28 Cdo 5587/2017-174
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobce: Lesy České republiky, s. p., IČO: 421 96 451, se sídlem v Hradci
Králové, Přemyslova 1106/19, za účasti: Biskupství ostravsko-opavské, IČO: 654
68 953, se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, zastoupené Mgr. Romanem
Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Pivovarská 1504/8,
o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti oprávněné osobě,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 10/2015 a 23 C 39/2015, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července
2017, č. j. 1 Co 24/2017-114, t a k t o :
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. července 2017, č. j. 1 Co
24/2017-114, se zrušuje ve výroku I v části, jíž byl potvrzen rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63,
jakož i ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení; současně se v celém
rozsahu se zrušuje i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince
2016, č. j. 23 C 39/2015-63, a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
II. Ve zbývající části, jíž se napadá rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
12. července 2017, č. j. 1 Co 24/2017-114, v rozsahu, v němž byl potvrzen
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 23 C
10/2015-78, se dovolání odmítá.
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, odvolací soud potvrdil
rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2016, č. j. 23 C
10/2015-78, a ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63, jimiž soud
prvního stupně zamítl žaloby na znovuprojednání věci v občanském soudním řízení
a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu
pro Moravskoslezský kraj ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. SP19829/2014-571102, č.
j. SPU 578877/2014/NM, a ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. SP6343/2014-571102, č. j.
SPU 228182/2015/Uh, v tom smyslu, že se účastníku nevydávají ve výrocích
rozsudků identifikované části pozemků parc. č. XY, v k.ú. XY (ve věci sp. zn.
23 C 10/2015), resp. pozemky parc. č. XY v k.ú. XY (sp. zn. 23 C 39/2015);
současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku
odvolacího soudu).
Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalobou napadená rozhodnutí
pozemkového úřadu, podle nichž mají být účastníku coby oprávněné osobě podle
zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu
publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) vydány jím
požadované pozemky včetně pozemků, jež jsou předmětem tohoto řízení, jsou
správná. Jako nedůvodnou přitom vyhodnotily i argumentaci žalobce, že vydání
pozemků oprávněné osobě brání překážka podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
zákona č. 428/2012 Sb., že jde o pozemky zastavěné. V případě pozemků (jejich
částí vymezených geometrickými plány) v k.ú. XY 1 (rozhodnutí sp. zn. 23 C
10/2015) odvolací soud uzavírá, že vodní díla na těchto pozemcích, jež
představují koryto vodních toků, nejsou samostatnými věcmi v právním smyslu,
nýbrž součástmi pozemků, a to jak s ohledem na své určení (ochrana pozemků, na
nichž se nacházejí, před působením přírodních vlivů), tak i stavební provedení.
Předmětné pozemky v k.ú. XY rovněž nejsou zastavěny stavbou v občanskoprávním
smyslu a překážkou jejich vydání – dle závěru soudů nižších stupňů – není ani
okolnost, že se na pozemcích nachází lesní cesta, jež – jde-li o její stavební
provedení – je toliko úpravou povrchu pozemku, jeho zpevněním; přitom nejde o
místní komunikaci, nýbrž nanejvýše o „neveřejnou“ účelovou komunikaci,
zbudovanou a užívanou především k obhospodařování lesních pozemků.
Žalobce, jenž napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázky, jež dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Za neřešenou otázku, s uplatněním
další argumentace, považuje posouzení, zda je dána překážka zastavěnosti
pozemku ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. v tom případě,
kdy se na pozemku nachází vodní dílo ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 zákona
č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 254/2001 Sb.“). V případě dalších
pozemků, na nichž se podle zjištění soudů nachází lesní cesta, dovolatel
namítá, že při řešení otázky, zda jde o samostatnou věc v právním smyslu, se
odvolací soud opomněl zabývat rozhodnými kritérii samostatnosti věci; přitom je
zpochybňován i závěr, že jde o neveřejnou cestu sloužící toliko obhospodařování
(žalobci vydávaných) lesních pozemků. Je-li cesta účelovou komunikací, jde
podle dovolatele o komunikaci veřejně přístupnou, nehledě na omezení plynoucí z
dopravního značení na této komunikaci. Přitom dovolatel dovozuje, že v případě
pozemků může být dána i judikaturou dovozená restituční výluka spočívající v
jejich povaze jako veřejného statku. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek změnil a vyhověl podané žalobě, že se účastníku předmětné pozemky
nevydávají, eventuelně aby rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Další účastník řízení považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a dovolání
proti němu za neopodstatněné; navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání žalobce projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (žalobcem), za kterou jedná osoba s právnickým
vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1
o. s. ř. a obsahuje obligatorní náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se
Nejvyšší soud zabýval tím, zda, popř. v jakém rozsahu je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je
rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu
usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými
v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“
ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. – ve vztahu k vodním
dílům ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. – byly v obdobném kontextu
(za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí
zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28
Cdo 907/2018 (k němuž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. i v usnesení ze
dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017), s jehož závěry je právní posouzení
věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu bezezbytku konformní, přičemž
Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již
vyřešených právních otázek.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu sluší se zde znovu připomenout,
že při aplikaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze
přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11
odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely
ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. se přitom za stavbu
považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti,
pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý
předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006, ale též
dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33
Cdo 111/98). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat
s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo
vodohospodářského (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28
Cdo 4378/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1512/2014). Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že by již z ustanovení §
59a zákona č. 254/2001 Sb. (přijatého v souvislosti s novou soukromoprávní
úpravou zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem) bylo možno bez dalšího
usuzovat na povahu všech dříve zřízených vodních děl jakožto samostatných věcí
ve smyslu občanskoprávním a že by zde proto byla dána výluka z restituce dle §
8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.; i k tomu přiměřeně srov. závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, v němž
dovolací soud mj. uzavírá, že na interpretaci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a)
uvedeného restitučního předpisu, účinného od 1. 1. 2013, nemohla mít vliv ani
pozdější změna koncepce právní povahy staveb uskutečněná v rámci rekodifikace
soukromého práva.
Ačkoliv tedy ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. (posuzováno v poměrech zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013) stanovilo, že
stavba není součástí pozemku, zákon nevymezoval, co stavbou (v občanskoprávním
smyslu) je. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dovodila, že v některých
případech stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém
je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s
ním jednu věc, přičemž v tomto ohledu bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může
být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem
okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné,
aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a
prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem
též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je
konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak výluku dle ustanovení § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., bude pak věcí posouzení těchto
kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění.
Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních
vztahů (a zakládají tak restituční výluku podle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č.
428/2012 Sb.) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním
posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze
proto generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k
určitým druhům staveb (ačkoliv například v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 4378/2007, Nejvyšší soud uvedl, že úprava a změna koryt vodních toků
zpravidla nejsou samostatnou věcí), neboť jsou výsledkem individuálního
posouzení konkrétních skutkových okolností dané věci; je proto bez významu, že
v dovolatelem odkazovaném rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1221/2002, Nejvyšší soud připustil, že i hráz rybníku může být samostatným
předmětem právních vztahů, když navíc i v něm uvedl, že „nelze učinit obecný
závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí“. Relevantní úvahy soudů obou
stupňů v projednávané věci vyslovené ve vztahu k předmětným pozemkům tedy
nekolidují ani s výše citovanou rozhodovací praxí (a námitky dovolatele
zpochybňující toto posouzení ani zde přípustnost dovolání nezakládají). Pro
úplnost sluší se uvést, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn.
22 Cdo 1118/2005, činí tak právě pro obecné závěry v něm vyslovené, jejichž
použitelnost není dotčena tím, že v dané věci byly skutkové okolnosti odlišné
od projednávané věci (jak namítá dovolatel).
Z právě uvedeného je současně zřejmé, že odvolacímu soudu také nelze vytýkat,
že otázku, která vodní díla (ve smyslu § 55 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb.)
jsou samostatnými věcmi v právním smyslu a která nikoli, nerozebral v
abstraktní rovině, neboť na takovou otázku nelze podat obecnou odpověď a její
řešení bude vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi té které věci
(v ní posuzovaného vodního díla), kdy úlohou soudů v občanském soudním řízení
sporném je rozhodnout spor v konkrétní věci ve vazbě na její individuální
skutkové okolnosti (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 3. 2016, č. j. 10 Afs 155/2015-29, bod 10). Jelikož odvolací soud (i
soud prvního stupně) takto postupoval, tj. vyslovil své závěry ve vztahu k
projednávané věci, nelze souhlasit ani s tvrzením dovolatele, že by se snad z
napadeného rozhodnutí podávalo, že každé vodní dílo je toliko součástí pozemku.
Napadené rozhodnutí se neprotiví ani další dovolatelem citované judikatuře
dovolacího soudu týkající se kritérií samostatnosti věci, jimiž jsou míra
jejich sounáležitosti a míra jejich oddělitelnosti, kdy první kritérium je
spíše subjektivní, závisející na lidských zvyklostech a zkušenostech, zatímco
druhé kritérium má povahu více objektivní, kdy sleduje (nejenom fyzické)
spojení dvou věcí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn.
25 Cdo 770/98). I v posuzované věci vystupuje pak do popředí zejména již shora
uvedená rozhodovací praxe vztahující se k interpretaci ustanovení § 120 odst. 2
obč. zák. a k výkladu v něm uvedeného pojmu „stavba“, kdy však kritéria
samostatnosti věci vyslovená v odkazovaných rozhodnutích jsou obsahově
srovnatelná s kritérii rozhodnými pro určení, zda výsledek stavební činnosti je
stavbou v občanskoprávním smyslu.
Závěry odvolacího soudu o povaze zde posuzovaných konkrétních vodních děl (že
nejde o stavby jako samostatné věci v občanskoprávním smyslu) byly přitom
přijaty s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou
nepřiměřené ani učiněným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (z nichž se
podává, že předmětná vodní díla „jsou stavby nevelkého rozsahu“, které „slouží
jako biologická a technická opatření na ochranu půdy a péči o vodohospodářské
poměry“).
Nepřípadný je pak odkaz dovolatele na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
29. 11. 2012, č. j. 47 A 23/2012 - 143, nikoliv snad pouze proto, že se jedná o
rozhodnutí vydané v soustavě správního soudnictví, ale zejména z toho důvodu,
že jde o rozsudek, jenž byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2013, č. j. 9 As 179/2012 - 47, s odůvodněním, že k posouzení otázky
vlastnického práva k melioracím (a potažmo související otázky jejich povahy
jako součásti pozemku, či samostatné věci) byl kompetentní rozhodovat pouze
soud v občanskoprávním řízení (a že Krajský soud v Praze postupoval nesprávně,
pokud tuto otázku posoudil sám v soudním řízení správním).
Dovolatel nastoluje též otázku, dle něj v soudní praxi dosud neřešenou, zda
restituce předmětných pozemků v k.ú. XY (jejich částí, na nichž jsou vodní
díla) není vyloučena i ustanovením § 127 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 254/2001
Sb., „v návaznosti na původní Ústavu platnou do 31. 12. 1992“. Bližší
argumentaci pro takový závěr dovolání postrádá (v uvedeném směru dovolatel
toliko odkazuje na argumentaci uplatňovanou již v předešlých stadiích řízení,
což však zapovídá ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř., nehledě na to, že podle
obsahu spisu žádnou obdobnou argumentaci v předchozím průběhu řízení v
projednávané věci dovolatel neuplatnil). K vznesené otázce sluší se snad uvést
tolik, že na výkladu a aplikaci dovolatelem odkazovaných přechodných ustanovení
zákona č. 254/2001 Sb. rozhodnutí odvolacího soudu ani nezávisí, jestliže i
podle skutkových zjištění správního orgánu, která v řízení podle částí páté
zpochybněna nebyla, přešly předmětné pozemky z vlastnictví církve na stát k 1.
3. 1948 (odnětím bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., tedy způsobem
naplňujícím skutkovou podstatu majetkové křivdy dle § 5 písm. a/ zákona č.
428/2012 Sb.) a nestaly se tak státním vlastnictvím až podle zákona č. 138/1973
Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (jímž došlo k
vyhrazení vlastnictví koryt vodních toků státu a jež tedy na vlastnickém právu
k pozemku, o nějž se vede aktuální spor, již ničeho nezměnilo). Nejenom proto
se neuplatní ani žalobcem odkazovaná přechodná ustanovení zákona č. 254/2001
Sb., přičemž i k otázce naturální restituovatelnosti pozemků představujících
koryto vodních toků se vyjadřuje shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, jenž nepostrádá odkazy na další
relevantní judikaturu řešící danou problematiku, odbornou literaturou či
důvodovou zprávou k zákonu č. 254/2001 Sb., z níž jsou seznatelné i další
důvody, pro něž byla předchozí koncepce činící vodní koryta součástí vodního
toku, opuštěna (mj. i proto, že vyvolávala „zásadní problémy“ v případech
„restitucí pozemků, na kterých leží vodní toky, včetně koryt ve vlastnictví
státu“).
Neobstojí pak ani argumentace dovolatele, že překážku bránící vydání
předmětných pozemků (jejich částí, na nichž jsou vodní díla) by zde bylo možné
dovodit nikoli přímou aplikací § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.,
nýbrž analogickým dotvořením právním předpisem nepředvídané překážky naturální
restituce spočívající v zatížení pozemků veřejným statkem, podobně jak učinil
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Jak
Nejvyšší soud zopakoval ve svém rozsudku ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo
907/2018, i podle zákona č. 428/2012 Sb. může být překážkou vydání pozemku
zajisté i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje
oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to
přesto, že taková situace není v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi
vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017). Dovolací soud však současně
vyložil, že nelze bez dalšího přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání
pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko
„holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem
realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových
zjištění takový závěr bude možné přijmout. Argumentace dovolatele nese se však
v obecném duchu, aniž by dovolatel uvedl v tomto směru jakékoliv relevantní
okolnosti odůvodňující tuto výjimku z naturální restituce i ve smyslu jím
odkazovaných judikaturních závěrů.
Z výše uvedeného vyplývá, že v části, kterou napadá rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.
listopadu 2016, č. j. 23 C 10/2015-78, jímž bylo rozhodováno o vydání
identifikovaných pozemků v k.ú. XY, které představují koryto vodního toku,
dovolání přípustné není.
Dále se pak dovolací zabýval dovoláním v té jeho části, jež směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2016, č. j. 23 C 39/2015-63 (tedy co do
vydání specifikovaných pozemků v k.ú. XY, na nichž se i podle zjištění soudů
nižších stupňů nachází pozemní komunikace). V uvedené části je dovolání
přípustné (dle § 237 o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu (v uvedeném
rozsahu) závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda i okolnost, že se na
oprávněnou osobou požadovaných pozemcích nachází účelová komunikace a nejde o
stavbu v občanskoprávním smyslu, může představovat výluku z naturální
restituce), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soudu k
závěru, že dovolání – co do řešení vposled uvedené otázky – je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázky vymezené v dané části přípustným dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu, že oprávněné osobě lze vydat i předmětné pozemky
v k.ú. XY (že jejich vydání nebrání překážka podle § 8 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 428/2012 Sb.) je založeno na posouzení, že ani tyto pozemky nejsou zastavěny
stavbou v občanskoprávním smyslu a že překážkou jejich vydání není ani
okolnost, že se na pozemcích nachází cesta, jež – jde-li o její stavební
provedení – je toliko úpravou povrchu pozemku (jeho zpevněním), jež je
nanejvýše „neveřejnou“ účelovou komunikací.
Účelová komunikace je pozemní komunikací, jež splňuje znaky uvedené v § 7
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (srov. též § 2 odst. 2 cit.
zákona). Podle § 7 odst. 1 věty první tohoto zákona „účelová komunikace je
pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro
potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s
ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních
pozemků“. Podle § 19 odst. 1 věty první cit. zákona platí, že „v mezích
zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek
stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně
obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy
nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak“.
Co do posouzení právní povahy účelové komunikace, i s přihlédnutím ke
konkrétním skutkovým zjištěním v projednávané věci, se odvolací soud zajisté
nezpronevěřil těm závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle
nichž účelové komunikace zpravidla nejsou stavbou (věcí) ve smyslu občanského
práva, ale představují toliko určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku (k
této otázce srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1911/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo
766/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1765/2013), resp. že pro posouzení, zda je pozemek účelovou komunikací, není
vždy rozhodující, jak je pozemek evidován v katastru nemovitostí (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1601/2006).
Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku jako účelové komunikace je, mimo
jiné, existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (krom již
citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 766/2011, dále srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009, nebo
rozsudek ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012; přiměřeně srov. též
nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).
Závěr, že komunikace na předmětných pozemcích nepředstavuje samostatnou stavbu
v občanskoprávním smyslu (že jde toliko o úpravu povrchu pozemku a tedy jeho
součást), koresponduje též učiněným skutkovým zjištěním (reflektujícím i její
stavební provedení) a v tomto směru není v rozporu ani s další, dovolatelkou
odkazovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013,
sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9.
2009, sp. zn. 5 As 62/2008). Ani ve vztahu k této části napadeného rozhodnutí
nelze přisvědčit argumentaci dovolatele v tom, že by snad odvolací soud opomněl
kritéria samostatnosti věci dle ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák., jimiž jsou
míra jejich sounáležitosti a míra jejich oddělitelnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98); také v posuzované
věci vystupuje totiž do popředí zejména již shora uvedená rozhodovací praxe
vztahující se k interpretaci ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák. a k výkladu v
něm uvedeném pojmu „stavba“ ve vztahu k pozemním (účelovým) komunikacím, kdy
však kritéria samostatnosti věci jsou obsahově srovnatelná s kritérii
rozhodnými pro určení, zda výsledek stavební činnosti je stavbou v
občanskoprávním smyslu.
Jak již výše uvedeno, i v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. se přiměřeně uplatní
závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, dle nichž
překážkou naturální restituce může být i zatížení pozemku veřejným užíváním
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, nález
Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebo nález Ústavního
soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), kterým může být i obecné
užívání pozemní komunikace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11.
2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017).
V posuzované věci soudy nižších stupňů – jak plyne z odůvodnění jejích
rozhodnutí – založily závěr o „restituovatelnosti“ pozemků zejména na tom, že
komunikace na předmětných pozemcích nepředstavuje samostatnou věc v
občanskoprávním smyslu, dodávajíce (poněkud rozporně), že jde o „neveřejnou“
účelovou komunikaci. Účelová komunikace by ovšem (nejde-li evidentně o případ
neveřejné účelové komunikace podle § 7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.) byla
předmětem obecného užívání (srov. § 7 odst. 1, § 19 odst. 1 věty první zákona
č. 13/1997 Sb.), přisuzovala by pozemkům povahu veřejného statku a mohla by
tedy v zásadě také představovat překážku (spočívající v realizaci veřejného
zájmu), pro kterou by restituci v naturální formě nebylo možno uskutečnit. Na
tom nic nemění, představuje-li posuzovaná (účelová) komunikace zpevněnou lesní
cestu, tedy že jde současně o pozemky určené i k plnění funkcí lesa, jejichž
užívání současně podléhá regulaci podle zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a
změně a doplnění některých zákonů (zákon o lesích), ve znění pozdějších
předpisů, kupř. i co do (odvolacím soudem zmiňovaného) dopravního omezení na
pozemní komunikaci či její (souhlasem vlastníka podmíněné) užívání k
organizovaným nebo hromadným sportovním akcím. Významný nemusí být evidenční
stav pozemků v katastru nemovitostí.
Jak již výše uvedeno, pro posouzení, zda jde o účelovou komunikaci, je významné
mj. i to, je-li dána existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační
potřeby; v posuzovaném případě je tedy významné i to, zda na pozemích se
nacházející zpevněná cesta vskutku slouží toliko k obhospodařování lesních
pozemků ve vlastnictví účastníka, nebo zda naplňuje širší (nezbytnou a ničím
nenahraditelnou) komunikační potřebu i ve vztahu k nemovitostem jiných
vlastníků (zda slouží spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků
těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními
komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků; § 7 odst. 1
zákona č. 13/1997 Sb.). Relevantní v tomto směru může být i role sporné cesty v
celé komunikační síti a její vztah k ostatním cestám v lokalitě.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž – ve
vztahu k identifikovaným pozemkům v k.ú. XY – nezkoumal, zda jejich naturální
restituce není vyloučena tím, že jsou zatížené veřejným užíváním (a kdy
nepřesvědčivě vyřešil i samotnou otázku, zda zpevněná cesta na těchto pozemích
je účelovou komunikací či nikoliv), správné není.
Protože v uvedeném rozsahu není rozsudek odvolacího soudu správný a nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v naznačeném rozsahu zrušil, včetně závislého výroku II o
nákladech odvolacího řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního
stupně, tedy na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2016, č.
j. 23 C 39/2015-63, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení.
Ve zbývající části (tj. v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
16. listopadu 2016, č. j. 23 C 10/2015-78) Nejvyšší soud dovolání žalobce
odmítl, neboť v této části není přípustné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným
Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu