28 Cdo 4248/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobkyně Diners Club CS, s. r. o., organizační složky, IČ 24768669, se sídlem
v Praze 1, Široká 36/5, zahraniční osoby Diners Club CS, s.r.o., IČ 35757086,
se sídlem ve Slovenské republice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Bursíkem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 196/38, proti žalovanému spolku Prague
Art Future, IČ 26993091, se sídlem v Praze 7, Janovského 439/23, zastoupenému
Mgr. Danielem Hájkem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 890/7, o
zaplacení částky 532.364,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 31 C 400/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 27. března 2013, č. j. 69 Co 75/2013-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně (respektive její právní
předchůdce) svůj nárok dovozovala ze skutečnosti, že žalovanému vydala na jeho
žádost deponovanou kartu Diners Club za současného sepsání smlouvy o vydání
této karty, jíž se žalovaný zavázal hradit platby prováděné prostřednictvím
uvedené karty, avšak žalovaný tomuto závazku posléze nedostál. Soud se s
ohledem na námitky žalovaného zabýval nejprve platností předmětné smlouvy a na
základě provedeného dokazování dovodil, že smlouvu za žalovaného uzavírala paní
A. McG., jež byla členem žalovaného, byla zvolena jeho víceprezidentkou, pro
žalovaného pracovala, obstarávala organizační záležitosti, měla přístup k jeho
účtu a dostala od prezidentky žalovaného pokyn k uzavření smlouvy, a jíž tedy
lze považovat za osobu, jejíž jednání při uzavření smlouvy souladu s § 20 odst. 2 obč. zák. vázalo žalovaného ve vztahu k žalobkyni jednající v dobré víře. Žalovaný je tedy smlouvou vázán a je povinen nahradit platby uskutečněné
prostřednictvím předmětné karty za ubytování a letenky, přičemž platby byly
prováděny při vědomosti a někdy i z pokynu prezidentky žalovaného. S ohledem na
uvedené tedy soud žalobě vyhověl a žalovanému uložil splnit jeho smluvní
závazek. K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 69 Co 75/2013-124, ve výroku I. co do
částky 532.364,60 Kč potvrdil, co do částky 36.267,23 Kč je změnil tak, že
žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud označil skutkové závěry soudu prvního
stupně za správné, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Zdůraznil, že osoba, jež je statutárním orgánem právnické osoby, nemůže být
současně zákonným zástupcem této osoby (v tomto odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Odo 11/2006). Přisvědčil závěru soudu prvního
stupně, že paní A. McG. se stala členem žalovaného i jeho výkonného výboru,
jenž je podle stanov statutárním orgánem žalovaného, odmítl však, že by jednala
jako zástupce žalovaného dle § 20 odst. 2 obč. zák. Byla-li paní McG. členem
statutárního orgánu žalovaného, pak je třeba vycházet z toho, že jednala jako
jeho člen. Platnost právního úkonu statutárního orgánu si však žádala současné
jednání dvou členů výkonného výboru, kterážto podmínka v daném případě splněna
nebyla, pročež je na předmětnou smlouvu třeba pohlížet jako na neplatnou. Neplatnost smlouvy však nevylučuje pasivní věcnou legitimaci na straně
žalovaného, neboť, jak bylo v řízení zjištěno, žalovaný používal zmíněnou kartu
na úhradu nákladů své činnosti (za letenky a ubytování účastníků jím pořádaných
akcí). Žalovaný tak získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch, jenž jí je v
souladu s § 457 obč. zák. povinen vydat. Rozsah obohacení je pak dán tím, co
žalovaný na úkor žalobkyně použitím karty fakticky získal, tedy jen prospěch
získaný platbami za ubytování a letenky hostů, a to bez poplatků a úroků v
souhrnné výši 36.267,23 Kč.
Za pouze účelovou označil odvolací soud námitku
týkající se nejasnosti autorství mailu zaslaného prezidentkou žalovaného paní
McG. K tvrzením zpochybňujícím pravost listin dokládajících členství A. McG. v
žalovaném a jeho výkonném výboru, soud uvedl, že žalovaný neuvádí důvody, na
nichž své pochybnosti zakládá. Požadavek žalovaného k předložení originálů
listin je pak neopodstatněný, jelikož předložení originálů by nic nezměnilo na
otázce, zda listiny pochází od osob na nich uvedených. Pravost předmětných
listin přitom dokládá písemné vyjádření A. McG., jehož správnost či pravost
žalovaným popřena nebyla. Z listiny Barter Agreement od Contemporary art „Tina
B.“ se podává, že karta byla užívána s vědomím prezidentky žalovaného, pročež
není na místě jeho obrana, že o zřízení karty a prováděných transakcích nevěděl
a že tyto nebyly činěny v jeho prospěch. V kontextu obsahu spisu je zřejmé, že
žalovaný se pouze snaží využít nastalé situace, v níž smlouva o vydání karty
nebyla jeho jménem řádně uzavřena. Odvolací soud tedy potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně co do částky odpovídající bezdůvodnému obohacení vzniklému na
straně žalovaného a ve zbytku žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti části jeho výroku I., jíž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, podal žalovaný dovolání,
jelikož se domnívá, že napadený rozsudek závisí na otázce hmotného práva, jíž
odvolací soud vyřešil odlišně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Důvodnost dovolání pak spatřuje ve vadě řízení před soudem prvního i druhého
stupně, jež mohla ohrozit správnost rozhodnutí ve věci, a v nesprávném právním
posouzení, přičemž obě tato pochybení jsou sto dovodit zásadní právní význam
rozhodnutí pro odchylnost řešení zvoleného odvolacím soudem od konstantní
judikatury soudů vyšších stupňů. Dovolatel zrekapituloval obsah rozhodnutí
soudů obou stupňů a zdůraznil, že odvolací soud neočekávaně změnil právní
kvalifikaci a vyslovil právní závěr, jenž nebylo možno na základě skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. Soud tak navíc učinil,
aniž by strany o této změně právní kvalifikace v průběhu řízení poučil, čímž
oběma stranám znemožnil se k tomuto novému a odlišnému hodnocení vyjádřit a
případně navrhnout další důkazy. Na rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba
pohlížet jako na překvapivé, a tedy stižené vadou mající za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, jak bylo již dříve dovozeno v judikatuře Ústavního i
Nejvyššího soudu. Ač odvolací soud přijal argumentaci žalovaného rozporující
platnost uzavřené smlouvy, rozhodnutí soudu prvního stupně z větší části
potvrdil s tím, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, ačkoliv
bezdůvodné obohacení nebylo předmětem dokazování a tento závěr nebylo možno s
ohledem na dosavadní průběh řízení předpokládat. Žalovaný tak byl připraven o
možnost se k tomuto právnímu názoru vyjádřit a případně navrhnout důkazy.
Uvedený závěr navíc postrádá opory v provedeném dokazování a ve skutkových
zjištěních, neboť z dosavadního průběhu dokazování nebylo možno dovodit
existenci a míru bezdůvodného obohacení. Platby kartou provedené paní McG. byly
totiž směřovány na účty umělců a dalších osob, jak ostatně tvrdila i žalobkyně,
nikoliv na účet žalovaného. V řízení nebylo posuzováno, jakou měrou se měl
žalovaný na úkor žalobkyně obohatit, a tento závěr tak byl učiněn zcela nad
rámec skutkových zjištění. Měly-li být z karty uhrazeny letenky umělců z Kanady
na festival „Tina B.“ a zpět, pak tyto platby nebyly schváleny žádným z orgánů
dovolatele, naopak jeho prezidentka jejich realizaci výslovně zapověděla. Případné náklady, jež mohly být paní McG. hrazeny v souvislosti s činností
žalovaného, není v současné době možno jasně identifikovat a vyčíslit, jelikož
paní McG. žalovanému nikdy nepředložila žádné vyúčtování. Okolnost, zda se
nakládáním s kartou obohatila sama paní McG., žalovaný či jiné osoby, nebyla v
průběhu řízení vůbec zjišťována, pročež nebylo možno dovodit, že se na úkor
žalobkyně obohatil ve výši z karty čerpaných prostředků dovolatel. Nutnost
zkoumat, o kolik se zvýšil daným jednáním majetek žalovaného či jiné osoby,
dovolatel doložil i odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo
761/2003. Dovolatel dále poukázal na rozpor skutečností uvedených v rozsudku odvolacího
soudu s průběhem řízení. Soudem uváděná absence důvodů, jimiž žalovaný
rozporoval žalobkyní předložené písemné důkazy, neodpovídá tomu, že žalovaný je
v odvolání výslovně označil za podvrh a uvedl, že kopie neodpovídají
originálům. Žalovaný přitom sporoval i tvrzení uváděná v písemném vyjádření
paní McG. I s ohledem na tyto skutečnosti dospěl soud k nesprávnému rozhodnutí. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013,
které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle § 241a odst. 2 o. s. ř musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42
odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel
domáhá (dovolací návrh). Na dovolání je možno pohlížet jako na přípustné, je-li v něm přinejmenším
naznačena existence právní otázky odpovídající požadavkům stanoveným v § 237 o. s. ř., jejímž zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat. V daném případě
však dovolatel své námitky upíná především ke správnosti skutkových zjištění a
postupu odvolacího soudu, aniž by přitom jeho výtky bylo možno pokládat za
formulaci otázky ve smyslu uvedeného ustanovení. Nejvyšší soud by navíc v
souladu s na věc dopadající zákonnou úpravou dovolacího řízení nebyl oprávněn
přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani v případě
přípustného dovolání. Hovoří-li tedy dovolatel o tom, že zde nebylo řešeno, v
jakém rozsahu a na straně kterých subjektů došlo ke vzniku bezdůvodného
obohacení, jakož i o odlišném názoru na otázku, zda platby byly realizovány s
jeho vědomím, zaměřuje své výtky především proti správnosti a úplnosti
skutkových závěrů odvolacího soudu, jenž měl na základě provedeného dokazování
za zjištěné, že platby byly prováděny v souvislosti se zajištěním činnosti
žalovaného, v jeho zájmu a s jeho vědomím. Zmínka o tom, že platby byly v
podstatě ku prospěchu umělců (jimž tak byla hrazena doprava), pak nikterak
nevyvrací úsudek odvolacího soudu, že se tak stalo v rámci zajištění aktivit
žalovaného. K poukazu dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003, je možno podotknout, že rozhodnutí odvolacího
soudu není se závěry vyslovenými v tomto rozsudku nikterak v rozporu, neboť i
odvolací soud se ve svých úvahách zabýval tím, v jakém rozsahu a na čí straně
došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Provedené dokazování jej pak vedlo k
závěru, že právě na žalovaného je třeba pohlížet jako na obohaceného, jehož
majetková sféra se oproti obvyklému chodu okolností nezmenšila, a to ve výši
částky odpovídající provedeným platbám. Z citovaného § 237 o. s. ř. je zřejmé, že procesní nedostatky lze mít za
relevantní z hlediska přípustnosti dovolání tehdy, jsou-li provázené s v
dovolání nastíněnou otázkou problematického výkladu procesního předpisu ve
smyslu tohoto ustanovení, dovolací soud jinak přihlíží k vadám ohrožujícím
správnost rozhodnutí ve věci pouze v případě přípustného dovolání. V
projednávané věci však výtky dovolatele stran procesního postupu odvolacího
soudu opět postrádají aspiraci na vymezení otázky, pro niž by bylo možno na
dovolání pohlížet jako na přípustné.
Spatřuje-li přitom dovolatel vadu
způsobilou ohrozit správnost rozhodnutí ve věci v překvapivosti dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jež je v zásadě judikaturou hodnocena
jako nežádoucí, pak mu ani v tomto nelze přitakat. Překvapivost rozhodnutí je
negativně vnímána jako zasahující do práv účastníků především vzhledem k tomu,
že účastníkům takto může být v podstatě upřena příležitost náležitě uplatnit
svá procesní práva a vznášet argumenty právního i skutkového rázu, jejichž
význam nemohli s ohledem na dosavadní právní kvalifikaci sporných otázek
odhadovat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2648/2010). V projednávaném sporu však sám dovolatel vznášel
argumenty ve prospěch neplatnosti titulu, z nějž žalobkyně dovozovala svůj
nárok na žalované plnění, a tuto variantu právního náhledu tedy mohl zvažovat. Rovněž bylo v řízení s přihlédnutím k tvrzením obou stran řešeno, co bylo na
úkor žalobkyně nabyto, a žalovaný přicházel s argumenty, dle nichž tomu tak
nebylo k jeho prospěchu (což však odvolací soud vyloučil v rámci svých
skutkových zjištění). Vyjadřovaly-li se v daném případě strany sporu k otázkám
významným i z hlediska právního názoru zaujatého odvolacím soudem, pak nelze
mít za to, že by jim jeho postupem mohla být způsobena újma na jejich
procesních právech, jež by nadto měla potenciál ohrozit správnost rozhodnutí ve
věci. Za nepřípadné lze mít i výtky stran hodnocení zmiňovaných listinných důkazů
dokládajících členství paní McG. v žalovaném jako hodnověrných, taktéž
postrádající naznačení právní otázky, od níž by se mohla odvíjet přípustnost
dovolání. V daném případě je zřejmé, že předmětné listiny byly v kontextu
provedeného dokazování posouzeny jako hodnověrné, a úvahy odvolacího soudu (byť
vtělené do vět možná přespříliš souhrnných), navazující na zjištění soudu
prvého stupně, pak zjevně vyjadřují, že toto hodnocení žalovaný nezpochybnil
způsobem, jenž by byl schopen je zvrátit. V dovolacím řízení přitom, jak již
bylo řečeno výše, není prostoru, aby byla přezkoumávána správnost skutkových
zjištění a zasahováno do hodnocení důkazů, spočívajícího výlučně na bedrech
soudů nalézacích. Nelze přitom přehlédnout, že ani v rámci své dovolací
argumentace žalovaný blíže nevymezuje konkrétní skutečnosti, pro něž by zmíněné
listiny nemohly obstát jako řádný důkazní prostředek. Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na
přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s
tím, že na straně žalobkyně, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.