30 Cdo 4065/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně Z. P., zastoupené JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem
se sídlem v Praze 3, Libická 1832/5, proti žalované NEMOKREDIT, a. s., se
sídlem v Praze 3, Ondříčkova 39/580, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou,
advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, o určení vlastnictví, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 31/2002, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č.j. 62 Co
77/2010-407, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č.j. 62 Co
77/2010-407, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
J. M., původní žalobce a právní předchůdce nynější žalobkyně, který zemřel dne
21. května 2003, podal dne 13. března 2002 (původně) u Obvodního soudu pro
Prahu 3 proti žalované společnosti žalobu, jíž se domáhal vydání rozsudku, aby
bylo určeno, že „bytová jednotka č. 1597/9 umístěná ve třetím nadzemním podlaží
domu čp. 1597, postaveného na pozemku p.č. 2749, vše v k.ú. D., obec P. a
spoluvlastnický podíl ke společným částem domu a pozemku o velikosti 653/8264,
připadajících k této jednotce, o podlahové ploše 65,3 m2, vše zapsané na LV č.
3005 u Katastrálního úřadu Praha - město (dále též „bytová jednotka“ nebo
„byt“), je ve vlastnictví žalobce.“ Z hlediska skutkové stránky žalobce v
žalobě také tvrdil, že kupní smlouvu ze dne 1. června 2001 (na základě které
byl ve prospěch žalované příslušným katastrálním úřadem povolen vklad
vlastnického práva k předmětné bytové jednotce) nepodepsal, má za to, že zde
došlo k podvodnému jednání ze strany žalované a synovce žalobce L. (správně V.)
J., který si od žalované půjčil částku 400.000,- Kč, přičemž žalobce „zde
figuroval jako ručitel, který vlastní shora uvedenou bytovou jednotku, i když
jsem půjčku pro synovce vyřizoval já.“
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
března 2007, č.j. 6 C 31/2002-253, v procesní situaci, kdy (v důsledku úmrtí
původního žalobce) usnesením ze dne 24. března 2004, č.j. 6 C 31/202-89, podle
§ 107 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o tom, že v řízení bude nadále pokračováno
namísto žalobce J. M. se žalobkyní Z. V. (nyní P.), bytem shora, zamítl žalobu
jednak na určení, že původní žalobce J. M., zemř. dne 21. května 2003, byl ke
dni úmrtí vlastníkem předmětné bytové jednotky a v uvedeném rozsahu
spoluvlastníkem společných částí předmětného domu a spoluvlastníkem předmětných
pozemků, a dále na určení, že na žalobkyni přešla ke dni úmrtí zůstavitele
předmětná vlastnická a spoluvlastnická práva.
Tento (ve věci prvně vydaný) rozsudek soudu prvního stupně byl následně zrušen
rozsudkem Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 26. září
2007, č.j. 62 Co 275/2007-283, z důvodů, že nalézací soud se dostatečně
nezabýval způsobilostí J. M. uzavřít dne 1. června 2001 kupní smlouvu o prodeji
bytu, jakož i tím, zda by takováto smlouva s ohledem na výši poskytnutého
plnění nebyla v rozporu s dobrými mravy.
Soud prvního stupně poté (v pořadím druhým) rozsudkem ze dne 30. června 2009,
č.j. 6 C 31/2002-355, určil, že původní žalobce byl ke dni svého úmrtí (21.
května 2003) vlastníkem předmětné bytové jednotky se specifikovaným
spoluvlastnickým podílem na společných částech v rozsudku označeného domu a v
uvedeném rozsahu též spoluvlastníkem označených pozemků. Zamítl pak žalobu v
části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že došlo k přechodu předmětné bytové
jednotky a spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech na její osobu,
a rozhodl též o náhradě nákladů řízení státu a mezi účastníky řízení. Po
provedeném řízení uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně J. M. se obrátil na
žalovanou s žádostí o zprostředkování prodeje předmětného bytu, jehož byl
výlučným vlastníkem a přistoupil na kupní cenu nabízenou žalovanou ve výši
450.000,- Kč. Účastníci poté uzavřeli kupní smlouvu, na základě byl (ve
prospěch žalované) povolen vklad vlastnického práva k předmětné bytové
jednotce. J. M. „podepsal převzetí částky ve výši kupní ceny 450.000,- Kč“ a
tuto částku následně předal svému synovci V. J. J. M. v době uzavírání kupní
smlouvy netrpěl žádnou duševní poruchou. Podpis na kupní smlouvě ze dne 1.
června 2001 je pravým podpisem J. M., který až po uzavření kupní smlouvy začal
tvrdit, že žádnou smlouvu s žalovanou „nepodepsal, že předpokládá, že svůj byt
dává pouze žalovanému do zástavy na půjčku ve výši 400.000,- Kč, kterou měl
poskytnout žalovaný synovci ...V. J.“ Soud prvního stupně zjistil obecnou
(obvyklou, „tržní“) cenu bytu ve výši 2.10.350,- Kč, resp. pro případ jeho
obsazenosti ve výši 804.104,- Kč a z hlediska právního posouzení věci dospěl k
závěru, že žaloba je důvodná v části týkající se určení neplatnosti předmětné
kupní smlouvy, a to pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. Ze
znaleckého posudku znalce Ing. K. bylo totiž zjištěno, že obecná cena bytu
„minimálně dvakrát (...) převyšuje cenu, za kterou byl prodej bytu mezi J. M. a
žalovaným fakticky realizován.“ Soud prvního stupně dále odůvodnil zamítavý
výrok svého rozhodnutí, jakož i akcesorické (nákladové) výroky.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným (rovněž v pořadí druhým) rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. (jímž bylo žalobě vyhověno) tak, že se žaloba zamítá. Dále
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval
důkaz kupní smlouvou ze dne 1. června 2001, dokazování doplnil znaleckým
posudkem z oboru písmoznalectví, který zpracovala znalkyně Mgr. J. Ž., a dále
znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, projektování a ekonomika, který
zpracoval Ing. J. K. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že
uvedená kupní smlouva splňuje všechny zákonné náležitosti. S odkazem na
zjištění ze znaleckého posudku vzal za prokázané, že J. M. tuto smlouvu
vlastnoručně podepsal a že jmenovaný v době jejího uzavření netrpěl duševní
poruchou, která by ho učinila k tomuto právnímu úkonu nezpůsobilým ve smyslu §
38 odst. 2 obč. zák. V řízení před soudem prvního stupně nebylo spolehlivě
prokázáno, zda žalovaná půjčila V. J. částku 400.000,- Kč, když uvedené tvrdil
zmíněný svědek a dále svědkyně I. J., zatímco žalovaná toto tvrzení popírala.
Pro právní posouzení věci jsou tyto okolnosti nerozhodné, stejně jako
neobjasněná podstata vztahů mezi původním žalobcem a svědkem J. Nelze v této
souvislosti přehlédnout, že původní žalobce, resp. jeho právní nástupkyně svá
skutková tvrzení v průběhu řízení účelově měnili v návaznosti na výsledky
dokazování. Odvolací soud se nezabýval otázkou lichevní smlouvy, protože tato
by musela být podle původního žalobce uzavřena mezi žalovanou a svědkem J.,
tedy mezi subjekty odlišnými od smluvních stran kupní smlouvy; případná
neplatnost této lichevní smlouvy by tak na neplatnost kupní smlouvy neměla
žádný vliv. I když kupní cena ve výši 450.000,- Kč je nižší než obecná tržní
cena určená znaleckým posudkem, dospěl odvolací soud k závěru, že tento rozdíl
není natolik extrémní, že by činil kupní smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými
mravy podle § 39 obč. zák. za použití § 3 odst. 1 cit. zák. „Výši kupní ceny
mohlo ovlivnit i to, že žalobce požadoval peníze rychle, když fakticky tyto
peníze byly určeny pro jeho synovce, svědka V. J.“ Nebylo ani tvrzeno, že by
kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že by od
této smlouvy původní žalobce, resp. žalobkyně odstoupili. Z výsledků dokazování
v řízení před soudem prvního stupně je zřejmé, že platnost kupní smlouvy začal
původní žalobce zpochybňovat až více než půl roku po jejím uzavření, kdy
obdržel výzvu z tehdejšího Katastrálního úřadu Praha-město, aby se dostavil k
vyzvednutí stejnopisu kupní smlouvy s doložkou o provedeném vkladu. Nelze
přehlédnout ani to, že původní žalobce týž den (roz. v den uzavření předmětné
kupní smlouvy) podepsal doklad o tom, že kupní cenu v hotovosti převzal a
stejně tak podepsal návrh na vklad do katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm
dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dále ve
smyslu písm. b) téhož paragrafu (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci). Dovolatelka předně vytýká odvolacímu soudu (ve
stručnosti shrnuto z její dovolací argumentace), že se odklonil od verifikace
skutečností, pro které byl předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušen a
věc byla nalézacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Přitom hodnota předmětného
bytu několikanásobně převyšovala údajnou kupní cenu uhrazenou žalovanou. Není
přitom jasné, proč odvolací soud najednou změnil svůj názor a odůvodnil tuto
možnost smluvní volností, „když bylo v řízení prokázáno, že peníze vyzvedl
žalovaný v bance a přinesl je do auta, kde k žádnému podpisu potvrzení o
převzetí peněz dojít nemohlo, což však soud v rozporu s o. s. ř. neřešil.“
Dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při
rozhodování vycházel, a obšírně poukazuje na okolnosti, které podle jejího
názoru měly být v řízení verifikovány, avšak zůstaly pominuty. Předkládá svou
skutkovou verzi případu, podle které „pan Š. jako statutární zástupce firmy
NEMOKREDIT a. s. půjčil panu J. dle výpovědi svědků částku 400.000,- Kč a tuto
si nechal jistit fiktivní »kupní smlouvou«. Částku vyzvedl v peněžním ústavu za
účasti svědků a předal ji panu J. Kupní smlouvu, o které předpokládal pan M.,
že jde pouze o zástavu, podal k zápisu na katastr, když z následného zjištění
šlo o kupní smlouvu...“ Odvolací soud vyjma shora uvedeného jiné dokazování
neprováděl, poučení stranám nedal a vydal neočekávaný rozsudek, kterým
rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Tedy rozhodoval v
rozporu s platným zněním občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále dovolatelka navrhla, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil
vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky vyvrací dovolací
argumentaci a ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu obsaženým v
napadeném rozsudku. Rozporuje závěry dovolatelky stran zdravotního stavu J. M. Zdůrazňuje, že sama skutečnost, že kupní cena je nižší než obecná cena určená
znaleckým posudkem, nečiní smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Není
pravdivé tvrzení dovolatelky, že odvolací soud nevysvětlil ani řádně
nezdůvodnil, proč neuvěřil svědku J. a svědkyni J. Výpověďmi těchto svědků se
odvolací soud podrobně zabývá na straně 7 odůvodnění napadeného rozsudku a
poukazuje na podstatné rozpory v těchto výpovědích.
K tvrzení dovolatelky, že
žalovaná poskytuje půjčky, které jsou často zajištěny nemovitostmi bez
příslušného povolení na lichevní úrok, žalovaná uvedla, že půjčky poskytuje
podle občanského zákoníku, nejedná se však o úvěry. Zajištění pohledávek
žalované bylo ve všech případech řešeno řádnou zástavní smlouvou, vždy byla
uzavřena písemná smlouva o půjčce a o všech splátkách vystavuje žalovaná svým
dlužníkům písemné potvrzení. V tomto případě nebylo prokázáno ani poskytnutí
půjčky ze strany žalované V. J. natož její splácení. Žalovaná se dále vyjádřila
k výpovědím svědků J. T., M. S. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky
zamítl a uložil dovolatelce povinnost nahradit žalované náklady dovolacího
řízení. Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první
Čl. II bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn
občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,
tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít
opodstatnění. Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám
uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Nejvyšší
soud takové dvě jiné vady, zatěžující odvolací řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zaregistroval.
Výrok je esenciální, a proto nepominutelnou součástí soudního
rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj názor v projednávané věci. Výrok má
být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť
jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným (srov. např. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 7. března 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000, in
www.nalus.usoud.cz). Je přitom výrazem ustálené rozhodovací praxe, že formulace
výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tzn. že
obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku
seznatelný [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009,
sp. zn. 30 Cdo 3590/2009, in www.nsoud.cz (pokud jde o zdroj citace rozhodnutí
dovolacího soudu - dále již „tamtéž“)]. Tedy jinými slovy řečeno, nezbytnou
součástí výroku musí být určitost a srozumitelnost stanovení jím ukládané
povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo
jednoznačně patrno, jak soud rozhodl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003, nebo ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, in tamtéž). K výkladu § 155 odst. 1 o. s. ř. uvedl Nejvyšší soud ČSSR již ve své směrnici z
23. listopadu 1968 publikované pod R V/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, od které není důvod se odchylovat, že „nezbytnou náležitostí
jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi
ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění
výroku bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok rozsudku
formulován odkazem na obsah žalobního návrhu slovy »návrhu se vyhovuje« nebo
»návrh se zamítá«.“ V rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo
640/2003 (in tamtéž), Nejvyšší soud vyložil, že za vadu řízení, jež mohla mít
vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba považovat též formulaci
výroku jeho rozhodnutí. Nezbytnou náležitostí výroku totiž musí být určitost
stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak
z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento požadavek platí
nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat
především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé
výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí
zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. Jestliže v daném případě odvolací soud měnící rozsudečný výrok v dovoláním
napadeném rozsudku formuloval tak, že „Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba zamítá.“, je z vyloženého zřejmé, že obsah rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé nebyl ve výroku rozsudku vysloven dostatečně
určitě. Dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl tak
naplněn.
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku,
odvolací soud v souvislosti s verifikací okolností, jež se měly vztahovat k
předmětnému majetkoprávnímu úkonu (uzavření kupní smlouvy), dílčím způsobem
přistoupil k hodnocení výslechů žalobkyně či svědka V. J., aniž by způsobem
zákonem předvídaným přistoupil k zopakování těchto důkazů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). I v tomto směru došlo k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Především však absence důkazní verifikace okolností, jež přecházely či byly
spojeny s uzavřením kupní smlouvy, prozařuje v důsledku nesprávného právního
posouzení věci. Dovolatelka totiž v dovolání uplatnila také dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje odpovídající
právní předpis, avšak vadně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může
být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Zatímco soud prvního stupně spojoval neplatnost předmětné kupní smlouvy ve
smyslu § 39 obč. zák. (jako právní úkon, který se příčí dobrým mravům) již s
okolností, že kupní cena předmětného bytu „minimálně dvakrát...převyšuje cenu,
za kterou byl prodej bytu mezi J. M. a žalovaným realizován“, odvolací soud v
těchto intencích absolutní neplatnost převodní smlouvy nedovodil a soudem
prvního stupně zaujatý právní názor nesdílel. Tento právní názor odvolacího
soudu sice odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou odvolací soud
ostatně v odůvodnění svého rozsudku odkázal (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 11. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 5040/2007, in www.nsoud.cz),
nereflektuje však již další (v úvahu přicházející) okolnosti, jež mohou být v
souvislosti s posuzováním, zda se daný právní úkon ve smyslu § 39 ve vazbě na §
3 odst. 1 obč. zák. příčí dobrým mravům či nikoliv, právně významné. Reflexe
takového aplikačního náhledu se projevila v aktuální judikatuře Nejvyššího
soudu prostřednictvím rozsudku ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009
(in www.nsoud.cz), v němž dovolací soud judikoval: „Platné právo neobsahuje
právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo
ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s
cenovými předpisy.
Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění
jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími
okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky
jednání kolidujícího s dobrými mravy.“ Nutno ovšem dodat, že i bez takové
judikatury nebylo ani v předchozí době žádného důvodu pomíjet ty skutečnosti,
jež by ve spojení s příliš nízkou cenou u daného majetkoprávního úkonu mohly
být podřaditelné pod jednání příčící se dobrým mravům a byly tak z uvedeného
důvodu způsobilé přivodit neplatnost předmětného právního úkonu (smlouvy). Pokud v těchto skutkových souvislostech odvolací soud, který nesdílel právní
názor soudu prvního stupně, neuvažoval a za tím účelem nepřistoupil k důkazní
verifikaci právně významných okolností, případně seznatelným způsobem takový
verifikační postup nevytěsnil např. s přihlédnutím k tomu, že v tomto směru
soud prvního stupně učinil zcela správná a úplná skutková zjištění, z nichž
odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, pak je třeba uzavřít, že
zmíněný důkazní, resp. skutkový deficit v odvolacím řízení jde na vrub
správnosti odvolacím soudem učiněného právního názoru. Nelze přitom nepostřehnout, že soud prvního stupně hodnotil výpověď svědka V. J., synovce původního žalobce J. M., - pokud tento svědek „vypověděl, že pan M. měl dát žalovanému svůj byt...pouze do zástavy“ - jako nevěrohodnou, na straně
druhé u svědkyně I. J., spolupodnikatelky a přítelkyně svědka J., pouze dílčím
způsobem zhodnotil, že „svědkyně... sice vypověděla, že nesla splátky do
kanceláře žalovaného, aniž by žádala potvrzení o zaplacení, avšak soud jí
vzhledem k blízkému lidskému i obchodnímu vztahu se svědkem neuvěřil. Svědek J. neměl důvod netrvat na písemném potvrzení splátky půjčky, pokud by nějaká
existovala, již z toho důvodu, aby mohl doložit, že půjčku splatil a zanést si
tyto platby do svého účetnictví, když tvrdil, že peníze použil pro svoji
podnikatelskou činnost.“ Svědkyně J. však ve své výpovědi uvedla i další
okolnosti související s uzavřením předmětné kupní smlouvy a motivem, resp. kauzou předmětného závazku, které již z tohoto důvodu měly být v rámci postupu
podle § 132 o. s. ř. soudem prvního stupně hodnoceny, a to jak v rámci tohoto
důkazu, tak i s přihlédnutím k důkazům dalším, resp. s přihlédnutím ke všemu,
co v řízení vyšlo najevo (viz např. protokol o jednání před soudem prvního
stupně ze dne 15. září 2004 na č.l. 97 a násl. - arg.: „Myslím, že v roce 2001
si půjčoval pan J. od pana Š., který zastupoval firmu NEMOKREDIT, nějaké
peníze. Bylo to 400.000,- Kč, ta půjčka byla na zakoupení tahače...Vím také, že
v této věci hrál roli pan M....Byl v té době vlastníkem bytu, který byl
zastaven proti půjčce. 1.6. 2001 jsem byla u toho, kdy se všechno
vyřizovalo...toho dne jsme jeli s panem J. a ještě s panem M. do P....V době,
kdy jsme čekali s panem J. ve voze, byl pan Š. s panem M. někde...u notáře. Potom odešel pan Š. s panem J. do spořitelny...a tam vybrali těch 400.000,-
Kč...když se vrátili, tak ve voze...pan Š. předával panu J. tyto peníze, přede
mnou tyto peníze přepočítávali...Pana M.
jsem příliš neznala...ještě předtím,
než došlo k této transakci(,) jsem byla s panem J. v bytě u pana M.... Pan J. se tehdy ptal pana M., zda by pro tuto půjčku zastavit(l) svůj byt a pan M. s
tím souhlasil...Na otázku, z jakého důvodu jsem byla přítomna úkonům mezi panem
J. a panem Š.(,) odpovídám, že pan J. zřejmě chtěl, aby u toho byla ještě
nějaká další nezávislá osoba. To platilo i o jeho jednání s panem M.“). Výpověď
svědkyně J. bylo pak zapotřebí také hodnotit s dalšími výpověďmi svědků, kteří
vnímali chování J. M. v inkriminovaném období (např. svědek JUDr. J. N.,
ředitel domova důchodců, ve kterém žil J. M., nebo svědkyně G. V., pracovnice
téhož domova důchodců) či vypovídali o úmyslu V. J. půjčit si peníze (svědek
Ing. P. K.), neboť jen důsledné zhodnocení všech důkazních prostředků v
intencích § 132 o. s. ř. s promítnutím učiněných závěrů v odůvodnění rozsudku
mohlo vytvořit korektní zdroj pro zjištění skutkového stavu věci a jeho
následné právní posouzení. Nejvyšší soud sice ve svém rozsudku ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo
2608/98 (in Civilní judikatura, Linde Praha, a. s., 2. vydání, str. 609, příp. ASPI) judikoval, že ustanovení § 35 obč. zák. zřetelně deklaruje požadavek, aby
se výklad projevu vůle (tam, kde není výslovně projevena vůle jiná) řídil právě
logikou věci, když absurdní naopak je vycházet při posuzování platnosti
projevené vůle účastníků smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření
smlouvy logicky nechovaly, avšak při respektování takového interpretačního
náhledu je nezbytné vždy důsledně reflektovat i další okolnosti, které
souvisely, resp. doprovázely chování účastníků v předkontraktačním období,
zejména pak při uzavření předmětné smlouvy. Uvedenou optikou logiky je potřeba
pohlížet též na chování účastníků a pochopit jejich stimul, pohnutky, které je
vedly k předmětnému smluvnímu jednání, jež po formálně právní stránce nakonec
vyústilo v uzavření předmětné smlouvy. Informace, jež soud získává při provádění jednotlivých důkazů o okolnostech,
které v případě jejich prokázání by byly zásadně významné pro právní posouzení
věci, je potřeba relevantním způsobem hodnotit, aby byl získán dostatečný
skutkový základ, jež by umožňoval soudu přistoupit k tvorbě právně
kvalifikačního záměru (k právnímu posouzení věci); od důkazní verifikace se
ustupuje v těch případech, kdy je zjevné, že i kdyby žalobní tvrzení byla
prokázána, stejně by nebylo možno podané žalobě (např. pro absenci pravidla
chování, resp. pro absenci právní reglementace tvrzeného nároku) vyhovět. Tomuto verifikačnímu úsilí má napomáhat zásada volného hodnocení důkazů, která
je obsažena v § 132 o. s. ř. tak, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to
každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Zásadě volného hodnocení důkazů, jak je obsažena v cit.
paragrafu,
však neodpovídá jen důsledné zhodnocení důkazů jednotlivě a dále všech důkazů v
jejich vzájemné souvislosti, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo,
co uvedli účastníci, ale také i to, že předmětné hodnocení důkazů bude
odpovídat i zásadám logického uvažování, že dílčí skutková zjištění, jakož i
celkový závěr o skutkovém stavu budou dostatečně srozumitelně a z pohledu
vyložené zásady a logického uvažování v odůvodnění písemného vyhotovení
rozsudku v odpovídajícím způsobem vyložena, což je zase důsledkem (k zásadě
volného hodnocení důkazů se připínající) zásady tzv. dostatečného důvodu, která
vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně zdůvodněno (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2001, sp. zn. 29 Odo
1438/2000, in Civilní judikatura, Linde Praha, a.s., 2005, 2. vydání, str. 300,
příp. in ASPI). V případě, že určité významné okolnosti vyplývající z provedených důkazů (např. určitá část výpovědi svědka obsahující popis informací významných z hlediska
skutkové stránky věci) byly soudem při hodnocení důkazů pominuty, dochází k
situaci, kdy v procesu zjišťování právně významných skutečností nebyla důsledně
respektována zásada volného hodnocení důkazů a nezbytného logického uvažování. Lze pak konstatovat, že soud v takovém případě rozhodoval na základě skutkového
stavu, jenž byl zatížen popsaným nekorektním způsobem při získávání skutečností
právně významných pro meritorní rozhodnutí. V poměrech této posuzované věci soud prvního stupně dokazování zaměřil na
zjištění, zda vskutku předmětná kupní smlouva byla uzavřena, jaký byl v
předmětném období zdravotní stav J. M. a jaký byl (ne)poměr mezi kupní cenou a
obvyklou (tržní) cenou prodávaného bytu, když z hlediska právní stránky
považoval za relevantní zjištění, že obecná cena bytu „minimálně
dvakrát...převyšuje cenu, za kterou byl prodej bytu...fakticky realizován.“
Uvedené jednání považoval za kolidující s dobrými mravy, v důsledku čehož
shledal kupní smlouvu (dvoustranný právní úkon) absolutně neplatnou. Odvolací
soud toto právní posouzení věci soudem prvního stupně nesdílel, pominul však -
jak již bylo vyloženo shora citovaným judikátem dovolacího soudu - že v takovém
případě bylo nasnadě verifikovat ty okolnosti případu, jež soud prvního stupně
s ohledem na jím sledovaný právní úsudek či též v důsledku nedostatečně
zhodnocených důkazů ponechal stranou. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu
okolnosti tohoto případu - [starý a podle zjištění soudu prvního stupně vážně
tělesně nemocný člověk (J. M., roč. 1926), trpící Parkinsovou nemocí, žijící v
domově důchodů, měl podstupovat daný majetkoprávní úkon (uzavřít s žalovanou
kupní smlouvu) jen z důvodu, aby podle dalšího zjištění soudu prvního stupně
půjčil svému synovci V. J. částku 450.000,- Kč, kterou získal prodejem tohoto
bytu, ačkoliv cena obvyklá tohoto bytu byla oproti kupní ceně dvojnásobná] -
přitom vybízely k důsledné verifikaci skutečností vyplývajících z provedených
důkazů, a to z hlediska posouzení jejich souladu s dobrými mravy a s
přihlédnutím k řešení otázky platnosti předmětné kupní smlouvy.
Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší
soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d ost. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.