28 Cdo 4824/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Severočeské
vodárenské společnosti a.s., IČ 490 99 469, se sídlem v Teplicích, Přítkovská
1689, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1,
Dlouhá 13, proti žalované O2 Czech Republic a.s. (dříve Telefónica Czech
Republic, a.s.), IČ 601 93 336, se sídlem v Praze 4 – Michli, Za Brumlovkou
266/2, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v
Praze 1, Jungmannova 24, o zaplacení částky 2.487.860,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 200/2010, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2014, č. j. 54 Co
141/2014-223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 18.560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D., do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 27 C 200/2010-155,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2.487.860,- Kč (výrok I.) a náhradu
nákladů řízení (výrok II.). Soud vzal za prokázané, že žalovaná v pozici
prodávající uzavřela s D. J. coby kupujícím v roce 2002 smlouvu o koupi
nemovitostí. D. J. byl posléze shledán vinným trestným činem zpronevěry, kterým
způsobil žalobkyni škodu ve výši 58.862.202,- Kč, přičemž vyšlo najevo, že část
finančních prostředků získaných trestnou činností použil k uhrazení kupní ceny
sjednané ve zmíněné kupní smlouvě se žalovanou. Z tohoto důvodu je daná kupní
smlouva absolutně neplatná a žalované vznikla povinnost vydat D. J. bezdůvodné
obohacení dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ve výši odpovídající částce, již
přijala jako kupní cenu. Na základě odsuzujícího trestního rozsudku, kterým
byla D. J. pravomocně uložena povinnost nahradit žalobkyni způsobenou škodu,
soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky D. J. vůči
žalované na vrácení zaplacené kupní ceny. Vzhledem k tomu, že žalovaná doposud
předmětnou částku nevrátila, soud žalobě, jíž se žalobkyně vydání této sumy
domáhala, vyhověl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 54 Co 141/2014-223, k
odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil
tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů (výrok II.). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu
obvodního, avšak k námitce žalované posoudil právo na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého plněním podle kupní smlouvy sjednané mezi žalovanou a D. J.
jako promlčené. Žalobkyni byly dle odvolacího soudu skutečnosti zakládající
bezdůvodné obohacení na straně žalované známy nejpozději ke dni 1. 11. 2007,
kdy nabyl právní moci rozsudek vydaný v trestním řízení s D. J., zatímco
nynější žaloba byla podána až v prosinci 2010, tedy po uplynutí dvouleté
subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. K samotnému
zaplacení kupní ceny došlo navíc již v roce 2002, proto ani objektivní tříletou
promlčecí dobu dle § 107 odst. 2 obč. zák. nelze pokládat za zachovanou.
Jelikož žalovaná řádně uplatnila námitku promlčení práva na vydání sporné
částky, nezbylo odvolacímu soudu než prvostupňové rozhodnutí změnit a žalobu
zamítnout.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s
tím, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného či procesního práva
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka napadené
rozhodnutí označuje za překvapivé a nepředvídatelné, neboť ji odvolací soud
neseznámil se svým právním názorem odlišným od názoru soudu prvního stupně,
čímž jí upřel možnost skutkově a právně argumentovat, a porušil tak její právo
na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
jak je vykládá judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu. Otázkou promlčení
žalovaného práva se soud prvního stupně nezabýval a nebyla ani předmětem
jednání před soudem odvolacím. Dovolatelce tedy vzniklo legitimní očekávání, že
v rozhodnutí o věci samé bude stejně jako v dosavadním řízení řešena především
otázka platnosti kupní smlouvy, poněvadž i po vznesení námitky promlčení
žalovanou se odvolací soud při jednání zabýval původem peněžních prostředků
zaplacených D. J. jako kupní cenu. Měl-li odvolací soud za to, že lze
předmětnou věc posoudit jinak než podle právního názoru účastníků, bylo
nezbytné, aby účastníky vyzval k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, a
pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se rovněž dopustil pochybení v tom, že
námitku promlčení vznesenou žalovanou v odvolacím řízení neposoudil jako
nepřípustnou novotu, ke které nebylo možné přihlížet. Dovolatelka proto
Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež upozornila na to, že dovolatelka napadá
procesní postup odvolacího soudu, nikoli právní posouzení věci. Odvolací soud
si přitom počínal způsobem zcela konformním s judikaturou Nejvyššího soudu, dle
níž lze námitku promlčení vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho
pravomocného skončení. Uplatnění námitky promlčení (jejíž samotnou důvodnost
dovolatelka nijak nezpochybnila) tedy nemůže být pokládáno za novotu a
odvolacímu soudu nelze vyčítat, pokud k ní přihlédl. Žalovaná proto navrhuje,
aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, eventuálně zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka ovšem žádnou otázku, jež by v souladu s citovaným ustanovením mohla
její dovolání učinit přípustným, neoznačila.
V první řadě je nutno vyzdvihnout, že podle konstantní judikatury dovolacího
soudu námitku promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení nelze považovat za
novou skutečnost ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř., neboť nemá charakter
skutkového tvrzení, nýbrž námitky s hmotněprávními důsledky. I k námitce
promlčení vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné
apelace je tudíž možné přihlédnout, pakliže závěr o promlčení práva vyplývá ze
skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně,
nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního
stupně (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2645/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1206/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo
2561/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo
1564/2014). Nebyla-li námitka promlčení uplatněná žalovanou v odvolacím řízení
spojena se žádnými novými skutkovými tvrzeními či důkazními návrhy a
postačovala-li skutková zjištění soudu prvního stupně i k posouzení promlčení
žalovaného práva, jak se v napadeném rozhodnutí výslovně uvádí, nespatřuje
Nejvyšší soud v zohlednění této námitky odvolacím soudem žádné pochybení.
Pokud dovolatelka akcentuje údajnou překvapivost rozsudku Městského soudu v
Praze, předestírá tím dovolacímu soudu především vadu řízení před soudem
odvolacím, neprovádí však náležité vymezení otázky aplikace procesního práva ve
smyslu § 237 o. s. ř., s ohledem na niž by podané dovolání mohlo být shledáno
přípustným (obdobně viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp.
zn. 22 Cdo 3130/2014). Zároveň je však nutné konstatovat, že argumentace
dovolatelky se ani v tomto aspektu věci nejeví přesvědčivou. Překvapivost
rozhodnutí odvolacího soudu, reprobovaná Ústavním a Nejvyšším soudem coby
nepřípustný zásah do procesních práv účastníků, nastává, nebylo-li možné
výsledný právní názor soudu se zřetelem k dosavadnímu průběhu řízení očekávat,
pročež byla účastníkům upřena příležitost vznášet skutkové a právní argumenty
vztahující se k otázkám, jež se posléze ukázaly být významnými (srov. mimo jiné
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 650/14, popřípadě
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4248/2013). Tak
tomu však v projednávané věci být nemohlo, jelikož žalovaná předmětné právo na
vydání bezdůvodného obohacení označila za promlčené nejprve ve svém písemném
vyjádření na č. l. 200-216 a posléze i při ústním jednání konaném před Městským
soudem v Praze dne 14. 5. 2014 (viz protokol na č. l. 219). Dovolatelce,
zastoupené advokátem, muselo být zřejmé, že odvolací soud bude nucen tuto
námitku při svém právním posouzení věci vzít v potaz a že se s hodnocením
žalovaného práva jako promlčeného může ztotožnit (k tomu srov. kupříkladu
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 3208/13), jen
stěží je proto udržitelné tvrzení, podle nějž mohla dovolatelka legitimně
očekávat, že se úvahy odvolacího soudu budou ubírat jiným směrem. Konečně je
nezbytné podotknout, že se dovolatelka ve svém dovolání omezila na polemiku s
procesním postupem odvolacího soudu, neformulovala však žádné argumenty, z
nichž by vyplývala nesprávnost samotného závěru o promlčení práva na vrácení
sporné částky, pročež dovolací soud tuto otázku nemohl podrobit svému přezkumu
(shodně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo
631/2004).
Lichou je i námitka, podle níž bylo na místě, aby odvolací soud žalobkyni
vyzval k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, měl-li za to, že věc bylo
možné po právní stránce posoudit jinak než podle jejího právního názoru.
Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. totiž neukládá soudu informovat účastníky o
každém zamýšleném jiném právním názoru, ale pouze o takovém, jenž doplnění
skutkových tvrzení a důkazních návrhů ze strany účastníků vyžaduje (srov.
kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3865/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1325/2011, obdobně viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013,
sp. zn. 26 Cdo 2908/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp.
zn. 29 Cdo 801/2013). V řešené věci však přijetí závěru o promlčení žalovaného
práva dodatečné požadavky na vylíčení relevantních skutkových okolností
účastníky ve výše nastíněném smyslu nevyvolalo, ostatně ani dovolatelka
nikterak nenaznačuje, jak by její skutková tvrzení měla být v důsledku dané
změny právního názoru doplněna, pročež nelze považovat za procesní pochybení,
jestliže odvolací soud v těchto souvislostech výzvu podle § 118a odst. 2 o. s.
ř. účastníkům neadresoval.
Jelikož na dovolání nebylo z výše uvedených důvodu možno pohlížet jako na
přípustné, přistoupil Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o.
s. ř. k jeho odmítnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7
bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby
(sepsání vyjádření k dovolání) 18.260,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 18.560,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu