28 Cdo 903/2021-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. Š.,
nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ivanem Jordákem, advokátem se sídlem v
Praze, Karlovo náměstí 288/17, proti žalovanému: M. K., nar. XY, bytem XY,
zastoupený Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Nákladní 3002/2,
o zaplacení 202 968,84 Kč s příslušenstvím a 7 459,77 EUR s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 116 C 4/2018, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2020, č. j. 11 Co
122/2020-204, ve znění opravných usnesení ze dne 9. 11. 2020, č. j. 11 Co
122/2020-208, a ze dne 27. 1. 2021, č. j. 11 Co 122/2020-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 342 Kč k rukám advokáta Mgr. Mariana Babice, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne
22. 1. 2020, č. j. 116 C 4/2018-156, potvrdil ve výroku I., jímž byla zamítnuta
žaloba o zaplacení částek 202 968,84 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od
26. 1. 2018 do zaplacení a 7 459,77 EUR s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od
15. 12. 2017 do zaplacení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve
výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Výrok I. rozsudku odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce. Předestřel otázku,
zda čas splnění dluhu vzniklého z titulu bezdůvodného obohacení může být
ujednán dohodou uzavřenou mezi obohaceným a ochuzeným, dle níž okamžik plnění
určí dlužník. Dále kladl otázku, zda k vícestrannému započtení pohledávek je
třeba souhlasu všech jejich věřitelů. Měl za to, že uvedené otázky nebyly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vážící se k aplikaci ustanovení § 563 a §
564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále
jen – „obč. zák.“), jež je se zřetelem k obdobnému znění korespondujících
ustanovení § 1958 odst. 2 a § 1960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
účinného od 1. 1. 2014 (dále jen – „o. z.“), použitelná i v poměrech tohoto
právního předpisu – v projednávané věci mělo bezdůvodné obohacení vzniknout
úhradou dluhů za žalovaného žalobcem poskytnutím částek 202 968,84 Kč na účet
Raiffeisen stavební spořitelny a. s. dne 30. 1. 2015 a 7 459,77 EUR na účet
Allgemeine Sparkasse Oberösterreich Bankaktiengesellschaft dne 2. 2. 2015,
pročež se posuzované právní vztahy řídí ustanoveními občanského zákoníku
účinného od 1. 1.
2014 (§ 3028 o. z.) – dovozuje, že splatnost závazku je
určena buď dobou, ve které je dlužník povinen podle smlouvy, právního předpisu
nebo rozhodnutí svůj závazek plnit, nebo, není-li takto určena, vyvolá ji
věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008, uveřejněný pod číslem 104/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bezdůvodné obohacení přitom patří
mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek
vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je obvykle vázána na výzvu
věřitele. Ani v případě nároku z bezdůvodného obohacení ovšem soudní praxe
nevylučuje sjednání dohody mezi obohaceným a ochuzeným o okamžiku splatnosti
vzniklé pohledávky; viz kupř. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 485/2004, dle něhož splatnost pohledávky z titulu
bezdůvodného obohacení nastává na základě výzvy věřitele pouze tehdy, není-li
dojednána jinak. Dohodou přitom může být doba splnění dluhu ponechána též na vůli dlužníka. V
takovém případě musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu na vůli
dlužníka závisí. Takováto dohoda může být formulována různě, zpravidla tak, že
dlužník zaplatí, „až bude chtít“ nebo „až bude moci“ – závěr, že se ustanovení
§ 564 obč. zák. nevztahuje pouze na případy, kdy splatnost závazku byla
výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, ale i na případy, kdy
splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník, byl
přitom formulován a odůvodněn již v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/1993. V těchto případech má dlužník právo
plnit kdykoliv a věřitel je povinen přijmout plnění, až mu je dlužník nabídne;
určit, kdy má dlužník plnit (např. výzvou ve smyslu § 563 obč. zák., potažmo §
1958 odst. 2 o. z.), věřitel nemůže, stejně jako není legitimován k žalobě na
plnění, případně k žalobě na nahrazení jiného projevu vůle než je určení
splatnosti (§ 161 odst. 3 o. s. ř.; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1869/2013, či ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 33
Cdo 3481/2009). Ke stejným závěrům jako dosavadní (výše citovaná) ustálená
judikatura pak ve vztahu k aktuální právní úpravě dospívá i komentářová
literatura. Dovozuje totiž, že dlužník může v případě závazku, v němž je určení
času plnění ponecháno na něm, plnit dle libosti – může tedy zaplatit či dodat
„až bude moci“, „až bude chtít“, „až bude schopen“, „podle možností“, „jak to
půjde“, „až bude ziskový“ apod. Na rozdíl od objektivně ujednaného času plnění
anebo času plnění ovlivnitelného věřitelem (včetně obecného určení splatnosti
dle § 1958 odst. 2 o. z.) je zde určujícím faktorem pouze přístup samotného
dlužníka a jeho rozhodnutí, případně subjektivní přesvědčení – nelze ani nijak
žalovat na splnění, neboť pohledávka není splatná, věřitel se může u soudu
domáhat toliko určení splatnosti [Šilhán, J. In: Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář.
Praha: C. H. Beck, 2014. s. 1018 - 1019]. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkových tvrzení žalobce, že s
žalovaným dohodl úhradu uplatněných pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení
vzniklého úhradou dluhů za jiného (§ 2991 odst. 2 o. z.) až v okamžiku
dlužníkovy solventnosti („vrátíš, až budeš moci“), uzavřel, že byla-li
splatnost uplatněných pohledávek ve smyslu ustanovení § 1960 o. z. ujednána
tak, že čas plnění je ponechán na vůli dlužníka, nelze žalobě pro předčasnost
(nedostatek splatnosti uplatněných pohledávek) vyhovět, neprojevil-li dlužník
vůli plnit a nebyl-li jeho projev vůle spočívající v určení času plnění
nahrazen ani soudním rozhodnutím, nikterak se tím od výše citované judikatury,
na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. V situaci, kdy k zamítnutí žaloby postačuje již závěr o její předčasnosti
(nedostatku splatnosti uplatněných pohledávek), pak řešení další dovolatelem
kladené otázky (platnosti vícestranného započtení pohledávek realizovaného bez
souhlasu všech jejich věřitelů) nemá (nemůže mít) na přípustnost dovolání žádný
vliv, a její řešení by tudíž bylo toliko akademické. Nejvyšší soud se jí proto
dále nezabýval. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem předestírané předpoklady
přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo
odmítnuto a k nákladům procesně úspěšného žalovaného náleží odměna advokáta za
zastupování v tomto řízení v částce 9 900 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta
stanovených ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2 142 Kč,
celkem tedy 12 342 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.