního ložiska rud Kašperské Hory, od
které žalobkyně odstoupila dopisem z 5. 8. 2002 na základě rozhodnutí
Ministerstva průmyslu a obchodu z 15. 7. 2002, č. j. 23157/02/3130 o převedení
bilančních vyhledaných volných zásob zlatonosné rudy, zlata-kovu, wolframové
rudy a wolframu-kovu, do zásob nebilančních. Soud prvního stupně shledal právní zájem žalobkyně na požadovaném určení,
uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu nepojmenovanou dle § 269 odst. 2
obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a odstoupení od této smlouvy
posoudil podle § 344 a § 345 odst. 1 obch. zák. Soud dovodil, že ustanovení §
345 odst. 1 obch. zák. umožňuje odstoupení pouze pro prodlení se splněním
závazku (též s odkazem na rozhodnutí NS ze dne 14. 11. 2001, sp. zn. 29 Odo
207/2001) a nikoliv při jakémkoli porušení, nýbrž pouze při prodlení ve smyslu
§ 365 či 370 obch. zák. V první řadě je rozhodné, zda taková povinnost na
straně žalované existovala, avšak předmětná smlouva takový závazek žalované
neobsahovala a proto se žalovaná nemohla dostat do prodlení s jeho splněním. Tvrdí-li žalobkyně zánik hospodářského účelu smlouvy v důsledku veřejnoprávního
rozhodnutí státu o jeho majetku, pak zasáhlo-li toto rozhodnutí do
soukromoprávního vztahu, odpovídá stát žalobkyni za škodu podle obecných
ustanovení občanského zákoníku. Soud prvního stupně tedy žalobu zamítl jako nedůvodnou a nezabýval se již
hodnocením dalších provedených důkazů. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl,
že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že zní: 1) Určuje se, že ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovanou žalobkyně platně odstoupila od smlouvy ze dne
25. května 1992, uzavřené mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované Českou
republikou – Ministerstvem pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky,
ke dni 6. srpna 2002. 2) Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího
právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši Kč 9.002,-. Ve výroku II. uložil odvolací soud žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve
výši Kč 9.181,-. Odvolací soud vyšel ze znění předmětné smlouvy ze dne 25. 5. 1992 a dále z
rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 19. 6. 2002, kterým bylo
rozhodnuto podle § 14 c odst. 1 zák. č. 44/1988 Sb., že se převádějí na
výhradním ložisku Kašperské Hory bilanční vyhledané volné zásoby rud a kovů do
zásob nebilančních.
Po tomto rozhodnutí o odpisu zásob žalobkyně odstoupila od
smlouvy dopisem z 5. 8. 2002 z důvodu, že vydání rozhodnutí ze dne 19. 6. 2002
je podstatným porušením smlouvy ze strany státu. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že je dán naléhavý právní
zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., odlišný
právní závěr však učinil odvolací soud v otázce odstoupení od smlouvy s odkazem
na ustanovení § 356 odst. 1 a 2 obch. zák. Základním účelem předmětné smlouvy z
25. 5. 1992 bylo podle jejích čl. I. a III. získání práv vyplývajících z
postavení organizace, na jejíž náklady je prováděn geologický průzkum, a to s
právem přednosti při získání předchozího souhlasu ke stanovení dobývacího
prostoru podle § 24 odst. 3 zák. ČNR č. 541/1991 Sb. Takto vymezený účel
smlouvy koresponduje se zněním ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb., o
ochraně a využití nerostného bohatství (zákon ČNR č. 541/ 1991 Sb. je pozdější
novelou cit. zákona). Rozhodnutím o odpisu zásob bilančních do zásob
nebilančních, které bylo odůvodněno odsunutím těžby ve výhradním ložisku
„Kašperské Hory“ do období příštích generací, byl tedy zmařen výše uvedený
základní účel smlouvy, pro který žalobkyně smlouvu uzavírala. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobkyně byla oprávněna od předmětné smlouvy
odstoupit podle § 356 obch. zákona a tohoto práva tudíž využila oprávněně. Odvolací soud z uvedených důvodů podle § 220 o. s. ř. napadený rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že určovací žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s odkazem na přípustnost podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a konečně, že napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že nebyla v průběhu odvolacího řízení s odlišným právním
názorem odvolacího soudu – oproti názoru soudu prvního stupně – seznámena a
dozvěděla se o něm až z odůvodnění napadeného rozsudku. Byla tak porušena
zásada předvídatelnosti rozhodnutí a žalované byla odňata možnost účinné
obrany. Nebyla splněna poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř., jež se
promítá do § 213b o. s. ř. V tom spatřuje dovolatelka vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka především v nesprávné aplikaci
§ 24 odst. 3 horního zákona. Povolení k průzkumu ložiska bylo žalobkyni uděleno
do 31. 3. 1999, takže přednostní nárok na získání předchozího souhlasu ke
stanovení dobývacího prostoru trval jen po dobu 1 roku do 31. 3. 2000. Rozhodnutí o odpisu zásob bylo přijato až dne 19. 6. 2002, tedy v době, kdy
přednostní nárok žalobkyně zanikl uplynutím času, aniž byl uplatněn. Rozhodnutím o odpisu zásob nemohlo dojít ke zmaření přednostního nároku, neboť
v té době již neexistoval. Nemohl tak být zmařen ani základní účel. Odvolací
soud pominul nedostatek příčinné souvislosti a věc nesprávně právně posoudil. Ze zápisu z 39. zasedání komise pro odpisy zásob výhradních ložisek
Ministerstva průmyslu a obchodu č. j. 38662/02/3130 z 19. 6. 2000 plyne, že
žalobkyně sice provedla výpočet zásob v Etapové zprávě z 1. 4. 1997, tato
zpráva však neměla náležitosti vyžadované vyhl. č. 121/1989 Sb. Nedošlo tak k
řádnému výpočtu zásob jako výchozího předpokladu pro jeho posouzení a
schválení, jak vyžaduje ustanovení § 14 odst. 3 horního zákona. Žalobkyně tak
nesplnila základní předpoklady pro uplatnění přednostního nároku, přičemž
přednostní nárok se vztahuje pouze k předchozímu souhlasu se stanovením
dobývacího prostoru, nikoliv ke stanovení vlastního dobývacího prostoru. Dovolatelka dále vytýká i nesprávné právní posouzení v aplikaci ustanovení §
356 odst. 1 obch. zák. Žalobkyně prokazatelně odstoupila od smlouvy podle § 345
odst. 2 obch. zák. pro podstatné porušení smlouvy, formulované tak, že „TVX
Bohemia důlní, a. s. nebude mít zájem na plnění svých povinností při takovém
porušení smlouvy ze strany státu, kterým je nemožnost pokračování v průzkumu
podle smlouvy, jestliže stát rozhodl o převedení zásob na ložisku do
nebilančních …“, jak se uvádí v odstoupení z 5. 8. 2002. S takto vymezeným
důvodem odstoupení koresponduje znění žaloby. Dovolatelka má za nepřijatelné,
že v odvolacím řízení byl shledán důvod jiný, když žalobkyně založila
odstoupení od smlouvy jedině na nemožnosti pokračovat v průzkumu. Právní
posouzení odvolacím soudem podle § 356 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 24
odst. 3 horního zákona pokládá dovolatelka za nesprávné. Dovolatelka je rovněž toho názoru, že závěry odvolacího soudu vycházejí ze
skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolatelka postrádá v provedených důkazech oporu pro zjištění, že
základní účel smlouvy, shledaný odvolacím soudem, je ve smlouvě vyjádřen
způsobem vyžadovaným ust. § 356 odst. 1 obch. zák., dále že rozhodnutí o odpisu
zásob je okolností porušující smlouvu (nikoli úkonem) a konečně, že je dána
změna okolností ve smyslu § 356 odst. 2 obch. zák., což odvolací soud ani
nezdůvodnil. Odvolací soud se ani nezabýval otázkou, zda ke dni odstoupení od
smlouvy trval závazek žalobkyně i po uplynutí doby stanovené provedením
průzkumu. Ve vztahu k aplikaci § 356 obch. zák. je napadené rozhodnutí podle
mínění dovolatelka též nepřezkoumatelné pro nedostatek přesvědčivých závěrů,
plynoucích z provedeného dokazování.
Dovolatelka zpochybňuje také závěr obou soudů o naléhavém právním zájmu
žalobkyně na požadovaném určení, když má za to, že tento naléhavý právní zájem
není dán. Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zdůrazňuje, že v daném případě šlo v
odvolacím řízení pouze o právní posouzení věci a žádná ze stran nenavrhovala
provedení dalších důkazů. Po stránce důkazů byla věc jasná, z důkazů jen oba
soudy vyvodily odlišné právní závěry, přičemž odvolací soud vyzval strany k
předložení dalších důkazů podle § 118a o. s. ř. a jednání odročil. Povolení k
provádění průzkumu nezaniklo uplynutím času, jak nesprávně dovolatelka uvádí,
ale bylo nezákonně odňato, přičemž žádost žalobkyně o prodloužení povolení byla
zamítnuta v době, kdy platilo původní povolení. Hmotněprávní důvod je podle
mínění žalobkyně v odstoupení od smlouvy jednoznačně vyjádřen poukazem na
rozhodnutí státu. Pokud soud posoudil právní charakter vztahu jinak než
žalobkyně, tj. místo § 345 odst. 2 obch. zák. ustanovením § 356 obch. zák., na
vlastním odstoupení to nic nemění. Otázku existence naléhavého právního zájmu
na určení se podrobně zabýval soud prvního stupně a další odůvodnění odvolacího
soudu nebylo zapotřebí. Žalobkyně navrhuje zamítnutí dovolání a přisouzení nákladů řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve
konstatoval, že podle bodu 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vyhlášenými (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů tj. podle
znění občanského soudního řádu, učiněného před 1. 7. 2009. Tak je tomu i v
daném případě. Nejvyšší soud poté konstatoval, že v posuzovaném případě je dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatelka uplatnila v dovolání všechny tři přípustné dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) i podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Důvod dovolání, záležející v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka uplatňuje mj. ve vztahu k posouzení
naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. a aplikaci § 24
odst. 3 horního zákona. V posuzované věci, kdy předmětem řízení je určení, že ve vztahu mezi žalobcem a
žalovanou žalobce platně odstoupil od smlouvy ze dne 25. 5. 1992, je základní
otázkou, zda je na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80
písm. c) o. s. ř. a dovolatelka v dovolání posouzení této otázky napadá. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že na požadovaném určení
je dán naléhavý právní zájem s odůvodněním, že tak „bude vytvořen pevný základ
pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám o
plnění.“
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 27. 3. 1997, sp. zn.
3 Cdon 1338/96,
uveřejněném v Soudní judikatuře č. 3/1997 konstatoval, že určovací žaloba podle
ust. § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam,
kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním
vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v
nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a
povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy
tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů
účastníků. Pokud určovací žaloba nebude uvedené plnit, nebude dán naléhavý
právní zájem na požadovaném určení. V rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003 byl vyjádřen
názor, že je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu
k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto
právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není
dán naléhavý právní zájem (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 3. 2010,
sp. zn. 23 Cdo 128/2008). Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v posuzovaném
případě. Otázka platnosti či neplatnosti ukončení předmětné smlouvy na základě
právního úkonu odstoupení má povahu předběžné otázky pro posuzování jejích
případných nároků z předmětné smlouvy a požadované určení by nejistotu v jejím
právním postavení neodstranila. Je zřejmé, že dovolatelka by event. mohla
žalovat naplnění či určení vlastnického práva a požadované určení by takovýmto
žalobám nemohlo zabránit. Dovolací soud k tomu ještě dodává, že naléhavý právní zájem dovolatelka
vymezila a odůvodnila zejména v čl. 9 žaloby. Z tohoto odůvodnění (čl. 9.1 a 9.2) vyplývá, že je dovolatelka toho názoru, že
v daném případě je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení i v případě,
kdy je možné žalovat na splnění povinnosti. S tímto názorem se dovolací soud s
ohledem na shora uvedené judikatorní závěry v této konkrétní věci neztotožňuje,
neboť je zřejmé, že tímto určením by nemohlo být zabráněno, jak již bylo
uvedeno shora, žalobám na plnění či určení vlastnického práva a tak by nemohl
být vytvořen právní základ pro další vztahy účastníků. Stejně tak nemůže být naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodněn
tvrzením, (čl. 9.4 žaloby) že část majetku žalobce koupil 2x, což naopak
odůvodňuje závěr, že předmětné určení by nemohlo zabránit dalším sporům, tj. vytvořit právní základ pro další vztahy. Podobně nelze naléhavost právního zájmu na požadovaném určení odůvodňovat
nekonkretizovaným tvrzením dovolatelky, že je vedeno několik správních řízení,
v nichž se jako předběžná otázka řeší vlastnictví štoly, jejího zařízení a
zařízení na povrchu a kdo je povinen starat se nadále o provedené dílo. Uvedené
otázky si příslušný správní orgán může zásadně vyřešit sám a je zřejmé, že
určení platnosti či neplatnosti odstoupení od předmětné smlouvy by tyto otázky
nevyřešilo a opět by nemohlo zabránit žalobám naplnění či určení vlastnického
práva.
Dovolací soud proto uzavřel, že odvolací soud otázku naléhavého právního zájmu
na požadovaném určení posoudil nesprávně, a proto nezbývá, než dovoláním
napadené rozhodnutí zrušit. Dovolací soud při vědomí toho, že dospěl-li k závěru, že není dán naléhavý
právní zájem na požadovaném určení, není namístě zabývat se věcně posuzovaným
případem, pokládá za vhodné k posuzované problematice uvést, že podle
ustanovení § 24 odst. 3 horního zákona má organizace, pro niž byl proveden
průzkum výhradního ložiska, přednost při získání předchozího souhlasu ke
stanovení dobývacího prostoru, přičemž přednostní nárok může být uplatněn
nejdříve po schválení výpočtu zásob výhradního ložiska, nejpozději však do
jednoho roku od ukončení platnosti rozhodnutí o stanovení průzkumného území pro
vyhledávání a průzkum výhradního ložiska. Podle skutkových zjištění, učiněných v řízení, bylo žalobkyni uděleno povolení
k průzkumu ložiska do dne 31. 3. 1999, takže výše uvedené přednostní právo
trvalo do 31. 3. 2000. Rozhodnutí o odpisu zásob a převodu ze zásob bilančních
do nebilančních vydalo MPO dne 19. 6. 2002. Z toho se nabízí závěr, že předmětné přednostní právo žalobkyně již ke dni 19. 6. 2002, ani ke dni 5. 8. 2002 (datum úkonu o odstoupení od smlouvy)
neexistovalo (zaniklo dnem 31. 3. 2000). Stejně tak již neexistovalo právo
žalobkyně na průzkum předmětného ložiska dle čl. I. smlouvy z 25. 5. 1992. Dovolací soud se ohledem na svůj odlišný závěr o naléhavém právním zájmu na
požadovaném určení již nezabýval dalšími námitkami dovolatelky spočívajícími
zejména v namítaných vadách řízení, nedostatcích ve skutkových zjištěních,
popř. v námitce nesprávné aplikace ust. § 356 odst. 1 obch. zák. Nejvyšší soud z uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci
samé i v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a vzhledem k tomu, že
důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a §
243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy závazný (§ 243d odst. 1 věta první a
§ 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.