ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) Ing. P. K., a b) Š. K., zastoupených Petrem Tomsem, advokátem
se sídlem v Ostravě – Michálkovicích, Petřvaldská 200/99, proti žalovanému P.
N., zastoupenému Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě –
Moravské Ostravě, Husova 2/1285, o zaplacení částky 500.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 32/2004, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna
2010, č.j. 57 Co 7/2009-327, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a
nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 37.254,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám Petra Tomse, advokáta se sídlem v
Ostravě – Michálkovicích, Petřvaldská 200/99.
žalovaném zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Po provedeném řízení, vázán předchozím rozhodnutím odvolacího
soudu o platnosti smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 3. června
2002 (dále též „předběžná smlouva“ nebo „smlouva“), dospěl k závěru, že tato
předběžná smlouva sice „nese náležitosti platného právního úkonu“, avšak „z
provedeného dokazování...zůstává jednoznačně prokázáno, že podpis na Smlouvě o
smlouvě budoucí ze dne 3. 6. 2002 není pravým podpisem žalovaného.“
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil
žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobcům 500.000,- Kč s 4 % úrokem z
prodlení od 20. července 2002 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku,
a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud po zopakování dokazování uzavřel (ve stručnosti shrnuto z
odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí), že předběžná smlouva (jejíž
uzavření žalobci iniciovali a byli jejími zpracovateli) byla mezi účastníky
uzavřena. K podpisu této smlouvy došlo za účasti žalobců, žalovaného a svědka
Ing. P. D. v restauraci K. (v O.), kterou vlastní žalobci. I když žalovaný
uzavření smlouvy popíral, bylo její uzavření prokázáno i výslechy svědků,
jejichž výpovědi korespondují s výpověďmi žalobců. Byla to nejen výpověď
svědkyně P. F., která potvrdila, že žalobci opakovaně navštívili jako zájemci o
koupi rekreační středisko O., jejž svědkyně provozovala jako nájemkyně, ale
potvrdila i to, že uzavřenou smlouvu viděla, ta byla podepsána i žalovaným a
potvrdila, že se jedná o tutéž smlouvu, kterou žalobci předložili k důkazu
soudu, přičemž byla překvapena náhlým zvratem v jednání s prodejem těchto
nemovitostí zcela jiné osobě. Existenci závazku žalovaného před uzavřením kupní
smlouvy ze dne 20. června 2002 potvrdil i svědek MUDr. P. O. ve svých
výpovědích jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i před policejním
orgánem a v odvolacím řízení. Svědek byl informován samotným žalovaným, že zde
je určitý závazek, ale že v případě, že zájemci nesplní svou povinnost, bude
předmětné středisko prodáno svědkovi, takže se vyčkalo uplynutí lhůty a pak
došlo k uzavření smlouvy. O vědomosti žalovaného, že byl před uzavřením smlouvy
s posledně uvedeným svědkem vázán závazkem k jiné osobě, svědčí podle
odvolacího soudu i obsah dopisu ze dne 3. srpna 2002, který svědek MUDr. O. zaslal žalobcům poté, kdy se žalobci na něj obrátili s výhradou proti jeho
nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem. V dopise svědek výslovně uvedl,
že na základě upozornění realitní kanceláře si byl vědom toho, že žalovaný s
ním nemůže uzavřít smlouvu do dne, do kterého byl vázán smlouvou o smlouvě
budoucí, a proto bylo vyčkáno výsledku jejich jednání a pak teprve došlo k
uzavření kupní smlouvy. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dále uvedl,
že na rozdíl od soudu prvního stupně výpověď svědka Ing. P. D. zhodnotil jako
věrohodnou. To, že tento svědek je nájemcem restaurace K., která je (roz.
nemovitost) ve vlastnictví žalobců, podle odvolacího soudu nečiní výpověď
tohoto svědka nevěrohodnou. Na věrohodnosti svědka neměla vliv ani okolnost, že
žalobkyně b) předala tomuto svědkovi stejnopis předběžné smlouvy. Jestliže
svědek Ing. D. byl svým způsobem vtažen do jednání mezi účastníky tím, že se
stal svědkem podpisu předběžné smlouvy a ta se následně nerealizovala, nelze se
podle odvolacího soudu divit a je zcela přirozené, že se svědek dověděl, jaký
vznikl problém a proč. Odvolací soud se rovněž vypořádal i s obsahem znaleckého
posudku z oboru písmoznalectví, který zpracoval Mgr. R. M., a to rovněž při
hodnocení dalších listinných důkazů. Je pravdou, že v uvedeném posudku byl
učiněn závěr, že posuzovaný podpis žalovaného na předběžné smlouvě v porovnání
s autentickým podpisem žalovaného, není jeho vlastním podpisem, nýbrž podpisem
napodobeným a že vzhledem ke způsobu napodobení podpisu nelze určit pisatele,
avšak z dalších listinných důkazů (konkrétně z posudku PhDr. V. M. a Mgr. J. S., rovněž znalkyň z oboru písmoznalectví, které pro účely vypracování svých
posudků v jiné právní věci, měly k dispozici jako porovnávací materiál i podpis
žalovaného na předběžné smlouvě) bylo zjištěno, že znalkyně dr. Musilová
uvedla, že nelze objektivně rozhodnout, zda jde o podpis žalovaného vlastní,
ale zcela zkomolený, nebo zda podpis vyhotovila jiná osoba, přičemž znalkyně
Mgr. S. zase uvedla, že variabilita podpisů žalovaného je vysoká a pokud se v
posuzovaném případě nejedná o podpis pravý, jedná se o napodobeninu. Z toho
odvolací soud uzavřel, že znalecký posudek vypracovaný znalcem Mgr. R. M. nemůže, při zohlednění dalších zjištění a značné variabilitě podpisů
žalovaného, zpochybnit přesvědčivost a věrohodnost dalších provedených důkazů,
konkrétně výpovědí žalobců, svědkyně F., svědků MUDr. O. a Ing. D., kteří
vypovídali konkrétně o existenci předběžné smlouvy, přičemž svědek Ing. D. byl
účasten podpisu této smlouvy všemi jejími účastníky. Na druhé straně žalovaný –
zdůraznil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku – vypovídal vyhýbavě a
hovořil stejně jako svědkyně R. B. – L. pouze obecně o praktikách v kanceláři
žalovaného při uzavírání smluv a jednání s klienty. Na základě takto
vyhodnocených důkazů odvolací soud učinil závěr, že mezi účastníky byla dne 3. června 2002 uzavřena předběžná smlouva o prodeji předmětných nemovitostí (tzv. rekreačního střediska O.). Dále se odvolací soud zaměřil na posouzení platnosti této smlouvy. Navázal na
své závěry, které zaujal ve svém kasačním usnesením ze dne 21. července 2006,
č.j. 57 Co 472/2005-41, kdy učinil (pro soud prvního stupně závazný právní)
závěr (názor), že předběžná smlouva je určitá, protože za situace, kdy je v ní
uvedeno, že předmětem budoucí kupní smlouvy mají být veškeré nemovitosti
zapsané na listu vlastnictví č. 18 pro obec a katastrální území B., a
příslušenství k těmto nemovitostem, přičemž výslovně se v ní odkazuje na
znalecký posudek znalce Ing. G. ze dne 5. ledna 2002, č. 1698/1/2002, a na
přílohy, kterou jsou součástí této smlouvy, jimiž je pod č. 1 list vlastnictví
č. 18 pro obec a katastrální území B.
ze dne 10. září 2001, a pod č. 2
předmětný znalecký posudek, kterým byly oceňovány všechny nemovitosti uvedené
na označeném listu vlastnictví, je tato smlouva dostatečně určitá a vyhovuje
požadavku nezaměnitelnosti předmětu smlouvy s jiným předmětem. Protože se
účastníci této smlouvy dohodli na jejím předmětu a kupní ceně, tj. na všech
podstatných náležitostech smlouvy, jedná se z pohledu určitosti o platný právní
úkon. Žádný další důvod neplatnosti smlouvy přitom odvolací soud nezjistil. Ta
část smlouvy, kterou bylo mezi účastníky dohodnuto, že v případě nesplnění
jakékoliv smluvní povinnosti dané touto smlouvou některou ze smluvních stran
zaplatí tato druhé straně smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kč do jednoho měsíce
ode dne porušení smluvní povinnosti, je rovněž určitá a zcela srozumitelná, a
to jak co do určení výše sjednané smluvní pokuty, tak i co do její splatnosti. Smlouva je tedy zcela v souladu s § 544 obč. zák. jak formou tak i obsahem. Protože otázka toho, zda a v jaké výši vznikla porušením zajištěné povinnosti
věřiteli škoda, nemá z hlediska povinnosti k zaplacení smluvní pokuty význam
(odvolací soud zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25
Cdo 1369/2000), pak skutečnost, že žalobci netvrdili v tomto řízení vznik
škody, nemůže zpochybnit výši sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud konečně
při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě uvedl, že zákon žádná
kritéria pro závěr o tom, zda je výše sjednané smluvní pokuty nepřiměřeně
vysoká, nestanoví a posouzení její výše je věcí volného uvážení soudu. Dále
uvedl, že v posuzovaném případě, s ohledem na to, že předmětem budoucí kupní
smlouvy měl být převod celého komplexu nemovitostí tvořících rekreační
středisko O. v B., a kdy výše dohodnuté smluvní pokuty nedosahuje ani čtvrtiny
dohodnuté kupní ceny, považuje výši smluvní pokuty za přiměřenou. Předběžnou
smlouvu porušil žalovaný, který se nedostavil k uzavření kupní smlouvy,
přestože žalobci byli připraveni dne 19. června 2002 k jejímu uzavření a měli
připravenou i kupní cenu; proto je žalovaný podle § 544 odst. 1 obč. zák. povinen zaplatit žalobcům požadovanou smluvní pokutu ve výši 500.000,- Kči se
specifikovaným úrokem z prodlení. Odvolací soud v rozsudku odůvodnil i žalobcům
přiznané úroky z prodlení a nákladové výroky.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (prostřednictvím své advokátky) včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
uplatňuje v něm všechny dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a
odst. 3 o. s. ř., které vymezuje následujícím způsobem (shrnuto z obsáhlé
dovolací argumentace žalovaného v následující posloupnosti):
1. Předběžná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost jejího předmětu a
opačný závěr odvolacího soudu je nesprávný. Ve smlouvě nejsou žádným konkrétním
způsobem identifikovány nemovitosti, které mají být předmětem budoucího
převodu. Není možné tento základní nedostatek nahrazovat odkazem na přílohy.
Přílohy v tomto případě nejsou navíc ani podepsány účastníky smlouvy (žalovaný
na podporu této argumentace odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech
sp. zn. 22 Cdo 103/99 a sp. zn. 30 Cdo 1414/2002).
2. Předběžná smlouva je absolutně neplatná v části týkající se výše sjednané
smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy. Podle žalovaného odvolací soud zcela
nepatřičně poměřuje přiměřenost smluvní pokuty jen tím, že předmětem budoucí
kupní smlouvy měl být převod celého komplexu nemovitostí tvořících rekreační
středisko. Žalovanému však není zřejmá souvislost mezi výší smluvní pokuty a
převodem uvedeného střediska. Dále odvolací soud nesprávně vyhodnotil zásadní
námitku žalovaného, že žalovaný má platit půl milionu Kč žalobcům jen za to, že
se jim nepodařilo koupit nějakou věc. Výše tvrzené smluvní pokuty absolutně
neodpovídá zajišťované povinnosti. Žalovaný přitom odkazoval na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 890/2002, v němž byl řešen obdobný
případ. Žalobcům nemohla neuzavřením smlouvy vzniknout žádná škoda, která by se
jen blížila výši smluvní pokuty. Z majetku žalobců nic neušlo, jejich majetek
se o nic nesnížil, žalobci nevyřizovali žádný úvěr, nezaplatili předem žádnou
zálohu. Základní otázkou tak zůstává, v čem byli žalobci po dobu 16 dnů tak
omezeni, nebo znevýhodněni, že jim podle názoru odvolacího soudu náleží
„satisfakce“ nejméně 660.000,- Kč (tj. 28 % z kupní ceny).
3. Hodnocení uzavření smlouvy (podpisu žalovaného) je nesprávné. Žalovaný
zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že s žalobci dne 3. června 2002
uzavřel předběžnou smlouvu, neboť takový závěr nemůže vyplývat z provedeného
dokazování. Znaleckým posudkem Mgr. R. M. a jeho výslechem bylo prokázáno, že
podpis žalovaného není jeho pravý podpis, nýbrž podpis napodobený. V tomto
směru byl zásadní právě výslech znalce, který však odvolací soud neprovedl ani
nehodnotil. Uvedený znalec při svém výslechu před soudem prvního stupně mj.
uvedl, že „pisatel sporného podpisu se snažil napodobit skutečný podpis
žalovaného, tím pádem se logicky snažil potlačit vlastní písařské znaky a
pokusil se tento podpis napodobit tak, aby byl podobný podpisu pana N.“ Toto
vyjádření znalce nelze hodnotit jinak, než že žalovaný není autorem sporného
podpisu na předběžné smlouvě. Tento závěr pak nemohl rozptýlit ani očividně
nevěrohodný svědek Ing. P. D., který měl při svém výslechu před soudem prvního
stupně dokonce listiny s pokyny o tom, jak ve věci vypovídat. Ostatní svědci
nebyli nikdy přítomni žádnému jednání mezi účastníky řízení, takže z jejich
výpovědí nemohla vyplynout žádná relevantní zjištění o uvedené smlouvě. Naopak
svědkyně B. zcela věrohodně popsala způsob a proces uzavírání smluv ohledně
nemovitostí u žalovaného.
4. Postup odvolacího soudu při provádění dokazování a dále při hodnocení důkazů
byl procesně nesprávný. Podle odvolacího soudu zjištění učiněná soudem prvního
stupně odpovídají provedeným důkazům, ale odvolací soud tyto důkazy a zjištění
z nich učiněná hodnotil ve světle doplněného dokazování. Odvolací soud provedl
nepřípustné důkazy – výslechy žalobců, které v řízení před soudem prvního
stupně nebyly navrženy. V uvedeném směru k témuž pochybení došlo i v případě
dokazování listinou – obsahem písemné zprávy P. F. ze dne 7. července 2002;
tato listina nebyla v řízení před soudem prvního stupně navržena k důkazu,
nalézací soud jí neprovedl dokazování a tudíž nemohla být k důkazu zopakována
odvolacím soudem. Naopak nezopakování výslechu znalce Mgr. R. M. v odvolacím
řízení představuje podle žalovaného vadu odvolacího řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rovněž nesprávně postupoval odvolací
soud, pokud neprovedl k důkazu listiny založené svědkem D. při jeho výslechu
před soudem prvního stupně, tj. jím předložené kopie smlouvy s poznámkami
žalobkyně b) a kopii protokolu o podání vysvětlení žalobce a) rovněž s
poznámkami žalobkyně b). Dále nebyl správný procesní postup odvolacího soudu,
pokud neprovedl důkaz, který žalovaný navrhoval již v řízení před soudem
prvního stupně, tj. znalecký posudek z oboru písmoznalectví, v němž by měl
znalec vyhodnotit, zda podpis na předběžné smlouvě nevyhotovil některý ze
žalobců.
5. Odvolací soud nesignalizoval účastníkům změnu možného právního posouzení
věci. Žalovaný v této souvislosti namítá, že odvolací soud tímto postupem
porušil zásadu dvojinstančnosti, čímž ve svých důsledcích zasáhl do práva
(účastníků) na spravedlivý proces (žalovaný na podporu tohoto závěru odkazuje
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 293/2007).
6. Nesprávný závěr o porušení předběžné smlouvy. Žalovaný vytýká
odvolacímu soudu další pochybení při právním posouzení věci, neboť ze žádného
provedeného důkazu nemohlo vyplynout, že by vůbec někdy žalobci vyzvali
žalovaného k tomu, aby se právě dne 19. června 2002 v 15 hodin dostavil do
kanceláře Mgr. S. k podpisu kupní smlouvy. Prohlášení Mgr. S. ze dne 11. února
202 nemůže být hodnoceno jako věrohodný důkaz již z toho důvodu, že se jedná o
advokáta, který v řízení žalobce zastupoval a jako takový mohl mít zájem na
výsledku sporu.
7. Další případná vada postupu odvolacího soudu. Žalovaný spatřuje pochybení
odvolacího soudu i v jeho postupu, kdy i přes žádost žalovaného, který pro
onemocnění požádal o odročení jednání (které se nakonec konalo) dne 15. ledna
2010 a v žádosti uvedl, že se chce osobně jednání účastnit, odvolací soud
jednal v jeho nepřítomnosti s odůvodněním, že důvody žalovaného uváděné v jeho
omluvě neshledává vážnými důvody pro odročení jednání. Žalovanému byla tak
odňata možnost jednat před odvolacím soudem a odvolací soud nebyl v jeho věci
zcela nestranný. Ze všech vyložených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve svém písemném vyjádření (prostřednictvím svého advokáta) k dovolání
žalovaného odmítli uplatněnou dovolací argumentaci. Jednání žalovaného považují
za účelové. Předběžná smlouva je podle žalobců platným právním úkonem, smluvní
pokuta neodporuje dobrým mravům, přičemž závěr, že na smlouvě je podpis
žalovaného, vyplývá z provedeného dokazování. Navíc podpis smlouvy potvrdili
další svědkové. Také v jiných trestních věcech žalovaný zpochybňoval své
podpisy, což „vše dohromady dává tak nerozbitnou skládanku, že jinak to být ani
nemohlo.“ Pokud se strany předběžné smlouvy dohodly, že do 19. června 2002
uzavřou kupní smlouvu a smlouva uzavřena nebyla z důvodu prodlení žalovaného,
pak zcela jistě nemůže jít o nesprávné posouzení porušení smlouvy, jak uvádí
žalovaný. Důvodné nejsou ani námitky týkající se tvrzených vad řízení. Žalobci
navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) dovolání žalovaného odmítl jako nedůvodné, resp. je zamítl a
přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není
opodstatněné. Žalovaný v dovolání uplatnil všechny zákonem předvídané dovolací důvody, avšak
– jak bude rozvedeno níže – prostřednictvím žádného z nich (tak, jak jím byly
jednotlivé dovolací důvody v podaném dovolání vymezeny) se mu nepodařilo
zpochybnit věcnou správnost napadeného rozsudku. Z důvodu přehlednosti bude
dovolací soud reagovat na žalovaným uplatněné dovolací námitky v pořadí, jak je
žalovaný uplatnil ve svém dovolání. Úvodem dovolací soud předesílá, že jeho přezkumná činnost v řízení o dovolání
má své limity jak po stránce kvantitativní, tak po stránce kvalitativní. Zatímco z hlediska kvantitativního je významné, v jakém rozsahu, tj. které
výroky rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel napadne, aspekt kvalitativní se
projevuje v ustanovení § 242 odst. 3 věta první o. s.
ř., které omezuje přezkum
v dovolání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu také v tom směru, že jej lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nejvyšší soud je tedy vázán
dovolacím důvodem uvedeným v dovolání, přičemž tato vázanost se projevuje nejen
v tom, který z důvodů byl uplatněn, ale především v tom, jak byl tento dovolací
důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1739/2001, sp. zn. 33 Odo
649/2005, nebo např. sp. zn. 33 Odo 1172/2005, jež jsou veřejnosti dostupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Z uvedeného vyplývá,
že např. v případě námitky nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud není oprávněn se zabývat všemi
právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nýbrž
pouze těmi, které dovolatel ve svém dovolání zpochybnil, a to i kdyby byl
Nejvyšší soud přesvědčen, že některá z právních otázek, kterou dovolatel
neučinil předmětem dovolání, byla odvolacím soudem posouzena nesprávně, přičemž
výsledek jejího řešení má zásadní vliv na správnost jeho rozhodnutí. Žalovaný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o
povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při
této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval
jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval
sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných
skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval
při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy
skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části
vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již
ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi
některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem
o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl
být podřazen pod příslušnou právní normu].
Ad 1) K námitce, že předběžná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost
jejího předmětu
V předběžné smlouvě ze dne 3. června 2002 byl předmět budoucí kupní smlouvy
vymezen v rámci čl. I takto:
„Budoucí prodávající pan P. N. se zavazuje, že v termínu do 19. 6. 2002 uzavře
kupní smlouvu o prodeji veškerých nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 18 pro obec a katastrální území B. a příslušenství k těmto nemovitostem
uvedeného ve znaleckém posudku č. 1698/1/2002 o ceně nemovitostí ze dne 5. 1. 2002 znalce Ing. V. G., jichž je bezvýhradným vlastníkem a jeho vlastnická
práva k těmto nemovitostem nejsou omezena, budoucím kupujícím manželům K. do
jejich společného jmění manželů, a to za kupní cenu 2 30 000,- Kč (slovy:
dvamilionytřistatisíckorunčeských).[poznámka: za touto větou ručně dopsán text:
„2 350 000,- Kč, slovy dvamilionytřistapadesáttisíc Kč“, za kterým je ještě
dopsáno „Ku“ s nečitelnou podpisovou značkou (tzv. parafou)]. K této předběžné
smlouvě jsou pak připojeny listiny – výpis z katastru nemovitostí – list
vlastnictví č. 18 pro obec a katastrální území B., a znalecký posudek Ing. V. G., ze dne 5. ledna 2002, číslo 1698/1/2002. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle § 50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do
dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích
podstatných náležitostech. Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou kupní cenu. Pojmovými znaky kupní smlouvy je předmět koupě a kupní cena. Smlouva o smlouvě
budoucí, týkající se převodu nemovitostí, musí být uzavřena písemně [k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2002, sp. zn. 30 Cdo
1414/2002, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyšší soudu
www.nsoud.cz (dále již „in www.nsoud.cz“)]. Předběžná smlouva, jejímž předmětem je uzavření budoucí smlouvy o převodu
nemovitostí, není listinou, na základě které má být povolen vklad. Z tohoto
důvodu se proto na ni neuplatní požadavky plynoucí z § 5 odst. 1 písm. a) až f)
zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (katastrální zákon), tj. že v listinách, které jsou
podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny jednotlivé druhy
specifikovaného nemovitého majetku (např. pozemky parcelním číslem s uvedením
názvu katastrálního území, budovy označením pozemku, na němž jsou postaveny,
číslem popisným nebo evidenčním atd.). Proto z hlediska vymezení předmětu
budoucího převodu nemovitého majetku postačí v předběžné smlouvě její předmět
označit tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2000, sp. zn. 30 Cdo 1244/99 (in
Civilní judikatura, výběr aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního
soudu České republiky, Linde Praha, a. s., str. 681).
V posuzovaném případě byl v předběžné smlouvě zvolen způsob identifikace formou
odkazu na připojený výpis z katastru nemovitostí (obsahujícího údaje o listu
vlastnictví č. 18 pro obec a katastrální území B.) a na označený znalecký
posudek s tím, že předmětem převodu podle budoucí kupní smlouvy budou (všechny)
nemovitosti, které jsou zapsány (tedy označeny) v připojenému výpisu z
katastru nemovitostí, který obsahuje výčet nemovitého majetku s označením
přísl. obce a katastrálního území, a v případě příslušenství nemovitého majetku
byl učiněn odkaz na rovněž ke smlouvě připojený znalecký posudek. Jakýkoli
subjekt interpretace uvedeného textu tedy je objektivně schopen – za užití § 35
odst. 2 obč. zák. – zjistit, které nemovitosti tvoří předmět předběžné smlouvy,
resp. mají být předmětem budoucí převodní smlouvy; jsou to (ve stručnosti
řečeno) všechny ty nemovitosti, které jsou uvedeny na k předběžné smlouvě
připojeném výpisu z katastru nemovitostí (listu vlastnictví č. 18 pro obec a k. ú. B.). Nejvyšší soud je tedy plně ve shodě se shora již citovaným závěrem,
který k této otázce zaujal a přesvědčivým způsobem v odůvodnění písemného
vyhotovení svého rozsudku (dále již „v odůvodnění rozsudku“) vyložil odvolací
soud. Odkaz žalovaného (za účelem podpory jeho dovolací argumentace) na rozhodnutí
dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 103/99 a sp. zn. 30 Cdo 1414/2002,
zde není důvodný. V prvně uvedené věci totiž Nejvyšší soud (v rozsudku ze dne
29. května 2000) mj. vyložil, že „Vzhledem k tomu, že soud nemůže při
rozhodování o nahrazení projevu vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.) nic na
podstatných náležitostech budoucí smlouvy měnit, je vyloučeno, aby neurčité,
popř. chybějící údaje o identifikaci nemovitostí, jež mají předmětem převodu,
byly napravovány výkladem projevu vůle účastníků smlouvy o budoucí smlouvě...V
dané věci účastníci zvolili k identifikaci předmětu budoucí smlouvy mimo jiné i
odkaz na pozemky, které se stanou součástí dálnice. Takové vymezení předmětu
budoucí smlouvy nevyhovuje § 50a obč. zák. ve spojení s § 37 odst. 1 obč. zák. a jak již bylo vysvětleno, nelze tento nedostatek nahradit výkladem projevu
vůle. V této části je smlouva neplatná pro neurčitost.“ V posuzovaném případě
ovšem všechny nemovitosti byly zcela jasně, určitě a srozumitelně označeny v
již zmíněném výpisu z katastru nemovitostí – listu vlastnictví, který byl
součástí předběžné smlouvy, jež stran vymezení předmětu smlouvy z hlediska
převodu nemovitostí v budoucí kupní smlouvě na tento výpis odkazovala. Ve druhé
žalovaným označené dovolací věci Nejvyšší soud (v usnesení ze dne 30.
října
2002) uvádí (s jiným formulačním vyjádřením) v zásadě totéž, co bylo řešeno v
předchozím judikátu, totiž, že „Pokud se týče smlouvy o smlouvě budoucí,
týkající se převodu nemovitostí, je u ní třeba trvat na již uvedeném
předpokladu zachování písemné formy této smlouvy a vymezení předmětu a kupní
ceny...“ Ani s těmito judikovanými názory není v rozporu závěr odvolacího soudu
o tom, že předmět předběžné smlouvy (nemovitosti, které mají být budoucí kupní
smlouvou převedeny z vlastnictví žalovaného do vlastnictví, resp. společného
jmění žalobců) byl ve smlouvě vymezen určitě a že z tohoto důvodu není smlouva
postižena (absolutní) neplatností. Lze snad k výše uvedenému doplnit, že judikatura dovolacího soudu (stejně jako
judikatura Ústavního soudu České republiky) při posuzování platnosti smluv
reflektuje, že základní principem výkladu smluv je priorita výkladu, který
nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy
zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip
autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojené společenské
a hospodářské funkce smlouvy. Není ústavně konformní taková praxe, kdy obecný
soud upřednostňuje výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem
neplatnost smlouvy zakládajícím (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu
2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008, in www.nsoud.cz).
Žalovaný zpochybňuje přiměřenost smluvní pokuty, která byla v čl. III. předběžné smlouvy sjednána takto:
„V případě, že některá ze smluvních stran této smlouvy nesplní jakékoli
ujednání této smlouvy, uhradí druhé smluvní straně smluvní pokutu ve výši 500
000,- Kč (pětsettisíckorunčeských) v hotovosti do jednoho měsíce ode dne, kdy k
nesplnění ujednání došlo. V případě nezaplacení do jednoho měsíce bude účtován
úrok z prodlení a smluvní pokuta ve výši 0,3% denně z 500.000,- Kč za každý den
prodlení do zaplacení.“
V tomto směru je předmětem dovolacího přezkumu sjednání smluvní pokuty ve výši
500.000,- Kč pro případ, že některá ze smluvních stran nesplní jakékoli
ujednání předběžné smlouvy. Žalobci uplatnili vůči žalovanému právo na
zaplacení této smluvní pokuty z důvodu, že žalovaný porušil svou povinnost
převést do dohodnuté doby na žalobce vlastnické právo k předmětným
nemovitostem, které představovaly tzv. rekreační středisko O. v obci a v
katastrálním území B. Platnost ujednání o smluvní pokutě je třeba posuzovat podle ustanovení
občanského zákoníku. Pro oblast občanskoprávních vztahů (§ 1 odst. 2 obč. zák.)
je smluvní pokuta jako zajišťovací prostředek upravena v ustanoveních § 544 a §
545 obč. zák. Smluvní pokuta je peněžitou částkou, kterou je dlužník povinen
zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, i když
porušením povinnosti věřiteli nevznikne škoda (§ 544 odst. 1 obč. zák.) Smluvní
pokutou lze zajišťovat jakoukoli právní (smluvní nebo zákonnou) povinnost. Pro
platnost ujednání o smluvní pokutě předepisuje zákon obligatorně písemnou
formu; nezbytnou náležitostí je uvedení výše pokuty, případně alespoň způsob,
jakým bude stanovena (§ 544 odst. 2 obč. zák.) Sjednání výše či způsobu určení
smluvní pokuty je věcí dohody účastníků. Smluvní (konvenční) pokuta je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen
zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu
na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout
jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoli jiné smluvní
povinnosti. Účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové
sankce k řádnému splnění závazku, v určitých směrech pokuta plní i funkci
paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí
prokazovat vznik škody ani její výši; dlužník je povinen totiž smluvní pokutu
zaplatit bez ohledu na to, zda věřiteli vůbec nějaká škoda vznikla, a nemůže se
bránit ani tím, že smluvená výše pokuty je evidentně v nepoměru ke vzniklé
škodě. Smluvní pokuta tedy plní nejen sankční a zajišťovací funkci, ale i
funkci uhrazovací spočívající v pokrytí porušením smlouvy eventuelně vzniklé
majetkové újmy bez složitého dokazování jejího vzniku (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, in www.nsoud.cz). Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a právních
zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s
obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký
má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami právního
řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní
systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací
odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních
norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel je třeba
použít dalších vodítek, ze kterých lze usoudit, co je ve vztahu ke smluvní
pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Při zkoumání
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit
funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). V souvislosti
s výší smluvní pokuty je třeba, aby pokuta zahrnovala všechny škody, jejichž
vznik v konkrétním vztahu s porušením určité smluvní povinnosti lze očekávat, a
musí mít dostatečnou, nikoli však přemrštěnou pobídkovou výši (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, in
www.nsoud.cz). Jak již shora bylo vyloženo, institut smluvní pokuty je jedním z právních
prostředků zajištění závazků, přičemž jejím smyslem je zajištění splnění
povinností, jež jsou obsahem závazků. Primárním účelem smluvní pokuty je
donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku a pro
případ nesplnění povinnosti jej vystavit nepříznivému následku v podobě vzniku
povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši, která by měla odpovídat
škodě, kterou lze rozumně v daném vztahu s porušením určité povinnosti
očekávat. Nelze však smysl a účel smluvní pokuty pouze a jen (výhradně)
redukovat na posuzování, zda výše smluvní pokuty vskutku odpovídá možné náhradě
škody a pro případ, že tomu tak není bez dalšího dovozovat, že jde o smluvní
pokutu sjednanou v rozporu s dobrými mravy. V každém individuálním případě je
totiž potřeba zohlednit celou množinu okolností, které předcházely, resp. ovlivňovaly jednání smluvní stran, které nakonec vyústilo ve sjednání smluvní
pokuty pro případ porušení smluvní povinnosti té které strany. Tento nezbytný
verifikační pohled je pak o to zřetelnější, pokud takový sankční dosah se upíná
k oběma stranám pro případ, že pokud kterákoliv z nich poruší předmětnou
smluvní povinnost, je povinna oprávněnému účastníkovi (druhé smluvní straně)
zaplatit (ve stejné výši) sjednanou smluvní pokutu.
V posuzovaném případě bylo zaplacení smluvní pokuty vázáno na nesplnění
kterékoli povinnosti z předběžné smlouvy tím kterým účastníkem, tedy i pro
nesplnění závazku žalovaného uzavřít do dohodnuté doby s žalobci smlouvu o
převodu předmětných nemovitostí, které představovaly rekreační areál O. v obci
B. Takto sjednaná peněžitá smluvní pokuta (jež postihovala porušení povinnosti
z předběžné smlouvy obě smluvní strany) tedy vystihovala oboustranný zájem
účastníků smlouvy zajistit plnění závazků z této smlouvy poměrně vysokou
smluvní pokutu, která však ani podle názoru Nejvyššího soudu za daných
okolností případu není nepřiměřená, nekoliduje s dobrými mravy a není tudíž
postižena (absolutní) neplatností ve smyslu § 39 obč. zák. Jak je zřejmé z
odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při posuzování
přiměřenosti smluvní pokuty přihlédl ke skutečnosti, že předmětem budoucí kupní
smlouvy měl být převod celého komplexu nemovitostí tvořících zmíněné rekreační
středisko, o jehož koupi žalobci (tím, že s žalovaným uzavřeli předběžnou
smlouvu a současně také tento esenciální závazek žalovaného zajistili smluvní
pokutou výše uvedeného obsahu) usilovali, zatímco žalovaný v opačném gardu
smluvní pokutou v téže výši si zajistil splnění povinnosti žalobců uzavřít s
ním budoucí kupní smlouvu ohledně převodu uvedených nemovitostí. Podle názoru
Nejvyššího soudu mohl sice odvolací soud při odůvodňování této své úvahy být
podrobnější, nicméně přesto je z odůvodnění jeho rozhodnutí zcela jasně zřejmé,
proč shledal sjednanou smluvní pokutu přiměřenou a tedy platným právním úkonem. Tomuto výsledku ve zjištěných poměrech této věci ani Nejvyšší soud nemá
relevantního důvodu co oponovat, a proto je zapotřebí i zde uzavřít, že
žalovanému se ani v tomto směru nepodařilo zpochybnit správnost napadeného
rozsudku odvolacího soudu. Pokud žalovaný na podporu své argumentace odkazoval
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 33 Odo
890/2002, nejednalo se o skutkově obdobný případ s nyní posuzovanou věcí, jak
také správně poznamenal ve svém rozhodnutí odvolací soud. Kromě toho ve shora
připomenutém (pozdějším) rozhodnutí dovolacího soudu z roku 2001 ve věci sp. zn. 33 Cdo 5364/2007, bylo (nikoliv v nevýznamné posloupnosti) zdůrazněno, že
účelem smluvní pokuty není jen donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k
řádnému splnění závazku, ale že v určitých směrech pokuta plní i funkci
paušalizované náhrady škody a věřiteli usnadňuje situaci v tom, že nemusí
prokazovat vznik škody ani její výši, z čehož vyplývá, že otázku smluvní pokuty
není možno redukovat pouze na otázku, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém
možném rozsahu pokrývá potencionální náhradu škody, jež by oprávněné osobě
porušením smluvní povinnosti druhým účastníkem mohla vzniknout.
Touto námitku žalovaný ve skutečnosti uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 3 o. s. ř. založený na tvrzení, že rozhodnutí vychází (zde v pro
rozhodnutí zásadně významné otázce, zda žalovaný předběžnou smlouvu podepsal či
nikoliv) ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Naplnění tohoto dovolacího důvodu žalovaný
(jak vyplývá z obsahu jeho dovolací argumentace) dovozuje ze závěru, že
odvolací soud se odchýlil od závěru znaleckého posudku vypracovaného znalcem
Mgr. R. M., který posuzoval, zda sporný podpis na předběžné smlouvě je vlastním
podpisem, žalovaného. Uvedený znalec v písemném posudku ze dne 5. května 2007
č. 61/2006, dospěl k závěru, že „Sporný podpis na smlouvě o uzavření budoucí
kupní smlouvy ze dne 3. 6. 2002 uzavřené mezi žalobci A) a B) a žalovaným v
porovnáním s autentickým podpisem žalovaného P. N., není jeho vlastním
podpisem, nýbrž podpisem napodobeným.“ Při výslechu před soudem prvního stupně
pak znalec mj. vypověděl, že „pisatel sporného podpisu se snažil napodobit
skutečný podpis žalovaného, tím pádem se logicky snažil potlačit vlastní
písařské znaky a pokusil se tento podpis napodobit tak, aby byl podobný podpisu
pana N.“
Dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení
soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Toto pochybení spočívá v tom, že
skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro
rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadná. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá
ustanovení § 132 o. s. ř., protože a) soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, resp. ani jinak nevyšly
za řízení najevo, b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými
důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, c) v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z
hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický
rozpor nebo d) jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být
zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro
posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (obdobně
srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání, Praha, C.H. Beck, 2006, str. 1268). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. ledna 2011, sp. zn.
30 Cdo 4065/2010 (in
www.nsoud.cz), vyslovil, že informace, jež soud získává při provádění
jednotlivých důkazů o okolnostech, které v případě jejich prokázání by byly
zásadně významné pro právní posouzení věci, je potřeba relevantním způsobem
hodnotit, aby byl získán dostatečný skutkový základ umožňující soudu
přistoupit k tvorbě právně kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení věci);
od důkazní verifikace se ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i kdyby
žalobní tvrzení byla prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě (např. pro
absenci pravidla chování, resp. pro absenci právní reglementace tvrzeného
nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného
hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. tak, že důkazy hodnotí
soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zásadě volného hodnocení důkazů, jak
je obsažena v citovaném paragrafu, však neodpovídá jen důsledné zhodnocení
důkazů jednotlivě a dále všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti, s
přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, co uvedli účastníci, ale také
i to, že předmětné hodnocení důkazů bude odpovídat i zásadám logického
uvažování, že dílčí skutková zjištění, jakož i celkový závěr o skutkovém stavu
budou dostatečně srozumitelně a z pohledu vyložené zásady a logického uvažování
v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odpovídajícím způsobem vyložena, což
je zase důsledkem (k zásadě volného hodnocení důkazů se připínající) zásady
tzv. dostatečného důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo
dostatečně zdůvodněno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
20.6. 2001, sp. zn. 29 Odo 1438/2000, in www.nsoud.cz). Nutno ovšem zdůraznit, že od jiných důkazních prostředků (§ 125 o.s.ř.) se
důkaz znaleckým posudkem podaným ústně či písemně liší potud, že jeho hodnocení
podle § 132 o.s.ř. nepodléhají znalecké závěry (nálezy) ve smyslu jejich
odborné správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve
vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními
provedenými důkazy. Znalecký posudek ve smyslu občanského soudního řádu tak
představuje jeden z mnoha důkazních prostředků, byť je svou povahou
nezastupitelný. To ovšem neznamená, že soud je povinen závěry znaleckého
posudku vždy bez dalšího přebírat, nýbrž je povinen je v případě potřeby
ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o
správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li
znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto
zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku
podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění
odchýlí (srov. Rc 33/95). Může také dojít k situaci, kdy jednotlivé dílčí
závěry znaleckého posudku ve svém souhrnu si do určité míry odporují, nebo
vycházejí ze zjištění, která neodpovídají znalcem popisovanému jevu, resp.
souhrnu skutečností, k nimž měl znalec přihlížet. Rovněž může dojít k situaci,
kdy závěry znaleckého posudku vyznívají zcela jednoznačně, avšak soud má k
dispozici závěry jiných znalců, případně informace vyplývající z odborného
posouzení čerpá z posudku, který nebyl vypracován soudem ustanoveným znalcem a
proto jej soud hodnotí na základě důkazu listinou ve smyslu § 129 o. s. ř., z
níž ve vazbě na další informace získávané z jiných důkazních prostředků (např. výslechů svědků) přebírá pro skutkový závěr dílčí skutková zjištění, jež jsou
zásadně významná pro právní posouzení věci. V dané věci odvolací soud „nepřezkoumával“ správnost posudku znalce, který
dospěl k závěru, že posuzovaný podpis žalovaného na předběžné smlouvě v
porovnání s autentickým podpisem žalovaného není jeho vlastním podpisem, ale
podpisem napodobeným, nýbrž tento posudek v intencích § 132 o. s. ř. hodnotil s
dalšími důkazy, mezi nimiž byly i znalecké posudky zpracované jinými znalci v
jiných (trestních) věcech, které odvolací soud správně hodnotil (nikoliv jako
znalecké posudky ve smyslu § 127 o. s. ř, ale) jako listiny ve smyslu § 129 o. s. ř., a ve kterých znalkyně PhDr. V. M. a Mgr. J. S. posuzovaly, zda v jiných
smlouvách podpis žalovaného je jeho vlastním (pravým) podpisem, přičemž v
posudcích mj. uvedly, že nelze objektivně rozhodnout, zda se jedná o podpis
vlastní, ale zkomolený, nebo zda podpis vyhotovila jiná osoba, přičemž znalkyně
Mgr. S. uvedla, že variabilita podpisů žalovaného je vysoká a pokud se v jím
posuzovaném případě nejedná o podpis pravý, jedná se o napodobeninu. Odvolací
soud dále čerpal skutková zjištění významná pro rozhodnutí i z výpovědi svědka
Ing. P. D., jehož výpovědi o tom, že svědek byl přímo účasten podepisování
předběžné smlouvy jejími účastníky (tedy i žalovaným), uvěřil, považoval ji (na
rozdíl od soudu prvního stupně) za věrohodnou a tento důkaz hodnotil s dalšími
důkazy, z nichž čerpal informace o existenci předběžné smlouvy (svědci F. a
MUDr. O.). Jestliže odvolací soud sice reflektoval závěry posudku Mgr. R. M., avšak tento
důkazní prostředek hodnotil samostatně a dále ve vzájemné souvislosti s
ostatními důkazními prostředky, tedy způsobem předepsaným v § 132 o. s. ř.,
přičemž zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) pečlivě
zdůvodnil, proč vzal za prokázanou skutečnost, že žalovaný v inkriminovaný den
předběžnou smlouvu podepsal, nelze zde dospět k závěru, že by takto
prezentovaný výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídal postupu
vyplývajícímu z § 132 o. s. ř.
Tedy, že by došlo k pochybení v tom směru, že by
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
došlo k pominutí rozhodných skutečností, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z
hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti měl být logický rozpor, nebo že by zjištěné skutečnosti odporovaly
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Proto závěr, který odvolací soud učinil na str. 9 ve třetím odstavci odůvodnění
rozsudku, představuje logické a správné vyústění zhodnocených důkazů, jež
odvolací soud procesně korektním způsobem provedl (zopakoval) v odvolacím
řízení, a proti němuž (z vyložených hledisek) nemá dovolací soud co vytýkat. Ad 4) Postup odvolacího soudu při provádění dokazování a dále při hodnocení
důkazů byl procesně vadný
Prostřednictvím této námitky žalovaný uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. založený na tvrzení, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaný takovou
vadu spatřuje jednak v postupu odvolacího soudu, který v odvolacím řízení na
straně jedné provedl nepřípustné důkazy (uvedeno v posloupnosti podle obsahu
dovolání) a) výslechem obou žalobců, b) listinou – obsahem písemné zprávy P. F. ze dne 7. července 2002 (podle žalovaného tato listina nebyla předmětem
dokazování v řízení před soudem prvního stupně, nebyla nikým k důkazu ani
navržena), kdežto na straně druhé nezopakoval stěžejní důkaz výslechem znalce
Mgr. R. M., z nějž soud prvního stupně činil zásadně významné skutkové zjištění
pro své meritorní rozhodnutí. Konečně vadného procesního postupu se odvolací
soud měl dopustit i tím, že neprovedl důkaz, který navrhoval žalovaný již v
řízení před soudem prvního stupně, a sice znaleckým posudkem z oboru
písmoznalectví, v němž by měl ustanovený znalec vyhodnotit, zda podpis na
předběžné smlouvě nevyhotovil některý ze žalobců. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že dílčí skutková zjištění odvolací soud činil –
pokud se týká poskytnutí informací o okolnostech týkajících se předběžné
smlouvy a zájmu žalobců o koupi uvedeného rekreačního střediska ze strany P. F. – z její svědecké výpovědi. Ostatně podobná skutková zjištění, byť ta v
konečném důsledku nebyla vyhodnocena ve skutkový závěr, který učinil odvolací
soud, vyplývají již z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z poslední věty
na str. 5 a dále na str. 6 jeho písemného vyhotovení. Vadu naplňující dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze však spojovat jen tehdy,
pokud mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což se netýká tohoto
případu, neboť informace týkající se daného případu čerpal odvolací soud
primárně ze svědecké výpovědi P. F. Nedůvodná je rovněž výtka o nepřípustně provedeném dokazování výslechem
žalobců, neboť důkazní verifikaci tímto směrem navrhoval advokát žalobců již
při jednání před soudem prvního stupně dne 24. února 2005 (srov. protokol o
jednání před uvedeným soudem z cit. dne na č.l. 19 a násl.). Ani v postupu odvolacího soudu, který při zopakování dokazování nepřistoupil k
výslechu znalce Mgr. R. M., nelze spatřovat vadu, jež by zatěžovala odvolací
řízení a mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Bylo již vpředu z
odvolacího řízení zrekapitulováno, že odvolací soud nerozporoval závěr posudku,
k němuž dospěl uvedený znalec, avšak při hodnocení důkazů v intencích § 132 o. s. ř. z tohoto důkazního prostředku nepřevzal (nečinil) pro své meritorní
rozhodnutí skutkové zjištění, jež by vedlo k závěru, že žalovaný předběžnou
smlouvu nepodepsal (podpis na této smlouvě není jeho vlastním podpisem), a to
právě s ohledem na výsledky zhodnocení ostatních důkazů (především výslechů
svědků Ing. D., F., ve vazbě na zjištěné skutečnosti z listinných důkazů –
znaleckých posudků dr. M. a Mgr. S.).
Uvedené zhodnocení odvolacím soudem (jak
bylo patřičným způsobem vyloženo v odůvodnění jeho rozsudku) podle přesvědčení
dovolacího soudu vyznívá přesvědčivě, je logickým propojením dílčích (z
provedených citovaných důkazů zjištěných) skutkových zjištění a jejich celkové
sumarizace ústící v závěr o skutkovém stavu, jenž umožnil odvolacímu soudu
přistoupit k formulaci právně kvalifikačního závěru o tom, že mezi účastníky
byla uzavřena předběžná smlouva, která, včetně ujednání o smluvní pokutě, je
platným právním úkonem. Podpůrný odkaz žalovaného na právní názor, který
Nejvyšší soud zaujal ve věci sp. zn. 33 Cdo 696/2008 stran (dosahu) aplikace §
213 o. s. ř., je v těchto procesních souvislostech nepatřičný. Přitom sama
okolnost, že žalovaný předkládá svou skutkovou verzi případu, privileguje a
hodnotí určité důkazy, z nichž si vytváří jiný skutkový terén pro svou právně
kvalifikační úvahu uvedený dovolací důvod pochopitelně nebyla s to naplnit.
Rovněž dovolací výtka žalovaného, že odvolací soud procesně pochybil, pokud
před vydáním svého rozsudku neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem
odlišným od právního názoru soud prvního stupně a neumožnil jim se k němu
vyjádřit, není opodstatněná. Předně je třeba zdůraznit, že podle § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda
senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle
účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil
vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci vyžaduje
doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je prokazující),
významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení. Smyslem tohoto
ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl
břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze
zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že
takové břemeno má [srov. např. nález Ústavního soudu České republiky (dále již
„Ústavní soud“) ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, in
www.nalus.usoud.cz). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. tedy doléhá na právní situace, kdy účastník
nevymezil v žalobě, resp. ve svém podání některou z podstatných (pro rozhodnutí
ve věci) zásadně významných skutečností, při jejichž osvědčení by bylo lze
takto (v důkazním řízení) zverifikovaný skutek subsumovat pod jiné pravidlo
chování, které soud v rámci aplikační úvah nalezl k užití, nikoliv na situaci,
kdy - z pohledu účastníkem sledovaného procesního výsledku - je třeba v zásadně
významných skutkových momentech zcela změnit (tedy nikoliv pouze doplnit) nejen
skutkovou podstatu věci, ale též i (z ní vycházející) žalobní návrh (podání),
který by měl soud při osvědčení takto vylíčeného skutku převzít do svého
rozhodnutí. Hraničním limitem, kdy ještě lze a kdy naopak již nelze poučovat
účastníky o doplnění skutkových okolností či (úpravě) žalobního návrhu
(podání), je zde okruh (uvažováno z pohledu soudu) otázek, které lze účastníku
(ještě) signalizovat (zprostředkovat k řešení) na podkladě procesních norem,
nikoliv v důsledku poučení o hmotném právu, neboť ve smyslu ust. § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům (pouze) poučení o jejich procesních právech a
povinnostech, přičemž tato zásada není prolomena ani postupem soudu ve smyslu
ust. § 99 odst. 1 o. s. ř. [(probrání věci s účastníky za účelem dosažení smíru
mezi účastníky) srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
27.11.2008, sp. zn. 10 Co 344/2007, in ASPI]. Z vyloženého je zřejmé, že ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. znemožňuje
vydávání „nepředvídatelných“ rozhodnutí, tj.
rozhodnutí, která se při absenci
soudního poučení (signalizace jiného právního posouzení věci soudem učiněné ve
formě poučení účastníka o nutnosti doplnění vylíčení rozhodujících skutečností)
odvíjejí od zcela jiné hmotněprávní situace, než kterou žalobce prostřednictvím
vylíčení rozhodujících skutečností v podané žalobě sledoval, a vedle dalších
procesních institutů obsažených v civilním procesním kodexu tak spoluvytváří
podmínky k naplnění principu řádného a spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 4581/2009 (in www.nsoud.cz). Pokud žalovaný ve svém dovolání odkazoval na rozsudek dovolacího soudu ze dne
2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2893/2007 (in www.nsoud.cz), nebylo možno v
něm judikované závěry na danou věc uplatnit. V uvedeném rozhodnutí totiž
Nejvyšší soud vyložil, že o nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že
odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud
činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže
účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení
odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy. Taková
signalizace možného jiného právního posouzení ovšem nenastává ve všech
případech, kdy odvolací soud míní odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně změnit. Musí jít o situaci, kdy absence takové signalizace změny
právního posouzení věci soudem by zcela nepochybně přivodila vydání
překvapivého (nepředvídatelného) soudního rozhodnutí. Podle ustálené judikatury
dovolacího soudu za překvapivé je považováno takové rozhodnutí, které nebylo
možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a
dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací
soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z
účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem
posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, in www.nsoud.cz). O takový případ se zde
ovšem nejednalo, neboť skutečnosti, při jejich prokázání by měla být věc
posouzena ve prospěch žaloby, a jež nakonec vedly odvolací soud ke změně
odvoláním napadené rozsudku soudu prvního stupně, byly tvrzeny již v nalézacím
řízení; rozhodnutí odvolacího soudu tak v uvedeném směru nepředstavuje
překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí a uvedená námitka žalovaného je rovněž
zcela nedůvodná.
Ad 6) Nesprávný závěr o porušení předběžné smlouvy
Žalovaný v dovolání dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že porušil
povinnost podle předběžné smlouvy, neboť ze žádného provedeného důkazu nemohlo
vyplynout, že by vůbec někdy žalobci žalovaného vyzvali k tomu, aby se dne 19.
červena 2002 dostavil do advokátní kanceláře advokáta Mgr. S. k podpisu kupní
smlouvy. Tento závěr žalovaný vyvozuje na základě svého hodnocení důkazů a
tímto způsobem polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, jak je
rozvedeno na str. 7 počínaje třetí větou odůvodnění rozsudku. Odvolací soud v
uvedeném směru však učinil skutková zjištění z tam uvedených důkazních
prostředků, takže uvedená námitka žalovaného (že z žádného důkazu taková
skutečnost nevyplývá) není opodstatněná. Kromě toho tím, že žalovaný převedl
předmětné nemovitosti na třetí osobu, došlo k zániku práv a povinností z
předběžné smlouvy pro nemožnost plnění (§ 575 a násl. obč. zák.) a ke vzniku
povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům (i pro takový případ sjednanou) smluvní
pokutu.
Ad 7) Další případná vada postupu odvolacího soudu
Žalovaný konečně dovozuje naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. pro nespráný postup odvolacího řízení, pokud ten k žádosti
žalovaného neodročil pro onemocnění žalovaného odvolací jednání, které se
konalo dne 15. ledna 2010, čímž byla žalovanému odňata možnost jednat před
soudem. Z toho také žalovaný dovozuje, že „odvolací soud nebyl v jeho věci
zcela nestranný (viz průběh celého odvolacího řízení a zavádějící hodnocení
důkazů).“ Ani tuto námitku ovšem dovolací soud neshledal za relevantní z
hlediska zpochybnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu spisu vyplývá, že původní odvolací jednání, nařízené na den 15. prosince 2009 (na 8.30 hod.), k žádosti žalovaného a jeho advokátky o odročení
jednání, odvolací soud odročil na 15. ledna 2010. Tuto žádost advokátka
žalovaného odůvodnila kolizí s termínem ústní části zkoušky insolvenčních
správců, která se měla konat v Justiční akademii v Kroměříži. Žádost žalovaného
o odročení odůvodnila jeho advokátka oznámením, že žalovaný je od 15. prosince
2009 v pracovní neschopnosti a rád by se odvolacího soudu jednání zúčastnil. Advokátka k této žádosti připojila kopii rozhodnutí o dočasné pracovní
neschopnosti žalovaného, č. A 5983959, z níž pouze vyplývá, že MUDr. I. T. (urolog) vystavil žalovanému uvedenou listinu s tím, že žalovaný je neschopen
od 23. října 2009; v kolonce povolené vycházky je uvedeno datum 23.10.09, které
je přeškrtnuto. Podáním ze dne 12. ledna 2010, doručeným odvolacímu soudu dne
14. ledna t. r., žalovaný opět požádal odvolací soud „o přeložení jednání na
jiný termín, protože jsem stále nemocen a v pracovní neschopnosti.“ Žalovaný v
žádosti dále uvedl, že je sice zastoupen advokátkou, ale přesto by se chtěl
jednání osobně účastnit, což pro onemocnění učinit nemůže. Odvolací soud před
zahájením odvolacího jednání dne 15. ledna 2010 sdělil obsah uvedené omluvy
žalovaného s tím, že „důvody tam uváděné neshledává vážnými důvody pro odročení
jednání.“
Ačkoliv Nejvyšší soud nesdílí názor odvolacího soudu, že v popsaném případě
nebyly splněny podmínky pro odročení jednání z důvodu trvající pracovní
neschopnosti žalovaného, který požádal odvolací soud o odročení jednání, přesto
nelze dospět k závěru, že by tímto pochybením odvolacího soudu došlo k zatížení
odvolacího řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. V odvolacím řízení byl totiž žalovaný při jednání dne 19. června 2009
odvolacím soudem vyslechnut, odvolacího jednání dne 15. ledna 2010 se účastnila
advokátka žalovaného, přičemž z obsahu spisu nevyplývá (též s přihlédnutím k
obsahu dovolacích námitek), že by žalovaný v důsledku této vady nemohl uplatnit
své relevantní výhrady k žalobě a k důkazům, jež byly vesměs provedeny již v
řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení došlo k jejich
zopakování. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné a proto Nejvyšší
soud dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a procesně úspěšným žalobcům tak vzniklo právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů v tomto dovolacím řízení (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Přitom podle Čl. II (Přechodné
ustanovení) vyhlášky č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za
zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokát a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, bylo při
určení výše paušální odměny za zastupování žalobců advokátem v tomto dovolacím
řízení postupováno podle dosavadních předpisů (byly aplikovány cit. vyhl. ve
znění do 29. února 2012, neboť toto dovolací řízení nebylo ukončeno ke dni
nabytí účinnosti vyhlášky č. 64/2012 Sb., tj. ke dni 1. března 2012). Náklady vzniklé žalobcům vycházejí z (paušální) odměny jejich advokáta podle §
3 odst. 1 bod č. 5 vyhl. š. 484/2000 Sb. ve výši 47.300,- Kč, snížené podle §
18 odst. 1 téže vyhl. (vzhledem k tomu, že advokát žalobců v dovolacím řízení
učinil pouze jediný úkon právní služby spočívající v písemném vyjádření k
dovolání žalovaného) o 50 %, tj. na částku 23.650,- Kč, a podle § 19a cit. vyhl. zvýšené o 30 % (tj. o 7.095,- Kč) na celkovou částku 30.745,- Kč, a dále
z jedno paušálu hotových výdajů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb.), tj. na částku 31.045,- Kč, a z částky 6.209,- Kč odpovídající dani z
přidané hodnoty, kterou je advokát žalobců povinen z odměny za zastupování a z
náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném
znění (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve
výši 37.254,- Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a
nerozdílně, k rukám jejich advokáta, který žalobce v tomto dovolacím řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není oprávněný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).