Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele J.
R., B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, 616 00 Brno, Marie
Steyskalové č. 62, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013,
sp. zn. 20Co 508/2013, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 46C 23/92 (žalobce J. R., B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem,
advokátem, 616 00 Brno, Marie Steyskalové č. 62, proti žalované M. K., B.,
zastoupené Mgr. Leošem Janouchem, advokátem, 110 00 Praha 1, Královodvorská č.
16, o vydání věcí), t a k t o :
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu dne 23. 3. 1992, bylo rozhodnuto
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2013, č. j. 46C 23/92-583. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované uloženo vydat žalobkyni dům,
pozemek parc. č. 165 (zastavěnou plochu a nádvoří), pozemek parc. č. 166/1
(zahradu) a pozemek parc. č. 166/2 (ostatní plochu), se všemi součástmi a
příslušenstvím, v katastrálním území K., zapsané u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci nebyla
přiznána náhrada nákladů řízení. Žalované bylo uloženo zaplatit na účet
Městského soudu v Brně na úhradu jím placených nákladů v tomto řízení 35.527,30
Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. O odvoláních žalobce i žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2013,
sp. zn. 20Co 508/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 3. 5. 2013, č. j. 46C 23/92-523, změněn tak, že se zamítá
návrh žalobce o vydání domu na pozemku parc. č. 165, pozemku parc. č. 166/1 a
pozemku parc. č. 166/2, s příslušenstvím, v katastrálním území K. Žalované
nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal odvolání žalované důvodným a proto přistoupil
podle ustanovení § 220 odst. 1, písm. b), občanského soudního řádu ke změně
rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobce byla zamítnuta. Odvolací soud uváděl, že žalobce se domáhal vydání nemovitostí, které
přešly na stát v roce 1981 v důsledku toho, že žalobce opustil území České
republiky a pak došlo k tomu, že v trestním řízení soudním mu byl uložen trest
propadnutí jeho majetku a došlo i k propadnutí majetku žalobcovy manželky J. R. Usnesením Městského soudu v Brně (sp. zn. 4Rt 1286/91) bylo uvedené trestní
stíhání zastaveno s tím, že J. R. a J. R. jsou účastni amnestie vztahující se k
tomuto trestnímu řízení. Nemovitosti byly po uvedeném propadnutí státu tehdy
převedeny na podnik Bytového hospodářství v Brně 1, který dne 21. 4. 1982
nemovitosti prodal E. a J. M. ze 71.769,- Kč (jak tato cena byla vyčíslena i
posudkem znalce Ing. Jaroslava Bečváře). V průběhu soudního řízení došlo pak ke
zjištěním, vyznívajícím k tomu, že kupující J. a E. M. (od nichž pak
nemovitosti získala darovací smlouvou ze dne 10. 2. 1986 žalovaná M. K.) nebyly
při nabytí nemovitostí protiprávně zvýhodněni z důvodu svého společenského
postavení nebo nějaké funkce; bylo ovšem shledáno, že nemovitosti byly posléze
prodány za cenu odpovídající tehdy platným cenovým přepisům, když novým
zjištěním jejich cena byla vyčíslena postupně částkami 71.769,- Kč, 79.854,-
Kč, 88.925,- Kč, respektive až 115.891,- Kč. Odvolací soud zdůrazňoval, že při zjišťování skutkových okolností v
tomto řízení postupoval v souladu s tím, co mu v tomto smyslu bylo uloženo
rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 12. 12. 2012 (28Cdo 1515/2012 Nejvyššího
soudu). Tímto postupem v řízení dospěl odvolací soud k závěru, že tu není
založen restituční důvod podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, co do vydání nemovitostí, o něž šlo v tomto soudním řízení. Proto odvolací soud přistoupil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu ke změně rozsudku soudu prvního stupně, tak že zamítl
žalobní návrh žalobce, aby žalované bylo uloženo vydat žalobci nemovitosti v
katastrálním území K. (t. j. dům na pozemku parc. č. 165, pozemek parc. č. 165,
pozemek parc. č. 166/1 a pozemek parc. č. 166/2 s příslušenstvím). O nákladech řízení uváděl odvolací soud, že jeho výrok o těchto
nákladech se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského
soudního řádu a zčásti také o ustanovení § 150 občanského soudního řádu. O
povinnosti žalobce hradit státu – Městskému soudu v Brně náklady placené tímto
soudem v tomto řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 148 odst. 1 občanského
soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 31. 10. 2013 advokátu, který
žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo dne 13. 12.2013
předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §
240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2013 (sp. zn. 20Co 508/2013
Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení a k novému
rozhodnutí. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §
237 občanského soudního řádu (v jeho nynějším znění upraveném od 1. 1. 2013),
neboť je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu v této právní věci závisí
na vyřešení otázky, která je v rozhodování dovolacího soudu posuzováno rozdílně
a že v tomto případě odvolací soud svým rozhodnutím ze dne 15. 10. 2013 se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel poukazoval na to, že v daném případě vycházel odvolací soud z
rozsudku dovolacího soudu ze dne 12. 12. 2012 (28Cdo 1615/2012 Nejvyššího
soudu), který byl v této právní věci vydán v důsledku dovolání podaného
žalovanou M. K. Podle názoru dovolatele je rozhodnutí odvolacího soudu ze dne
15. 10. 2013, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, „zatíženo právními
závěry uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 12. 12. 2012, které se
odklání od ustálené judikatury dovolacího soudu a dopad těchto závěrů má vliv
na věcnou nesprávnost rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10. 2013 (sp. zn. 20Co 508/2013 Krajského soudu v Brně). Dovolatel ve svém dovolání dovozoval, že
podle jeho názoru v rozsudku dovolacího soudu ze dne 12. 12. 2012 došlo jednak
„ k nedůvodnému a nesprávnému zasahování do skutkových zjištění obecných
soudů“, dále rozsudek ze dne 12. 12. 2012 „dospívá k nesprávnému právnímu
závěru, že naplnění jen jedné z podmínek zakotvených v § 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb., konkrétně nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, není
pro přiznání nároku dostatečné“ a podle názoru dovolatele citované rozhodnutí
dovolacího soudu má i důsledky porušení práva účastníka na zákonného soudce,
když tu, podle názoru dovolatele, mělo být dovolací řízení přerušeno a věc měla
být tříčlenným senátem Nejvyššího soudu předložena velkému senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššímu soudu k jeho rozhodování. Citované
rozhodnutí dovolacího soudu se, podle názoru dovolatele, rozcházelo s
konstantní judikaturou i v tom, že jím nebylo chápáno jako protiprávní
zvýhodnění ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ani
nedodržení směrnice Ministerstva financí č. 10 z roku 1964, které v bodu 2
stanovovaly, že „rodinný domek se prodá tomu občanovi, aby prodejem byl
uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější“. Dovolatel ve
svém dovolání konstatoval, že odvolací soud ve svém rozsudku posoudil věc podle
odpovídajícího ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ale na rozdíl od
rozhodnutí soudu prvního stupně, není v jeho rozhodnutí rozhodnutím založeným
na důkazech hodnocených důsledně v intencích ustanovení § 132 občanského
soudního řádu, nýbrž je „účelovou apologetikou zájmu žalované, zatíženou
nesprávných názorem a desinterpretací ustálené judikatury dovolacího soudu“. Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
občanského soudního řádu v jeho znění účinném od 1. 1. 2013. Podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejím řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posuzována jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu lze dovolání podal
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci soudem je dáno zejména tím, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu (srov. k tomu z
rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2013
projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 3 odst. 2, § 4 odst. 2, § 6
odst. 1, § 13 odst. 2, § 19 odst. 1 a § 20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích.
V dovolání dovolatele nebylo vytýkáno rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 10.
2013 (sp. zn. 20 Co 508/2013 Krajského soudu v Brně), že by jím projednávaná
právní věc byla posouzena podle nesprávného právního postupu, nýbrž že toto
rozhodnutí není založeno na důkazech, hodnocených důsledně v intencích
ustanovení § 132 občanského soudního řádu.
V rozsudku odvolacího soudu i v dovolání dovolatele bylo konstatováno, že
odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2013 (sp. zn. 20Co 508/2013
Krajského soudu v Brně) vycházel z právních závěrů dovolacího soudu ze dne 12.
12. 2012 (28 Cdo 1615/2012 Nejvyššího soudu), tedy ze závěrů, vyjádřených v
předcházejícím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu (ve smyslu ustanovení §
243g odst. 1 občanského soudního řádu.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru,
že tu jsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 občanského soudního řádu, tedy že by se odvolací soud při řešení otázek
hmotného nebo procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu;
odvolací soud naopak při řešení otázek hmotného či procesního práva vycházel ve
smyslu ustanovení § 243g odst. 1 občanského soudního řádu z právních závěrů
konkrétního zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného v téže právní
věci (srov. § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 občanského soudního řádu), od nichž
se zásadně neodchyloval. Šlo o rozhodnutí dovolacího soudu, vydané týmž senátem
Nejvyššího soudu (28Cdo) v roce 2012, od jehož závěrů se dovolací soud v tomto
řízení o dovolání neodchyloval, neshledávaje pro to, přes námitky dovolatele,
rozhodné důvody.
Dovolací soud proto neshledal dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího
soudu ze dne 15. 10. 2013 (sp. zn. 20Co 508/2013 Krajského soudu v Brně)
dovoláním přípustným ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu a
přikročil svým usnesením k odmítnutí tohoto dovolání podle ustanovení § 243c a
§ 243f odst. 4 občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu