U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B.
A., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská
6/11, proti žalovanému Č. A., zastoupenému JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, o vydání věci, ev. o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 243/2010, o dovolání žalobkyně i
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. 54
Co 197/2016-432, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalovaného se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12.
2015, č. j. 7 C 243/2010-387, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala, aby jí žalovaný vydal nástěnné skříňové secesní hodiny pendlovky,
porcelánovou malovanou sošku dívky s ovocem Pandana, starožitný mlýnek, 5 ks
mosazných moždířů a bronzovou sošku chlapce – rybáře. Ve výroku II. uložil
žalovanému povinnost vydat žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku obraz
„Zimní krajina“, vyšívaný obraz goblén „Kytice máků“, mosazné broušené zrcadlo,
jídelní soubor pro 12 osob a kávový servis pro 6 osob, a ve výroku III. uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku
částku 194 200 Kč. Ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů řízení částku 233 504,30 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám jejího právního zástupce a ve výroku V. uložil žalovanému
povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 1 780,92 Kč, rovněž do tří
dnů od právní moci rozsudku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
13. 10. 2016, č. j. 54 Co 197/2016-432, rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích III. a V. potvrdil, ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu na vydání obrazu „Zimní krajina“, vyšívaného obrazu goblén
„Kytice máků“ a mosazného broušeného zrcadla, zamítl, ohledně ostatních položek
jídelního souboru pro 12 osob a kávového servisu pro 6 osob rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 129 586,70 Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání žalobkyně i žalovaný.
Žalobkyně podává dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání spatřuje v § 237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky stanovení náhrady nákladů řízení
podle poměru úspěchu účastníka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako důvod uvádí nesprávné právní
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaný opírá přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř. a uplatňuje
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. Podle žalovaného závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky
procesního práva, a to otázky absence poučovací povinnosti soudu podle § 118a
o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
1241/2011. Dále tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně
zaručených základních práv a svobod, když jsou skutkové závěry odvolacího soudu
(jakož i soudu I. stupně) v extrémním rozporu s provedenými důkazy resp. v nich
nemají oporu a hodnocení důkazů soudem bylo založeno na libovůli soudu.
Poukazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13 a sp. zn. I.
ÚS 345/15. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I.
a III. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalovaného ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo odmítnuto. Dále k jí podanému dovolání
navrhuje, aby dovolací soud výrok III. rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že
žalobkyni přizná na náhradě nákladů řízení částku 169 499 Kč, a nebudou-li
splněny podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, navrhuje, aby dovolací
soud výrok III. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc „vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení“.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalovaného.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Obsahem dovolání žalovaného je především nesouhlas s uložením
povinnosti zaplatit žalobkyni peněžitou náhradu ve výši 194 200 Kč za věci,
které žalobkyně požadovala vydat, ale žalovaný rozporoval, že by je měl ve svém
držení. K úspěšnosti obrany žalovaného bylo třeba, aby tvrdil a prokázal, že
došlo ke skutečnosti, v jejímž důsledku je již nemá ve svém držení. Odvolací
soud přesto nepovažoval s ohledem na procesní stanovisko žalovaného,
konzistentně vyjádřené v celém průběhu řízení, za potřebné v tomto smyslu
žalovaného k doplnění skutkových tvrzení, případně k navržení důkazů, poučit.
Tím zatížil řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
neboť ve vztahu k žalovanému nesplnil poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř.
Žalobkyně, která tvrdila, že žalovaný z domu účastníků odvezl konkrétní věci,
nese důkazní břemeno ohledně prokázání takové skutečnosti (nad rámec prokázání
svého vlastnického práva). Žádný takový důkaz však v řízení ve vztahu ke každé
konkrétní věci proveden nebyl. Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný z
domu účastníků odvezl i věci, za které byla žalobkyni přiznána peněžitá
náhrada, je proto v rozporu s provedeným dokazováním a je založen na libovůli
soudu, v důsledku čehož došlo k porušení jeho základních práv a svobod.
Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není v souzené
věci naplněn, neboť otázkou poskytnutí poučení podle § 118a o. s. ř. se
dovolací soud opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí a dospěl k závěrům, od
nichž nemá důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až
3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili
povinnost tvrzení), a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat
(splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu,
aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy
překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup
podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená
tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k
tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž
Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl – tato
i dále označená rozhodnutí jsou uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana
žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné
(právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou
skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění
(tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je
tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §
118a důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn.
32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32
Cdo 1591/2011). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty
situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní
posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního
posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné
nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i
pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy
zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod
(srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a dále např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne
31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 689/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo
3211/2010).
Tyto závěry jsou zcela použitelné pro daný případ, v rámci kterého byl
skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Jiný hodnotící úsudek soudu na
zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř.
nezakládá a rozhodnutí odvolacího soudu nelze z tohoto důvodu označit jako
nepředvídatelné. Z postupu odvolacího soudu lze dovodit, že oba účastníci
řízení měli dostatek prostoru a času k přednesu návrhů a předkládání důkazů a
ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by byl žalovaný zbaven
možnosti skutkově a právě argumentovat. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že žalovaný dne 9. 9. 2008 přijel do domu účastníků a odvezl odtud veškeré
vybavení domácnosti. Před jeho stěhováním bylo vybavení domu kompletní, po jeho
odjezdu zůstaly prázdné místnosti a odvezeny byly nejen věci účastníků, ale i
věci patřící jeho dětem. To potvrzují i výpovědi svědků. V jiném řízení o
vydání věci, vedeném mezi stejnými účastníky u téhož soudu pod sp. zn. 5 C
148/2008, pak žalovaný uvedl, že odnesl i osobní věci žalobkyně. O části
movitých věcí přitom žalovaný tvrdil, že je odvezl ze společného domu účastníků
a že jsou v jeho výlučném vlastnictví, zatímco ohledně ostatních movitých věcí,
jejichž vydání (event. případné finanční kompenzace) se žalobkyně domáhala, po
celou dobu řízení tvrdil, že je neodvezl a ve svém držení je nemá. Na svém
procesním stanovisku setrval i v rámci odvolacího řízení. Jestliže za této
situace odvolací soud shledal, že byl dostatečně objasněn skutkový stav věci, a
nepovažoval proto za nutné žalovaného, s ohledem na jeho procesní stanovisko
konzistentně vyjádřené v průběhu celého řízení, poučit, je jeho závěr v souladu
se shora uvedenou judikaturou, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit.
Z tohoto důvodu proto také není případný odkaz žalovaného na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, s nímž má být rozhodnutí odvolacího
soudu v rozporu, neboť šlo o spor týkající se ochrany práv k technické
dokumentaci a odvolací soud v něm pochybil tím, že neprovedl výklad právní
normy, a dále nedoplnil dokazování, jež mělo směřovat ke zjištění úmyslu
jednajících stran smlouvy.
Žalovaný rovněž dovozuje přípustnost dovolání ze závěrů rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a ze dne 19. 11. 2015, sp.
zn. I. ÚS 354/15, podle kterých je dovolání přípustné též tehdy, pokud soudy
nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení
důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy
konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě
libovůli obecných soudů.
Podle názoru Nejvyššího soudu se v posuzované věci nejedná o výjimečný
případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských
práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Důkazům, které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové
závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel, a není zde extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není
založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
K tomu navíc dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v
dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud
tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Rovněž Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení
důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen
tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně
s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více
způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení ze dne 3. 8.
2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu
námitek uplatněných žalovaným v souladu s judikaturou dovolacího soudu;
Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně.
Dovolání míří proti výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti
akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto akcesorické
výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. V posuzované věci odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 129 586 Kč. Žalobkyně se v
dovolání domáhá přiznání náhrady nákladů ve výši 169 499 Kč, tedy v částce o 39
913 Kč vyšší. Protože tato požadovaná částka, jejíž nepřiznání žalobkyně
dovoláním napadá, nedosahuje 50 000 Kč, není dovolání podle § 238 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu