K důvodům kasačního rozhodnutí ve správním soudnictví
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl po ústním jednání dne 27. května 1999
v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing. H. B. za účasti
vedlejšího účastníka Katastrálního úřadu v J., proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 33 Ca
63/98-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v J.
ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, o zamítnutí návrhu na
vklad vlastnických práv, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998,
č. j. 33 Ca 63/98-23, se zrušuje.
Odůvodnění
1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 33 Ca 63/98-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu
v J. ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, o zamítnutí návrhu
na vklad vlastnických práv. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí být
dotčena v základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 33 Ca 63/98,
jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Katastrální úřad v J. rozhodnutím ze dne 17. února 1998,
č. j. V 7/593/98, zamítl návrh stěžovatelky na vklad vlastnického
práva s odůvodněním, dle něhož předmět převodu v listinách, které
jsou podkladem pro zápis v katastru (jimiž byly dohoda
o vypořádání majetku z bezpodílového spoluvlastnictví manželů po
jeho zániku ze dne 24. července 1996 a výpis z této dohody ze dne
9. února 1998), je neurčitý (ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) zákona
č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve spojení
s ustanovením § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., ve
znění pozdějších předpisů). V opravném prostředku, směřujícím proti rozhodnutí správního
orgánu, stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že označení předmětu
smlouvy je dostatečně určité, když obsahuje č. p. budovy
i pozemek, na kterém tato stojí. Poukázala přitom jednak na běžnou
praxi ostatních katastrálních úřadů a jednak na odbornou
literaturu. Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku
rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil, a to ze zcela jiných
příčin, než jsou uvedeny v zamítavém rozhodnutí katastrálního
úřadu, a než těch, na které se opravný prostředek odvolává. Soud
vyšel ze zjištění, dle něhož bezpodílové spoluvlastnictví manželů
zaniklo na základě soudního rozhodnutí, které nabylo právní moci
dne 9. srpna 1993, přičemž návrh na vklad vlastnických práv podle
dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
uzavřené dne 24. července 1996, resp. podle výpisu z této dohody
ze dne 9. února 1998, byl podán až dne 16. února 1998. tj. v době, kdy již uplynula lhůta uvedená v dříve platném ustanovení
§ 149 odst. 4 občanského zákoníku. Za těchto okolností dospěl soud
k právnímu závěru, dle něhož se v předmětné věci uplatní zákonná
domněnka, že nemovité věci náležející do zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví manželů jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví,
a že jejich podíly jsou stejné, když ve lhůtě tří let od zániku
bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebyl podán návrh na vklad
vlastnických práv k nemovitostem podle dohody o jeho vypořádání do
katastru. Pouze jako obiter dictum soud uvedl, že sdílí námitky
stěžovatelky ohledně určitosti vymezení předmětu převodu, avšak že
tuto úvahu považuje již za bezpředmětnou, když návrhu na vklad
nelze vyhovět z jiných důvodů.
V ústavní stížnosti se zejména poukazuje na tu skutečnost, že
Městský soud v Praze potvrdil opravným prostředkem napadené
rozhodnutí katastrálního úřadu ze zcela jiného důvodu, než shledal
správní orgán, a to poté, kdy konstatoval, že důvody jeho
zamítavého rozhodnutí neobstojí. Dle přesvědčení stěžovatelky soud
tak zaměnil svoji přezkumnou funkci, kterou vykonává podle § 244
a následujících o. s. ř., pokud jde o zákonnost rozhodnutí orgánů
veřejné (státní) správy, za funkci orgánu nalézajícího,
v důsledku čehož rozhodl v podstatě prvoinstančně, a tím
protiprávně odňal právo opravného prostředku. Kromě toho ústavní
stížnost obsahuje i námitky, týkající se právních závěrů Městského
soudu v Praze. Je v ní vyjádřen názor, dle něhož ze žádného
ustanovení obecně závazných právních předpisů nelze dovodit, že by
dohoda o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví
manželů musela být v tříleté lhůtě dle § 149 odst. 4 občanského
zákoníku předložena katastrálnímu úřadu s návrhem na vklad do
katastru nemovitostí. Z ustanovení § 47 odst. 3 občanského
zákoníku se pak dovozuje závěr, dle něhož návrh na vklad práva
vlastnického postačí podat do tří let od uzavření takové dohody,
přičemž pouze nedodržení této lhůty by mělo za následek zánik
dohody ze zákona použitím fikce odstoupení. Ze všech uvedených
důvodů se stěžovatelka napadeným rozhodnutím Městského soudu
v Praze cítí být dotčena v základních právech a svobodách,
plynoucích z čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 11. března 1999 Městský soud v Praze k předmětné ústavní
stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 33 Ca považuje
stížností napadené rozhodnutí za správné, přičemž v základních
bodech odkazuje na jeho odůvodnění. K výhradám navrhovatelky,
obsaženým v ústavní stížnosti, pak dále uvádí, že v tomto případě
jde o přezkum rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy
třetí občanského soudního řádu a nikoli o řízení podle hlavy
druhé. V řízení podle § 250l o. s. ř. jsou podle názoru senátu
Městského soudu v Praze, který o věci rozhodoval, dány meze
přezkumné činnosti soudu výrokem správního orgánu, který je
napaden opravným prostředkem, a nikoli důvody, které uvádí
navrhovatel ve svém opravném prostředku, jak je tomu v řízení
podle § 247 a následujících o. s. ř. Jelikož soud, přezkoumávající
rozhodnutí správního orgánu podle ustanovení § 250l
a následujících o. s. ř., může ve svém rozhodnutí zaujmout jiný
právní názor nežli zaujal správní orgán, jehož rozhodnutí
přezkoumává, nelze dle přesvědčení městského soudu poukazovat na
to, že soud rozhodoval prvoinstančně a že účastníkům odňal právo
podat opravný prostředek. Ve vyjádření se konečně upozorňuje na
skutečnost, že podle zákona č.
265/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, není rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu
vlastnického práva předpokladem účinnosti smlouvy, a proto nemá
pro smlouvy týkající se věcných práv k nemovitostem ustanovení §
47 odst. 2 občanského zákoníku žádný praktický význam a tyto
případy pod režim tohoto zákonného ustanovení nespadají. S ohledem na všechny uvedené důvody městský soud ve svém vyjádření
navrhuje, aby ústavní stížnosti navrhovatelky nebylo vyhověno.
práv a svobod se skládá z několika komponentů (
,
III. ÚS 114/94,
III. ÚS 84/94
,
III. ÚS 142/98
, a další). Prvním je
posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu
(což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení
ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní
interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Základní námitkou obsaženou v ústavní stížnosti je nemožnost
účastníka řízení vyjádřit se k právnímu názoru soudu, jenž
potvrdil v řízení o opravném prostředku rozhodnutí správního
orgánu, avšak z důvodů jiných, než byly důvody přezkoumávaného
rozhodnutí.
K otázce uplatnění základního práva na reálnou a efektivní
možnost účastníků řízení jednat před soudem, spočívající
v oprávnění právně i skutkově argumentovat, plynoucího z čl. 36
odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se
Ústavní soud vyjádřil již v řadě svých nálezů:
Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn.
odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva
v občanském zákoníku, aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí
předcházejícím dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení
vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava
připouští, tím v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení
a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva
stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Shodné stanovisko zaujal i ve věci
sp. zn. III. ÚS 139/98
,
a to v souvislosti s ústavně konformní interpretací ustanovení §
237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ze strany Nejvyššího soudu, když
tento v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli
účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat
před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. Rovněž i ve věci vedené pod
sp. zn. III. ÚS 257/98
, ve které
krajský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli je
nepovažoval za věcně správné, konstatoval Ústavní soud nejen
porušení ustanovení § 219 o. s. ř., nýbrž také v odnětí reálné
a efektivní možnosti účastníku řízení jednat před soudem,
spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat,
v důsledku čehož došlo k porušení základního práva plynoucího
z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Vycházeje ze své dosavadní judikatury, Ústavní soud
v souvislosti s posuzovanou věcí považuje za potřebné zdůraznit
následující:
Dle ustanovení § 250q odst. 2 o. s. ř. o opravném prostředku
proti rozhodnutí správního orgánu rozhodne soud rozsudkem, kterým
přezkoumané rozhodnutí buď potvrdí nebo je zruší a vrátí věc
k dalšímu řízení. Pojem potvrzení rozhodnutí v obecném smyslu
znamená takové rozhodnutí státního orgánu vyšší instance, jímž je
potvrzeno opravným prostředkem napadené rozhodnutí orgánu instance
nižší jako věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových
zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,
M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář.2. vydání, Praha 1996,
s. 583). Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních
práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl
Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož
i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních
rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé
závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene
práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné
moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních
práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů
interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě
z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních
práv a svobod. Z ustanovení čl. 36 odst. 1 čl. 38 odst.
2 Listiny základních
práv a svobod plyne i základní právo na reálnou a efektivní
možnost účastníků řízení jednat před soudem, spočívající
v oprávnění právně i skutkově argumentovat. Změna právního názoru soudu v řízení o opravných prostředcích
proti rozhodnutím správních orgánů je tudíž důvodem kasace,
přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá
možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit
nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Pakliže se ve vyjádření účastníka řízení poukazuje na
skutečnost, že v řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím
správních orgánů se neuplatňuje dispoziční zásada, pročež je soud
oprávněn potvrdit správní rozhodnutí i z důvodů odlišných, než
jsou důvody obsažené v přezkoumávaném rozhodnutí, Ústavní soud
pouze konstatuje, že i akceptace tohoto stanoviska (uvědomuje si
jeho spornost - viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský
soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 779) nemění nic
na povinnosti soudu interpretovat ustanovení § 250q odst. 2 o. s. ř. pohledem zachování základních práv a svobod, vyplývajících
z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížností napadený
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1998, č. j. 33 Ca 63/98-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu
v J. ze dne 17. února 1998, č. j. V 7/593/98, o zamítnutí návrhu
na vklad vlastnických práv, zrušil [§ 82 odst. 1 odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. května 1999