USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela
Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti Kostelní Radouň, se sídlem v Jindřichově
Hradci, Kostelní 74, identifikační číslo osoby: 60820977, zastoupené JUDr.
Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti
České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání
nemovitosti – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu
v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 54/2016, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2022, č. j. 4 Co 250/2020-192,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Státnímu pozemkovému
úřadu náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 14. 8. 2020, č. j. 11 C 54/2016-170, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala vydání pozemku parc. č. st. 35/7 v katastrálním území Kostelní Radouň
– dále „předmětný pozemek“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala eventuálně vydání pozemků nově oddělených geometrickým plánem č.
453-183/2020 vyhotoveným společností GK Hoška-Komárek s. r. o., a to částí
dosavadní parcely č. st. 35/7 označených jako pozemky parc. č. 35/7, parc. č.
35/12, parc. č. 996 a parc. č. 995, vše v katastrálním území Kostelní Radouň
(výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit účastnici řízení
náklady řízení ve výši 2.700 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze
dne 3. 2. 2022, č. j. 4 Co 250/2020-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit účastnici řízení náklady
odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů, jež ve věci rozhodovaly vázány právním názorem Nejvyššího
soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3566/2018
(zmíněný rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je
přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz),
vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle ustanovení § 3
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu
publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jejíž majetek
se stal předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb. Mezi účastnicemi řízení bylo sporné, zda vydání předmětného
pozemku žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že vydání
předmětného pozemku znemožňuje na něm situovaná stavba, která náleží do
vlastnictví jiné osoby, než je stát nebo oprávněná osoba, neboť se jedná o
poměrně rozlehlou a jednoduše nedemontovatelnou stavbu spojenou se zemí
částečně pevným základem (stěnami vyzděnými z cihel) a částečně pomocí
kamenných patek, na nichž je umístěna dřevěná konstrukce (šrotovník a zčásti
bývalý seník, nyní užívaný k parkování zemědělské techniky), přičemž celá
stavba je propojena společnou střešní konstrukcí; jde tak z právního hlediska o
samostatnou věc. Shledaly přitom, že část předmětného pozemku, na níž se
uvedená stavba nerozprostírá, s touto stavbu bezprostředně souvisí a je
nezbytně nutná k jejímu užívání. Tvrzení, že část stavby na předmětném pozemku
existovala ještě před vznikem majetkové křivdy na straně žalobkyně, popřípadě
že v řízení bylo doposud jednáno pouze o některých částech stavby, uplatnila
žalobkyně dle názoru soudů nižších stupňů v rozporu se zásadou koncentrace
řízení, a proto k němu ani k souvisejícím důkazním návrhům soudy nižších stupňů
nepřihlédly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, považujíc je za
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí s postupem
odvolacího soudu, který nepřihlédl k tvrzením a důkazům předloženým žalobkyní
po kasaci předchozího rozsudku rozhodnutím Nejvyššího soudu. Má za to, že až
při místním ohledání konaném po vrácení věci Nejvyšším soudem soudu prvního
stupně vyšla najevo existence zděné stavby (nikoli toliko dřevěné stavby s
průjezdem) na předmětném pozemku, pročež tvrzení a důkazy vztahující se ke
zděné stavbě a jejímu vybudování před vznikem majetkové křivdy uváděla
žalobkyně v reakci na skutečnosti plynoucí z provedeného dokazování. V této
souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31
Cdo 4616/2010. Podotýká přitom, že důkazní břemeno ohledně výlukového důvodu
nese vždy povinná osoba. Dále pak namítá, že dřevěná stavba rozprostírající se
na kamenných patkách nenaplňuje výlukový důvod dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že pozemky parc. č. 996
a parc. č. 995, oba v katastrálním území Kostelní Radouň, vzniklé na základě
oddělovacího geometrického plánu, nejsou nezbytně nutné k užívání stavby na
předmětném pozemku, ba naopak žalobkyně označené části předmětného pozemku
potřebuje k obhospodařování svých nemovitostí. Domnívá se, že skutkové závěry
soudů nižších instancí jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a odvolací
soud se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně, a tudíž došlo k
zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Účastnice řízení vyjádřila nesouhlas s podaným dovoláním a rozsudek odvolacího
soudu označila za správný. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně
odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. 2. 2022 (srovnej bod
2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému
rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta
první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně
přípustné (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není ve smyslu ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné pro žádnou z dovolatelkou vymezených otázek. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně,
jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl
naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím
řízení. Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v
případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část
pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku
některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby
schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním
zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž
považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než
je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou
bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku
(jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení
považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti,
pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý
předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při
řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je
proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a
povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem
okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné,
aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a
prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je
konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je
věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková
zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem
právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí
předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní
věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). V poměrech projednávané věci odvolací soud ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb. aplikoval s respektem k jeho zákonnému znění, kdy
zastavěnost předmětného pozemku posuzoval právě toliko s ohledem na hledisko
umístění stavby třetí osoby (odlišné od státu), přičemž dovodil, že se jedná o
věc v právním slova smyslu samostatnou, a tedy stavbu způsobilou samostatného
užívání.
Závěry odvolacího soudu o povaze zde posuzované konkrétní stavby (že
jde o stavbu jako samostatnou věc v občanskoprávním smyslu) byly přitom přijaty
s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou nepřiměřené
ani učiněným skutkovým zjištěním, z nichž se podává, že v přítomné věci jde o
rozlehlou a jednoduše nedemontovatelnou stavbu spojenou se zemí pevným
základem, jejíž jednotlivé části propojuje společná střešní konstrukce. Lze
tudíž se závěrem odvolacího soudu, jenž konvenuje i konkluzím ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, souhlasit. Přípustnost dovolání dále nezakládá námitka obsahově vymezující důvod
přípustnosti dovolání odchýlením se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, a to účinků
koncentrace řízení. V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada
dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně
povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci
samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro
rozhodnutí o věci samé (srovnej § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na
výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze
sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze stran sporu musí v závislosti na
hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a
označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud
rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který
netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé,
nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech
významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v
podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu
zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například
dovolatelkou citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl
publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu je podán ucelený výklad problematiky koncentrace řízení a
účinků jejího nastoupení v závislosti na povinnosti soudu o koncentraci
účastníka řízení poučit. Z obsahu rozsudku se také podává, že účinky
koncentrace řízení se vztahují na procesní aktivitu účastníků řízení
související se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy na uplatnění skutkových
tvrzení a na označování (navrhování) důkazů.
Nejvyšší soud výslovně uvedl, že
„od tvrzení skutečností významných pro rozhodnutí o věci samé a od označování
důkazů k prokázání tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci
samé je třeba dále důsledně odlišovat zejména projev účastníka, jímž vyjadřuje
svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní
námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k
dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor,
jak má být věc soudem rozhodnuta. Protože tu nejde ani o projevy směřující k
plnění povinnosti tvrzení, ani o plnění důkazní povinnosti, soud vždy přihlíží
k těmto údajům, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř.“ I když uvedený závěr byl
prezentován ve vztahu ke znění ustanovení § 118b o. s. ř. účinnému do 31. 12. 2012, je plně relevantní i pro řízení, v nichž je koncentrace řízení a její
účinky posuzovány podle právní úpravy účinné po 1. 1. 2013. Na tom, že účinkům
koncentrace řízení podléhá taková aktivita účastníků řízení, kterou je
naplňována procesní povinnost tvrzení a povinnost důkazní, se nic nezměnilo. Dojde-li ke koncentraci řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za
podmínek uvedených v ustanovení § 118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a
pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Nastane-li
některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v ustanovení
§ 205a o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové
důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních
případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně
uplatněny (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013). Uvedené principy, jimiž se řídí posuzování procesních přednesů či podání
účastníků řízení z hlediska zachování takových zásad civilního (sporného)
řízení, jakými jsou koncentrace řízení a neúplná apelace, se prosadí i v řízení
podle části páté občanského soudního řádu, v níž je zásada koncentrace řízení
explicitně vyjádřena v ustanovení § 250d o. s. ř., a zásada neúplné apelace je
aplikovatelná skrze ustanovení § 245 o. s. ř. Uplatnitelné jsou tak i závěry
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež potřebu rozlišovat mezi
procesní aktivitou účastníka řízení spočívající v přednesu skutkových tvrzení a
plnění důkazní povinnosti na straně jedné a aktivitou obsahově definovatelnou
jako vyjádření či námitky ke skutkovým či právním závěrům na straně druhé
reflektují. Ve světle výše podaného výkladu proto obstojí závěr odvolacího soudu, že
žalobkyně uplatnila v rozporu se zásadou koncentrace řízení novou skutečnost
spočívající v tvrzení o zbudování stavby na předmětném pozemku ještě před
vznikem majetkové křivdy. V situaci, kdy účastnice řízení, kterou tíží břemeno
tvrzení a břemeno důkazní ohledně existence skutečností naplňujících výlukový
důvod obsažený v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb., již
před skončením prvního jednání, které se ve věci konalo, uvedla, že se na
předmětném pozemku nachází zemědělské stavení, žalobkyně mohla (a také měla)
před nastoupením účinků koncentrace řízení uplatnit skutkové tvrzení, že
výlukový důvod není naplněn, neboť pozemek je sice ve smyslu ustanovení § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. zastavěn, nicméně stavba vznikla ještě
před spácháním majetkové křivdy. Tato okolnost svědčící pro negaci zákonné
výluky je konstruována ve prospěch oprávněné osoby, a tudíž její existenci měla
tvrdit a prokazovat žalobkyně. Předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu
pak průlom do limitů koncentrace řízení nepředstavovalo, neboť důvod zrušení
rozhodnutí soudů nižších stupňů se dotýkal posouzení zastavěnosti nárokovaného
pozemku z hlediska právní povahy stavby (zda jde o stavbu samostatnou v právním
slova smyslu) a nikoliv časových konsekvencí jejího vzniku. Nelze rovněž
přehlédnout, že žalobkyni musela být dostatečně známa situace se zastavěností
pozemku a stáří stavby na něm stojící již před konáním místního šetření, neboť
již při prvním jednání před soudem prvního stupně (viz protokol o jednání ze
dne 23. 1. 2017 na č. l. 34 až 36 spisu) byla uplatněna tvrzení a k nim
provedené důkazy, že v době odnětí původního pozemku dle PK č. st. 35 (nyní je
jeho částí pozemek dle KN parc. č. 35/7) státem byla na pozemku situována pouze
stavba fary č. p. 1 a předmětná zemědělská stavba byla vybudována tzv. na
zeleném na ploše farské zahrady až po spáchání majetkové křivdy. Dovolací soud dále nemohl přihlédnout k námitkám, jimiž dovolatelka projevila
nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že pozemky parc. č. 996 a parc. č. 995,
oba v katastrálním území Kostelní Radouň, vzniklé na základě oddělovacího
geometrického plánu, jsou nezbytně nutné k užívání stavby na předmětném
pozemku. Obsahově totiž nepředstavují uplatnění (jediného možného) dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž ve skutečnosti jde
o polemiku se skutkovými závěry, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí
vycházel. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud,
přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem (srovnej též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Tyto námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. tudíž nezakládají.
Nadto nelze
dovodit, že závěr soudu prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, že
geometrickým plánem oddělené pozemky nejsou samostatně vydatelné, neboť jsou
nezbytné k užívání stavby na pozemku parc. č. 35/7, je v extrémním rozporu s
provedenými důkazy, což soud prvního stupně dostatečně vysvětlil v bodě 36. odůvodnění jeho rozsudku. Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle
mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně
nevypořádal s každou uplatněnou odvolací námitkou. Ústavní soud totiž
konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá
povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se
adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat
s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006,
sp. zn. III. ÚS 521/05, nebo ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze
dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve
smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního
rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že
se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti
se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností
každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak,
že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah
reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou
hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací
odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno
reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha
předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014,
sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro
lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne
19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách
Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Podle rozsudku ve věci H. proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 200772/92, body 59–60, se odvolací soud
při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Výše označené judikatorní závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská
práva se do poměrů posuzované věci promítají tak, že odvolací soud, jenž na
odvolací námitky žalobkyně reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu
prvního stupně, které požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají a v
rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky uplatněné posléze v odvolání,
dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití
odpovědi implicitní, odůvodnit. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I.,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech
prvostupňového řízení, a výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť
žalobkyně výslovně neuvedla, že by dovolání směřovalo toliko proti výroku o
věci samé. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona –
přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud
dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další
účastnice řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 5. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu