28 Cdo 883/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobců a) P. Ch., b) Ing. T. Ch., c) V. M., a d) B. N., všech
zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova
8a, za účasti České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou 936/3, o vypořádání za nemovitý majetek podle zákona č. 212/2009 Sb., ve
znění zákona č. 121/2012 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.
15 C 75/2013, o dovolání České republiky - Ministerstva vnitra proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 70 Co 368/2015-55,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 70 Co
368/2015-55, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. května 2015, č.
j. 15 C 75/2013-31, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k
dalšímu řízení.
Žalobci a) a b) a žalobci c) a d) se dvěma samostatnými žalobami podanými podle
části páté občanského soudního řádu, doručenými Obvodnímu soudu pro Prahu 7 dne
29. 3. 2013 a zapsanými pod sp. zn. 15 C 75/2013 a pod sp. zn. 29 C 75/2013,
domáhali, aby České republice - Ministerstvu vnitra byla uložena povinnost
zaplatit jim každému z nich částku 1.000.000,- Kč jako finanční vypořádání
podle zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České
republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v
souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických
republik (dále jen „SSSR“), ve znění zákona č. 121/2012 Sb. (dále též jen
„zákon č. 212/2009 Sb.“), za nemovitý majetek zanechaný jejich právními
předchůdci na Podkarpatské Rusi v obci Ch. a R., čímž bude nahrazeno rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru správy majetku ze dne 9. 11. 2012, č. j. MV-69888-51/OSM-2009, ve znění rozhodnutí ministra vnitra ze dne 29. 1. 2013,
č. j. MV-139592-4/VS-2012. Obvodní soud pro Prahu 7 - po zjištění, že o obou uplatněných nárocích žalobců
rozhodla účastnice řízení jedním rozhodnutím, čímž došlo podle ustanovení §
250b odst. 1 o. s. ř. ze zákona k jejich spojení - obě věci projednal pod sp. zn. 15 C 75/2013 a rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 15 C 75/2013-31,
rozhodl, že Česká republika - Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit každému
ze žalobců částku 863.750,- Kč, čímž nahradil rozhodnutí Ministerstva vnitra -
odboru správy majetku ze dne 9. 11. 2012, č. j. MV-69888-51/OSM-2009, ve znění
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 29. 1. 2013, č. j. MV-139592-4/VS-2012; dále
účastnici řízení uložil zaplatit každému ze žalobců a) a b) na náhradě nákladů
řízení částku 10.455,90 Kč a každému ze žalobců c) a d) na náhradě nákladů
řízení částku 13.819,70 Kč k rukám jejich zástupkyně. K odvolání účastnice řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2015,
č. j. 70 Co 368/2015-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že tímto
rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru správy majetku ze
dne 9. 11. 2012, č. j. MV-69888-51/OSM-2009, ve znění rozhodnutí ministra
vnitra ze dne 29. 1. 2013, č. j. MV-139592-4/VS-2012, v rozsahu nad rámec jím
přiznané částky 136.250,- Kč pro každého ze žalobců, a účastnici řízení uložil
povinnost zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 7.316,57 Kč k rukám jejich zástupkyně. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že otec žalobců a) a b) Ing. V. Ch.,
narozený dne , a matka žalobců c) a d) B. M., rozená Ch., narozená dne, byli
sourozenci, kteří se narodili V. Ch. st., zemřelému dne 9. 3. 1944, a B. Ch.,
rozené T., zemřelé dne 18. 1. 1946, že prarodiče i rodiče žalobců byli
československými státními občany, kteří před druhou světovou válkou žili v obci
Ch., Podkarpatská Rus, odkud byli nuceni odejít v červnu roku 1940 v
souvislosti s postoupením území Maďarskému království (na základě tzv. Vídeňské
arbitráže). Dne 15. 3. 1947 podali otec žalobců a) a b) Ing. V. Ch. a matka
žalobců c) a d) každý sám za sebe podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.
přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území tehdejší Podkarpatské Rusi, v
níž uvedli nemovitý majetek v obecné ceně ke dni 21. 5. 1938 (lesní a
zemědělský majetek zapsaný na č.k.v. 362, 322, 1077 a 439-440/a v ceně
2.970.000,- Kč, hospodářské budovy v R. na uvedených pozemcích v ceně 190.000,-
Kč, domovní a pozemkový majetek představující obytný dům v Ch. na č.k.v. 4414
na zastavěné ploše 180 m2 a obytný dům v č.k.v. 439-440/a na zastavěné ploše
200 m2 v ceně staveb 233.000,- Kč a pozemků 10.000,- Kč, dále pozemky patřící k
budově v Ch. na č.k.v. 4414 o výměře 80 m2 v ceně 42.000,- Kč, budovy v č.k.v. 4414, a to pekárnu, garáže a sklad chleba v ceně staveb 115.000,- Kč a pozemků
5.000,- Kč), přičemž každý z nich se domáhal náhrady v poloviční výši za
zemědělský a lesní majetek ve výši 1.717.000,- Kč a za domovní a pozemkový
majetek ve výši 142.500,- Kč s tím, že jsou polovičními vlastníky všech
nemovitostí; v těchto přihláškách dále poznamenali, že u domu v Ch. je knihovně
jako vlastník uvedena B. Ch. st., u domu v R. je jako poloviční vlastník
uvedena B. Ch. st. a jako čtvrtinoví vlastníci jsou uvedeni V. Ch. ml. a B. Ch. ml., ale že skutečnými vlastníky jsou žadatelé každý z jedné poloviny. V
dodatku k přihlášce Ing. Ch. uvedl, že po smrti rodičů bylo provedeno dědické
řízení ohledně majetku v Československu, že o majetku zanechaného na
Podkarpatské Rusi nemohlo být rozhodnuto, a že v přihláškách je uveden stav
majetku rodičů jako již mezi žadatele rozdělený s tím, že pokud by bylo třeba
podat přihlášku i za zemřelé rodiče, učiní tak na výzvu úřadů, která jim
zaslána nebyla. Dále bylo zjištěno, že otec žalobců a) a b) a matka žalobců c)
a d) byli ke dni 29. 6. 1945 i ke dni jejich úmrtí státními občany
Československé republiky, že za nemovitosti zanechané na Podkarpatské Rusi byli
dne 30. 9. 1960 odškodněni Ministerstvem financí za obytný dům v Ch. z titulu
dědictví této náhrady po jejich matce a že žalobci jsou státními občany České
republiky. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 9. 11. 2012, č. j. MV-69888-51/OSM-2009, ve znění rozhodnutí ministra vnitra ze dne 29. 1. 2013,
č. j. MV-139592-4/VS-2012, bylo žalobcům přiznáno vypořádání v celkové částce
545.000,- Kč, z níž na každého z nich připadá jedna čtvrtina, tedy částka
136.250,- Kč. V odůvodnění těchto rozhodnutí se uvádí, že předmětem vypořádání
může být pouze majetek, který dědeček žalobců daroval nebo koupil svým dětem do
spoluvlastnictví (cca 46 ha pozemků), a nikoliv majetek v celkové ceně
2.970.000,- Kč, která zahrnovala cenu veškerých pozemků, tj. i pozemků
spoluvlastněných prarodiči žalobců; mimo to se celková cena nemovitostí v
porovnání s Hlášením o majetku zemědělců ze dne 13. 9. 1939 (v němž je uvedena
cena ve výši 120.000,- Kčs) jeví jako nadhodnocená. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci jsou osobami
oprávněnými podle zákona č. 212/2009 Sb. a že splňují všechny předpoklady pro
přiznání vypořádání (odškodnění).
Poukázal na judikaturu Ústavního soudu a v
otázce rozsahu nemovitého majetku, za nějž žalobcům náleží odškodnění, vyšel
shodně se soudem prvního stupně z toho, že v době úmrtí prarodičů žalobců se
dědické právo na území Podkarpatské Rusi řídilo uherským zvykovým právem (a
nikoliv obecným zákoníkem občanským z roku 1811 jako v českých zemích), podle
kterého projednání dědictví bylo ponecháno na vůli zainteresovaných osob, byť v
případě nemovitých věcí „byl v zájmu udržení pořádku v pozemkových knihách
dědický soud povinen zahájit dědické řízení z úřední povinnosti, avšak
neprovedení dědického řízení ani v takovém případě nic neměnilo na zásadě, že
dědictví nabyl dědic ze zákona již smrtí zůstavitele“. Za správný proto
považoval závěr soudu prvního stupně, že „podle tohoto práva došlo k dědění
nemovitého majetku“ rodiči žalobců ke dni úmrtí prarodičů žalobců. V úvahu
přitom vzal i širší souvislosti předmětného období, kdy nebylo možné trvat na
podmínce projednání dědictví, zejména, bylo-li území Podkarpatské Rusi po
skončení druhé světové války postoupeno tehdejšímu SSSR. Dovodil, že pakliže
prarodiče žalobců vlastnické právo k nemovitému majetku nepozbyli, jejich smrtí
tento majetek nabyli v rozsahu jedné poloviny otec žalobců a) a b) Ing. V. Ch. a v rozsahu druhé poloviny matka žalobců c) a d) B. Ch., kteří se v důsledku
smluvního postoupení tohoto území SSSR nemohli ujmout výkonu vlastnických práv
k němu a pozbyli jej. Odvolací soud přisvědčil i názoru soudu prvního stupně
ohledně výše vypořádání pro každého ze žalobců podle ustanovení § 7 odst. 5
zákona č. 212/2009 Sb. na základě přihlášek k soupisu majetku dle vládního
nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n. podaných rodiči žalobců, z nichž vyplývá soupis
majetku, cena nemovitostí v celkové výši 3.565,000,- Kčs i rozsah
spoluvlastnických podílů každého z rodičů žalobců. Ztotožnil se i s jeho
názorem, že „jde o dva samostatné nároky, neboť oba vycházejí ze dvou původně
samostatně podaných a projednaných žádostí sourozenců Ch., přičemž jen
skutečnost, že se týkaly stejného majetku, není rozhodná“; každému ze žalobců
tak náleží finanční vypořádání (po odečtení částky 136.250,- Kč, která každému
z nich již byla vyplacena) v částce 863.750,- Kč, přičemž výše již dříve
poskytnutého odškodnění v rámci dodatečného vypořádání dědictví ve výši
8.106,40 Kč nemá na výslednou hodnotu odškodnění vliv. Z ustanovení § 7 odst. 5
zákona totiž podle odvolacího soudu „není zřejmé, jaký byl ve vztahu k
maximální hranici 2.000.000,- Kč skutečný záměr zákonodárce, tedy ve vztahu ke
kterým konkrétním okolnostem či podmínkám lze uvedenou hranici považovat za
nepřekročitelnou“. Spornost uvedeného ustanovení přitom připouští i Důvodová
zpráva k zákonu č. 121/2012 Sb., kterým „však zákonodárce uvedenou nejasnost
nenapravil“. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nároky
žalobců na odškodnění se odvíjejí od původních podaných přihlášek s tím, že
„záměrem a cílem zákona č. 212/2009 Sb. bylo (dle důvodové zprávy) odškodnit
případy, kdy byť byly přihlášky podány, k odškodnění buďto nedošlo nebo k němu
došlo jen částečně.
Na tento závěr nemůže mít vliv skutečnost, že účastnice
řízení (resp. i soud v projednávané věci) řízení ohledně obou samostatně
podaných žádostí, resp. též samostatných žalob, procesně sloučil do jednoho
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jež pokládá za
přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu pro řešení právní
otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené, „zda se na
skutkovou situaci, kdy se jedná o totožný nemovitý majetek při podání dvou
samostatných, avšak obsahově identických přihlášek soupisu majetku vícero
spoluvlastníků, resp. oprávněných osob, aplikuje omezení dle ust. § 7 odst. 5
zákona č. 212/2009 Sb.“. Namítá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) toto ustanovení, podle nějž výše vypořádání nesmí převýšit celkem
částku 2.000.000,- Kč, a to i v případě, je-li více oprávněných osob, nesprávně
interpretoval, když dovodil, že se jedná o dva samostatné nároky, které
vycházejí ze dvou samostatně podaných a projednávaných žádostí sourozenců Ch.,
přičemž skutečnost, že se týkají stejného majetku, není rozhodná. Poukazuje na
to, že sourozenci Ing. V. Ch. a B. Ch., provdaná M., podali v roce 1947 každý
samostatnou přihlášku k soupisu majetku, avšak každý z nich v ní výslovně
uvedl, že spoluvlastníkem poloviny majetku je druhý ze sourozenců, a v rámci
dodatku, který byl ke každé přihlášce připojen, pak požádali, aby obě přihlášky
byly projednány společně. Ing. V. Ch. ke své přihlášce doložil listiny
prokazující vlastnictví předmětných nemovitostí a v rámci dodatku uvedl, že
tyto doklady patří součastně k přihlášce jeho sestry. Je tedy nepochybné, že
ohledně jednoho souboru majetku byly podány dva formuláře přihlášek. Účastnice
řízení má za to, že maximální výši vypořádání stanovenou v ustanovení § 7 odst.
5 zákona č. 212/2009 Sb., tj. částku 2.000.000,- Kč, je třeba vždy vztahovat k
jednomu majetku, a to bez ohledu na počet jeho spoluvlastníků a počet formulářů
přihlášek podaných ohledně tohoto majetku v roce 1947, a že tuto částku jako
zákonnou maximální výši vypořádání nelze v žádném případě překročit. Dodala, že
smyslem zákona č. 212/2009 Sb. je toliko zmírnění majetkových křivd, a to s
ohledem na hospodářské možnosti státu, což nemůže být považováno za
diskriminaci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a
aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou - státem jako
účastníkem řízení, za nějž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním
[§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky určení výše vypořádání podle ustanovení § 7
odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb. v případě, kdy každý ze spoluvlastníků podal
samostatnou přihlášku k soupisu totožného nemovitého majetku zanechaného na
Podkarpatské Rusi podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n. a kdy nárok na
poskytnutí finančního vypořádání za tento majetek uplatnilo více oprávněných
osob, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují
majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali
na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu
sovětských socialistických republik, ve znění zákona č. 121/2012 Sb., kterým se
mění zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České
republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v
souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických
republik, tento zákon upravuje způsob zmírnění majetkových křivd (dále jen
„vypořádání“) občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali jako
státní občané Československé republiky na Podkarpatské Rusi v souvislosti s
jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Podle ustanovení § 3 citovaného zákona oprávněnou osobou je fyzická osoba,
která splňuje následující podmínky: a) byla státním občanem Československé
republiky ke dni 29. června 1945 nebo toto občanství získala na základě
souhlasu Ministerstva vnitra s opcí pro československé státní občanství podanou
ve lhůtě do 1. března 1946, b) je občanem České republiky ke dni nabytí
účinnosti tohoto zákona, c) zanechala v období od 29. září 1938 na Podkarpatské
Rusi svůj nemovitý majetek a pozbyla jej do 23. května 1945, nebo zanechala,
anebo pozbyla svůj nemovitý majetek na území Podkarpatské Rusi v souvislosti se
smluvním postoupením tohoto území Svazu sovětských socialistických republik
(dále jen „nemovitost“) a je schopna tyto skutečnosti doložit způsobem uvedeným
v § 6 tohoto zákona (odst. 1). Naplní-li oprávněná osoba podmínky uvedené v
odstavci 1, má na vypořádání a jeho vyplacení nárok. Řádně a včas uplatněný
nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud ještě nedošlo k výplatě
vypořádání, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby jen na osoby uvedené v
odstavci 3. Nejsou-li tyto osoby, pak nárok zaniká (odst. 2). Zemřela-li
fyzická osoba splňující podmínky odstavce 1 písm.
a) a c) nebo byla prohlášena
za mrtvou a byla v den smrti nebo v den, k němuž byla prohlášena za mrtvou,
občanem Československé republiky, Československé socialistické republiky, České
socialistické republiky nebo České republiky, jsou dále oprávněnými osobami
její manžel a děti, každý z nich stejných dílem, pokud jsou ke dni nabytí
účinnosti tohoto zákona občany České republiky (odst. 3). Oprávněným osobám
podle odstavce 3 se vypořádání podle tohoto zákona poskytne i v případě, že
oprávněná osoba podle odstavce 1 nesplňuje podmínky státního občanství podle
odstavce 1 písm. a), protože zemřela v období od 29. září 1938 do 29. června
1945, nebo byla prohlášena za mrtvou v důsledku rasové persekuce, nebo zapojení
do odbojové činnosti, a den úmrtí byl stanoven v období od 29. září 1938 do 29. června 1945, pokud ke dni smrti nebo prohlášení za mrtvou je takovou osobu
možné považovat za československého státního občana a tato osoba by splnila
podmínku uvedenou v odstavci 1 písm. c) (odst. 4). Povinnou osobou pro vypořádání a jeho vyplacení je stát. Za stát jedná
Ministerstvo vnitra jako příslušná organizační jednotka státu. Povinná osoba
rozhoduje o vypořádání v řízení na návrh oprávněné osoby. Na řízení podle
tohoto zákona použije povinná osoba, pokud tento zákon nestanoví jinak, správní
řád. Stát je účastníkem správního řízení podle tohoto zákona (§ 4 odst. 1 a 2). Nárok na vypořádání uplatní oprávněná osoba formou písemné žádosti s přílohami
podanou ve lhůtě podle § 5 odst. 1. V žádosti oprávněná osoba uvede vedle svých
nacionálií i údaje o nemovitosti, za kterou odškodnění žádá, a popis konkrétní
události, která vedla k zanechání nemovitosti na Podkarpatské Rusi (§ 6 odst. 1). K žádosti oprávněná osoba přiloží: a) listiny prokazující státní občanství
podle § 3, b) kopii platného občanského průkazu prokazující občanství České
republiky, c) popis nemovitosti a jejího příslušenství kupříkladu údaji o
katastrálním území, čísle knihovní vložky, druhu nemovitosti, zastavěné ploše,
roku výstavby, výměře pozemků, účelového určení pozemků, spoluvlastnických
poměrech, d) přihlášku k náhradě, kterou je povinný soupis nemovitého majetku
podle zvláštních právních předpisů (§ 6 odst. 2). Ocenění nebo cenu nemovitosti
prokáže oprávněná osoba přihláškou k náhradě, kupní, darovací nebo obdobnou
smlouvou nebo listinou, která má podle současného právního řádu charakter
veřejné listiny (§ 6 odst. 6). Vypořádání vyplácí oprávněné osobě povinná osoba v penězích (§ 7 odst. 1). Výše
vypořádání se určí z ceny nemovitosti, která je uvedena v přihlášce k náhradě,
vynásobené indexem 10 (§ 7 odst. 2). V případě, že oprávněná osoba byla již
odškodněna podle dosavadních právních předpisů a podala žádost o odškodnění
podle tohoto zákona, bude výše odškodnění stanovena jako rozdíl částky
vypočtené podle odstavců 2 a 3 a částky odškodnění vyplacené oprávněné osobě
podle dosavadních právních předpisů (§ 7 odst. 4). Výše vypořádání nesmí
převýšit celkem částku 2 000 000 Kč, a to i v případě, je-li více oprávněných
osob (§ 7 odst. 5). V Důvodové zprávě k zákonu č. 212/2009 Sb.
se v její obecné ani zvláštní části
k ustanovení § 7 odst. 5 nic neuvádí. V Důvodové zprávě k zákonu č. 121/2012
Sb., jímž byl tento zákon s účinností od 1. 5. 2012 novelizován, je ve zvláštní
části uvedeno: „Přestože zákon má několik dalších minimálně diskutabilních bodů
(vyloučení vnuků z odškodnění, když původní majitelé i jejich děti ne vlastní
vinou odškodnění neobdrželi a zemřeli, stanovení max. hranice 2.000.000,- Kč na
jednotlivé případy, nízký index /10/ na inflační nárůst cen, odmítnutí
vyplacení vypořádání v případě, kdy žadatel zemře během správního řízení
apod.), jeví se jako nutné upravit alespoň zmíněné ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) do navrhované podoby“. Podle ustanovení § 5 vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n., o soupisu
československého majetku na Zakarpatské Ukrajině, přihláška k soupisu se podává
trojmo na tiskopisech, jejichž vzor stanoví ministerstvo vnitra vyhláškou v
Úředním listě republiky Československé (odst. 1). Přihláška má obsahovati
zejména a) osobní údaje strany, údaje o její národnosti, státním občanství,
bydlišti, po případě dřívějším bydlišti na Zakarpatské Ukrajině, o dni, kdy
strana opustila území Zakarpatské Ukrajiny a za jakých okolností se tak stalo,
b) popis nemovitého majetku zanechaného na Zakarpatské Ukrajině a jeho
příslušenství (zejména údaje o katastrálním území, čísle knihovní vložky, druhu
budov, roku výstavby, zastavěné ploše, výměře pozemků, druhu kultury,
spoluvlastnických poměrech aj.), jakož i údaj, zda strana je knihovním nebo
mimoknihovním vlastníkem, c) popis jiných majetkových předmětů a práv, d) údaje
o dluzích a břemenech na majetku váznoucích, e) údaj o obecné ceně přihlášeného
majetku ke dni 21. května 1938, f) prohlášení, zda, kdy a kde podala strana již
dříve přihlášku, zda a od koho obdržela náhradu, zálohu nebo podporu a v jaké
výši (odst. 2). Výkladem citovaných ustanovení zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 121/2012 Sb., s přihlédnutím k ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) vládního
nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n., nelze než dovodit, že tento zákon upravuje -
jak to vyplývá z jeho ustanovení § 1 - vypořádání občanům České republiky za
nemovitý majetek, který zanechali jako státní občané Československé republiky
na Podkarpatské Rusi, a nikoliv vypořádání za každou přihlášku k soupisu
majetku podanou podílovým spoluvlastníkem tohoto majetku, přičemž pro určení
výše finančního vypořádání za tento majetek zákon jako rozhodující pokládá
okruh a cenu nemovitostí uvedených v přihlášce k soupisu podle citovaného
vládního nařízení (jak dovolací soud dovodil v rozsudku ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2613/2015), vynásobené indexem 10 (srov. § 7 odst. 2); výše
vypořádání (za okruh a cenu nemovitostí), jak zákon stanoví v ustanovení § 7
odst. 5, nesmí převýšit celkem částku 2.000.000,- Kč, a to i v případě, je-li
více oprávněných osob. Maximální výši vypořádání stanovenou v ustanovení § 7
odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 121/2012 Sb., tj.
částku
2.000.000,- Kč, je tedy třeba vždy vztahovat k celku nemovitého majetku (okruhu
a ceně nemovitostí uvedených v přihlášce k soupisu) zanechaného na Podkarpatské
Rusi, a to bez ohledu na počet jeho (tehdejších) spoluvlastníků a počet
přihlášek k soupisu nemovitého majetku podle citovaného vládního nařízení,
přičemž „tuto částku jako zákonnou maximální výši vypořádání nelze v žádném
případě překročit“, jak dovolatelka namítá. Dovolací soud proto nesouhlasí ani
s názorem odvolacího soudu, že „z ustanovení § 7 odst. 5 zákona není zřejmé,
jaký byl ve vztahu k maximální hranici 2.000.000,- Kč skutečný záměr
zákonodárce, tedy ve vztahu ke kterým konkrétním okolnostem či podmínkám lze
uvedenou hranici považovat za nepřekročitelnou“, neboť to bez pochybností
vyplývá z celého kontextu tohoto zákona, včetně Důvodové zprávy k jeho novele,
tj. k zákonu č. 121/2012 Sb. V posuzované věci bylo zjištěno, že otec žalobců a) a b) Ing. V. Ch. a matka
žalobců c) a d) B. Ch., provdaná M., podali v roce 1947 podle vládního nařízení
č. 8/1947 Sb. z. a n. každý samostatnou přihlášku k soupisu nemovitého majetku
zanechaného jejich právními předchůdci na Podkarpatské Rusi, v nichž každý z
nich výslovně uvedl, že je spoluvlastníkem jedné poloviny majetku, přičemž v
rámci dodatku k tomuto soupisu požádali, aby obě přihlášky byly projednány
společně. Pakliže tedy v posuzované věci uplatnili nárok na vypořádání podle citovaného
zákona za nemovitý majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi u státu celkem čtyři
oprávněné osoby, a to žalobci a) a b) po jejich otci Ing. V. Ch., který v
přihlášce k soupisu nemovitého majetku podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n. výslovně uvedl, že je spoluvlastníkem jedné poloviny majetku, a žalobci c)
a d) po jejich matce B. Ch., provdané M., která v přihlášce k soupisu
nemovitého majetku podle citovaného vládního nařízení taktéž uvedla, že je
spoluvlastníkem jedné poloviny téhož nemovitého majetku, pak podle ustanovení §
7 odst. 5 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění zákona č. 121/2012 Sb., připadá na
každou z těchto oprávněných osob (na každého ze žalobců) finanční vypořádání ve
výši jedné čtvrtiny z celkové hodnoty nemovitého majetku, vynásobené indexem
10, která nesmí převýšit celkem částku 2.000.000,- Kč. Právní závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že za
zjištěného skutkového stavu připadá na každou z oprávněných osob (každému ze
žalobců) vypořádání podle citovaného zákona ve výši 1.000.000,- Kč, resp. částka snížená o již vyplacenou částku ve výši 136.250,- Kč každému ze žalobců,
tedy částka 863.750,- Kč, je tudíž nesprávný. Dovolací soud dále dodává, že přijetím zákona č. 212/2009 Sb. coby restitučního
předpisu, byť s odstupem 20 let, se demokratická společnost snaží alespoň o
částečné zmírnění následků majetkových křivd občanům České republiky, k nimž
došlo zanecháním nemovitého majetku na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s
jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Ústavní
soud k aplikaci tohoto zákona v usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II.
ÚS
3241/10, uvedl, že „je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou
poškozené osoby odškodněny. Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh
oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí. Při stanovení
rozsahu odškodnění je zákonodárce pouze limitován zákazem libovůle. Pokud tedy
zákonodárce vymezil rozsah odškodnění ve speciálním zákonu, soud je povinen
podle těchto ustanovení postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a
stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které
nejsou ve speciálních předpisech uvedeny….Není možné přitom přehlížet, že ke
vzniku majetkových křivd nedošlo v důsledku vydání restitučních předpisů, ale v
souvislosti se samotným aktem (mezinárodní smlouvou), na jehož základě bylo
území Podkarpatské Rusi přenecháno jinému státu“. Stanoví-li citovaný zákon v ustanovení § 7 odst. 5, že výše vypořádání nesmí
převýšit celkem částku 2.000.000,- Kč, a to i v případě, je-li více oprávněných
osob, pak v dané věci nelze vycházet ze závěrů uvedených v nálezech Ústavního
soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. I. ÚS 274/04, ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1012/07, ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, a ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2430/13, na něž při svém rozhodnutí odvolací soud odkázal a v nichž
Ústavní soud zaujal názor, podle kterého „je ke splnění cíle restitucí nutné,
aby soudy interpretovaly restituční zákony co nejvstřícněji v duchu snahy o
zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku
došlo, a pokud interpretace restitučního předpisu vede k pochybnostem, zda na
jeho základě má být minulá křivda napravena, či nikoli, je namístě křivdu
napravit“. Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o věci samé správný a protože
nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro
zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud je
v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je v dalším řízení
závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V rozhodnutí, jímž se řízení
končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1
věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu