28 Cdo 94/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o
dovolání dovolatele Dipl. Ing. J. C. – M., zastoupeného advokátem, proti
rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 11. 2006, sp. zn. 26 Co 329/2006,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C
60/2005 (žalobce Dipl. Ing. J. C. – M., který byl v řízení před soudy obou
stupňů zastoupen advokátem, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu,
zastoupenému advokátkou, o vydání věcí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 21. 4. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Příbrami ze 17. 1. 2006, č. j. 14 C 60/2005-779. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o vydání movitých
věcí vyjmenovaných v příloze rozsudku, která je jeho nedílnou součástí (šlo o
2.906 movitých věcí a také ještě o předměty ze souboru postrojů, nádobí a
kovových postříbřených věcí). Bylo také rozhodnuto, že se žalovanému nepřiznává
náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 18. 10. 2006, sp. zn. 26 Co
329/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen. Žalovanému Národnímu památkovému ústavu nebyla přiznána náhrada
nákladů odvolacího řízení.
V této právní věci, v níž se žalobce domáhal, aby žalovanému Národnímu
památkovému ústavu bylo uloženo vydat mu i movité věci, uvedené v seznamu o
2.906 položkách a také ještě předměty ze souboru postrojů, nádobí a kovových
věcí postříbřených, souvisejících se zámkem v D. (čp. 1), byl již vydán i
rozsudek dovolacího soudu z 24. 2. 2005 (28 Cdo 1535/2004 Nejvyššího soudu),
jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze z 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Co
57/2004, i rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze 4. 11. 2003, č. j. 14 C
276/99-547. V odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu bylo i uvedeno, že v
dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího bude třeba postupovat podle
ustanovení § 5 a § 43 občanského soudního řádu s cílem dosáhnout upřesnění a
doplnění žalobního návrhu žalobce v tom smyslu, zda se domáhá podle ustanovení
§ 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. žalobou vůči žalovanému vydání movitých věcí
(uvedených v příloze jeho žaloby), které přešly na stát v rozhodné době (25. 2.
1948 – 1. 1. 1990) některým ze způsobů uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb.
„Bude-li takto v řízení postaveno na jisto, že tu jde o žalobní návrh na vydání
movitých věcí ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., přikročí
soud k úplnému a všestrannému objasnění toho, že tu jde o žalobní návrh na
vydání movitých věcí a zda tu jsou nebo nejsou dány zákonem stanovené a
vymezené předpoklady k vydání rozhodnutí o vydání věcí (žalobcem uvedených), a
to podle citovaného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích“.
V dalším průběhu řízení vydal soud prvního stupně usnesení z 2. 6. 2005 (č. j.
14 C 60/2005-763 Okresního soudu v Příbrami), v němž uložil žalobci, aby ve
smyslu ustanovení § 43 odst. 1 občanského soudního řádu odstranil vady žaloby s
tím, že jinak bude žaloba odmítnuta. Žalobce se posléze v dalším vyjádřil tak,
že setrvává na žalobním návrhu (petitu) upřesněném dne 29. 11. 2000 tak, že se
domáhá vydání jím v příloze žaloby uváděných movitých věcí. Odvolací soud
(stejně jako soud prvního stupně) dovodil pak z celkového smyslu a kontextu
uváděného vyjádření žalobce, že „požadavek na vydání věcí tu není podložen
restitučním předpisem, ale obecným ustanovením § 126 občanského zákoníku“.
Odvolací soud pak zaujal právní závěr, že „příslušenství nesleduje osud věci
hlavní a že dřívější rozhodnutí o vydání zámku (čp. 1 v D.) nezakládá nárok na
vydání i mobiliáře zámku“.
Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (a to včetně rozhodnutí
o nákladech řízení před soudem prvního stupně) a o nákladech odvolacího řízení
rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského
soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení před
soudy obou stupňů zastupoval, dne 13. 11. 2006 a dovolání ze strany žalobce
bylo dne 4. 12. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Příbrami,
tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud „po projednání podaného dovolání změnil
rozsudek odvolacího soudu z 18. 10. 2006 (sp. zn. 26 Co 329/2006 Krajského
soudu v Praze) takto: „Žalovaný je povinen v souladu s § 5 odst. 5 zákona č.
87/1991 Sb. vydat žalobci soubor movitých věcí specifikovaných v rozsudku
Okresního soudu v Příbrami ze 17. 1. 2006, č. j. 14 C 60/2005-779)“. Dovolatel
měl za to, že je jeho dovolání přípustné a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že
jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel je toho názoru, že soudy obou stupňů nevycházely ze zrušovacího
rozsudku dovolacího soudu z 24. 2. 2005 (28 Cdo 1535/2004 Nejvyššího soudu) a
právní závěry z tohoto rozhodnutí nerespektovaly. Naopak odvolací soud
poukazuje na své předchozí usnesení z 29. 9. 2000, které ovšem pro další řízení
již nemělo ve srovnání s rozsudkem dovolacího soudu pro další průběh řízení
stejný význam.
Dovolatel především vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že v něm nebylo
přihlíženo k doplnění žaloby žalobcem z 18. 7. 2005, v němž výslovně uvedl, že
„prohlašuje a trvá na žalobním návrhu na vydání věcí ve smyslu § 5 odst. 5
zákona č. 87/1991 Sb.“.
Dovolatel poukazoval na to, že v původní žalobě z 19. 4. 1999 se vyjádřil k
otázce vztahu vymáhaného mobiliáře a vymáhané budovy zámku v D.; neoznačoval
tento vztah jako příslušenství věci hlavní, nýbrž tak, že tu jde „jednoznačně o
soubor věcí, které byly samostatně předmětem konfiskace“. Dovolatel ještě
dodával, že tu „příslušenství jako takové nenáleželo Národnímu památkovému
ústavu vůbec, nýbrž Literárnímu ústavu, od kterého je úspěšný restituent
odkoupil za částku cca jednoho milionu“. Předmět žaloby, tj. soubor movitých
věcí, nebyl v daném případě samostatně konfiskován; podle názoru žalobce se
„jeho převod do vlastnictví státu uskutečnil formou okupace Státní kulturní
komisí v roce 1950 a právně v roce 1990 neexistoval“. Restituční nárok
restituenta byl v tomto případě uplatněn v roce 1991 podle zákona č. 87/1991
Sb. samostatně, a to formou odpovídající znění konfiskační vyhlášky, která
odnímala veškerý majetek V. C. – M. jako celek.
Žalovaný Národní památkový ústav ve svém vyjádření (učiněném jeho pracovištěm
střední Čechy se sídlem v P.) k dovolání dovolatele navrhoval zamítnutí tohoto
dovolání dovolatele, domáhajícího se „změny rozsudku Krajského soudu v Praze z
3. 11. 2006, sp. zn. 26 Co 329/2006, tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci
soubor movitých věcí, specifikovaný v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze
17. 1. 2006, č. j. 14 C 60/2005-799“, takže jde o dovolání nedůvodné.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, má po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolacím soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 60/2005
Okresního soudu v Příbrami), ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních
poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 10. 2006
(sp. zn. 26 Co 329/2006 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku,
jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V
řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud ve svém
rozsudku, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným
právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu.
V projednávané právní věci došlo už i k vydání rozsudku dovolacího soudu z 24.
2. 2005 (28 Cdo 1535/2004 Nejvyššího soudu), jehož závěry byl odvolací soud ve
smyslu ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu vázán v
dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu. Podle názoru
dovolacího soudu nelze mít za to, že by soudy obou stupňů se v dalším průběhu
řízení výrazně odchýlily od právních závěrů, které zaujal dovolací soud ve svém
uvedeném rozsudku z 24. 2. 2005. Soudy obou stupňů dosáhly v dalším řízení
„upřesnění a doplnění žalobního návrhu žalobce“, jak to bylo v rozsudku
dovolacího soudu vyžadováno. V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku
dovolacího soudu nebylo v řízení před soudy obou stupňů přesvědčivě doloženo,
že v tomto občanském soudním řízení (sp. zn. 14 C 60/205 a dříve 14 C 276/99
Okresního soudu v Příbrami) jde o nový žalobní návrh na uložení povinnosti
žalovanému ústavu vydat žalobci soubor movitých věcí, přičemž by u tohoto
nového restitučního návrhu byly splněny zákonem stanovené a vymezené
předpoklady, jak jsou uvedeny zejména v ustanoveních § 5 odst. 2 a 5 a § 6
zákona č. 87/1991 Sb. V tomto dalším průběhu řízení u soudů obou stupňů bylo
také správně posouzeno, že tu nešlo o „pokračování předchozího restitučního
řízení“, které bylo dříve vedeno u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C
94/92, týkající se vydání zámku (čp. 1) v D., a že také tu nešlo o ochranu
práva žalobce podle ustanovení § 126 občanského zákoníku, tedy podle obecného
předpisu, když žalobce jím tvrzený nárok uplatnil (jak to sám v odvolacím
řízení i ve svém dovolání zdůrazňoval) podle předpisu restituční povahy, ovšem
bez doložení opodstatněnosti takového nároku a tedy bezúspěšně.
V otázce vztahu žaloby a ochranu vlastnického práva podle obecných předpisů a
žaloby uplatňující nárok podle restitučních předpisů, zejména nároky, jež se
týkají konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. (sám dovolatel ve svém dovolání
připomíná, na straně 3 tohoto dovolání, že i jeho nárok na vydání souboru
movitých věcí souvisí s provedením konfiskace /konfiskační vyhláškou/ ohledně
zámku v D. podle dekretu č. 12/1945 Sb.), lze ostatně poukázat na právní závěry
stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05
(uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů), v němž
kromě hlavního výkladového závěru byl v odůvodnění stanoviska z 1. 11. 2005
také uvedeno: „Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla
zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních
(deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno“ (zejména v
předpisech restituční povahy).
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem nemohl dovolací soud dospět k závěru, že
tu odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 10. 2006 (sp. zn. 26 Co 329/2006
Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil
některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními
ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), nebo právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (když v této právní věci již i
rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno), a to i s přihlížením k právním
závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány. A protože, jak již
bylo uvedeno, odvolací soud svým rozsudkem z 18. 10. 2006 neřešil ani právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, nebyly u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího
taxativně případy přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím
odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu z důvodu nepřípustnosti dovolání k odmítnutí dovolání
dovolatele (v němž nadto v rozporu s právní úpravou rozhodování dovolacího
soudu, obsaženou v § 243b občanského soudního řádu bylo navrhováno, aby
dovolací soud „změnil rozsudek odvolacího soudu“ a sám uložil svým rozhodnutím
povinnost podle žalobního návrhu žalobce).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému ústavu v dovolacím
řízení náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 13. prosince 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu