U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: a)
V. O., b) L. D., c) V. Z., d) V. V., a e) F. Z., zastoupených JUDr. Karlem
Holubem, advokátem, 674 01 Třebíč, Nerudova 3, proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 8. listopadu 2012, sp. zn. 18 Co 206/2011, vydanému v právní věci,
vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 88/2008 (žalobců: a/ V. O.,
b/ L. D., c/ V. Z., d/ V. V., a e/ F. Z., zastoupených JUDr. Karlem Holubem,
advokátem, 674 01 Třebíč, Nerudova č. 3, a dalších účastníků řízení: 1. České
republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územního
pracoviště Brno – odloučené pracoviště Znojmo, 669 02 Znojmo, Náměstí armády č.
8, a 2. České republiky – Státního pozemkového úřadu, Praha 3, Husinecká
1024/11a, územního pracoviště Jihlava, 586 01 Jihlava, Fritzova 4, o určení
vlastnictví k nemovitostem, za účasti v řízení vedlejšího účastníka Pumaxu, s.
r. o., IČ 4698 1730, Třebíč, Na Klinkách č. 2, zastoupeného JUDr. Milanem
Nováčkem, advokátem, 675 03, Budišov, Kamenná 27), takto:
I. V řízení bude nadále pokračováno namísto vedlejšího účastníka Pozemkového
fondu s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem, Praha 3, Husinecká
1024/11a, územním pracovištěm Jihlava, 586 01 Jihlava, Fritzova 4,
II. Dovolání dovolateů se odmítají.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 16. dubna 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. května 2011, č.j. 88/2008-256. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se,
aby bylo změněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Třebíč
ze dne 19. února 2008, č.j. 205/08/PUTR/Ž, kterým bylo rozhodnuto o nepřiznání
vlastnictví k částem pozemku dle původního pozemkového katastru p. č. 212, jež
dle katastru nemovitostí jsou označeny jako parcely p. č. 162/47 – ostatní
plocha (o výměře 733m2), p.č. 162/48 – ostatní plocha (o výměře 71 m2) v
katastrálním území T. (obec T.), se zamítá. Žalobcům bylo uloženo nahradit
společně a nerozdílně účastnici řízení České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových náklady řízení částkou 4.701,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo nahradit společně a nerozdílně
vedlejšímu účastníku řízení Pumaxu, s.r.o. náklady řízení částkou 19.488,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu žalobců
a původního žalovaného Pozemkového fondu ČR nemá žádný z nich právo na náhradu
nákladů řízení. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2012, sp. zn. 18 Co 206/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Třebíči ze dne 10. května 2011, č.j. 8 C 88/2008-256, změněn ve výroku
označeném I. „jen tak, že se žaloba na znovuprojednání věci rozhodnuté
Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Třebíč rozhodnutím ze dne 19. února 2008, č.j. 205/08/PUTR/Ž, zamítá“. Dále byl rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích II., III. a IV. změněn tak, že žádný z účastníků řízená nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Bylo tak rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláními žalobců napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i
řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru o částečné změně
rozsudku soudu prvního stupně, vyjádřené ve výroku označeném I. rozsudku
odvolacího soudu ze dne 8. listopadu 2012, sp. zn. 18 Co 206/2011. Odvolací soud uváděl, že žalobci napadli svou žalobou podle § 244 a násl. občanského soudního řádu rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového
úřadu Třebíč ze dne 19. února 2008, č.j. 205/08/PUTR/Ž, vydané podle ustanovení
§ 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Tímto rozhodnutím bylo určeno, že původní
vlastnicí nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, V. Z. a F. Z. nejsou
podílovými spoluvlastníky uváděných nemovitostí v katastrálním území T. (obec
T.), a to části pozemku dle stavu dřívějšího pozemkového katastru p. č. 213
(původní orné půdy o výměře 9263 m2) a dle současného stavu v katastru
nemovitostí parc. č. 162/47, 162/48, st. 287, 162/2, 162/49, 218/5 a 218/6 v
katastrálním území T. (obec T.), které přešly do vlastnictví státu na základě
nabídky bezplatného převodu majetku do státního vlastnictví ze dne 19.
března
1973, přičemž k tomuto darování došlo v tísni. Pozemkový úřad však rozhodl o
nevydání předmětných pozemků s tím, že jde o pozemky zastavěné ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 1 písm. g/ zákona č. 229/1991s. Žalobci se domáhali
znovuprojednání nároku uplatňovaného v řízení před správním orgánem v rozsahu
skutkového a právního hodnocení otázky, zda je dána překážka vydání pozemků
nárokovaných žalobci ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě (srov. §
250f, věta první, občanského soudního řádu). Odvolací soud s poukazem na to, co vyšlo najevo v řízení správním i soudním
(zejména z územního rozhodnutí, ze zprávy o projektové přípravě, z rozhodnutí o
odnětí zemědělské půdy zemědělské výrobě a ze stavebního povolení i z dalších
listinných důkazů) dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě zjistil
skutkový stav věci zejména co do zjištění toho, jakými konkrétními stavbami
jsou dotčeny jednotlivé pozemky, o něž jde v tomto řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci je dána
překážka vydání předmětného pozemku podle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., když žalobci nárokované pozemky byly po přechodu na stát
zastavěný stavbami, které jsou součástí „areálu podniku“, přičemž a ohledem na
pluralitu těchto staveb a jejich provozní propojení (vrátnice, výtopna,
trafostanice, telefonní ústředna, apod.) je třeba tyto stavby posuzovat jako
jeden celek a pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými provozními stavbami je
nutno považovat za pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k jejich
provozu; toto zastavění pak brání zemědělskému využití pozemků. Odvolací soud
byl i toho názoru, že v daném případě je při aplikaci a interpretaci ustanovení
§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě respektovat v daném případě“
proporcionalitu mezi omezeními restitučního nároku žalobců na vydání původního
pozemku a mezi prosazením veřejného zájmu, spočívajícím v posouzení z hlediska
priority a vlastnického vztahu k areálu jako celku“. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219
občanského soudního řádu ve výroku o věci samé (označeném I.), když má za to,
že „vyjádřená změna výroku je změnou formální“. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud i s
použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že
„záměr o naplnění ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě tu byl
výsledkem složitého skutkového i právního posouzení, nejprve správním orgánem a
následně i soudem. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za
použití ustanovení § 224 odst. 1 a ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního
řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 19. prosince 2012 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u
soudu prvního stupně dne 11. února 2013, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. listopadu 2012 (sp. zn. 18 Co 206/2011
Krajského soudu v Brně) ve výrocích označených I. a II.
(ve věci samé a ve
výrocích o nákladech řízení) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Uvedení dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu a jako dovolací důvody
uplatňovali, že řízení v této právní věci postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského
soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Uvedení dovolatelé spatřují zásadní význam rozhodnutí o dovolání v posouzení
toho, zda odvolací soud řešil právní otázku splnění předpokladů pro vydání
pozemku, jak mají za to, v rozporu s hmotným právem (srov. § 11 zákona č. 229/1991 Sb. a preambuli tohoto zákona), a v posouzení toho, zda otázka splnění
předpokladů pro vydání pozemku byla odvolacím soudem posouzena, jak mají za to,
v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR. Dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu, že stejně jako soud prvního
stupně posoudil právní otázku, zda u pozemků, jež jsou předmětem tohoto řízení,
je dána překážka jejich vydání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/
zákona č. 229/1991 Sb. „v důsledku jejich zastavění celým areálem bývalého OPMH
Třebíč, přičemž toto zastavění nárokovaných pozemků brání či nebrání jejich
zemědělskému využití“. Dovolatelé vytýkali v této souvislosti zejména, že v
tomto řízení nebyl proveden jimi navržený posudek znalce z oboru stavebnictví o
tom, „zda do garáží postavených na pozemku parc. č. 162/47 v katastrálním území
T. je či není zřejmá dispozice prvního nadzemního podlaží, aby bylo možno
posoudit, zda se ve smyslu občanskoprávním jedná o stavu“, což bylo nezbytné,
podle názoru dovolatelů „z důvodu, že podle § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. se zastavěnou část pozemku považuje část na níž stojí stavba“. Dovolatelé mají dále za to, že nesprávně bylo u stavby garáži na pozemku p. č. 162/47 v katastrálním území T. soudem dovozeno, že tato stavba je součástí
uzavřeného areálu a je nezbytná k provozu ostatních staveb. Dovolatelé naproti
tomu jsou toho názoru, že „na pozemku p. č. 162/47 není umístěna stavba ve
smyslu občanskoprávním, takže nelze tuto část pozemku považovat za zastavěnou
ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě, a dále také, že
stavby se nacházejí na sporných pozemcích a tvoří s nemovitostmi PUMAX, s.r.o.,
nedělitelný celek, tj. areál“. Z žádného důkazu provedeného v tomto řízení také
nevyplývalo, že by na sporných pozemcích byla postavena vrátnice (nejsou-li za
ni považovány dvě mobilní buňky, umístěné na sporných pozemcích), výtopna a
telefonní ústředna, jakož i kanalizace, vodovodní potrubí a dešťová kanalizace
a že by stavby na sporných pozemcích byly propojeny s areálem firmy PUMAX,
s.r.o. (původně OPMH Třebíč)“. Otázka, zda vůbec se tu jedná o areál se
stavbami na sporných pozemcích se vzájemnou provázaností, vylučující zemědělské
využití pozemku, zůstala tedy neobjasněna.
Neprovedením žalobci navrhovaného znaleckého posudku tak zůstaly uvedené
skutečnosti, z nichž soudy vycházely, nedoloženými. Vůbec se soudy v daném případě nezabývaly, dodávali ještě dovolatelé, tím, zda
„dražba konaná 13. června 1992 je ve vztahu ke sporným pozemkům platná“. Takové
závažné procení pochybení mohlo mít, podle názoru dovolatelů, zásadní význam
pro rozhodnutí soudu v této právní věci. Dovolatelé mají za to, že soudy v daném případně nesprávně interpretovaly
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. extenzívně, když
dovozovaly, že tu jde o „ucelený areál“, ať je jakkoli rozsáhlý a zastavěný jen
zčásti, se zahrnutím veškeré plochy tento areál zahrnující bez zhodnocení
bezprostřední souvislosti pozemků ke stavbám a jejich tvrzené nutnosti k
provozu stavby. Ve vyjádření účastníka řízení ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo
být vyhověno. Ve vyjádření bylo poukazováno na to, že pozemky, o něž jde v
tomto řízení, jsou na části již původního areálu Okresního podniku místního
hospodářství Třebíč, státního podniku (v likvidaci). Jde o pozemky, které jsou
zastavěny stavbou stavebního dvoru, kdy jednotlivé stavby byly postupně
realizovány na základě rozhodnutí o umístění staveb a stavebního povolení a
byly vybudovány v rámci koncepce uzavřeného samostatně fungujícího výrobně-
opravárenského areálu jako funkčního celku; pozemky tu tvoří uzavřený areál,
který je ve vlastnictví vedlejšího účastníka tohoto řízení – PUMAX, s.r.o.,
Třebíč. Stavby na pozemcích, jsou součástí tohoto uzavřeného areálu a jsou
nezbytné k provozu ostatních staveb; pozemková parcela č. 162/48 souvisí
bezprostředně se stavbou garáží na pozemku p.č. 162/47 a jedná se o pozemek
nezbytně nutný k provozu stavby; jeho účelem je sloužit jako přístup do garáží
a jako odstavná plocha. Stavby na pozemcích p.č. 162/47 a 162/48 byly zahájeny
před 24. 6. 1991 a jedná se o stavby trvalé, které brání zemědělskému a lesnímu
využití předmětných pozemků. Na stavební parcele č. 287 je situována
trafostanice o půdorysu 12,74 m x 5,85 m; stavba byla povolena stavebním
povolením ze dne 27. ledna 1989. Na současných pozemcích p. č. 218/6, 218/15,
162/49 a 162/6 se nachází odstavná plocha tvořená monolitickým betonem a
betonovými povrhy, tři plechové mobilní sklady, oplocení, sítě technického
vybavení a vnitroareálová komunikace; tyto pozemky souvisejí se stavbou garáží
na pozemku p. č. 162/47 a se stavbou na pozemcích st. p. č. 218
(kamenosochařství) a 198 (autoprovozovna). Realizace staveb byla zahájena před
24. 6. 1991 a na celou plochu zájmového území byla zpracována koncepce
uzavřeného, samostatně fungujícího výrobně-opravárenského areálu. V rámci malé
privatizace byly současní pozemky p. č. 162/47, 162/48, 162/49, 218/15 a
218/16, jako součást provozní jednotky, převedeny v roce 1992 do vlastnictví
PUMAXU, s.r.o. Pokud žalobci se v rámci odvolacího řízení domáhali platnosti či
neplatnosti dražby, která se konala 13.
června 1992, jejímž předmětem byly i
žalobci nárokované pozemky, pak posuzování platnosti této dražby nemohlo být
předmětem tohoto soudního řízení podle páté části občanského soudního řádu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze mít za to, že v daném případě byl skutkový
stav rozsáhlého zjištění správním orgánem i soudem; v řízení bylo prokázáno
funkční spojení pozemků, o něž šlo v tomto řízení, se stavbami, s nimiž
vytvářejí nedělitelný celek, jenž vylučuje zemědělské nebo lesní využití
předmětných pozemků.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond
České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23), do
jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních
řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto
práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový
úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř.
(který je použitelný i pro dovolací řízení srov. § 243c odst. 1 o.sř.)
rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně dosavadního vedlejšího
účastníka Pozemkového fondu s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. listopadu 2012 bylo tu třeba posoudit ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1
občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je
rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu, podle něhož bylo přípustné dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí má ve věci samé zásadní
význam. – V daném případě bylo na místě při posouzení toho, zda šlo o
rozhodnutí odvolacího soudu, potvrzujícího rozsudek soudu prvního stupně ve
věci, vycházet z věcného obsahu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když
ke změně tu došlo ohledně výroku o nákladech řízení, zatím co výrok ve věci
samé byl změněn jen formulačně. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění platném do
30. 12. 2012) mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řešil-li odvolací soud některou právní otázku v
rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 88/2008
Okresního soudu v Třebíči), že se odvolací soud zabýval řešením právní otázky,
která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení od dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda tu odvolacím soudem
nebyla v jeho rozsudku ze dne 8. listopadu 2012 řešena některá právní otázka v
rozporu s hmotným právem. Odvolací soud posuzoval v tomto případě projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákona o půdě). Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo
jejich části nelze oprávněným osobám podle tohoto zákona vydat v případě, že
pozemek byl po přechodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby; pozemek
lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku nebo je
zastavěn jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou nebo
drobnou anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země; za zastavěnou část pozemku
se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem
1991 a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně
nutná i provozu stavby. Zastavením pozemku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou, která má
povahu nemovitosti, která má za následek takovou změnu využití pozemku (viz
rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem). Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení § 11
odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.
je rozhodující pouze to, zda stavba
brání nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku a nikoli její
velikost a hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pozemkem tvořícím s objekty výstavby jeden funkční celek je nutno rozumět
pozemek zastavěný stavbou a dále též pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky
souvislý celek bez přerušení (k tomuto závěru dospěl dovolací soud v rozhodnutí
28 Cdo 1042/2002 Nejvyššího soudu). Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 8. listopadu 2012 (sp. zn. 18 Co 206/2011
Krajského soudu v Brně) správně dovozoval z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne
14. června 2000, II. ÚS 78/98 (uveřejněného pod č. 89 ve svazku 18 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) i závěr, že označení určitého zařízení
jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezí jednotlivými objekty
či pozemky, tvořícími takový areál; je tu pak nutno vycházet z hlediska
vlastnického vztahu k tomuto celku a areál nelze pak dělit (tedy vydat jeho
část). Podle ustanovení § 250f občanského soudního řádu soud v řízení ve věcech, o
nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, projedná věc v mezích, ve kterých se
žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věc před soudem. Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z publikované judikatury soudů, z nichž vycházel dovolací soud
i v tomto řízení o dovolání, nemohl dovolací soud dospět v daném případě
přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 8. listopadu 2012 (sp. zn. 18 Co 206/2011 Krajského soudu v Brně) řešil některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem. A protože, jak již bylo uvedeno,
neřešil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 8. listopadu 2012 ani právní
otázku rozhodovanou rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu
možné shledat zákonem stanové předpoklady přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (použitelného tu i
nyní ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu). Přikročil tedy dovolací soud (rovněž ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1 a
odst. 5 i § 218 písm. c/ občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání
dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalším účastníkům řízení
nevznikly v tomto dovolacím řízení náklady. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.