28 Cdo 4343/2017-102
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně Římskokatolické farnosti Veselí nad Lužnicí, se sídlem ve Veselí nad
Lužnicí, Podhájek 3, IČO: 65019113, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem
se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, IČO: 69797111, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání
nemovitosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře
pod sp. zn. 15 C 19/2016, o dovolání České republiky proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Co 178/2016-67, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Co 178/2016-67,
se ve výrocích pod body II., III. a IV. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací
Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 15 C 19/2016-38, zamítl žalobu,
jíž se žalobkyně v občanském soudním řízení domáhala znovuprojednání věci, o
níž bylo rozhodnuto Státním pozemkovém úřadem – Krajským pozemkovým úřadem pro
Jihočeský kraj dne 28. 12. 2015, pod č. j. 332935/2013/R1717/RR16000, tak, že
se žalobkyni – pro překážku podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.,
o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně
některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013
Sb. (dále je „zákon č. 428/2012 Sb.“) – nevydávají (žalobkyní požadované)
pozemky parc. č. v katastrálním území V. n. L. (výrok I.). Současně bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 25. května 2017, č. j. 4 Co 178/2016-67, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil v části výroku I., kterou bylo negativně rozhodnuto o návrhu na vydání
pozemků parc. č. (výrok I.), zatímco v části týkající se pozemků parc. č. v
kat. území V. n. L. (dále jen „předmětné pozemky“) odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že „tyto pozemky se žalobkyni vydávají“ a že se v
tomto rozsahu nahrazuje žalobou napadené, shora označené rozhodnutí pozemkového
úřadu (výrok II.); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení u soudů
obou stupňů (výroky III. a IV.).
V případě pozemků parc. č. odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně,
že jejich vydání žalobkyni, oprávněné osobě, brání překážka zastavěnosti
pozemků ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.,
jelikož na pozemcích parc. č. se nachází stavba místní komunikace a pozemek
parc. č. bezprostředně souvisí se stavbou Centra sociálních služeb a je
nezbytně nutný pro její užívání v situaci, kdy k této stavbě bezprostředně
přiléhá (stavbu obklopuje ze tří stran) a zajišťuje vlastníku přístup k jeho
stavbě.
Co se týče zbylých pozemků parc. č., v jejich případě odvolací soud vycházel
zjištění, že pozemek parc. č. představuje v celé své výměře veřejně přístupnou
účelovou komunikaci sloužící pro příjezd a přístup k budově Centra sociálních
služeb, že „západní část“ pozemku parc. č. je určena pro užívání obyvateli
Centra sociálních služeb jako relaxační a odpočinkový prostor a „východní část“
pozemku je veřejným prostranstvím s drobnými architektonickými prvky
„souvisejícími s přilehlou stavbou toliko z časového hlediska výstavby“. Podle
odvolacího soudu nelze uzavřít, že by předmětné pozemky byly zastavěny stavbou
ve smyslu citovaného výlukového ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb., a to ani v případě pozemku parc. č., jelikož účelová komunikace –
na rozdíl od místní komunikace – není samostatnou věcí v právním smyslu. Dle
úvahy odvolacího soudu není dána ani bezprostřední funkční souvislost
předmětných pozemků se stavbou Centra sociálních služeb. Vydáním pozemku parc.
č. oprávněné osobě nebude dotčena povaha na něm situované účelové komunikace a
ani změnou vlastnictví tedy nebude zamezen či ztížen přístup k budově Centra
sociálních služeb. Ani pozemek parc. č. pak se zmiňovanou stavbou Centra
bezprostředně nesouvisí a není nezbytně nutný k jejímu užívání. Jde o pozemek,
jenž s uvedenou stavbou přímo nesousedí (nepřiléhá k ní), jeho východní část
již ke stavbě neplní žádnou funkci, a uvažovaná část západní také nezbytně
nutná k užívání stavby není, slouží-li toliko jako relaxační a odpočinkový
prostor, jenž sice může zvyšovat komfort uživatelům tohoto objektu, avšak pro
plnění podstatných funkcí Centra nezbytný není. Konečně odvolací soud
nepovažuje předmětné pozemky ani za součást uceleného komplexu pozemků a
obytných budov, tedy za součást areálu, jestliže stavba Centra sociálních
služeb je samostatně stojící budovou uvnitř lokality určené pro zemědělské
využití bez zřetelného začlenění do celkové zástavby, tak, aby bylo možné
hovořit o jejím začlenění do souboru budov a pozemků „v rámci obytného areálu v
intravilánu obce“, a na existenci areálu nelze usuzovat ani z realizovaných
terénních úprav okolních pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku pod bodem II., jímž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, co se týče pozemků parc.
č. v k. ú. V. n. L., podala Česká republika jako účastnice řízení dovolání.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, v otázce výkladu a aplikace „výlukového“
ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Dovolatelka namítá, že
odvolací soud nezohlednil funkční souvislost předmětných pozemků se stavbou
Centra sociální péče a jejich nevyužitelnost oprávněnou osobou k jiným účelům.
Pozemky se stavbou – dle názoru dovolatelky – tvoří jeden funkční celek, areál
Centra sociální péče, kdy s touto stavbou evidentně funkčně souvisejí. Pozemek
parc. č. slouží obyvatelům Centra sociální péče, pozemek parc. č. pak
představuje pozemní komunikaci a parkovací plochu, přičemž v jeho případě jde
dokonce o souvislý celek se stavbou bez přerušení. Ostatně i veřejnou zeleň a
pozemní komunikace považuje aktuální ustálená rozhodovací praxe za součást
areálu, jde-li kupř. o urbanistický celek sídliště. Navíc v případě vydání
předmětných pozemků by žalobkyně získala toliko holé vlastnictví, neboť tyto
pozemky nemohou sloužit svému původnímu účelu, zejména jde-li o pozemek parc.
č. Rozhodovací praxe je ustálená v závěru, že v případě pozemků užívaných pro
veřejné účely není možné nalézt rozumnou proporci mezi restitučním účelem a
veřejným zájmem, pročež se tyto pozemky oprávněným osobám pravidelně
nevydávají. Konečně dovolatelka namítá i porušení požadavku předvídatelnosti
soudního rozhodnutí, jelikož jí odvolací soud nedal možnost reagovat na změnu
právního názoru a neposkytl jí procesní poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s.
ř. Ze všech těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném výroku II. změnil tak, že se rozsudek soudu
prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba i v části na vydání těchto pozemků,
potvrzuje, eventuelně aby jej v napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozsudek odvolacího soudu i v dovoláním napadeném rozsahu za
správný, přitakávajíc závěru, že v případě předmětných pozemků není dána jejich
bezprostřední funkční souvislost se stavbou Centra sociálních služeb a není
proto naplněna výluka z jejich vydání podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb., kdy i tyto sporé otázky – dle přesvědčení žalobkyně – je třeba
vykládat ve smyslu zásady „ex favore restitutionis“. V situaci, kdy odvolací
soud na pokladě nesporného skutkového základu učinil toliko jiné právní
posouzení věci, nebylo podle žalobkyně třeba, aby účastníkům soud poskytl
poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo
odmítnuto jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum, kdy
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9.
2017 (k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za kterou jedná před
soudem pověřená zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř., ve spojení s § 21a odst. 2 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1
o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2
o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení, závisí na vyřešení otázky
hmotného práva (otázka týkající se výkladu výluky z vydání věci dle ustanovení
§ 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), při jejím řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále
citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu § 242 o. s. ř., jež takto provedl
bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §
242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V tomto směru dovolatelka namítala, že se jí
za odvolacího řízení – pro případ jiného právního posouzení věci – nedostalo od
soudu patřičného poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Tato námitka ovšem není
opodstatněná v situaci, kdy jiný právní náhled odvolacího soudu na věc
nevyžadoval si ze strany účastnice doplnění dalších skutkových tvrzení
(dovolatelkou akcentované poučení není mechanické a slouží právě k tomu, aby
účastníci měli možnost tvrdit rozhodné skutečnosti a označit ke svým tvrzením
důkazy) a kdy důvodem (částečného) neúspěchu dovolatelky v odvolacím řízení
také nebylo neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4824/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1443/2017, spolu s další
judikaturou citovanou v odůvodnění těchto rozhodnutí). Vytýkanou vadou tedy
řízení netrpí, přičemž jiné vady (ať již jde o zmatečnosti či další vady
ohrožující správnost rozhodnutí) se nepodávají ani z obsahu spisu.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v
případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část
pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku
některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby
schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v
souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou
stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za
zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je
ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku
s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci
překážky vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při
výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (jež jsou tak přiměřeně přenositelné i do poměrů cit.
ustanovení zákona č. 428/2012 Sb.); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017. Stejný závěr je prezentován i v
odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání
s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s.,
2015; publikován též v informační sytému ASPI).
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemek nelze vydat v
případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou,
nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vylučuje vydání
pozemku, který byl zastavěn stavbou bránící jeho zemědělskému využití, přičemž
za zastavěnou část pozemku výslovně označuje i tu, která sice stavbou
bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je
nezbytně nutná k jejímu provozu. Obdobně ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb. vylučuje vydání pozemku zastavěného stavbou nebo částí stavby
schopnou samostatného užívání a dále části pozemku s takovou stavbou
bezprostředně související a nezbytně nutné k užívání stavby.
V posuzované věci odvolací soud uzavírá, že z předmětných pozemků parc. č.
žádný zastavěn není, kdy na pozemku parc. č. je situována účelová komunikace
sloužící jako přístupová cesta ke stavbě (Centrum sociálních služeb), jež není
samostatnou věcí v právním smyslu, a že žádný z předmětných pozemků se
zmiňovanou stavbou Centra ani jinak bezprostředně funkčně nesouvisí a není
nezbytně nutný k jejímu užívání (posuzovanou stavbu – dle závěru odvolacího
soudu – by bylo lze užívat, byť méně komfortně – i bez těchto pozemků).
Podle závěrů soudní praxe, jež byly formulovány již ve vztahu k výkladu a
aplikaci výlukového ustanovení dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo
2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1649/2014), překážkou vydání pozemků v restituci oprávněné osobě může být též
funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s
objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem je v zásadě nutno
rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a
dále přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez
přerušení. U nárokovaných pozemků je tedy třeba přihlížet i k celkové funkční
provázanosti s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný
soubor staveb (areál, jako funkční celek, např. i sídliště), a to i s
přihlédnutím k veřejnému zájmu, který zde představuje jedno z výkladových
kritérií. Oporu pro názor o prioritě vlastnického vztahu k areálu coby
ucelenému souboru nemovitostí, který nelze dělit, lze nalézt i v judikatuře
Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98,
uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89) a i v restitučních
poměrech jej připouští též odborná literatura (srov. Průchová, I.: Restituce
majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186).
I tyto závěry jsou plně přenositelné i do restitučních poměrů regulovaných
zákonem č. 428/2012 Sb. – jde-li o otázky týkající se výkladu a aplikace jeho
stanovení § 8 odst. 1 písm. a); k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
Ačkoliv se odvolací soud i těmito otázkami zabývá, tedy představují-li pozemky
součást areálu (jde-li o zmiňované Centrum sociálních služeb, za jehož součást
je označuje i dovolatelka), činí tak nikoliv na pokladě všech relevantních
kritérií, považuje-li nadále za zásadně významné, zda je dána bezprostřední
funkční souvislost předmětných pozemků se stavbou, resp. na otázku, zda-li lze
pozemky se stavbou považovat za funkčně provázaný celek (areál) v širším
smyslu, pak nahlíží mnohem restriktivněji, než jak činí aktuální rozhodovací
praxe dovolacího soudu (a Ústavního soudu).
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby a potažmo o existenci areálu
není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence
vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015).
Přitom i sídliště (tedy i „obytný areál intravilánu obce“, jak uvádí odvolací
soud) není jediným druhem areálu, mohou-li existovat i areály dílčí (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013).
Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším
smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení
konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho
část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých
staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z
funkcí, které areál plní a kterou může být i komunikace či místo pro odpočinek
a relaxaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn.
28 Cdo 5045/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4460/2015).
Závěr o absenci funkčního celku pozemků a stavby, resp. jejich účelového určení
k užívání spolu se stavbou není přiměřený odvolacím soudem učiněným skutkovým
zjištěním, dle nichž pozemek parc. č. slouží jako příjezdová komunikace k
objektu Centra sociálních služeb a pozemek parc. č. (přinejmenším částečně)
slouží zejména uživatelům zmíněného Centra jako relaxační a odpočinkový
prostor, aniž by pak odvolací soud uvedl, k jakému jinému účelu – jenž byl by
nezávislý na užívání zmiňovaného sociálního objektu – tento pozemek slouží
(může sloužit).
V posuzované věci – argumentuje-li dovolatelka nejenom funkční souvislostí
předmětných pozemků se stavbou Centra sociálních služeb, ale navíc i
nevyužitelností předmětných pozemků oprávněnou osobou – nelze pominout ani
rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu vážící se k restituci
pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov. zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1.
7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp.
zn. II. ÚS 536/14), která nepřipouští naturální restituci ani tam, kde by tato
vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své
vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí.
Hledisko využitelnosti pozemků oprávněnou osobou je jedním z významných
kritérií i v restitučních poměrech podle zákona č. 428/2012 Sb. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1547/2016).
Odvolací soud nepřihlédl ani k posledně uvedeným závěrům vyplývajícím z
rozhodovací praxe Ústavního soudu a dovolacího soudu (od nichž nemá dovolací
soud důvod se odchýlit), ačkoliv přinejmenším ve vztahu k pozemku parc. č. jeho
nevyužitelnost oprávněnou osobou sám připouští, konstatuje-li, že změna
vlastnického práva by neměla vliv na jeho obecné užívání jako pozemní
komunikace, a dokonce v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje i na podmínku
využitelnosti vydávaných pozemků oprávněnou osobou, jež je v takovém případě
velmi omezená (má-li se oprávněné osobě takto dostal toliko holého
vlastnictví). V případě pozemku parc. č. (přinejmenším jeho části) pak odvolací
soud připouští, že může jít o pozemek naplňující i definiční znaky veřejné
prostranství (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/, ve znění
pozdějších předpisů), jehož vlastník je tak významně omezen institutem
veřejného užívání.
Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním
napadené části – výroku pod bodem II. – je přinejmenším neúplné a tudíž
nesprávné.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem II., spolu
s na něm závislými nákladovými výroky pod body III. a IV. zrušil (§ 243e odst.
1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu