28 Cdo 976/2024-217
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, IČO 43005314, se sídlem v Praze 2, K Rotundě 100/10, zastoupená JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 90 C 12/2015, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2023, č. j. 4 Co 282/2022-196, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2023, č. j. 4 Co 282/2022-196, se ruší v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. července 2020, č. j. 90 C 12/2015-168, jakož i ve výrocích II a III, a věc se v uvedeném rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 4 Co 282/2022-196, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 7. 2020, č. j. 90 C 12/2015-168, potvrdil v části výroku I, v níž byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. 418/2, 449/24, 451/15, 496, 500 a 507/1 v k. ú. Horní Beřkovice a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Ústecký kraj ze dne 18. 9. 2015, č. j. SPÚ 488115/2015/Hd, a ve zbývající části (týkající se pozemku parc. č. 449/23 v k. ú. Horní Beřkovice) výrok I rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
2. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že se tento soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, dle něhož pozemky parc. č. 418/2, 449/24, 451/15, 496, 500 a 507/1 v k. ú. Horní Beřkovice jsou zemědělskými nemovitostmi (§ 2 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), jež žalující církevní právnické osobě odňal stát v rozhodném období bez právního důvodu (§ 5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.) a jejichž naturální restituci nebrání výlukové důvody (§ 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.).
Vyhověl proto žalobě o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu výrokem, dle něhož se tyto zemědělské nemovitosti vydávají žalobkyni (§ 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb.). Nepřihlížel přitom k odvolacím námitkám České republiky – Státního pozemkového úřadu, dle nichž se z provedeného dokazování mělo podávat, že stát předmětné pozemky nabyl již v roce 1938, tj. před rozhodným obdobím (§ 1 zákona č. 428/2012 Sb.), maje uvedené tvrzení za uplatněné v rozporu s nastalými účinky koncentrace řízení (§ 250d zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o.
s. ř.“).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání Česká republika – Státní pozemkový úřad. Měla za to, že se odvolací soud tím, že z důvodu nastalých účinků koncentrace řízení nepřihlížel k její odvolací argumentaci, dle níž soudem prvního stupně zopakované dokazování prokazovalo okolnost, že žalobkyně pozbyla předmětné nemovitosti již před rozhodným obdobím (v roce 1938), odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2011/2003. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v příslušném rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
4. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) jednající pověřeným zaměstnancem (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal je Nejvyšší soud přípustným (podle § 237 o. s. ř.) pro vyřešení nastolené procesní otázky, zda posouzení oprávněnosti odvolacích námitek, dle nichž soudem prvního stupně zopakované dokazování mělo prokazovat okolnost, že žalobkyně pozbyla předmětné nemovitosti již před rozhodným obdobím (v roce 1938), v projednávané věci bránily účinky koncentrace řízení (§ 250d o. s. ř.), jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
5. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
6. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
7. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
8. Podle § 250d o. s. ř. účastníci řízení mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c) nebo, nebyla-li nařízena a provedena tato příprava jednání, do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží.
To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i o skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 2 (odst. 1). Omezení podle odstavce 1 neplatí v případě, že účastníci nebyli řádně poučeni podle § 114c odst. 5 nebo že, nebyla-li nařízena a provedena příprava jednání, soud jim neposkytl poučení o povinnostech podle odstavce 1 a o následcích nesplnění těchto povinností nejpozději v předvolání k prvnímu jednání ve věci (odst. 2).
9. Účinky koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových tvrzení a na označování (navrhování) důkazů. Od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé je přitom třeba důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta.
Protože tu nejde ani o projevy směřující k plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené principy se prosadí i v řízení podle části páté občanského soudního řádu, v níž je zásada koncentrace řízení explicitně vyjádřena v ustanovení § 250d o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1320/2022).
10. Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle 250d o. s. ř., tudíž účastníci řízení (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) „nově“ nemohou uvádět jen takové rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu či ke skutkové a právní stránce věci.
11. Jestliže tedy Česká republika – Státní pozemkový úřad v odvolacím řízení uplatnila námitku, že soudem prvního stupně zopakované dokazování (viz odstavec 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; zopakované důkazy k prokázání existence majetkové křivdy byly součástí spisového materiálu / přílohové obálky/ a soudem prvního stupně byly prvně prováděny již při jednání konaném dne 22. 1. 2016, tj. dříve než nastaly účinky koncentrace řízení) umožňuje učinit alternativní skutkový závěr o tom, že předmětné pozemky přešly na stát již v roce 1938 (před rozhodným obdobím dle § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), zjevně tím neuváděla (v rozporu s účinky koncentrace řízení) novou skutkovou okolnost, nýbrž toliko vznášela (účinky koncentrace řízení nevyloučenou) polemiku se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, jenž dovodil, že pozemky přešly na stát až v rozhodném období.
Konkluze odvolacího soudu, dle nichž zhodnocení opodstatněnosti uvedené odvolací námitky brání účinky koncentrace řízení (§ 250d o. s. ř.), tudíž odporují právní úpravě i výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž není důvodu jakkoliv se odchylovat. Právní posouzení odvolacího soudu, dle něhož předmětné zemědělské nemovitosti přešly na stát v rozhodném období bez právního důvodu (§ 1, § 5 písm. k/ zákona č. 428/2012 Sb.), jeví se tak – bez adekvátního vypořádání odvolacích námitek dovolatelky, vyjadřujících se ke skutkové, potažmo právní, stránce věci – být zjevně předčasným, a proto nesprávným.
12. Nejvyšší soud tudíž, shledávaje dovolání opodstatněným, dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. přistoupil ke zrušení výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně (na jehož základě byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. 418/2, 449/24, 451/15, 496, 500 a 507/1 v k. ú. Horní Beřkovice), jakož i na něm závislých nákladových výroků II a III, a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
13. Odvolací soud bude ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). 15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (https://nalus.usoud.cz ). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 6. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu