28 Cdo 915/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobkyně E. K., zast.
advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.
ledna 2001, sp. zn. 20 Co 246/2000 (v právní věci žalobkyně E. K., zast.
advokátkou, proti žalovaným 1/ M. Č., 2/ M. Č., 3/ O. M., 4/ I. R. a 5/ A. R.,
zast. advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1083/2000) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 10.1.2001, č.j.
20 Co 246/2000–69 potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne
31.5.2000, č.j. 9 C 1083/2000-38, kterým byly zamítnuty tři žaloby proti 1. a
2. žalovanému, 3. žalovanému a 4. a 5. žalovanému na vyklizení nemovitostí
specifikovaných v enunciátu tohoto rozhodnutí. Krajský soud dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Žalobkyně se na základě kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze
dne 17.4. 1998 stala vlastnicí mj. stavby čp. 1 v obci D. Tato stavba byla
kolaudována jako stodola, nyní užívaná jako vícebytový netypový dům. Žalobkyně
se domáhá vyklizení 3 bytů o velikosti 2+1 II. kategorie, které obývají
žalovaní s tím, že uvedené prostory je třeba hodnotit jako nebytové, které jsou
žalovanými užívány bez právního důvodu.
Soudy obou stupňů požadavek žalobkyně zamítly s tím, že provedeným dokazováním
bylo zjištěno, že se nezachovaly žádné stavební doklady o stavbě bytů v
předmětné budově, přestože k těmto účelům je dům užíván od sedmdesátých let,
byty byly zařazeny do seznamu bytů podle zákona č. 41/1964 Sb. a byly vždy
přidělovány rozhodnutím MNV v D. jako podnikové byty Státního statku P. Z
rozhodnutí Stavebního úřadu v R. ze dne 20.5. 1999, bylo zjištěno, že stavební
úřad posoudil předmětnou nemovitost podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č.
50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (stavební
zákon) tak, že objekt lze užívat k bytovým účelům. Za této situace odvolací
soud potvrdil závěr nalézacího soudu o tom, že žalovaným vzniklo právo užívání
bytu, které se přeměnilo na nájem bytu podle § 871 občanského zákoníku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka
připomíná znalecký posudek Z. S., podle kterého byl předmětný dům postaven roku
1900 jako kravín, v roce 1960 úplně vyhořel a v roce 1965 zde byl postaven
bytový dům. Odvolací soud se přesto opíral o stavebně právní předpisy z let
1975 a 1976 a zcela opomenul vyhlášku č. 144/1959 Ú.l., dle které mělo být v
době výstavby postupováno. Státní statek J. jako právní nástupce předchozího
uživatele stavby v dohodě o ukončení nájemního vztahu ze dne 12.9. 1997
konstatuje, že vestavění bytových jednotek do objektu stodoly bylo provedeno
bez souhlasu vlastníka i bez povolení a schválení příslušnými orgány.
Dovolatelka dále upozorňuje, že zároveň s dovoláním předkládá vyjádření MÚ R.,
stavební úřad z 8.2. 2001, ze kterého má vyplývat, že stavební úřad, a to i po
konzultaci s OÚ D. a prohledání spisů zaslaných z berounského archivu nemá k
předmětné nemovitosti vůbec žádné údaje. Dovolatelka proto tvrdí, že rozhodnutí
ve smyslu § 104 odst. 1 stavebního zákona bylo vydáno protiprávně.
K tomuto dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy
I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalobce vyvozuje přípustnost uplatněného dovolání z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Žalobkyně, jejíž dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§
241a odst. 1, § 214a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího
soudu z důvodu subsumovaného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť podle
jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí, že otázka, zda se
jedná o nebytové prostory či byty pro ni má zásadní význam, neboť je otázkou
podstatnou pro posouzení dalšího postupu ve věci. K tomu, aby mohl být vysloven
závěr o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř., by však rozhodnutí odvolacího soudu muselo vykazovat obecnější dopad na
judikaturu vyšších soudů. Problematika, o jejíž přezkum dovolatelka usiluje,
přitom již předmětem rozhodovací praxe byla.
Podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. nejsou-li zachovány
doklady (především ověřená dokumentace) z nichž by bylo možno zjistit účel, pro
který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je
svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby
nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke
kterému se užívá bez závad. Před otázkou aplikovatelnosti tohoto ustanovení
stál např. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 31.10. 2002, sp. zn. 28
Cdo 2082/2001. Uvedené rozhodnutí odráží svízelnost nynějšího posuzování
situace, která je podmíněna časově danými okolnostmi stavební a jiné praxe
nedemokratického režimu v letech 1948 – 1989, který často nijak nelpěl na
dodržování vlastních norem. Při úvaze o nárocích nových vlastníků vůči
prostorám, jejichž někdejší ledabylá dokumentace založila dnešní nejistotu
jejich dlouhodobých uživatelů, nelze od tohoto „historického“ aspektu bez
dalšího abstrahovat. Citované rozhodnutí dospělo - i s ohledem na výše uvedené
- k závěru o přiléhavosti použití ustanovení § 104 odst. 1 stavebního zákona v
obdobné situaci.
Stejně tak v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud nepochybil, pokud se
rozhodl k aplikaci § 104 odst. 1 stavebního zákona na základě skutkového stavu,
kdy předmětné byty byly zařazeny do seznamu bytů podle zákona č. 41/1964 Sb. a
byly přiděleny rozhodnutím příslušného MNV jako podnikové byty. Dne 29.1. 1999
proběhlo místní šetření, předmětné prostory byly prohlédnuty a následně bylo
stavebním úřadem vydáno rozhodnutí ze dne 20.5. 1999, podle kterého jsou
vybaveny jako byty a jako byty se tedy mohou užívat. Odvolací soud se přitom
zabýval i dovolatelkou připomínaného prohlášením Státního statku J., s.p. ze
dne 12.9. 1997, ohledně kterého opodstatněně uzavřel, že tento subjekt nebyl
stavebníkem bytových jednotek, a proto – i na základě ustanovení § 2 odst. 1, 4
zákona č. 123/1975 Sb. – k jeho vyjádření nelze přihlížet.
Pokud dovolatelka v rámci dovolacího řízení uplatňuje další materiály, které
mají podporovat její tezi o neoprávněnosti použití § 104 odst. 1 stavebního
zákona, dovolací soud připomíná, že podle ustanovení § 241a o.s.ř. v dovolání
nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Účelem dovolacího
řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, dokazování ve
věci samé se neprovádí (§ 243a odst. 2 věta druhá o.s.ř.); nelze proto v něm
úspěšně uplatňovat skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před
soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Za daného stavu je proto nutné souhlasit s názorem odvolacího soudu, který
odmítl žalobkyni poskytnout ochranu jejího vlastnického práva podle ustanovení
§ 126 odst. 1 občanského zákoníku, a ohledně eventuelního řešení vztahů se
žalovanými ji ponoukl k postupu podle hlavy sedmé tohoto kodexu.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po
právní stránce přiřazen zásadní význam, neboť se neodchýlilo od konstantní
judikatury vyšších soudů a není ani v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve
znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř.,
za použití ustanovení § 218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl, aniž mohl
přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za
použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
protože dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným v souvislosti
s dovolacím řízením náklady nevznikly,
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. listopadu 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu