33 Odo 485/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobce J. K., proti žalovaným 1) S. D. (dříve J.), 2) K. – S, společnost s
ručením omezeným, a 3) JUDr. J. Š., o zaplacení částky 2,500.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 2/2001, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.
října 2003, č. j. 26 Co 186/2003-149, takto :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. J. Š., advokáta, do tří dnů od první moci
tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou a žalobcem a třetím žalovaným
nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 31. ledna 2003, č. j. 9 C 2/2001-121,
výrokem I. uložil první žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci
rozsudku částku 2,566.184,- Kč s 11 % úrokem z prodlení z částky 2,550.000,- Kč
od 26. 9. 2000 do zaplacení a s 10 % úrokem z prodlení z částky 16.184,- Kč od
17. 2. 2001 do zaplacení a náklady řízení v částce 77.076,- Kč, výrokem II.
zamítl proti první žalované žalobu do částky 120.392,- Kč s příslušenstvím,
výrokem III. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal úroku z prodlení ve vyšší
sazbě a za delší dobu, než jak bylo rozhodnuto ve výroku I., výrokem IV. zamítl
žalobu proti druhé žalované a třetímu žalovanému a výroky V., VI. a VII.
rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 13. května 1998 byla mezi první
žalovanou jako prodávající a žalobcem jako kupujícím uzavřena kupní smlouva,
jejímž předmětem byl převod rodinného domu čp. 260 na stav. parcele č. 1106,
stav. parcel č. 1106 a 1107 a pozemkové parcely č. 237/3, vše zapsáno na LV č. 5106 pro katastrální území a obec T. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) za kupní cenu 2,550.000,- Kč. Žalobce kupní cenu zaplatil ve
třech splátkách (dne 3. 6. 1998 2,000.000,- Kč a dne 4. 6. 1998 530.000,- Kč
a 20.000,- Kč). Právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly dne 14. 5. 1998. K návrhu M. D. bylo u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 187/98
vedeno řízení proti jejímu bývalému manželovi L. D., první a druhé žalované o
určení neplatnosti kupních smluv, jimiž byly předmětné nemovitosti postupně
převáděny až na žalobce. Rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 31. 8. 2000,
bylo žalobě vyhověno (s odkazem na § 145 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“) s odůvodněním, že nemovitosti
patřily do bezpodílového spoluvlastnictví L. D. a M. D., která nedala souhlas
ke kupní smlouvě ze dne 12. 5. 1997, jíž L. D. nemovitosti prodal druhé
žalované K.-S; neplatné proto byly shledány i následně uzavřené kupní smlouvy o
převodu vlastnického práva k nemovitostem z druhé žalované na první žalovanou a
z první žalované na žalobce. Dopisem ze dne 4. 5. 1999 vyzval žalobce první
žalovanou k vrácení částky 2,550.000,- Kč, na který reagovala dopisem ze dne
26. 9. 2000, v němž projevila ochotu jednorázově uhradit částku 400.000,- Kč a
zbývající část ve splátkách. Z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že
první žalované vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení plněním z neplatné
kupní smlouvy ve výši 2,550.000,- Kč (§ 451 a § 457 obč. zák.). Námitce
promlčení uplatněné první žalovanou nepřisvědčil, neboť rozhodnutí soudu, jímž
byla neplatnost předmětné kupní smlouvy deklarována, nabylo právní moci až dne
31. 8. 2000, přičemž žaloba byla podána dne 31. 12. 2000, tedy před uplynutím
subjektivní i objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1, 2 obč. zák.). Zároveň
konstatoval, že promlčení práva na vrácení kupní ceny bránila ve smyslu § 107
odst. 3 obč. zák. okolnost, že žalobce jako druhý účastník neplatné smlouvy
nemohl namítat promlčení práva na vrácení nemovitosti pro nepromlčitelnost
vlastnického práva (§ 100 odst. 2 obč. zák.). Úroky z prodlení byly žalobci
přiznány z přisouzené částky od 26. 9. 2000, kdy již byla první žalovaná
prokazatelně v prodlení s uhrazením bezdůvodného obohacení (uvedeného dne
dopisem reagovala na výzvu žalobce k vrácení kupní ceny); jejich sazba byla
stanovena ve výši 11 % v souladu s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým
se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského
zákoníku, a odpovídá dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní
bankou k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Žalobu proti druhé
žalované a třetímu žalovanému neshledal důvodnou, neboť tito účastníci nebyli
v žádném právním vztahu k žalobci; nepřichází proto v úvahu rozhodnutí o
vzájemném vrácení plnění z neplatné smlouvy, jakož i o povinnosti k náhradě
škody, protože se nedopustili ve vztahu k žalobci porušení smluvní povinnosti,
jež by mohlo takové právo zakládat.
K odvolání žalobce a první žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze
dne 21. října 2003, č. j. 26 Co 186/2003-149, rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku I., jíž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobci
2,550.000,- Kč s 11 % úrokem z prodlení od 26. 9. 2000 do zaplacení, a ve
výrocích III., IV. a VI. potvrdil, v části výroku I., jíž byla první žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci 16.184,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 17.
2. 2001 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, ve výrocích II. a
VII. jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, a ve výroku V. o nákladech řízení mezi žalobcem a třetím žalovaným jej
změnil; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a
druhou žalovanou a třetím žalovaným. Skutková zjištění soudu prvního stupně
zcela převzal a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že první žalovaná je
podle § 451 a § 457 obč. zák. povinna žalobci vydat bezdůvodné obohacení, které
na jeho úkor získala přijetím plnění (kupní ceny 2,550.000,- Kč) z neplatné
kupní smlouvy, a že toto právo není promlčeno (§ 107 obč. zák.). Správné
shledal i úvahy, které soud prvního stupně zaujal při rozhodování o úrocích z
prodlení, že se první žalovaná ocitla v prodlení s plněním peněžitého dluhu až
dnem následujícím po výzvě k vrácení kupní ceny a nikoli již dnem, kdy byla
kupní cena zaplacena. Plně mu dal za pravdu i v tom, že mezi žalobcem a druhou
žalovanou jakož i třetím žalovaným neexistoval žádný smluvní vztah a že ani
nebylo prokázáno takové jednání těchto žalovaných, z něhož by žalobci vznikla
škoda. Tvrzení žalobce, že mu byla způsobena škoda jednáním druhé žalované a
třetího žalovaného, kteří byli zasvěceni do transakcí s nemovitostmi, jejichž
smyslem bylo zabránit tomu, aby byly použity k uspokojení pohledávek věřitelů
Libora Drahoše, nemůže založit jejich odpovědnost za případnou škodu žalobce
zejména pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním těchto žalovaných a
tvrzenou škodou žalobce. To, že žalobce koupil nemovitosti od první žalované,
bylo zcela nezávislé na jednání druhé žalované a třetího žalovaného. Škoda mu
proto mohla vzniknout pouze jednáním první žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu především vytkl, že
nesprávně posoudil otázku, od kdy se první žalovaná ocitla v prodlení s
vrácením kupní ceny. I nadále je přesvědčen, že má nárok na příslušenství
pohledávky již od 4. 6. 1998, kdy jí uhradil kupní cenu, tím spíše když z
předložené korespondence vyplývá, že po první žalované požadoval vrácení kupní
ceny již v roce 1998. Poté, co podrobně popsal jednotlivé právní úkony spojené
s převodem předmětných nemovitostí mezi jejich původním vlastníkem L. D. a
první a druhou žalovanou v jejich časové posloupnosti, setrval na svém právním
názoru, že druhá žalovaná a třetí žalovaný, kteří se na těchto transakcích
podíleli s úmyslem krátit věřitele L. D. na jejich právech, odpovídají mu ve
smyslu § 420 obč. zák. za škodu. Odvolací soud pochybil i tím, že neprovedl
důkaz konkursním spisem L. D. Srozuměn není ani s rozhodnutím o nákladech
řízení (výrok V. napadeného rozsudku). Z uvedených důvodů navrhl rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Druhá žalovaná a třetí žalovaný se ztotožnili se skutkovými i právními závěry
odvolacího soudu. Za situace, kdy se žalobce dovolává přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., avšak uplatňuje dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř., navrhli dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky
dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená
zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony).
Dovolací soud (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.
s. ř. Přípustnost dovolání v posuzovaném případě nemůže být založena § 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil v
pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Je proto
namístě zvažovat přípustnost dovolání výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti
skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v
případě dovolání přípustného podle § 237 odst 1. písm. c/ o. s. ř. vyloučeno
(srovnej samotné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., které možnost použití tohoto
dovolacího důvodu připouští pouze v případě dovolání přípustného podle § 237
odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Proto také při úvahách o přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v posuzované věci) musí
dovolací soud převzít skutkový stav, z něhož vycházel při právním posouzení
věci soud odvolací. Dovolací důvod, jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), lze pak úspěšně uplatnit jen tehdy, shledal-li dovolací soud, že napadené
rozhodnutí má zásadní právní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě,
i kdyby byl dán, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
nezakládá.
S přihlédnutím k výše uvedenému je proto bez významu námitka žalobce, že
požadoval po první žalované vrácení kupní ceny již v roce 1998, jíž se snažil
brojit proti závěru odvolacího soudu, že se první žalovaná ocitla v prodlení s
vydáním bezdůvodného obohacení dne 26. 9. 2000; podle svého obsahu totiž
představuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatnění je v
případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.
Totéž platí i o další výhradě žalobce ke správnosti závěru odvolacího soudu o
nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním druhé žalované a třetího
žalovaného a škodou žalobce. Jestliže žalobce tvrdí, že mezi jednáním těchto
žalovaných, kteří byli zasvěceni do transakcí s nemovitostmi vedených s úmyslem
zkrátit věřitele L. D. v jejich právu na uspokojení pohledávek, a vznikem škody
žalobce je vztah příčinné souvislosti, směřují jeho námitky proti zjištěnému
skutkovému stavu věci v otázce příčinné souvislosti. Dovolací soud již dříve
vyslovil, že otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a
vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srovnej rozsudek ze dne 21.
2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR pod C 1025/14). Ani námitka, že odvolací soud pochybil, když neprovedl
důkaz obsahem konkursního spisu, není způsobilá (jak bylo výše vyloženo)
založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť
představuje uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující
rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky,
na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro
rozhodnutí věci určující význam), které mají obecný přesah a jejichž řešení
dovolatel v dovolání zpochybnil.
Žalobce spojoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky,
od kdy je první žalovaná v prodlení s plněním peněžitého dluhu. Závěr
odvolacího soudu, že tomu tak je od 26. 9. 2000, nesdílí, když je názoru, že v
prodlení se první žalovaná ocitla již v okamžiku, kdy jí kupní cenu zaplatil,
tj. 4. 6. 1998.
Napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř., neboť k dovolacímu přezkumu nastolená právní
otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s hmotným právem.
Podle § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv,
jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností
uvedených v zákoně. Podle § 517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který
svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 téhož
ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo
požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto
zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z
prodlení stanoví prováděcí předpis. Z této úpravy je zřejmé, že bezdůvodné
obohacení je závazkovým právním vztahem, z něhož pohledávka vzniká tomu, na
jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal.
Jestliže tento dluh spočívá v povinnosti platební, jde o dluh peněžitý, s jehož
řádným a včasným nesplněním spojuje § 517 obč. zák. nepříznivý důsledek vzniku
prodlení na straně dlužníka s právem věřitele požadovat vedle plnění též úroky
z prodlení.
Podle § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním
předpisem nebo uvedena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne
poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Vzhledem k tomu, že doba splnění pro
nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem a v
posuzovaném případě nebyla ani účastníky dohodnuta, nastala jeho splatnost
prvního dne poté, co byla první žalovaná vyzvána žalobcem k plnění. Dospěl-li
odvolací soud na základě zjištění, že první žalovaná, která reagovala na výzvu
žalobce k vrácení kupní ceny 2,550.000,- Kč dopisem ze dne 26. 9. 2000, byla
nepochybně v prodlení s plněním dluhu k tomuto dni, a nikoli již dnem, kdy byla
kupní cena žalobcem zaplacena, je jeho závěr správný a lze se s ním ztotožnit.
Ostatně dovolací soud se již dříve obdobnou problematikou zabýval ve svém
rozsudku ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 459/2001, uveřejněném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 21/2003, pod č. C 1467, a zaujal k ní
shodný právní názor.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po
právní stránce zásadní význam a dovolání žalobce nelze tudíž přiznat ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustnost.
Dovolacími námitkami, jimiž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku
o nákladech řízení, se dovolací soud zabývat nemohl, jelikož takové dovolání
není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném
od 1. ledna 2001 přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho
formu, vždy povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s.
ř.), byť je začleněno do rozsudku soudu a stává se proto formálně jeho
součástí. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až 239
o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. tu nepřichází v úvahu, neboť
usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod
R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání není
založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadený výrok
rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Ze všech shora uvedených důvodů proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání
žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání
bylo odmítnuto, dovolací soud uložil povinnost zaplatit druhé žalované náklady
dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 7.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve
spojení s § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění)
a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, § 13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění). První žalované podle
obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly a třetí žalovaný se
jejich náhrady výslovně vzdal
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 14. prosince 2005
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu