U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobců a) B. S., b) T. K., c) M. A. E. K., a d) M. P. K., všichni zastoupeni
Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., advokátem se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West
34th Street, Suite 1800, New York, N.Y. 10122, Spojené státy americké (se
sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87), za účasti 1) J. H., zastoupený JUDr.
Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 455/8, 2) statutární
město Brno, IČO: 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, 3)
Teplárny Brno, a.s., IČO: 463 47 534, se sídlem v Brně, Okružní 828/25, a 4)
Česká republika – Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, o žalobě na znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem
zemědělství, Pozemkovým úřadem Brno, rozhodnutím ze dne 26. 6. 2012, sp. zn.
3239/92/64-RNP, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 32/2012, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu
2015, č. j. 18 Co 215/2014-246, takto:
I. Řízení o dovolání proti výrokům I a III rozsudku Městského soudu v Brně ze
dne 26. února 2014, č. j. 112 C 32/2012-142, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. února 2014, č. j. 112 C 32/2012-142,
zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení rozhodnutí Ministerstva
zemědělství, Pozemkového úřadu Brno ze dne 26. 6. 2012, č. j. 3239/92/64-RNP,
rozsudkem, jímž by bylo určeno, že žalobci a účastník ad 1) jsou podílovými
spoluvlastníky (v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku rozsudku) části
pozemků PK p. č. 2287, 2291 v k. ú. B. a části pozemku PK p. č. 2304/1 v k. ú.
S. L. (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok II) a že žalobcům se nepřiznává osvobození od placení
soudních poplatků (výrok III).
K odvolání žalobců a účastníka ad 1) Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací
soud“) shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok
I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu a výrokům I a III rozsudku soudu
prvního stupně podali žalobci dovolání, jehož přípustnost (dle § 237 občanského
soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) spatřují v tom, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že má být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; jako dovolací důvod
ohlásili nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelé
odvolacímu soudu vytýkají, že nezkoumal existenci překážky pro vydání pozemku
ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) u každého
jednotlivého pozemku (jeho části) zvlášť, a že pojmy „bezprostřední souvislost“
a „nezbytná nutnost“ ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě
vyložil nesprávně, v rozporu se smyslem restitučního zákonodárství.
Řízení o dovolání proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší
soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., zastavil, jelikož dovolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost
soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu).
Dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud odmítl podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu
rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci jde o určení vlastnictví oprávněných osob, v řízení dle části
páté (§ 244 a násl.) o. s. ř., v návaznosti na předchozí negativní rozhodnutí
pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle § 9 odst. 4 zákona o
půdě, a to pro překážku zastavěnosti pozemků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě.
Otázku hmotného práva označenou v dovolání, na jejímž řešení závisí napadené
rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (srov. např. již rozhodnutí publikovaná pod čísly
70/1994 a 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež současně
připouští, že překážkou pro vydání pozemků (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona o
půdě) může být též funkční souvislost dalších pozemků se stavbou, tedy že
pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek. Pod takovým pozemkem
nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou,
a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek
bez přerušení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. října 2007,
sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo
2174/2010, nebo rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, dále
i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012;
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 –
všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V dané souvislosti lze pak odkázat i na rozhodovací praxi Ústavního soudu,
která – při šetření práv restituentů a prioritě restituce obnovením vlastnictví
– respektuje nedělitelnosti areálů tvořících jeden funkční celek (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, publikovaný
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 89, svazek 18, ročník 2000,
nebo usnesení ze dne 17. února 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03).
K tomu jak nahlížet na sídliště (jako na areál), se Nejvyšší soud vyjádřil
např. i v rozsudku ze dne 8. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, v němž – za
skutkových okolností věci jím tehdy posuzované – vyslovil, že sídlištěm se
obecně rozumí komplex staveb a pozemků, který lze jako takový souhrnně zvát
areálem; existují ovšem i dílčí areály nemovitostí (např. sportovní hřiště
apod.), jejichž restituci je nutno též zvažovat z pohledu shora nastíněných
kritérií uvedených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2518/2006. Sama existence
sídliště, jako rozsáhlého souboru budov a pozemků, které spolu tvoří jeden
funkční celek, sice bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových)
pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek,
potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by
byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a
dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které sídliště jako
areál plní (bydlení, komunikace, odpočinek-relaxace atp.). Při posuzování toho,
zda převáží konkrétní veřejný zájem nebo zájem restituční, bude nutno mít na
paměti hledisko proporcionality, jež se mimo jiné projeví při tomto zvažování
také přihlédnutím k poměru výměr pozemků nárokovaných a celkové plochy
sídliště. Třeba také zvažovat, zda vydání konkrétního pozemku s ohledem na jeho
umístění v areálu sídliště brání nebo podstatně omezuje skutečné využití tohoto
pozemku vlastníkem (oprávněnou osobou), tedy zda fakticky vylučuje jeho držbu
potažmo realizaci vlastnického práva v širším slova smyslu. V popsaných
souvislostech je na místě zkoumat i možnost zemědělského a lesního využití,
jakož i možnost zlepšení peče o tuto půdu (viz např. již citované usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012).
S ohledem na posouzení některých pozemků (či jejich částí) jako veřejného
prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení),
ve znění pozdějších předpisů, nelze pak pominout ani aktuální rozhodovací praxi
Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem (srov.
zejm. nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či
nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, spolu s
ostatními rozhodnutími Ústavního soudu dostupné na internetových stránkách
nalus.usoud.cz), jež zpravidla nepřipouští naturální restituci ani tam, kde by
tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své
vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí
vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě. K reflexi těchto závěrů
rozhodovací praxí dovolacího soudu srov. pak např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 15. března 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, a ze dne 6. ledna 2016, sp. zn.
28 Cdo 2720/2015, nebo usnesení ze dne 16. února 2016, sp. zn. 28 Cdo
5638/2015).
I z toho vyplývá, že posouzení relevantní otázky týkající se rozhodných
kritérií pro určení, zda konkrétní pozemek (či jeho část) lze považovat za
pozemek zastavěný ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, resp. zda
pozemek tvoří s ostatními pozemky a stavbami jeden funkční celek – areál
sídliště, jakož i zohlednění posledně zmíněných kritérií (možnosti realizace
vlastnického práva k nárokovaným pozemků oprávněnými osobami; možnosti využití
pozemků pro zemědělské či lesní účely; jejich povahy jako veřejného
prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích /obecní zřízení/),
v dané věci koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
přičemž Nejvyšší soud neshledává důvody k jinému posouzení této v jeho
rozhodovací praxi již dříve vyřešené otázky.
Není pak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013)
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitky dovolatelů, že odvolací soud
nesprávně objasnil okolnosti o reálném stavu jednotlivých částí nárokovaných
pozemků, jsou pak právě již kritikou skutkových zjištění (jejich správnosti a
úplnosti).
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani v dovolání uvedená kritika postupu
soudů nižších soudů v řízení, neboť ke zmatečnostem a k jiným vadám řízení
dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věty
druhé o. s. ř.).
Jde-li pak o judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu citovanou především
v článcích III a V podaného dovolání, nelze než dodat, že dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není s dovolateli citovanými rozhodnutími v
rozporu.
I z takto uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání v části směřující
proti rozsudku odvolacího soudu, jež proto Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1
věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů odůvodněno
(srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu