28 Cdo 3566/2018-100
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Kostelní Radouň, se
sídlem v Jindřichově Hradci, Kostelní 74, identifikační číslo osoby: 60820977,
zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října
1001/3, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo
osoby: 69797111, o vydání nemovitosti – o nahrazení rozhodnutí správního
orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C
54/2016, o dovolání účastníka řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 10. května 2018, č. j. 4 Co 95/2017-66, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2018, č. j. 4 Co 95/2017-66,
a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. ledna 2017, č. j.
11 C 54/2016-38, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 31. května 2017, č. j. 11 C 54/2016-78, ve výrocích I. a
III., se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. 1. 2017, č. j. 11 C 54/2016-38, ve znění opravného usnesení ze dne 31.
5. 2018, č. j. 11 C 54/2016-78, rozhodl, že se žalobkyni vydává pozemek parc.
č. st. XY v katastrálním území XY zapsaný na listu vlastnictví č. XY pro
katastrální území XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální
pracoviště XY (dále „předmětný pozemek“), a tím se nahrazuje rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze
dne 16. 12. 2015, č. j. 361228/2014/R1751/RR9181, pokud se týká pozemku parc.
č. st. XY v katastrálním území XY (výrok I.). Dále zastavil řízení v části, kde
se žalobkyně domáhala vydání pozemků parc. č. st. XY, XY, XY, XY a XY, všech
zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY u Katastrálního
úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY (výrok II.), a rozhodl,
že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle
ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního
soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), jejíž majetek se stal
předmětem majetkové křivdy ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 428/2012
Sb. Po částečném zpětvzetí žaloby zůstalo mezi účastnicemi řízení sporné, zda
se v případě předmětného pozemku uplatní výluka z vydání nemovité věci podle
ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Na předmětném pozemku se
totiž nachází dřevěná stavba bez pevného základu, spojená se zemí
prostřednictvím tzv. betonových patek, která patří do vlastnictví jiné osoby,
než je stát nebo oprávněná osoba, a jejíž větší část je využívaná jako garáž
zemědělských strojů. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo prokázat zřízení stavby
v souladu se stavebním zákonem, soud prvního stupně uzavřel, že není splněna
jedna z podmínek stanovená v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012
Sb., a tudíž výlukový důvod není dán, pročež předmětný pozemek žalobkyni lze
vydat.
K odvolání žalobkyně i účastnice řízení přezkoumal rozsudek soudu prvního
stupně (vyjma nenapadeného výroku II.) Vrchní soud v Praze (dále „odvolací
soud“), jenž jej rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 4 Co 95/2017-66, ve výroku
I. o věci samé potvrdil (výrok I.) a ve výroku o nákladech řízení změnil tak,
že žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradu nákladů řízení před
soudem prvního stupně částku 871,- Kč (výrok II.). Dále účastnici uložil
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku
10.466,50 Kč k rukám JUDr. Matouše Jíry, advokáta (výrok III.).
Odvolací soud aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně.
Konstatoval, že při výkladu výluky podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona
č. 428/2012 Sb. je možné zásadně vyjít ze závěrů soudní praxe týkajících se
interpretace ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“). Zdůraznil, že na základě výsledků
dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že se v projednávané věci
jedná z hlediska občanskoprávního o samostatnou stavbu spojenou se zemí pevným
základem. Názor soudu prvního stupně však korigoval ohledně nezbytného splnění
podmínky vybudování předmětné stavby v souladu se stavebním zákonem, jelikož
vlastníkem dané stavby je osoba odlišná od státu a oprávněné osoby, a proto
nenaplnění tohoto předpokladu je v posuzované věci bezpředmětné [§ 8 odst. 1
písm. a), část věty za středníkem, zákona č. 428/2012 Sb.].
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti výrokům I. a III.) podala
účastnice řízení dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
„o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud neřešené, a to výkladu pojmu „stavba“ podle ustanovení § 8 odst. 1 písm.
a) zákona č. 428/2012 Sb. Domnívá se, že pojem „stavba“ obsažený v ustanovení §
8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. není totožný s pojetím stavby v
jiných restitučních zákonech. Má za to, že jsou splněny podmínky ustanovení § 8
odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pro nevydání věci, neboť se jedná o
stavbu zemědělského charakteru, která je nejen schopna samostatného užívání,
ale je též užívána jejím současným vlastníkem společností ZEVERA, a. s. Dle
názoru dovolatelky proto žalobkyni přísluší v souladu s ustanovením § 15 zákona
č. 428/2012 Sb. paušální finanční náhrada. Účastnice řízení navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasila. Předně zdůraznila nedostatečné vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Zpochybnila rovněž
mínění dovolatelky o existenci překážky bránící vydání předmětného pozemku. Je
přesvědčena, že při výkladu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012
Sb. je možno plně vycházet z judikatury dovolacího soudu vztahující se k
výlukovému ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť oba
právní předpisy vychází ze stejných právních principů. Navrhla, aby dovolací
soud dovolání účastnice řízení odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 5. 2018
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236
odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.)
oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za niž jedná osoba s vysokoškolským
právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a splňuje náležitosti
vyplývající z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. dovolatelka vymezila
některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) a
uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř.,
jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné [naplnění
podmínek, pro něž by bylo možno považovat předmětný pozemek za zastavěný ve
smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a pozemek
nárokovaný v restitučním řízení by tak nebylo možné vydat osobě oprávněné podle
ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb.], opodstatněné. Na rozdíl od mínění
účastnice řízení, považuje dovolací soud dovoláním vymezenou otázku již za
vyřešenou a odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Sluší se uvést, že jiný
názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti
dovolání obsaženého v ustanovení § 237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž
neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod
číslem 460/2017 Sb. a jež je přístupné i na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz).
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně,
jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl
naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím
řízení.
Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v
případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část
pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku
některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby
schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním
zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž
považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než
je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou
bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemek nelze
vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné
právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému
nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou,
nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za
zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla
zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně
související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum
skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu
úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při aplikaci ustanovení
zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle ustanovení § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry
vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného ustanovení § 11 odst. 1 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7.
2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018 – zmíněná rozhodnutí, stejně jako dále uvedená
rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Stejný názor zastává i odborná
literatura (srovnej Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s
církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s.,
2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196
a násl.). Je třeba ovšem zdůraznit, že veškeré závěry učiněné v poměrech zákona
č. 229/1991 Sb. nejsou bezezbytku přenositelné do poměrů založených jinými
restitučními předpisy a nelze je aplikovat mechanicky, což platí i pro poměry
založené (o jedenadvacet let později přijatým) zákonem č. 428/2012 Sb., navíc
jsou-li i dle judikatury k výkladu tohoto právního předpisu aplikovatelné
toliko „některé závěry“, jejichž zohlednění má být „přiměřené“ (srovnej zejména
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2697/2018).
Judikatura současně dovodila, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č.
428/2012 Sb. se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části),
přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v
občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento
výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět
občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11.
2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 907/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 6081/2017). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou
vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být
samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v
právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních
vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu
provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak
důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve
vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku
jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních
výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním
posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo
3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo
4378/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo
835/2012).
Co do posouzení povahy stavby jeví se vhodným připomenout též závěry
prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon
267/96, uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
ve vztahu k obdobnému ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o
zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů,
podle nichž „stavbou, kterou má na zřeteli toto ustanovení, lze rozumět pouze
takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v
neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození
nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy
stavbu relativně trvalého charakteru“ (k tomu dále srovnej např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1681/99, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4560/2014).
Spatřuje-li odvolací soud východisko pro řešení nyní projednávaného sporu v
zákoně č. 229/1991 Sb., je jeho teze – se zřetelem k výše vylíčenému –
nesprávná, neboť relevantní ustanovení obou zákonů [tj. ustanovení § 8 odst. 1
písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
229/1991 Sb.] se obsahově významně liší. K opačnému závěru nelze dospět ani za
pomoci zásady výkladu restitučních předpisů in favorem restitutionis, neboť
soudy nejsou zmocněny k tomu, aby modifikovaly relevantní právní úpravu
aplikací ustanovení (či jejich částí) z jiných restitučních předpisů (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016).
Ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. přitom neobsahuje výčet
staveb tvořících výjimku z aplikace tohoto ustanovení.
Odvolacímu soudu lze dále vytknout, že přijímaje skutkové i právní konkluze
soudu prvního stupně přehlédl, že prvostupňový soud na neunesení procesních
břemen (břemene tvrzení a břemene důkazního) žalovanou své rozhodnutí
nezaložil. Ostatně soud prvního stupně, maje (nesprávně) za to, že pro zřízení
stavby na předmětném pozemku bylo nezbytné posouzení, zda k tomu došlo v
souladu se stavebním zákonem, se povahou stavby z hlediska její samostatnosti v
občanskoprávním smyslu vůbec nezabýval. Nemůže tudíž v uvedeném směru obstát
ani závěr odvolacího soudu (byť vyjádřený prostřednictvím procesního institutu
splnění poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.),
pokud takový závěr - jakkoliv pro posouzení věci relevantní - neučinil ani soud
prvního stupně. Sluší se tudíž s odkazem na shora označenou judikaturu
dovolacího soudu shrnout, že výlukové ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb. bude naplněno tehdy, bude-li pozemek (popřípadě jeho část), k němuž
uplatnila nárok oprávněná osoba zastavěn stavbou, jež je způsobilá být
samostatným předmětem práv a povinností v občanskoprávních vztazích, a to nejen
se zřetelem k jejímu stavebně-technickému provedení, ale i k dalším
(individuálně daným) okolnostem, jež mohou vést k závěru, že bude účelné, aby
konkrétní stavba byla deklarována jako věc v právním slova smyslu samostatná.
Druhou (kumulativně vyžadovanou) podmínku pro uplatnění citovaného ustanovení,
která bude zpravidla přítomna u staveb jako samostatných věcí, představuje její
relativně trvalý charakter, který ve smyslu shora citované judikatury
dovolacího soudu spočívá zejména v obtížích (judikatorně specifikovaných)
stavbu přemístit z pozemku na jiné místo.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde
o uplatnění výluky z naturální restituce pozemků ve smyslu ustanovení § 8 odst.
1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. (zda je předmětný pozemek zastavěn stavbou v
občanskoprávním smyslu), je neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci byl tak v uvedeném rozsahu účastnicí řízení
uplatněn právem.
Pro úplnost se jeví vhodným dodat, že odvolací soud správně korigoval názor
soudu prvního stupně ohledně posuzování souladu stavby se stavebním zákonem. V
posuzované věci totiž jde o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka než
státu nebo oprávněné osoby, kdy se znak zřízení v souladu se stavebním zákonem
a užívání – na rozdíl od pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu –
nevyžaduje srovnej dikci ustanovení § 8 odst. 1 písm. a), část věty za
středníkem, zákona č. 428/2012 Sb., jakož i jeho interpretaci v komentářové
literatuře – in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196
a násl.. Sluší se pro poměry projednávané věci dodat, že právě rozdílnost
vlastníka pozemku a stavby na něm stojící by měla ovšem také signalizovat, zda
se z hlediska občanskoprávního jedná o stavbu samostatnou či nikoliv.
Argumentuje-li dovolatelka ve prospěch názoru o nevydání předmětného pozemku
tím, že zákon č. 428/2012 Sb. oprávněným osobám přiznává za nevydané pozemky
paušální náhradu (§ 15 zákona č. 428/2012 Sb.), pak nezbývá než dodat, že na
řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž
bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže
dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení
otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2376/2013). Nelze rovněž přehlédnout, že judikaturou dovolacího
soudu je konstantně traktováno, že ohled na citované ustanovení nemá při
úvahách o naturální restituci církevního majetku relevanci (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2839/2017, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017).
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení
věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s.
ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro
změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek
odvolacího soudu v napadeném věcném výroku I., a rovněž v akcesorických
výrocích II. (o nákladech prvostupňového řízení) a III. (o nákladech odvolacího
řízení), zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší
soud zrušil ve výrocích I. a III. i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud
prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu