26 Cdo 2908/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Jitky Dýškové
ve věci žalobců a/ L. K. a b/ Š. K., zastoupených JUDr. Petrem Malým, advokátem
se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Revoluční 1200/16, proti žalovaným 1/ V. S.
a 2/ M. V., zastoupeným JUDr. Zuzanou Nepovím Sedlákovou, advokátkou se sídlem
v Praze 1 – Novém Městě, Washingtonova 1622/9, o určení neplatnosti výpovědi z
nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 133/2010, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2012,
č. j. 51 Co 12/2012-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. července
2011, č. j. 41 C 133/2010-56, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď
žalovaných, učiněná dopisem ze dne 4. března 2010, z nájmu žalobců k „bytu o
velikosti 4+1 s příslušenstvím, o výměře 116,61 m2, v 5. nadzemním podlaží domu
v obci P., katastrální území V., zapsaného v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha, na listu
vlastnictví č. 2445, na adrese P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a
„předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
27. dubna 2012, č. j. 51 Co 12/2012-81, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před
soudy obou stupňů.
Po zopakování dokazování v odvolacím řízení přečtením některých listinných
důkazů zjistil odvolací soud mimo jiných i následující skutečnosti. Dopisem ze
dne 4. března 2010 vypověděli žalovaní (většinoví spoluvlastníci předmětného
domu) žalobci a/ nájem předmětného bytu, který užíval společně s žalobkyní b/
(se svou manželkou) na základě písemné dohody ze dne 20. října 1998 označené
jako „Nájemní smlouva“ (dále jen „Nájemní smlouva“, resp. „předmětná smlouva“),
uzavřené s tehdejšími spoluvlastníky předmětného domu na dobu neurčitou. V čl. 3 Nájemní smlouvy se její účastníci dohodli, že „prvních 30 let, tj. od 1. 10. 1998 do 30. 9. 2028 je nájem hrazen investičními náklady, které vynaložil
nájemce na vybudování bytu (rozšířením původního bytu o velikosti 1+1 s
příslušenstvím, o výměře 36,9 m2, II. kategorie, v 5. nadzemním podlaží domu,
na předmětný byt /o velikosti 4+1 s příslušenstvím/)“ a že „výše nájemného po
uplynutí 30 let, tj. od 1. 10. 2028 bude stanovena v souladu s platnými
právními předpisy nebo zvyklostmi“. Spoluvlastník předmětného domu s podílem o
velikosti jedné ideální třetiny Ing. K. P. byl dohodou tehdejších
spoluvlastníků ze dne 23. května 1996 (dále jen „Dohoda spoluvlastníků“)
pověřen správou předmětného domu, v jejímž rámci byl povinen mimo jiné „vybírat
včas řádně nájemné a důsledně a plně respektovat uzavřené nájemní smlouvy,
zejména upravit nájemné dle příslušných právních předpisů“. Ing. P. pak dne 20. října 1998 (tj. v den uzavření Nájemní smlouvy) vyhotovil a podepsal evidenční
list nájemného a cen služeb (dále jen „Evidenční list“), znějící na jméno a byt
žalobce a/ (který ho rovněž podepsal), v němž bylo uvedeno, že od 20. října
1998 činí maximální měsíční nájemné 6.930,- Kč a je zaplaceno investičními
náklady ve výši 2.494.886,- Kč do 30. září 2028. Na tomto skutkovém základě
odvolací soud především dovodil, že v případě předmětné smlouvy jde o smlouvu o
nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném ke dni jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“). Poté – s odkazem
na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 19. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo
2041/2003, uveřejněný pod R 69/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
z 24. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 1019/2007, a ze 7. prosince 2011, sp. zn. 26
Cdo 124/2010 – rovněž dovodil, že ve smyslu ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák. bylo podstatnou náležitostí smlouvy o nájmu bytu – mimo jiné – též ujednání o
způsobu výpočtu nájemného nebo o jeho výši, které muselo být písemně vyjádřeno
v nájemní smlouvě tak, aby z něj byla zjistitelná dohodnutá výše nájemného, tj. muselo obsahovat přinejmenším údaje, na jejichž základě bylo možné pomocí
objektivně určitelných hledisek vypočítat výši nájemného a tedy dospět ke
konkrétní peněžité částce.
V návaznosti na to zdůraznil, že není-li v Nájemní
smlouvě uvedena výše investičních nákladů vynaložených žalobcem a/ na
vybudování předmětného bytu, nelze bez tohoto údaje spolehlivě stanovit
konkrétní výši měsíčního nájemného; údaje uvedené v tomto ohledu v Evidenčním
listu jsou nepoužitelné jednoduše proto, že Evidenční list nebyl součástí
smluvních ujednání, neboť Nájemní smlouva na něj neodkazovala. Konstatoval, že
je-li pro smlouvu o nájmu bytu stanovena pod sankcí absolutní neplatnosti
písemná forma, musí určitost projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je
zaznamenána a nestačí, že smluvním stranám je jasné, co je předmětem smlouvy. V
této souvislosti dodal, že požadavku určitosti písemného právního úkonu sice
vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět smlouvy objektivně
poznatelný (zde odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, roč. 1998, č. 7, a z
31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3846/2009), avšak Nájemní smlouva (jak je
uvedeno výše) žádný takový odkaz na jinou listinu neobsahovala; nadto z údajů
uvedených v Evidenčním listu nelze podle jeho názoru vycházet také proto, že
„Ing. K. P. … nebyl oprávněn sjednat výši nájemného jako součást Nájemní
smlouvy a takovou smlouvu samostatně podepsat“. Za této situace – na rozdíl od
soudu prvního stupně – dovodil, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro
neurčitost a pro rozpor se zákonem (§ 37 odst. 1 a § 39 obč. zák.), neboť v ní
schází „určité ujednání o výši nájemného či způsobu jeho výpočtu“. Uzavřel, že
nejsou-li žalobci – následkem absolutní neplatnosti Nájemní smlouvy – nájemci
předmětného bytu, postrádají aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na
určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Proto vyhovující rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítli, že
napadené rozhodnutí bylo pro ně překvapivé a nepředvídatelné, neboť odvolací
soud jim neposkytl řádné poučení podle § 118a o.s.ř. V tomto směru mu – s
poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 287/05 – vytkli, že jim měl
sdělit svůj jiný právní názor na zjištěný skutkový stav a měl jim poskytnout
rovněž možnost se k němu vyjádřit a případně i navrhnout důkazy; jestliže tak
neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dále namítli, že nerespektoval ani povinnost zajištění
rovnocenného podkladu pro odlišné hodnocení důkazů (zdůrazněnou Nejvyšším
soudem např. v jeho rozhodnutí pod sp. zn. 33 Cdo 3164/2009), jelikož se
odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám
provedl. Současně vyjádřili přesvědčení, že „v rozporu se zásadami dokazování“
nijak neodůvodnil svůj závěr, že Ing. K. P. nebyl oprávněn sjednat výši
nájemného jako součást Nájemní smlouvy a takovou smlouvu samostatně podepsat;
podle jejich mínění z Dohody spoluvlastníků vyplývá pravý opak, neboť správce
byl oprávněn nejen upravit nájemné podle příslušných právních předpisů (bod 3. písm. a/ Dohody spoluvlastníků), nýbrž také – za podmínky předchozího písemného
souhlasu spoluvlastníků – uzavírat smlouvy o pronájmu bytů (bod 15. Dohody
spoluvlastníků). Navíc ačkoli odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku
Dohodu spoluvlastníků „konstatuje“, sám ji k důkazu neprovedl. Z toho
dovozovali, že svým postupem zatížil řízení další podstatnou vadou, neboť
„nedostatečně odůvodnil své závěry a opřel své rozhodnutí o zjištění, která z
provedených důkazů nevyplynula“. Měli rovněž za to, že při zjišťování obsahu
předmětné smlouvy se nedostatečně zabýval otázkou vůle jednajících osob při
uzavírání smluvního vztahu a k čemu měla tato vůle směřovat. V této souvislosti
zdůraznili, že z provedených listinných důkazů je zřejmý úmysl smluvních stran
spočívající v tom, že oni samotní „před uzavřením smlouvy zajistili
prostřednictvím finanční investice přestavbu bytové jednotky, aby poté na
základě smlouvy byli oprávněni, po časově omezenou dobu 30 let, bezplatně
jednotku užívat, a teprve po uplynutí této doby měli začít platit příslušné
nájemné“. Dodali, že mezi účastníky řízení nebylo ostatně sporu o tom, že nikdy
žádné nájemné nehradili a byt využívali na základě předmětné smlouvy zcela
bezplatně. Konečně odvolacímu soudu vytkli, že věc nesprávně právně posoudil. Dospěl-li totiž k závěru, že „mezi stranami nebyl ve smlouvě sjednán nájem a
dovolatelé měli právo … vymezené prostory po časově omezenou dobu bezplatně
užívat“, měl se – jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
26
Cdo 2715/2010 – zabývat i tím, zda „posuzovaná smlouva není i přes svůj název
co do svého obsahu smlouvou o výpůjčce“. Podle jejich názoru měl tedy odvolací
soud hodnotit předmětnou smlouvu nikoliv podle jejího označení, nýbrž podle
obsahu a toho, jaká práva a povinnosti z ní smluvním stranám skutečně plynula,
přičemž konkrétně měl zohlednit především jejich „právo … bezplatně užívat po
stanovenou dobu bytovou jednotku“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené
rozhodnutí vydáno dne 27. dubna 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud
dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
(dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly
ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené
vady dovolatelé v dovolání uplatnili. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí
přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení (jiné vady řízení
podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyly z
obsahu spisu zjištěny).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky je soudní rozhodnutí
překvapivé tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je
tomu i v případě, kdy se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů soudem
prvního stupně a tyto důkazy hodnotil jinak, aniž je sám opakoval nebo doplnil.
Jinými slovy řečeno, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění,
jaká učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených
důkazů, ale také od právních závěrů vycházejících z těchto skutkových zjištění,
a rozhodl sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil
účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. nálezy a
usnesení Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. IV. ÚS 544/98, III.
ÚS 93/99, a I. ÚS 113/02, uveřejněné ve sv. 15 na straně 75, ve sv. 14 na
straně 161 a ve sv. 27 na straně 213 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
České republiky).
O takovou situaci však v projednávané věci nešlo. Z obsahu spisu vyplývá, že
odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního
stupně, avšak přijal – na tomtéž skutkovém základě – odlišné právní závěry při
posouzení otázky platnosti Nájemní smlouvy. Na rozdíl od soudu prvního stupně
totiž dovodil, že Nájemní smlouva je neplatná, neboť při úvaze o tom, zda
obsahuje náležité ujednání o výši nájemného či způsobu jeho výpočtu, nelze –
vzhledem k zákonnému požadavku na písemnou formu smlouvy o nájmu bytu –
vycházet bez výslovného odkazu v této smlouvě z jiné listiny, než na které byla
zaznamenána, a že údaje obsažené v samotné Nájemní smlouvě neumožňují konkrétní
výši měsíčního nájemného spolehlivě stanovit. Jestliže se oba soudy – na
stejném skutkovém základě – zabývaly posouzením otázky platnosti Nájemní
smlouvy, nelze na překvapivost napadeného rozhodnutí usuzovat pouze z toho, že
odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že Nájemní smlouva
je absolutně neplatná, neboť postrádá jednu z podstatných náležitostí smlouvy o
nájmu bytu. Napadené rozhodnutí nelze tedy považovat za překvapivé a vykazující
znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004,
uveřejněného pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek /citované rozhodnutí bylo uveřejněno rovněž pod č. 14 v sešitě č. 2
z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/).
V uvedených souvislostech nelze ani opomenout, že postup podle § 118a o.s.ř.
přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené
(případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl
objasněn skutkový stav věci; postačují-li dosavadní tvrzení a navržené (či
nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i pro
případný jiný právní názor soudu (jak tomu bylo v projednávaném případě), není
třeba účastníky poučovat podle § 118a odst. 2 o.s.ř. (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo
2335/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06).
Zbývá dodat, že z uvedeného současně bez dalšího vyplývá, že je zjevně
bezdůvodná dovolací námitka, že odvolací soud nerespektoval povinnost zajištění
rovnocenného podkladu pro odlišné hodnocení důkazů. Je tomu tak už proto, že
při právním posouzení věci vycházel z týchž rozhodných skutečností jako soud
prvního stupně; důkazy týkající se těchto skutečností tudíž oba soudy hodnotily
stejně.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že z hlediska ustanovení § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen
takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O
takové vady se však nemůže jednat v případě dovolacích výtek vztahujících se ke
skutkovému závěru, že Ing. K. P. nebyl oprávněn sjednat výši nájemného jako
součást Nájemní smlouvy a takovou smlouvu samostatně podepsat. V této
souvislosti totiž nelze přehlédnout, že uvedený závěr nebyl pro posouzení
platnosti Nájemní smlouvy určující. Byť se tedy odvolací soud v odůvodnění
napadeného rozhodnutí mimo jiné zmínil o tom, že při posouzení, zda Nájemní
smlouva obsahovala náležitou specifikaci výše nájemného nebo způsobu jeho
výpočtu, nelze přihlížet k údajům uvedeným v Evidenčním listu také proto, že
Ing. K. P. nebyl oprávněn sjednat výši nájemného jako součást Nájemní smlouvy a
takovou smlouvu samostatně podepsat, lze tento skutkový závěr chápat pouze jako
argument podpůrný (argument „navíc“). Jelikož na zmíněném skutkovém závěru
napadené rozhodnutí ve skutečnosti ani nespočívá, pak případné vady v procesním
postupu odvolacího soudu, jež mohly mít vliv na jeho správnost, nemohly –
logicky vzato – mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit
opodstatněně.
Je-li – jako v daném případě – dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř., lze v něm použít rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
(který dovolatelé rovněž uplatnili), jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za takové
skutkové zjištění je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání
2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že ve vztahu ke
skutkovým zjištěním významným pro posouzení předmětné smlouvy jako (úplatné)
smlouvy o nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák., vzal odvolací soud v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a neopomenul žádné
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo v řízení
vyšly najevo. Zde nelze přehlédnout, že především z čl. 3 Nájemní smlouvy
jednoznačně vyplývá vůle jejích subjektů sjednat k předmětnému bytu úplatný
právní vztah a je nerozhodné, že protiplnění (nájemné) za prvních třicet let
užívání bytu bylo sjednáno formou investičních nákladů vynaložených žalobci
(předem) na vybudování bytu. V této souvislosti nelze rovněž opomenout, že
Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou (a nikoliv na časově omezené
období třiceti let, jak se snad mylně dovolatelé domnívají) a že pro dobu po
„odbydlení“ investičních nákladů mělo být za užívání bytu placeno „nájemné“ ve
výši, která „bude stanovena v souladu s platnými právními předpisy nebo
zvyklostmi“. Na tomto jasném vyjádření úplatnosti předmětné smlouvy pak nic
nemění ani okolnost, že v jiné její části (konkrétně v jejím čl. 5), popř. v
jiných smlouvách se o daném právním vztahu nepřesně hovoří jako o „bezplatném
nájmu“. Z obsahu Nájemní smlouvy (a dalších listinných důkazů) je totiž patrné,
že její smluvní strany takovou formulaci zvolily zjevně pod vlivem sjednaného
„nájemného“ po dobu prvních třiceti let a že se jí (byť poněkud neobratně)
pokoušely postihnout situaci, kdy za uvedené období bylo protiplnění za užívání
bytu (nájemné) uhrazeno předem formou investic do vybudování bytu (a tedy
nemělo být hrazeno – jak je jinak obvyklé – např. v pravidelných měsíčních
platbách). V naznačených souvislostech se tedy odvolací soud nedopustil ani
logického pochybení v hodnocení důkazů. Z toho vyplývá, že ani dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Citovaný dovolací důvod uplatnili dovolatelé námitkou, že
dospěl-li odvolací soud při rozhodování věci k závěru, že „mezi stranami nebyl
ve smlouvě sjednán nájem a dovolatelé měli právo … vymezené prostory po časově
omezenou dobu bezplatně užívat“, měl se zabývat i tím, zda „posuzovaná smlouva
není i přes svůj název co do svého obsahu smlouvou o výpůjčce“. Uvedená
dovolací námitka však nemůže být opodstatněná již proto, že „závěr“, z něhož
vychází, odvolací soud neučinil. Naopak vycházel ze správného názoru, že
předmětná smlouva je z hlediska jejího obsahu smlouvou o nájmu bytu ve smyslu §
685 a násl. obč. zák.; už z tohoto důvodu bylo vyloučeno, aby ji posuzoval
(současně) jako smlouvu jiného smluvního typu (smlouvu o výpůjčce). Ostatně
takový právní názor by v uvedeném řízení (v řízení o určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu) byl pro dovolatele bez právního významu. Nad rámec
řečeného dovolací soud pro úplnost dodává, že podle ustálené soudní praxe musí
písemná smlouva o nájmu bytu obsahovat ve smyslu § 686 odst. 1 obč. zák. vedle
jiných náležitostí rovněž výši nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním
bytu nebo způsob jejich výpočtu, což je takové určení, které obsahuje údaje, na
jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést výpočet
nájemného a úhrady za služby, tj. dospět ke konkrétním peněžitým částkám (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, na
nějž již správně odkázal odvolací soud).
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové
konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu