28 Cdo 938/2019-195
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobce F. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem
Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, za účasti 1)
hlavního města Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační
číslo osoby: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Na Slupi 134/15, 2) Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., se sídlem
v Praze 9, Sokolovská 42/217, identifikační číslo osoby: 00005886, 3)
PREdistribuce, a. s., se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, identifikační
číslo osoby: 27376516, 4) Chemoprojekt, a. s., se sídlem v Praze 10,
Třebohostická 3069/14, identifikační číslo osoby: 45273383, zastoupené Mgr.
Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, 5)
METROPROJEKT Praha a. s., se sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1786/2,
identifikační číslo osoby: 45271895, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou,
advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o nahrazení rozhodnutí
pozemkového úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C
173/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.
září 2018, č. j. 29 Co 274/2018-172, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit účastníkovi řízení 1) náklady dovolacího řízení
ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Mikše, advokáta se sídlem v
Praze 2, Na Slupi 134/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí řízení 2), účastnicí řízení 3),
účastnicí řízení 4) a účastnicí řízení 5) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1.
2018, č. j. 5 C 173/2016-139, zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Státního
pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne
16. 3. 2016, č. j. PÚ 5622/92/20, sp. zn. SPU 136353/2016/01/Š, a určení, že
žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny ve výroku blíže specifikovaných
pozemků – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II., III., IV., V. a VI.).
K odvolání žalobce proti výrokům I., II., IV., V. a VI. Městský soud v Praze
(dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2018, č. j. 29 Co 274/2018-172,
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., IV., V. a VI. potvrdil (výrok I.)
a ve výroku II. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit účastníkovi 1)
náklady řízení ve výši 900,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Mikše (výrok II.);
ve výroku III. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok III.). Dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky IV. a V.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky, jež v tzv.
rozhodné době přešly na stát, byly původně ve spoluvlastnictví žalobce a jeho
sestry B. H., přičemž B. H. neuplatnila restituční nárok podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), a žalobce uplatnil
restituční nárok k předmětným pozemkům jako celku. Dovodily, že nelze aplikovat
ustanovení § 21 zákona o půdě, neboť ve vztahu k ideální jedné polovině
předmětných pozemků, která původně patřila B. H., je oprávněnou osobou pouze B.
H. (nepřipadá v úvahu více oprávněných). Soudy nižších instancí tudíž shledaly,
že žalobce není ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) ve spojení s
ustanovením § 21 zákona o půdě oprávněnou osobou ohledně požadované ideální
jedné poloviny předmětných pozemků, pročež soud prvního stupně žalobu zamítl a
odvolací soud prvostupňový rozsudek ve věcném výroku potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že dovolání
je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť rozsudek
odvolacího soudu se zakládá na právní otázce, která v rozhodovací praxi
dovolacího soudu nebyla dosud řešena, případně je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, respektive dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena
jinak. Dovolatel předestřel otázku, zda oprávněné osobě, jíž stát v rozhodném
období způsobem zakládajícím ve smyslu zákona o půdě restituční důvod odňal
spoluvlastnický podíl k pozemkům, lze v situaci, kdy její sourozenec svůj
restituční nárok ve vztahu k jemu odňatému spoluvlastnickému podílu na týchž
pozemcích neuplatnil, vydat i na sourozence připadající spoluvlastnický podíl.
Domnívá se, že neexistuje žádný zákonný podklad, který by vylučoval aplikaci
ustanovení § 21 zákona o půdě na nyní projednávanou věc, neboť z ustanovení §
21 zákona o půdě nevyplývá, že by zákon o půdě připouštěl jakékoliv
restriktivní omezování režimu oprávněných osob. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastník řízení 1) ve vyjádření označil dovolání žalobce za neopodstatněné a
navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 6. 9. 2018
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, jelikož žalobcem nastolená právní otázka již byla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou
přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem
znovu posoudit odchylně.
Ve vztahu k výkladu a aplikaci ustanovení restitučních předpisů o přirůstání
podílů oprávněných osob se judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu opakovaně
vyjádřila tak, že zákonná ustanovení, dle nichž „je-li oprávněných osob více a
nárok na vydání věci uplatní jen některé z nich, vydá se jim věc celá“ [viz § 5
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), či § 21 zákona o půdě],
neopravňují k tomu, aby byly původním podílovým spoluvlastníkům vydávány další
spoluvlastnické podíly (i ty, které jim nebyly odňaty), nýbrž toliko umožňují,
aby osobám odvozujícím své oprávnění od původního vlastníka [např. osoby
uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě], patřícím do téže
skupiny, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl)
původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve
lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů náležejících původně (v době odnětí)
spoluvlastníku oprávněné osoby by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, nýbrž
aktem bezdůvodného obohacení nad rámec křivdy, způsobené oprávněné osobě.
Uvedené závěry se přitom prosadily nejen při výkladu zákona č. 87/1991 Sb.
[srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99,
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 198/01 (označená
rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou
přístupná i na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz),
nebo stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993,
sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1993, pod č. 34, v bodě III. 8, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz], ale i při výkladu zákona o půdě (srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1550/13, stanovisko
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn
50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, pod č.
34, v bodě IV. 1, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28
Cdo 128/2000;130/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn.
28 Cdo 130/2015).
Závěr odvolacího soudu, že dovolatel ve vztahu k jedné ideální polovině
předmětných pozemků, kterou v době přechodu pozemků na stát vlastnila jeho
dosud žijící sestra, jež nárok na restituci svého spoluvlastnického podílu
samostatně neuplatnila, není ve smyslu ustanovení zákona o půdě oprávněnou
osobou, je tak zcela v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí.
Nelze rovněž přehlédnout ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 2394/2016, jímž se dovolací soud již dříve vypořádal s obdobnou
argumentací téhož dovolatele a jímž – jako souladné s ustálenou soudní praxí –
aproboval konkluze soudů nižších stupňů ve skutkově a právně obdobné věci, a
tudíž v poměrech projednávané věci nebylo možné rozumně očekávat, že žalobce
bude moci dovoláním dosáhnout jiného (příznivějšího) rozhodnutí dovolacího
soudu.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. a
III., týkajícím se nákladů prvostupňového řízení, a ve vztahu k výrokům IV. a
V. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není
dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.,
ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu