29 Cdo 2561/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně KREDIT DĚČÍN, a. s., se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 3/3, PSČ 405
02, identifikační číslo osoby 25014838, zastoupené Mgr. Ladislavem Kočkou,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, PSČ 110 00, proti žalovaným
1/ JUDr. Michalu Vejlupkovi, advokátovi, se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská
1424/6, PSČ 400 01, jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. V.,
zastoupenému JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská
1716/54, PSČ 120 00, a 2/ JUDr. J. R., o určení pravosti pohledávky, vedené u
Krajské soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 25 Cm 6/2008, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2012, č. j. 15 Cmo
191/2009-247, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2012, č. j. 15 Cmo
191/2009-247, se v druhém a třetím výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 25 Cm
6/2008-118, zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby co do částky 30.687,- Kč
(výrok I.), určil pravost pohledávky žalobkyně za úpadkyní J. V. ve výši
359.585,50 Kč jakožto pohledávky II. třídy bez práva na oddělené uspokojení
(výrok II.), zamítl žalobu o určení pravosti pohledávek ve výši 6.636,- Kč z
titulu zaplacených soudních poplatků a ve výši 275.000,- Kč z titulu náhrady
škody (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně
(výrok IV.). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení ve vztahu k
druhému žalovanému (výrok první), změnil výrok II. rozsudku soudu prvního
stupně tak, že zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 350.000,- Kč
z titulu bezdůvodného obohacení (výrok druhý), a rozhodl o nákladech řízení
před soudy všech stupňů (výrok třetí). Jde přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, neboť rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 15 Cmo 191/2009-184,
jímž byl mimo jiné změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla
žaloba na určení pravosti pohledávky ve výši 350.000,- Kč zamítnuta, byl v
tomto rozsahu a v závislém výroku o nákladech řízení zrušen rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 29 Cdo 2517/2010-231, a věc
byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Soudy vyšly z toho, že:
1/ Dne 23. prosince 2005 uzavřela žalobkyně s pozdější úpadkyní dohodu o vzdání
se práva užívat byt (dále jen „dohoda“), v níž se pozdější úpadkyně vzdala
svého práva užívat byt č. 03 ve vlastnictví žalobkyně, nacházející se ve třetím
nadzemním podlaží, na adrese M., D. (dále jen „byt“). 2/ Podle článku III. dohody „zaniká J. V. právo nájmu bytu popsaného v odstavci
prvním této smlouvy, a to ve lhůtě dvou měsíců od okamžiku převzetí odstupného,
jehož výši účastníci dohodli částkou 350 000 Kč.“
3/ Odstupné bylo pozdější úpadkyni vyplaceno v plné výši při podpisu dohody,
avšak úpadkyně byt ve sjednané lhůtě nevyklidila. 4/ Rozsudkem ze dne 27. února 2007, č. j. 13 C 173/2006-20, uložil Okresní soud
v Děčíně pozdější úpadkyni vyklidit byt ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí a zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 6.636,- Kč. Toto rozhodnutí do prohlášení konkursu na majetek úpadkyně nenabylo právní moci. 5/ Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. března 2007, č. j. 69 K
1010/2006-361, byl na majetek úpadkyně prohlášen konkurs. 6/ Žalobkyně přihlásila dne 2. dubna 2007 do konkursního řízení vedeného na
majetek úpadkyně pohledávky v celkové výši 662.323,- Kč, mimo jiné i pohledávku
ve výši
350.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení za vyplacené odstupné. 7/ Předchozí správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. Ondřej Komeda na
přezkumném jednání konaném dne 16. listopadu 2007 „plně“ popřel (bez uvedení
důvodu) pohledávku žalobkyně. 8/ Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 3. listopadu 2008, č. j. 6 T
166/2007-155, uznal úpadkyni vinnou (mimo jiné) spácháním trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 zákona č.
140/1961 Sb., trestního zákona,
kterého se dopustila tím, že v den podpisu dohody převzala od žalobkyně
odstupné ve výši 350.000,- Kč za to, že se vzdala práva nájmu k bytu, ačkoliv
si byla vědoma toho, že k bytu má v té době užívací právo i její bývalý manžel
E. V., a žalobkyni tuto skutečnost nesdělila, přičemž žalobkyně by při znalosti
této skutečnosti úpadkyni odstupné nepředala. Soud prvního stupně uzavřel, že úpadkyně nesplnila povinnost vyplývající z
dohody (vyklidit byt ve sjednané lhůtě), když o její povinnosti vyklidit byt
rozhodoval Okresní soud v Děčíně ještě výše uvedeným rozsudkem ze dne 27. února
2007, pročež je povinna odstupné vrátit. Odvolací soud oproti tomu v prvním rozhodnutí ve věci samé uvedl, že vyplacení
odstupného bylo vázáno na zánik práva nájmu bytu, nikoliv na jeho vyklizení,
přičemž žalobkyně neprokázala právní důvod tvrzeného bezdůvodného obohacení,
které měla úpadkyně získat tím, že byt po skončení nájmu dobrovolně nevyklidila. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku uzavřel, že je nutné zabývat se
námitkou (relativní) neplatnosti dohody uplatněnou žalobkyní, která na jednání
před soudem prvního stupně konaném dne 5. února 2009 navrhla, aby bylo řízení
přerušeno do pravomocného rozhodnutí v trestním řízení vedeném proti úpadkyni,
poukazujíc přitom na judikaturu, podle níž je právní úkon neplatný, je-li
rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, která jej učinila, uznána v
trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu. K tomu odvolací soud pak v rozsudku označeném v záhlaví uvedl, že první
žalovaný podáním ze dne 7. března 2012 vznesl námitku promlčení práva žalobkyně
dovolat se relativní neplatnosti dohody. Jelikož dohoda byla uzavřena 23. prosince 2005 a výhradu neplatnosti uplatnila žalobkyně na jednání konaném dne
5. února 2009, tedy po uplynutí více než tří let ode dne, kdy mohla být
neplatnost namítána poprvé, účinky námitky neplatnosti nenastaly a na dohodu je
třeba nahlížet jako na platný právní úkon. Žalobkyně napadla měnící druhý výrok a závislý třetí výrok rozsudku odvolacího
soudu dovoláním, odkazujíc co do přípustnosti na § 237 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012
(dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/ a
b/ a odst. 3 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v
napadeném rozsahu zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka jednak namítá vadu řízení, jež podle jejího názoru spočívá v tom,
že soudy neměly v incidenčním sporu vůbec rozhodovat pro absenci procesních
náležitostí popěrného úkonu (v tom směru odkazuje na vymezení náležitostí
popěrného úkonu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32
Cdo 1726/98; jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 76/2002 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 76/2002“), neboť předchozí správce
konkursní podstaty Ing. Komeda pohledávku dovolatelky „plně popřel“ bez uvedení
důvodů popření a bez jakékoliv další specifikace.
Odvolací soud též podle dovolatelky neměl přihlédnout k námitce promlčení,
jelikož tato byla vznesena poprvé až v průběhu opakovaného odvolacího řízení a
závěr o promlčení práva nevyplývá ze skutečností, které by vyšly najevo nebo by
byly zjištěny před soudem prvního stupně, anebo ze zjištění učiněného na
základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Konečně pak dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování běhu
promlčecí lhůty zcela opomenul, že svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení
a námitku neplatnosti dohody uplatnila u soudu již před prohlášením konkursu na
majetek úpadkyně, a to v rámci trestního řízení vedeného proti úpadkyni u
Okresního soudu v Děčíně (dne 14. února 2007), když se s nárokem na bezdůvodné
obohacení připojila k adheznímu řízení o náhradu škody. Dovolání proti měnícímu druhému výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Namítá-li dovolatelka, že neplatnost dohody uplatnila již dne 14. února 2007 v
trestním řízení vedeném Okresním soudem v Děčíně, nelze přehlédnout, že tuto
výhradu poprvé uplatňuje až v dovolacím řízení. V dovolání však nelze uplatnit
nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.); uvedené
tvrzení je tudíž nepřípustnou novotou a dovolací soud se jím nemohl zabývat. Ani námitka absence podstatných náležitostí popěrného úkonu není důvodná;
pohledávka dovolatelky byla u přezkumného jednání tehdejším správcem konkursní
podstaty úpadkyně popřena dostatečně určitě. Z formulace „plně popřel“ zjevně
vyplývá, že správce konkursní podstaty popřel pohledávku co do pravosti, nikoli
co do výše či pořadí. Odkaz na R 76/2002 (veřejnosti dostupné, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001, i na webových
stránkách Nejvyššího soudu) tudíž není přiléhavý, neboť náležitosti popěrného
úkonu vymezené v citovaných pasážích uvedeného rozhodnutí se týkají popření
pohledávky co do její výše či pořadí. Ke slovnímu spojení „popírá zcela; popírá
nárok“, srov. ostatně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května
2011, sp. zn. 29 Cdo 4704/2010, uveřejněného pod číslem 81/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Dovolání je přesto důvodné. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že námitku promlčení práva
lze vznést kdykoli, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu. Samotná
otázka promlčení nemá charakter skutkového tvrzení, a nejde tak o novou
skutečnost ve smyslu § 205a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný pod číslem 13/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004). K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení
podléhajícího režimu neúplné apelace lze však přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li
závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny
před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů
navržených před soudem prvního stupně.
Soud nemůže k námitce vznesené v
odvolacím řízení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů
posoudit její důvodnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května
2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 101/2008“). V R 101/2008 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že námitka promlčení je bezdůvodná,
jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez
dalších okolností a důkazů posoudit promlčení práva, tj. že marně uplynula
promlčecí doba. V usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2012, pod číslem 32, k tomu Nejvyšší
soud dále doplnil, že nevylučuje-li skutkový stav zjištěný v řízení před
vznesením námitky promlčení možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala
některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, např. že
došlo k uznání závazku, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy
již takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné
koncentraci řízení (§ 118b o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009) nebo k
principům neúplné apelace (§ 205a, § 211a o. s. ř.). K tomuto závěru se
Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo
141/2010. Taková situace nastala právě v projednávané věci. Skutkový stav zjištěný v projednávané věci v řízení před vznesením námitky
promlčení neumožňoval odvolacímu soudu spolehlivě uzavřít, že zde není možnost,
že by ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež by bránila
jeho promlčení (např. dřívější uplatnění nároku na vydání bezdůvodného
obohacení z neplatné dohody v trestním řízení vedeném proti úpadkyni). Zároveň
se žalobkyně s ohledem na zákonnou koncentraci řízení a principy neúplné
apelace ovládající řízení o určení pravosti pohledávky nemohla proti námitce
promlčení bránit dodatečným vylíčením rozhodujících skutečností. Považoval-li za této situace odvolací soud námitku promlčení za důvodnou,
nesprávně věc posoudil po právní stránce. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu (včetně
závislého výroku o nákladech řízení) podle § 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc (v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). V další fázi řízení odvolací soud ve výroku svého nového rozhodnutí zohlední i
fakt, že řízení bylo ve vztahu k druhému žalovanému pravomocně zastaveno (aniž
se to ovšem - co do osoby druhého žalovaného - promítlo ve změně odvoláním
napadeného výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
Srov. k tomu též důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010,
uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.