30 Cdo 4581/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou se sídlem v
Brně, Slovákova 11, proti žalované H. S., zastoupené JUDr. Alexandrem Nettem,
advokátem se sídlem v Brně, Gorkého 42, o určení právního vztahu, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 222/2005, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2009, č.j. 13 Co 5/2008-77,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
13. srpna 2007, č.j. 21 C 222/2005-57, určil, že „L. S., byla ke dni 6.12. 2004
členkou DRUŽBA, stavebního bytového družstva se sídlem v Brně, Kapucínské nám.
6, a nájemkyní bytu č. 14 o velikosti dvou pokojů, kuchyňského koutu a
příslušenství, nacházejícího se ve 4. podlaží domu čp. 183 na ul. D. 13 v B.
(dále též „předmětný byt“). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a o povinnosti
žalované zaplatit státu specifikovaný soudní poplatek.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v
záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
předmětnou žalobu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (před soudem prvního stupně), že žalobkyně je povinna
zaplatit státu specifikovaný soudní poplatek, a konečně že žalobkyně je povinna
nahradit žalované specifikované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud
uzavřel, že v tomto případě směřovala žaloba žalobkyně, která je pouze jednou z
dědiček L. S., k určení, že tato zůstavitelka byla ke dni své smrti členkou
shora uvedeného bytového družstva a nájemkyní předmětného bytu. Práva a
povinnosti, jež jsou obsahem tohoto členství, představují majetkový nárok
zemřelé, který dosud nebyl v dědictví projednán. Konstatoval dále, že jestliže
je více dědiců a tento majetkový nárok nebyl v dědictví projednán, vyplývá z
toho, že až do doby než se tak stane, jsou všichni dědicové oprávněni a povinni
ve vztahu k tomuto nároku společně a nerozdílně. Procesně se jedná v takovém
případě o nerozlučné společenství. Z povahy tohoto společenství pak vyplývá, že
rozhodnutí o věci samé se musí vztahovat na všechny společníky, kteří proto
musejí vystupovat v řízení jako účastníci a pokud tomu tak není, což nastalo v
této věci, je dán nedostatek věcné legitimace a žalobě nelze vyhovět již z
tohoto důvodu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm
dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b)
(tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Naplnění
prvně uvedeného dovolacího důvodu dovolatelka odůvodňuje tím, že polemizuje s
právním názorem odvolacího soudu o nerozlučném společenství s argumentem, že
„před podáním žaloby se dohodla s ostatními dědici, že žalobu podá samostatně,
když tito neměli zájem na tom, aby se účastnili soudního procesu. Souhlasili
ovšem, že pro případ, že žaloba bude úspěšná, v dodatečném projednání dědictví
uzavřou dohodu, podle které se dědičkou členského podílu a členkou družstva
stane právě žalobkyně.“ Pokud by vycházela dovolatelka z právního názoru
odvolacího soudu o tom, že nerozlučné procesní společenství dědiců má ten
dopad, že musí být všichni dědicové účastníky řízení, pak o této skutečnosti
měla být soudem prvního stupně poučena ve smyslu § 118a o. s. ř. Nebylo-li
účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního
hlediska stát, je dovolatelka toho názoru, že tím došlo k porušení ustanovení §
118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu postiženo
vadou. Odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti
zjednat nápravu v uvedeném směru jinak, než kasací rozhodnutí soudu prvního
stupně. Na podporu tohoto právního názoru dovolatelka odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky (ze dne 16. března 2004) „sp. zn. 149/2002.“
Druhý dovolací důvod dovolatelka vymezuje s tím, že pokud do rozhodnutí soudu o
dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do
dědictví a jsou tedy z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv
patřících do dědictví oprávněni a povinnosti vůči jiným osobám společně a
nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem, tj. mezi sebou nikoli osobám třetím, podílejí na těchto právech a povinnostech, má
dovolatelka za to, že je třeba s přihlédnutím k ustanovení § 513 obč. zák. u
věřitelské solidarity konstatovat, že kdokoli z věřitelů může žádat celé plnění
a dlužník je povinen splnit v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádá první. Proto ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv
patřících do dědictví, by se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku neměl
projevit, jak uvádí odvolací soud účastí všech dědiců v řízení, ale tím, že při
následném dědickém řízení z něj bude soud vycházet. Z těchto důvodů dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí obou soudů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem
2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č.
7/2009 Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ nebo
„dovolací soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241
odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti meritornímu
výroku rozsudku odvolacího soudu je sice přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně, není však důvodné. Jak již shora bylo uvedeno, dovolatelka v dovolání brojí proti
rozsudku odvolacího soudu skrze dva uplatněné dovolací důvody týkající se
jednak nesprávného právního posouzení věci a dále jiné vady, jež zatěžuje
odvolací řízení v důsledku absence poučení dovolatelky ze strany odvolacího
soudu (soudu prvního stupně) ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Odvolací soud po zopakování důkazů v odvolacím řízení též zjistil, že
dědici po zůstavitelce L. S. byli kromě dovolatelky, též J. S. a J. S., kteří
dědictví neodmítli, a dále že předmětem projednání dědictví po zůstavitelce
nebyla členská práva a povinnosti k předmětnému bytu. Tato skutková zjištění,
jež ani dovolatelka nerozporuje, považoval odvolací soud za zásadně významná
pro právní posouzení v již shora podrobně osvětleném směru. S právním názorem,
jenž v dané věci zaujal odvolací soud, Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje, neboť
je aplikačním vyústěním následující hmotněprávní a procesněprávní úpravy a také
důsledkem reflexe konstantní judikatury dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší
soud nemá důvod ani v tomto případě jakkoliv odchýlit. Jak již správně připomenul v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním
napadeného rozsudku odvolací soud, dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen
na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu
ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po
každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o
dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán
také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám
(nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§ 175q o. s. ř.) se
dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti
zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže
být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane
zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými
dědici). Proto zanechal-li zůstavitel více dědiců (jako v tomto případě),
projevuje se stav, jaký tu vzniká v době smrti zůstavitele až do vypořádání
dědiců pravomocným usnesením soudu, také v jejich vzájemných vztazích k majetku
patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že vypořádání dědiců má sice
účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do vypořádání pravomocným usnesením
soudu není jisto, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za
následek, že až do vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu jsou dědici
považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a
majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo
majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným
osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru,
jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s
jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví,
se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají
postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.), neboť jde o
taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na
všechny dědice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20
Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24,
ročník 2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.11.1999, sp. zn. 21 Cdo
1820/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 67, ročník 2000, a
zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem býv.
Nejvyššího soudu
ČSR dne 18.6.1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí s
stanovisek pod č. 49, ročník 1982). Rovněž Ústavní soud České republiky (dále
již „Ústavní soud“) zaujímá obdobné judikované závěry. Např. ve svém usnesení
ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. I. ÚS 365/04 (in www.nalus.usoud.cz) vyložil
tento právní názor: „V ustanovení § 91 o. s. ř. je upraveno procesní
společenství jako takové, přičemž odstavec druhý tohoto ustanovení upravuje
tzv. společenství nerozlučné. V nerozlučném společenství mají účastníci taková
společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci samé musí vztahovat na
všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu. O takové společenství
jde právě v případě, kdy se uplatňují nároky týkající se majetku zůstavitele,
který dosud nebyl v dědickém řízení vypořádán. Z povahy nerozlučného
společenství mj. vyplývá, že neúčastní-li se řízení všichni nerozluční
společníci, nemůže být návrhu vyhověno pro nedostatek věcné legitimace.“ K
dovolací argumentaci dovolatelky, která oponuje shora judikovaným závěrům, lze
snad ještě dodat, že pokud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by
pravomocným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř. pochopitelně ani vázán. Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. založený na tvrzení dovolatelky, že dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelkou
nebyl uplatněn důvodně. Zbývá nyní posoudit relevanci dovolatelkou druhého uplatněného důvodu,
jímž dovolatelka namítá, že odvolací soud v řízení nepřistoupil k poučení
dovolatelky ve smyslu § 118a o. s. ř., dospěl-li k závěru o nerozlučném
společenství účastníků, což podle názoru dovolatelky představuje ve smyslu §
214a odst. 2 písm. a) o. s. ř. naplnění jiné vady, která zatěžuje odvolací
řízení, a pro kterou by dovolací soud měl napadený rozsudek odvolacího soudu,
stejně jako (pro naplnění téže vady) i rozsudek soudu prvního stupně zrušit a
věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka bez dalšího
odkazuje (en bloc) na celé ustanovení § 118a o. s. ř., které však v jeho
čtyřech odstavcích upravuje odlišné procesní situace, z nichž pro aplikaci toho
kterého procesního postupu soudu musejí být osvědčeny skutečnosti, jak jsou
předvídány v hypotézách těchto procesních pravidel chování. Tak první odstavec § 118a o. s. ř. stanoví, že ukáže-li se v průběhu
jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl
neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil a poučí jej, o čem
má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Taková procesní situace v případě dovolatelky evidentně nenastala,
neboť dovolatelka řádně precizovala žalobní skutek včetně žalobního petitu a
proto nebylo zapotřebí jí popsaným procesním způsobem signalizovat, že je
nezbytné doplnit žalobu v její narativní části, resp. přistupovat ke zrušení
rozsudku soudu prvního stupně [§ 213 b odst. 1, 2, § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.; srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, , sp. zn.
29
Odo 850/2001, in www.nsoud.cz .]
Druhý odstavec téhož zákonného ustanovení zase stanoví, že má-li
předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než
podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1. Poučení účastníků řízení postupem podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže možné jiné právní posouzení věci
vyžaduje doplnění vylíčení rozhodujících skutečností (a navržení důkazů je
prokazující), významných z pohledu skutku, který je předmětem řízení. Smyslem
tohoto ustanovení je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl
břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má a že účastníku nelze
zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že
takové břemeno má [srov. např. nález Ústavního soudu České republiky (dále již
„Ústavní soud“) ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, in
www.nalus.usoud.cz). Ust. § 118a odst. 2 o. s. ř. tedy doléhá na právní situace, kdy
účastník nevymezil v žalobě, resp. ve svém podání některou z podstatných (pro
rozhodnutí ve věci) zásadně významných skutečností, při jejichž osvědčení by
bylo lze takto (v důkazním řízení) zverifikovaný skutek subsumovat pod jiné
pravidlo chování, které soud v rámci aplikační úvah nalezl k užití, nikoliv na
situaci, kdy - z pohledu účastníkem sledovaného procesního výsledku - je třeba
v zásadně významných skutkových momentech zcela změnit (tedy nikoliv pouze
doplnit) nejen skutkovou podstatu věci, ale též i (z ní vycházející) žalobní
návrh (podání), který by měl soud při osvědčení takto vylíčeného skutku převzít
do svého rozhodnutí. Hraničním limitem, kdy ještě lze a kdy naopak již nelze
poučovat účastníky o doplnění skutkových okolností či (úpravě) žalobního návrhu
(podání), je zde okruh (uvažováno z pohledu soudu) otázek, které lze účastníku
(ještě) signalizovat (zprostředkovat k řešení) na podkladě procesních norem,
nikoliv v důsledku poučení o hmotném právu, neboť ve smyslu ust. § 5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům (pouze) poučení o jejich procesních právech a
povinnostech, přičemž tato zásada není prolomena ani postupem soudu ve smyslu
ust. § 99 odst. 1 o. s. ř. [(probrání věci s účastníky za účelem dosažení smíru
mezi účastníky) srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27.11. 2008, sp. zn. 10 Co 344/2007, in ASPI]. Z vyloženého je zřejmé, že ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. znemožňuje vydávání „nepředvídatelných“ rozhodnutí, tj. rozhodnutí, která se
při absenci soudního poučení (signalizace jiného právního posouzení věci soudem
učiněné ve formě poučení účastníka o nutnosti doplnění vylíčení rozhodujících
skutečností) odvíjejí od zcela jiné hmotněprávní situace, než kterou žalobce
prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností v podané žalobě sledoval, a
vedle dalších procesních institutů obsažených v civilním procesním kodexu tak
spoluvytváří podmínky k naplnění principu řádného a spravedlivého procesu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nutno přitom dodat, že v posuzované věci se nejednalo o interpretaci a
aplikaci citovaných hmotněprávních a procesněprávních ustanovení, která by v
předchozí době podléhala judikatorní nestabilitě (naopak, daná problematika je
dlouhodobě jednotně soudy interpretována a aplikována), pročež by bylo nezbytné
– např. v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 20. dubna 2001 – zabývat se
možným (dalším) dosahem poučovací povinnosti, aby bylo v takovém výjimečném
případě učiněno zadost principu spravedlivého procesu. Konečně poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002 (in www.nsoud.cz) není důvodný, neboť
právní názor dovolacího soudu: „Nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve
smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát,
je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li
absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. V systému
neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle § 118a
o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu § 212a odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, jestliže
účastník na poučení podle § 118a o. s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně
poskytl přímo odvolací soud.“, se odvíjel od situace, kdy se odvolací soud
neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce je aktivně legitimován k
uplatnění předmětného peněžitého nároku. Dovolací soud k tomu uvedl, že kdyby k
témuž úsudku dospěl již soud prvního stupně, musel by – v intencích § 118a
odst. 3 o. s. ř. – žalobce poučit, že dosud nenavrhl důkaz potřebný k prokázání
tvrzení, že je oprávněn uvedenou částku sám vymáhat, vyzvat jej, aby takový
důkaz označil bez zbytečného odkladu, a poučit jej o následcích nesplnění této
výzvy, když obdobné závěry platí i pro úvahy odvolacího soudu o bezdůvodném
obohacení; odtud pak byla formulována zmíněná právní věta, kterou dovolatelka v
této věci ovšem nepřiléhavě použila ke své dovolací argumentaci. Z uvedeného je
zřejmé, že dosah poučovací povinnost v citovaném rozhodnutí se (výhradně)
odvíjel od narativního vymezení žaloby ve vazbě na v úvahu se nabízejí možné
(oproti soudu prvního stupně) jiné právní posouzení věci. Závěrem lze tedy k dosahu aplikace ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. uvést, že se tato poučovací povinnost vztahuje k narativní stránce žaloby a
(logicky také) k jejímu promítnutí do žalobního petitu. Není a s ohledem na
rovnost účastníků v řízení a zásady fair procesu ani nemůže být tento institut
chápán jako prostředek k poučení, resp. k signalizaci, zda při (posuzováno
podle hmotného práva) participaci dalších účastníků (a případně kterých
účastníků) by bylo možné žalobcem (skrze již precizovaná skutková tvrzení a
žalobní návrh) vymezený předmět po právní stránce posoudit jinak. Nejvyšší soud
proto setrvává na právním názoru, že poučení žalobce o tom, koho má žalovat
nebo kdo v důsledku nerozlučného společenství má v řízení vystupovat na straně
žalobce, není součástí poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 5 o. s. ř., ani
ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř.
Ostatně otázkou, zda jsou obecné soudy
povinny poučovat účastníky podle § 5 a § 92 odst. 1 o. s. ř. (což lze
analogicky vztáhnout též i na poučení ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř.), se
zabýval i Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS
56/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 5, pod
číslem 2, v němž zaujal právní názor, že takové poučení zřetelně vybočuje z
mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a
zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení. V posuzované věci ze strany odvolacího soudu nepřicházel v úvahu ani
postup předvídaný v ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., podle kterého zjistí-li
předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k
prokázání všech svých tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez
zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích této výzvy. Jak je zřejmé, v
případě dovolatelky nevyvstala potřeba navrhnout soudu důkazní prostředky k
prokázání dovolatelkou tvrzených právně významných skutečností, a proto ani v
tomto směru neměl odvolací soud žádný relevantní důvod přistoupit k takovému
poučení. V neposlední řadě nebyly splněny ani podmínky pro postup odvolacího
soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř. stanovícího, že při jednání
předseda soudu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních
právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo
notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. Z toho, co bylo shora uvedeno, je tedy zřejmé, že v intencích
dovolatelkou vymezeného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívajícího v tvrzení, že (odvolací) řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud pochybení
odvolacího soudu neshledal, ani nezjistil další vady, resp. jiné vady, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž je dovolací soud povinen v
případě, že dovolání je přípustné, přihlédnout, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné a proto
Nejvyšší soud dovolání dovolatelky podle § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř., kdy
dovolatelka s ohledem na procesní výsledek v tomto řízení nemá na náhradu
nákladů dovolacího řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné (účelně
vynaložené) náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.