U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyň a) Ing. O. F., zastoupené JUDr. Alešem Pillerem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 237/37, b) nezl. J. Š., zastoupené zákonnými zástupci Ing. R. Š., a Ing. R. Š., proti žalovanému Správě nemovitostí města Brna, státnímu podniku v likvidaci, IČ: 46963383, se sídlem v Brně, Masarykova 37, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 147/92, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2009, č. j. 37 Co 180/2009-200, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
„předmětné nemovitosti“). Ve výroku II. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolání nebylo důvodné, přičemž odvolací soud zcela odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to jak ohledně skutkových závěrů, tak i ohledně závěrů právních. Soud prvního stupně ve svém rozsudku správně citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu a soudu Ústavního.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně a) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Důvodem dovolání je
nesprávné právní posouzení věci soudem odvolacím i soudem prvního stupně. Odvolací soud ve svém rozsudku vůbec neodůvodnil, proč se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně. Právní předchůdci žalobkyně nebyli osobami německé či maďarské národnosti a jako vlastníci nemovitostí na ul. R. 5 v B. (předmětné nemovitosti – pzn. soudu) nemohli být postiženi dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Nebylo jim proto možno doručovat jednotlivé výměry veřejnou vyhláškou. Výměry měly být doručeny vlastníkům nemovitostí, a to i proto, že stačilo učinit dotaz v domě na ul. R. 5 v B. a tímto jednoduchým způsobem zjistit tehdejší pobyt právních předchůdců. Nedošlo tedy k zákonnému doručení jednotlivých výměrů, které pak ani nemohly nabýt právní moci v průběhu roku 1947. Bez povšimnutí zůstala námitka opírající se o § 16 dekretu č. 108/1945 Sb. Československý stát tedy převzal předmětné nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Na právní předchůdce žalobkyně se dekret č. 108/1945 Sb. nevztahoval (nebyli německé ani maďarské národnosti), a navíc platil i princip intabulační, a bylo tedy třeba zaknihování do Pozemkové knihy v r. 1953. Nelze se ztotožnit se závěrem soudů, že konfiskace byla oprávněná a že intabulační princip se na právní předchůdce nevztahoval. Žalobkyně a) navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Dne 23. 11. 2009 byl soudu, jenž v dané věci rozhodoval v prvním stupni, doručen přípis označený jako „vyjádření k dovolání“, podepsaný Ing. R. Š. jako zákonným zástupcem za nezletilou žalobkyni b), jehož obsah tvoří věta: „Plně se ztotožňuji s textem dovolání žalobkyně a) Ing. O. F.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Jelikož jsou žalobkyně v postavení osob žádajících, aby bylo vyhověno jimi tvrzenému restitučnímu nároku a jelikož tento svůj nárok odvozují od své společné právní předchůdkyně, která v průběhu soudního řízení zemřela, jedná se o takové společné právo, že rozsudek se musí vztahovat na obě žalobkyně a úkony jedné z nich platí i pro druhou (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně a) tedy platí i pro žalobkyni b).
Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Pro stručnost odůvodnění odvolacího soudu je nutné uvést, že soud prvního stupně zamítl žalobu proto, že bylo prokázáno, že k přechodu předmětných nemovitostí na československý stát nedošlo v rozhodném období, tedy po 25. 2. 1948, na něž se vztahují restituční právní předpisy. Předmětné nemovitosti byly „dány pod národní správu“ v roce 1946. Následná konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. proběhla na základě správních rozhodnutí, která nabyla právní moci v průběhu roku 1947. Intabulační princip za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 neplatil bezvýjimečně, přičemž zaknihování nebylo třeba v případech, kdy k nabytí vlastnického práva docházelo ze zákona. Správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období, pouze posuzují dopad těchto správních aktů z hlediska restitučních titulů uvedených v tzv. restitučních právních předpisech (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 225/96).
Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně (a tedy i soudu odvolacího), že konfiskační výměr vydaný na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. mohl být osobám jiné národnosti než německé nebo maďarské doručen na základě veřejné vyhlášky, pokud jejich pobyt nebyl znám (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 10 Co 294/99, publikované v Soudních rozhledech č. 10/1999 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2155/2004, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Z hlediska dalších náležitostí konfiskačních výměrů není soud mimo rámec správního soudnictví oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 11/2000).
Jestliže tedy z výše uvedeného soudy správně dovodily, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo právním předchůdcům žalobkyň konfiskováno na základě pravomocného rozhodnutí vydaného podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. před 25. 2. 1948 a jestliže podle § 1 zákona č. 87/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, je zřejmé, že se na daný případ uvedený restituční právní předpis nevztahuje.
Co se týče namítané absence zápisu vlastnického práva v pozemkové knize, je zcela správný závěr soudů, že této nebylo v případě konfiskačních dekretů prezidenta republiky třeba. Princip intabulace platil u převodu nemovitostí, nikoli u přechodu nemovitostí na stát či přídělce v důsledku ustanovení konfiskačních dekretů prezidenta republiky. Nabytí přídělu novým vlastníkem (přídělcem) bylo důsledkem správního aktu příslušného správního úřadu. Na tento případ změny vlastnického práva ustanovení § 43l obecného zákoníku občanského nedopadalo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 1998, 3 Cdon 1156/96).
Dovolací soud tedy neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobkyň jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r. předseda senátu