28 Cdo 2613/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobkyně B. V., M. N. V., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se
sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra se
sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o vypořádání za nemovitý majetek (podle
zákona č. 212/2009 Sb.), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C
228/2010, o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2015, č. j. 24 Co 183/2014 - 125,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen jako „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 20. května 2014, č. j. 4 C 228/2010-93, poté, co zastavil
řízení co do částky 157.768,42 Kč (výrok I), přiznal žalobkyni finanční
vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný na území
P. R. ve výši 1.984.221,58 Kč (výrok II), čímž nahradil předchozí rozhodnutí
Ministerstva vnitra – odboru správy majetku ze dne 18. 6. 2010, č. j. MV-3003-11/OSM-2009, a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 10. 2010, č. j. MV-64714-4/VS-2010 (výrok III). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). K odvolání České republiky coby účastnice řízení Městský soud v Praze
(dále jen jako „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem II pouze tak, že „žalobkyni
se přiznává finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý
majetek zanechaný na P. R. ve výši 1.842.231,58 Kč“ (výrok I rozsudku
odvolacího soudu); ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
II), zatímco ve výroku I rozsudek „zůstal nedotčen“ (výrok III); s ohledem na
dílčí změnu rozsudku odvolací soud pak rozhodl nejenom o nákladech odvolacího
řízení, ale znovu i o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok IV). Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně
je oprávněnou osobou podle § 3 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se
zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který
zanechali na území P. R. v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu
sovětských socialistických republik (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“), neboť
její rodiče [osoby oprávněné podle § 3 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 212/2009
Sb.] zanechali v rozhodném období nemovitosti na území P. R., jež měli tehdy
prokazatelně ve svém vlastnictví. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 21. 6. 2012, č. j. MV-58194-10/OSM-2012, bylo žalobkyni – na podkladě jí podané
žádosti ze dne 21. 5. 2012 – přiznáno finanční vypořádání za nemovitý majetek
ve výši 157.768,42 Kč. Co do základu pokládal odvolací soud nárok žalobkyně na finanční vypořádání za
nesporný, kdy se účastnice nadále rozcházely v náhledu na rozsah a způsob
ocenění nemovitostí zanechaných rodiči žalobkyně na P. R. V situaci, kdy v dané
věci nebyla dohledána přihláška k soupisu nemovitého majetku (podle vládního
nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.), odvolací soud – odkazuje na ust. § 6 odst. 3
zákona č. 212/2009 Sb. – určil rozsah a obecnou cenu zanechaných nemovitostí
(nacházejících se v obci S., okres M.) s využitím jiných listinných důkazů,
zejm. listiny vystavené dne 14. 6. 1940 Ústavem pro péči o uprchlíky a z výměru
Komise pro odškodnění osadníků při Ministerstvu vnitra z r. 1945, majících z
pohledu současného právního řádu charakter veřejných listin (§ 53 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád; § 134 o. s. ř.). Podpůrně pak odvolací
soud odkázal též na obsah dalších provedených důkazů (hlášení o majetku
zemědělců z území připojených k sousedním státům ze dne 30. 10. 1939, potvrzení
Ministerstva národní obrany ze dne 21. 11.
1938 o přídělu, žádosti o poskytnutí
úvěru ze dne 20. 3. 1940, protokoly pořízené na četnické stanici V. B. dne 27. 3. 1941 a 30. 3. 1941, jakož i porovnání s jinými soudem rozhodovanými
případy), jež zjištění o rozsahu a hodnotě zanechaného majetku ve vlastnictví
rodičů žalobkyně podporují. Při určení výše vypořádání odvolací soud vycházel z ustanovení § 7 odst. 2
zákona č. 212/2009 Sb., podle nějž se výše vypořádání určuje z ceny
nemovitostí, která je uvedena v přihlášce k náhradě (podle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.), v níž se uváděla cena obecná (§ 5 odst. 2 písm. e/
vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n.). Obecnou cenu pozemků vzal za
prokázanou ve výši 162.100,- K (byť, jak uvedeno shora, se přihláška k náhradě
nedohledala). Jenom za pozemky tak činí výše vypořádání 1.621.000,- Kč (s
použitím zákonem stanoveného indexu 10, jímž se cena násobí; § 7 odst. 2 a 3
zákona č. 212/2009 Sb.) a s ohledem na zákonný limit, stanovený § 7 odst. 5
zákona č. 212/2009 Sb., pokládal pak odvolací soud za nadbytečné zabývat se
detailně obecnou cenou staveb zanechaných rodiči žalobkyně na území P. R., měl-
li jinak za zjištěné, že tato cena s určitostí převyšovala 37.900,- K (tj. 379.000,- Kč). Od částky 2.000.000,- Kč pak odečetl žalobkyni již vyplacenou
náhradu 157.768,42 Kč, a finanční vypořádání tak určil v rozdílu ve výši
1.842.231,58 Kč (čímž korigoval závěry soudu prvního stupně, v tomto směru
dotčené početní chybou). Přitom odmítl názor státu (povinné), že při určení
výše vypořádání je v daném případě namístě vycházet z ceny přídělové, uvedené v
listině o přídělu nemovitostí rodičům žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala Česká republika – Ministerstvo vnitra
dovolání, jež pokládá za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu pro
řešení právních otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešených;
jako dovolací důvod pak ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím
soudem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně pokládá jednak to, že při zjišťování
rozsahu a hodnoty nemovitostí, zanechaných právními předchůdci žalobkyně na
území P. R., odvolací soud vycházel z dokumentu Ústavu pro péči o uprchlíky,
jenž – dle názoru dovolatelky – není veřejnou listinou „ve smyslu § 4 vládního
nařízení 291/1938 Sb.“ (myšleno patrně nařízení č. 292/1938 Sb. z. a n.“). Za
nepoužitelný a účelový pak pokládá dovolatelka odvolacím soudem prováděný důkaz
protokolem o výpovědi svědků z r. 1941 a současně namítá, že k listině
vystavené Obecně prospěšným stavebním a bytovým družstvem pro výstavbu kolonií
v P. z 19. 11. 1941 (jež podle názoru dovolatelky zpochybňuje vlastnictví
rodičů žalobkyně k některým ze zanechaných nemovitostí) soud nepřihlédl. V
otázce ceny nemovitostí dovolatelka argumentuje ve prospěch ceny přídělové,
uvedené v rozhodnutí o přídělu nemovitostí (přídělové listině), nedochovala-li
se přihláška k náhradě ani jiná listina podle § 6 odst. 6 zákona č. 212/2009
Sb. Odvolacímu soudu také vytýká, že rezignoval na přesné zjištění ceny staveb. Dodává, že smyslem zákona č. 212/2009 Sb. je toliko zmírnění některých
majetkových křivd a že stanovení podmínek a rozsahu restituce je vždy věcí
státu. Klade též otázku o povaze řízení dle části páté o. s. ř., jež se – dle
jejího názoru – blíží spíše nespornému řízení. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal
dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od
1. 1. 2014, které je – se zřetelem na data zahájení řízení a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro
dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou – státem jako účastníkem řízení, za nějž jedná
pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud
dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky
určení výše odškodnění (vypořádání) podle § 7 zákona č. 212/2009 Sb., není-li
možné výši odškodnění určit na základě přihlášky k náhradě podle vládního
nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n., kterou se ve své rozhodovací praxi za obdobných
okolností dosud nezabýval. Neshledávaje zmatečnosti ani jiné vady řízení, jež by mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se Nejvyšší soud – v hranicích
otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v
dovolání. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s.
ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z relevantních ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. pro věc nyní posuzovanou lze
ocitovat následující:
Nárok na vypořádání uplatní oprávněná osoba formou písemné žádosti s přílohami
podanou ve lhůtě podle § 5 odst. 1. V žádosti oprávněná osoba uvede vedle svých
nacionálií i údaje o nemovitosti, za kterou odškodnění žádá, a popis konkrétní
události, která vedla k zanechání nemovitosti na P. R. (srov. § 6 odst. 1). K žádosti oprávněná osoba přiloží: a) listiny prokazující státní občanství
podle § 3, b) kopii platného občanského průkazu prokazující občanství České
republiky, c) popis nemovitosti a jejího příslušenství kupříkladu údaji o
katastrálním území, čísle knihovní vložky, druhu nemovitosti, zastavěné ploše,
roku výstavby, výměře pozemků, účelového určení pozemků, spoluvlastnických
poměrech, d) přihlášku k náhradě, kterou je povinný soupis nemovitého majetku
podle zvláštních právních předpisů (srov. § 6 odst. 2). Přihlášku k soupisu nemovitého majetku podle odstavce 2 písm. d) lze nahradit
kupní nebo darovací smlouvou anebo listinou prokazující vlastnictví nemovitosti
oprávněnou osobou a prokazující její ocenění nebo cenu. Listiny musejí mít
podle současného právního řádu charakter veřejné listiny. Smlouvy nebo listiny
podle tohoto odstavce musejí být datovány nejpozději dnem 29. června 1945
(srov. § 6 odst. 3). Ocenění nebo cenu nemovitosti prokáže oprávněná osoba přihláškou k náhradě,
kupní, darovací nebo obdobnou smlouvou nebo listinou, která má podle současného
právního řádu charakter veřejné listiny (srov. § 6 odst. 6). Vypořádání vyplácí oprávněné osobě povinná osoba v penězích (srov. § 7 odst. 1). Výše vypořádání se určí z ceny nemovitosti, která je uvedena v přihlášce k
náhradě, vynásobené indexem 10 (srov. § 7 odst. 2). Nelze-li takto výši odškodnění určit, použije se ocenění nebo cena nemovitosti
uvedená ve smlouvě nebo listině uvedené v § 6 odst. 3 vynásobená indexem 10. Je-li v těchto smlouvách nebo listinách uvedeno více rozdílných ocenění nebo
cen, použije se pro určení výše odškodnění smlouva nebo listina s pozdějším
datem (srov. § 7 odst. 3). V případě, že oprávněná osoba byla již odškodněna podle dosavadních právních
předpisů a podala žádost o odškodnění podle tohoto zákona, bude výše odškodnění
stanovena jako rozdíl částky vypočtené podle odstavců 2 a 3 a částky odškodnění
vyplacené oprávněné osobě podle dosavadních právních předpisů (srov. § 7 odst. 4). Výše vypořádání nesmí převýšit celkem částku 2 000 000 Kč, a to i v případě,
je-li více oprávněných osob (srov. § 7 odst. 5). Výkladem shora citovaných ustanovení nelze než dovodit (a tak činí i ustálená
judikatura dovolacího soudu – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn.
28 Cdo 1212/2015, dostupná spolu s ostatními rozhodnutími
Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz), že pro určení výše finančního vypořádání za
zanechaný majetek zákon jako rozhodující pokládá okruh a cenu nemovitostí
uvedené v přihlášce k soupisu dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n. (srov. § 7 odst. 2), přičemž k využití jiných podkladů pro určení výše
vypořádání právní úprava otevírá prostor toliko za splnění hypotézy uvedené v §
7 odst. 3 zákona, tj. v případě, že rozsah odškodnění nelze vypočíst na základě
informací obsažených v přihlášce. V takovém případě je třeba použít ocenění
nebo cenu nemovitosti uvedené ve smlouvě nebo listině dle § 6 odst. 3, přičemž
je-li v těchto smlouvách nebo listinách uvedeno více rozdílných ocenění nebo
cen, použije se pro určení výše odškodnění smlouva nebo listina s pozdějším
datem. Listiny, jimiž lze nahradit přihlášku k soupisu, musejí mít charakter
veřejné listiny podle současného právního řádu a musejí být datovány nejpozději
dnem 29. června 1945 (srov. § 6 odst. 3, § 6 odst. 6). Promítnuto na případ nyní posuzovaný, odvolací soud nepochybil, vycházel-li při
určení výše odškodnění z listiny vystavené dne 14. 6. 1940 Ústavem pro péči o
uprchlíky, jež je nejpozději datovanou veřejnou listinou, zachycující okruh
nemovitostí zanechaných rodiči žalobkyně na P. R. a jejich obecnou cenu. Nedůvodná je námitka dovolatelky o povaze zmíněné listiny, jež je veřejnou
listinou podle současného právního řádu (§ 134 o. s. ř., § 53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.), v situaci, kdy byla vydána Ústavem coby orgánem, na nějž byl
právním předpisem přenesen výkon státní správy, a v mezích jeho pravomoci (k
postavení a působnosti Ústavu pro péči o uprchlíky srov. §§ 1 a 4 vládního
nařízení č. 292/1938 Sb. z. a n.). Za dané situace bylo pak nadbytečné provádět dokazování dalšími listinami (z
nichž výměr Komise pro odškodnění – coby dokument orgánu zřízeného vl. nařízením č. 317/1941 Sb. z. a n. – byl vydán až 13. října 1945, tj. po 29. červnu 1945), jež ovšem – ve vztahu k závěrům odvolacího soudu – měly význam
toliko podpůrný a stvrzovaly již jinak učiněné zjištění o rozsahu a ceně
zanechaného nemovitého majetku. Z uvedeného současně vyplývá, že neobstojí názor dovolatelky o použitelnosti
rozhodnutí o přídělu a přídělové ceny v něm stanovené, jež je veřejnou listinou
staršího data, nehledě na to, že přídělová cena (jež mohla být i cenou sníženou
– srov. např. §§ 8 a 9 zákona č. 224/1925 Sb. z. a n.) zpravidla
nekorespondovala obecné ceně nemovitostí (přinejmenším v době rozhodné pro
určení výše odškodnění). Listinou podřaditelnou ust. § 6 odst. 3 a 6 zákona č. 212/2009 Sb. (jíž bylo by lze prokazovat okruh vlastněného, zanechaného majetku
a jeho cenu) není pak ani listina vystavená Obecně prospěšným stavebním a
bytovým družstvem pro výstavbu kolonií v Praze dne 19. listopadu 1941, jež je
listinou vydanou družstvem jako soukromým subjektem (a jež současně není kupní
ani darovací smlouvou), a jež proto nemůže mít povahu veřejné listiny podle
současného právního řádu (srov. § 134 o. s. ř., § 53 odst. 3 zákona č. 500/2004
Sb.).
Konečně s odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že pokud pro určení výše
finanční náhrady zákon primárně vychází z obecné ceny zanechaných nemovitostí
(uvedené v přihlášce k soupisu dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb. z. a n. –
srov. § 5 odst. 2 písm. e/ cit. nařízení), pak není rozumného důvodu – v
případě, že se tato přihláška nedochovala – vycházet z hodnoty, jež se s
obecnou cenou nemovitostí v době rozhodné pro určení výše odškodnění zřetelně
rozchází. Tedy i pro případy tohoto „náhradního“ způsobu ocenění je zřejmé, že
základem pro určení výše vypořádání má být obecná cena nemovitosti (uvedená v
převodní smlouvě anebo jiné listině prokazující vlastnictví nemovitosti
oprávněnou osobou a její ocenění nebo cenu). Je-li pak z výsledků provedeného dokazování zřejmé, že cena zanechaných pozemků
a staveb, jež je základem odškodnění, zřetelně převyšuje částku 2 000 000 Kč (a
tedy že vypořádání v penězích tak či onak dosahuje zákonem stanoveného limitu 2
000 000 Kč (s použitím indexu 10, stanoveného § 7 odst. 3 zákona č. 212/2009
Sb.), není vadou řízení, nezjišťoval-li odvolací soud detailně obecnou cenu té
které nemovitosti a neprováděl-li již ve věci další dokazování. Za dané situace je pak i dovolatelkou položená otázka procesního práva,
týkající se povahy řízení dle části páté občanského soudního řádu (§ 244 a
násl.), ryze akademická, zde bez vlivu na rozhodnutí o věci samé. Tato otázka
již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dříve vyřešena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 4225/2013; či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 2877/2013; z
judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 25. března 2010, sp. zn. III. ÚS 3332/09), a s přijatým řešením rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu
není. Měl-li odvolací soud prokázaný rozsah nemovitostí ve vlastnictví právních
předchůdců žalobkyně, jež tito zanechali v rozhodném období na území P. R., a
to jak prostřednictvím listin majících charakter listin veřejných, tak i
dalšími důkazy, byť nesplňujícími kritéria listin podle § 6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., nebylo v projednávané věci účelné ani hospodárné dokládat tyto
skutečnosti dalšími listinami podle § 6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., jak
požaduje dovolatelka. V reakci na ústavněprávní argumentaci dovolatelky (o tom, že restituce jsou
beneficiem státu) je třeba uvést i to, že přijetím zákona č. 212/2009 Sb. coby
restitučního předpisu, byť s odstupem 20 let, se demokratická společnost snaží
alespoň o částečné zmírnění následků majetkových křivd občanům České republiky,
k nimž došlo zanecháním nemovitého majetku na území P. R. v souvislosti s jejím
smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Má-li být v
daném případě zmírnění majetkové křivdy realizováno právě na základě aplikace
výše citovaných zákonných norem (interpretovaných ovšem i se zřetelem k jejich
smyslu tak, aby byl naplněn účel restituce), nelze odvolacím soudem přijaté
závěry pokládat jakkoliv za rozporné s judikaturou Ústavního soudu, tedy včetně
dovolatelkou citovaných usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
května 2011, sp. zn. II. ÚS 3241/10, a ze dne 31. října 2000, sp. zn. I. ÚS 479/99,
pojednávajících o tom, že stanovení okruhu oprávněných osob, jakož i rozsahu
majetku a časového limitu restitucí, a to právě ve vztahu k zákonu č. 212/2009
Sb., je věcí zákonodárce; o správnosti tohoto závěru sporu není. [K
interpretaci restitučních předpisů lze pak z rozhodovací praxe Ústavního soudu
odkázat také například na nález ze dne 24. února 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 52, č. 33; nález
ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, nebo nález ze dne 26. června 2012,
sp. zn. I. ÚS 2050/11, uveřejněné tamtéž ve svazku 65 pod čísly 73 a 125]. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo žalobkyni přiznáno
finanční vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb. za nemovitý majetek zanechaný
na P. R. ve výši 1.842.231,58 Kč, je správný. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalované zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádné z účastnic,
neboť dovolatatelka v tomto řízení neuspěla a žalobkyni, jež by na náhradu
nákladů tohoto řízení měla jinak zásadně právo (srov. § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.