28 Cdo 2245/2018-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v
Praze-Břevnově, se sídlem v Praze 6-Břevnově, Markétská 1/28, IČ 004 08 344,
zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská
1, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové,
Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 29/2016, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 13. března 2018, č. j. 23 Co
24/2018-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 8 C 29/2016-130,
nahradil projev vůle žalovaného s uzavřením ve výroku uvedené dohody o vydání
pozemku parc. č., zapsaného na LV č. pro obec Kladno, kat. území H., u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno,
zastavil řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání dalších
specifikovaných pozemků a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu
nákladů řízení ve výši 23.902,- Kč k rukám zástupce žalobce. Soud prvního
stupně - poté, co řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby částečně
zastavil - vyšel ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č.
428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o
změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon
č. 428/2012 Sb.“), že žalovaný je osobou povinnou, že pozemek parc. č. o výměře
3675 m2 (dále jen „předmětný pozemek“) byl dle PK označen parc. č., že přešel
na stát způsobem uvedeným v § 5 zákona č. 428/2012 Sb., že v katastru
nemovitostí je veden jako ostatní plocha, způsob využití - silnice, že v
současné době spojuje dvě obydlené části katastrálního území H. (dopravní
propojení lokalit Korea a Malá Strana), že se jedná o zpevněnou komunikaci s
živičným povrchem, osazenou dopravním značením, osvětlenou veřejným osvětlením
(sloupy umístěny podél silnice), vedle níž vede chodník oddělený kovovým
zábradlím, přičemž tato komunikace pokračuje na pozemku ve vlastnictví obce,
která jako vlastník vynaložila finanční prostředky na úpravu a obnovu
havarijního stavu tohoto úseku komunikace. Vzhledem k tomu, že žalovaný v
řízení tvrdil, že předmětný pozemek je v současné době zastavěn a že se jedná o
veřejnou komunikaci (což dokládal zprávou Statutárního města Kladno, v níž se
uvádí, že na tomto pozemku je silnice, že však stavební úřad nedohledal
vzhledem ke stáří stavby žádné záznamy, stavební povolení nebo jiné dokumenty
ke stavbě), ovšem ani po poučení soudem neprokázal, že se jedná o stavbu, která
vznikla po převzetí pozemku státem a řádně postavenou ve smyslu stavebního
zákona [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], a neunesl tak k uvedeným
tvrzením důkazní břemeno, soud žalobě stran předmětného pozemku vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j.
23 Co 24/2018-152, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně částku 1.200,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení
částku 2.760,- Kč. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že v daném případě není dána překážka
vydání pozemku z důvodu zastavěnosti [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012
Sb.], jelikož žalovaný neprokázal, že by zpevněná komunikace nacházející se na
předmětném pozemku byla stavbou postavenou ve smyslu stavebního zákona a
schopnou samostatného užívání. S odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího
soudu (rozsudky sp. zn. 28 Cdo 4692/2017 a sp. zn. 28 Cdo 3938/2015) a
Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 176/03) však dovodil, že při aplikaci § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je třeba přiměřeně zohledňovat některé
závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).
Důvodem výluk podle § 11 zákona o půdě je též působení konkrétního veřejného
zájmu nebo práv třetích subjektů, které v tom kterém případě převažují nad
účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a
které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití
pozemku v soukromém vlastnictví. Pro překážku, která spočívá v realizaci
veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit, a naturální
restituce je tedy vyloučena zpravidla i tam, kde by vedla k situaci, ve které
by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat
vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí. Odvolací soud proto – na
rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že předmětný pozemek nelze
vydat pro překážku spočívající v realizaci veřejného zájmu, jelikož jeho
vydáním by došlo k situaci, že by žalobce předmětný pozemek jako část veřejné
komunikace spojující dvě části obce nemohl objektivně užívat s plnou realizací
vlastnického práva (došlo by ke vzniku tzv. „holého vlastnictví“, což není
účelem restitučního procesu). Veřejné prostranství, resp. účelová komunikace
představující uvnitř obce zpravidla jeden z typů veřejného prostranství, je
přístupné každému bez omezení a bez ohledu na vlastnictví, což ve svém důsledku
znamená i omezení práv vlastníka, který musí respektovat, že takový prostor
nemůže být oplocen či jinak uzavřen, neboť by tak ztratil funkci veřejného
prostranství.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 268/06 a sp. zn. I. ÚS 754/01), nebo právní otázky „zda lze žalovaným a
odvolacím soudem citované judikáty analogicky uplatnit i u neoprávněné stavby“,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dále právní otázky
„vztahu veřejného zájmu a zájmu restituenta“, která dovolacím soudem byla
rozhodována rozdílně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2842/2012,
a sp. zn. 28 Cdo 2777/2008, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
268/06), a dále otázky „oprávněné stavby, která byla dovolacím soudem
rozhodována rozdílně“ (viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2842/2012 a sp. zn. 28 Cdo
2777/2008), a proto by dovolacím soudem vyřešená právní otázka „vztahu
veřejného zájmu a zájmu restituenta“ měla být posouzena jinak. Dovolatel uvedl,
že důvodem dovolání je jednak nesprávný právní názor odvolacího soudu, že „při
posouzení existence překážky vydání předmětného pozemku, kterým je neoprávněná
stavba, z vlastnictví žalovaného do vlastnictví žalobce jako restituenta, a
tedy, do jaké míry v daném případě převažuje veřejný zájem žalovaného nad
oprávněným zájmem žalobce jako restituenta“, dále názor, že při aplikaci § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je namístě přiměřená aplikace § 11
zákona o půdě, resp. jeho písm. c), a stejně tak názor, „pokud komunikaci,
která se nachází na předmětném pozemku a je zjevně neoprávněnou stavbou,
legitimizuje soudním rozhodnutím“. Poukázal rovněž na to, že propojení lokalit
Korea a Malá Strana není jediným spojením mezi nimi, že předmětná komunikace se
používá jako zkratka a že z judikatury Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 268/06)
vyplývá, že „obdobnou skutkovou situaci by bylo možné podřadit pod komentované
ustanovení per analogiam jen výjimečně“, což daný případ není jednak z důvodu
absence prokázání skutečnosti, že se jedná o oprávněnou stavbu, a dále proto,
že „se nejedná o veřejný zájem zásadního významu“, když „za zásadní nelze
považovat zkrácení cesty“. Dovolatel dále namítá, že v případě předmětného
pozemku se jedná o (neoprávněně) zastavěný pozemek v lese, že účelovou
komunikaci nacházející se na něm nelze považovat „za stavbu ve smyslu
občanského práva, tedy za samostatný předmět vlastnického práva, ale za pouhou
součást pozemku“, a že předmětný pozemek funkčně souvisí s nemovitostmi, které
mu již byly vydány ve správních řízeních. Navrhl, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 1., části první zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou
advokátem, dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci
překážky vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při
výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (jež jsou tak přiměřeně přenositelné i do poměrů § 8 odst.
1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.) - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 4343/2017, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo
usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017. Stejný závěr
je uveden i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha:
Wolters Kluwer, a.s., 2015; publikován též v informačním sytému ASPI).
K zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen
veřejným užíváním), lze v režimu zákona o půdě odkázat rovněž na ustálenou
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího
soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn.
28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24.
5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v usneseních téhož soudu ze dne 1. 11.
2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo
3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v
nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21.
1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud aktuálně znovu přihlásil
i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že
pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v
naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i
tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně
realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím
účelu restitucí (vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě).
V nálezu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dále Ústavní soud vyslovil
mimo jiné názor, podle kterého nemůže-li restituent z objektivního důvodu
užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem
vydání podle zákona o půdě, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s
účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 zákona o půdě;
vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) nebyl účelem restitučního procesu,
jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd
způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.
Překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi podle zákona
č. 428/2012 Sb. může být podle konkrétních okolností i skutečnost, že pozemek
podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat
kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění [např. v případě veřejného
prostranství či účelové komunikace, představující uvnitř obce zpravidla jeden z
typů veřejného prostranství (§ 34 zákona o obcích)], a to přesto, že taková
situace není přímo v § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými
výlukami vydání výslovně uvedena (srov. opětovně rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28
Cdo 4343/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5144/2017, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, ze dne 6. 10. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 1547/2016, a obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014,
sp. zn. I. ÚS 581/14, bod 36).
O takový případ se jedná i v souzené věci. Jestliže odvolací soud, vycházeje ze
skutkového zjištění, že předmětný pozemek je veden v katastru nemovitostí jako
„ostatní plocha“, způsob využití „silnice“, že je veřejnou účelovou komunikací
se zpevněným živičným povrchem (opatřenou chodníkem, zábradlím a veřejným
osvětlením) a že tvoří část účelové komunikace spojující dvě části obce Kladno
(bezprostředně navazující části komunikace jsou na pozemcích ve vlastnictví
obce), uzavřel, že jej nelze vydat pro překážku spočívající v realizaci
veřejného zájmu, když jeho vydáním by došlo k situaci, kdy by žalobce svůj
pozemek jako část veřejné komunikace nemohl objektivně užívat plnou realizací
svého vlastnického práva [vzniklo by holé vlastnictví (nuda proprietas), což
není účelem restitučního procesu], neboť změnou vlastníka se charakter tohoto
prostoru nezmění, vyřešil dovolatelem předestřenou otázku „vztahu veřejného
zájmu a zájmu restituenta“ v souladu se závěry vyplývajícími z judikatury
dovolacího i Ústavního soudu, na nichž není důvodu cokoliv měnit. Tato
dovolatelem předestřená otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Závěry odvolacího soudu se přitom neodchylují od dovolatelem citovaných
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2777/2008, a ze dne
26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012, jež se otázkou existence překážek k
vydání pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zabývají právě se
zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jimi posuzovaných případů; ve
věci sp. zn. 28 Cdo 2777/2008 dovolací soud posuzoval vydání sporného pozemku
zastavěného dočasnou stavbou, přičemž však překážkou vydání spočívající v
realizaci veřejného zájmu se nezabýval, a ve věci sp. zn. 28 Cdo 2842/2012 se
jednalo o vydání pozemku zastavěného stavbou (železniční vlečky) nikoli trvalou
a hlavní, která navíc měla být na základě rozhodnutí příslušného správního
orgánu v dohledné době odstraněna, a překážkou vydání spočívající v realizaci
veřejného zájmu se rovněž nezabýval.
Odkazuje-li dovolatel na závěry dovozené v nálezech Ústavního soudu ze dne 23.
10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, a ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, pak
jde o odkazy na rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s
poměry nyní projednávané věci; v nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01 Ústavní soud
posuzoval možnost vydání volných ploch (ve smyslu nezastavěných; např.
prostranství s okrasnou zelení a dětským hřištěm) přináležejících k ucelenému
rekreačnímu areálu, přičemž se zabýval zejména otázkou jeho „ucelenosti“, a v
nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 řešil spor o užívání cizího pozemku (v městské
aglomeraci Prahy 1) za účelem přístupu k provozovně vinárny umístěné v budově
na sousedícím pozemku (který se charakterem a umístěním odlišuje od předmětného
pozemku v souzené věci).
Ani další dovolatelem nastíněné otázky, „zda lze žalovaným a odvolacím soudem
citované judikáty analogicky uplatnit i u neoprávněné stavby“, a otázky
„oprávněné stavby“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají,
neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (v řízení bylo
totiž ze zprávy Statutárního města Kladno zjištěno jen to, že stavební úřad
nedohledal vzhledem ke stáří stavby žádné záznamy, stavební povolení nebo jiné
dokumenty ke stavbě). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není
přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (dále srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Bez jakéhokoli významu je
tudíž i námitka dovolatele, že veřejná komunikace nacházející se na předmětném
pozemku je „zjevně neoprávněnou stavbou“.
Bezpředmětné jsou rovněž námitky dovolatele, že účelovou komunikaci nacházející
se na předmětném pozemku nelze považovat „za stavbu ve smyslu občanského práva,
tedy za samostatný předmět vlastnického práva, ale za pouhou součást pozemku“,
a že předmětný pozemek funkčně souvisí s nemovitostmi, které mu již byly vydány
ve správních řízeních, jelikož významné z hlediska právního posouzení dané věci
je jen to, že podle účelového určení tohoto pozemku jde o silnici, tedy veřejně
přístupnou komunikaci (viz zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve
znění pozdějších předpisů).
Pokud žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá všechny výroky
rozhodnutí odvolacího soudu, tedy (patrně) i výroky o náhradě nákladů řízení,
pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vztahovala k
obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. - v dovolání
nevznesl.
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem, ve spojení s § 146 odst. 3
o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, na jejich náhradu nemá
právo, a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu