28 Cdo 4687/2017-306
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně: Římskokatolická farnost Vratěnín, se sídlem Vratěnín 55, IČO:
45657122, zastoupena JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně,
Jánošíkova 29, proti žalovaným: 1) J. K., zastoupený JUDr. Evou Hrbáčkovou,
advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 50, a 2) Česká republika – Státní
pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C
360/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.
června 2017, č. j. 21 Co 54/2017-278, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2017, č. j. 21 Co
54/2017-278, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. ledna 2017, č. j.
23 C 360/2015-254, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k
dalšímu řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) –
v řízení o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení §
18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního
soudu uveřejněném pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) –
potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. ledna 2017, č. j. 23 C
360/2015-254, ve výroku I v tom správném znění, že „se zamítá žaloba, aby soud
určil, že výlučným vlastníkem pozemku v katastrálním území V., a to v rozsahu
původní parcely, je druhý žalovaný“; rozsudek byl potvrzen i v závislých
výrocích II - IV o náhradě nákladů řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího
soudu) a současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II).
Odvolací soud vycházel z téhož stavu jako soud prvního stupně, že žalobkyně je
oprávněnou osobou (§ 3 zákona č. 428/2012 Sb.), předmětný pozemek (jenž je nyní
součástí parc. v k. ú. V.) představuje původní majetek církve (§ 2 zákona č.
428/2012 Sb.) a jako jeho vlastník je v katastru nemovitostí zapsán první
žalovaný. Jemu byl tento zemědělský pozemek z vlastnictví státu, spolu s
dalšími identifikovanými pozemky v katastrálních územích M. a V., převeden na
základě kupní smlouvy, kterou (jako prodávající) uzavřel s Pozemkovým fondem
České republiky dne 19. 10. 2006, s právními účinky vkladu vlastnického práva k
1. 11. 2006. I podle závěru odvolacího soudu se tak objektivně stalo v rozporu
s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012
(dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). S ohledem na to, že jak převodce (Pozemkový
fond ČR) tak i první žalovaný coby nabyvatel byli při převodu pozemku v dobré
víře, že jde o pozemek blokací dle § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nedotčený
(opírajíce se i o ujištění dalších státních orgánů, jehož nesprávnost byla
způsobena chybným údajem v katastrální mapě, jde-li o označení sporného
pozemku), přihlížeje též k tomu, že jde o pozemek prvním žalovaným zemědělsky
obhospodařovaný, jehož ztrátou vznikly by tomuto žalovanému jisté obtíže v jeho
podnikání v zemědělské výrobě, se i odvolací soud ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně, že jde o okolnosti natolik mimořádné, které – i ve světle jím
citované judikatury Ústavního soudu – v daném případě odůvodňují prolomení
účinků ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Uzavřel, že legitimní očekávání
žalobkyně v obnovení vlastnického práva zde musí ustoupit nabytí nemovitosti v
dobré víře prvním žalovaným, i proto, že také zákon č. 428/2012 Sb. předpokládá
toliko zmírnění některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským
společnostem v rozhodném období a přiznává církvím také náhradu v penězích,
zatímco újma, jež by vznikla prvnímu žalovanému ztrátou pozemku, by nemusela
být tomuto účastníku plně kompenzována. Současně odvolací soud jako
neopodstatněnou odmítl i argumentaci žalobkyně směřující vůči rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení.
V podaném dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud
napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
důvodnost v nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně (dovolatelka)
kritizuje odvolacím soudem přijatý závěr o účincích blokačního ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb., jehož porušení – dle úvahy odvolacího soudu – v dané
věci nemělo za následek absolutní neplatnost právního úkonu, kupní smlouvy.
Citujíc i z judikatury Ústavního soudu (plenární nález ze dne 1. 7. 2010, sp.
zn. Pl. ÚS 9/07), dovolatelka namítá, že na restituční nároky je třeba pohlížet
jako na nároky primární, že samotná dobrá víra automaticky nevede k nabytí
vlastnického práva, jestliže první žalovaný ani nebyl „dalším nabyvatelem“,
nýbrž přímým účastníkem absolutně neplatného právního úkonu, odkazujíc v dané
souvislosti zejména na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS
2219/12). Poukazuje i na smysl ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a
účel předchozí blokace historického církevního majetku (§ 29 zákona č. 229/1991
Sb.) akcentovaný i v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn.
Pl. ÚS 10/13 (uveřejněný pod č. 177/2013 Sb.). Okolnosti projednávané věci
nepovažuje za nikterak mimořádné a uzavírá, že nic na tom nemění, podílely-li
se na nezákonné dispozici s majetkem i jiné veřejnoprávní subjekty. Námitky
uplatňuje i vůči současně napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení. Navrhla,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že jako vlastníka
předmětného pozemku určí druhou žalovanou, případně aby jej korigoval alespoň v
části výroku o nákladech řízení, eventuelně aby jej zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání žalobkyně projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9.
2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (bylo-li
dovoláním napadené rozhodnutí vydáno před 30. 9. 2017).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o.
s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje obligatorní
náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázek
hmotného práva (zejm. právních důsledků porušení tzv. blokačního ustanovení §
29 zákona č. 229/1991 Sb. při nakládání se zemědělskými nemovitostmi, jejichž
původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace), při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(k tomu srov. i judikaturu dále citovanou).
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež
takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním,
tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích
otázek vymezených dovoláním.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním
zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst.
1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. majetek, jehož původním vlastníkem
byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným
osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném
do 31. 12. 2013 (k jeho aplikaci srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat
soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního
majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví
jiných osob v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro
uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí,
kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že
smysl ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2012)
tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by
mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených
církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby
přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016; z
rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1.
7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25, nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2009,
sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I.
ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony,
kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní
neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
bod 38, nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález
Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
I judikatura Ústavního soudu (srov. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS
2166/10) sice připouští výjimečné prolomení omezení dispozic založeného
ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., avšak i v intencích již výše
odkazované judikatury, jež akcentuje význam dotčeného ustanovení jakožto
nástroje zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického
majetku církví (srov. opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7.
2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), musí závěr o platnosti nakládání s majetkem
podléhajícím § 29 zákona č. 229/1991 Sb. odůvodňovat okolnosti vskutku
mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí
právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu
se zákonem převedeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn.
28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28
Cdo 2497/2016).
Ačkoliv důvěra v souladnost postupu státu (jeho orgánů) se zákonem požívá, a to
i v rovině ústavněprávní, právní ochrany (viz např. nález Ústavního soudu ze
dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 5.
2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10), ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb. také rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a
odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se
zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení
blokačních účinků interpretovaného ustanovení, čili je bez významu i
skutečnost, že k převodu majetku přispělo jednání Pozemkového fondu ČR jako
převodce (jenž se případně opíral o nesprávné údaje poskytnuté mu jinými
veřejnoprávními subjekty či orgány státu), ani skutečnost, že na základě takto
– v rozporu se zákonem uzavřené smlouvy – byl proveden zápis /vklad/
vlastnického práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Ani z
toho plynoucí dobrá víra subjektu, na nějž měla být sporná nemovitost
převedena, tedy k prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona č.
229/1991 Sb. bez dalšího nepostačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6.
2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak srovnej
zejm. nález ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6.
2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Přitakání tezi, že zapojení Pozemkového fondu ČR
(vycházející případně i z nesprávných informací poskytnutých mu v tomto směru
dalšími orgány státu) opodstatňuje prolomení blokace dispozic s historickým
majetkem církví, by ostatně vzhledem k tomu, že na počátku nakládání s věcmi
spadajícími do rozsahu § 29 zákona č. 229/1991 Sb. bylo nutně povětšinou
jednání státu, případně jiného subjektu veřejnoprávní povahy, jehož jednání by
mělo zásadně vyvolávat oprávněnou důvěru ostatních kontrahentů, vedlo k
naprostému vyprázdnění blokačního účinků daného ustanovení a popření jeho
smyslu.
Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací (k
tomu srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo sice i podle
právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné, aby v případě, kdy dobrověrný
nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena zápisem do katastru nemovitostí,
odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež měla vlastnické právo nabýt na
základě právního úkonu, který se později ukázal absolutně neplatným (tudíž tato
osoba ve skutečnosti vlastnické právo nenabyla), se tento nabyvatel stal
skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než vydržením (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález
Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15). Jde ovšem o případy,
kdy smlouva mezi nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční
nemožnost plnění (v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre
potest, quam ipse habet), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností
předcházející smlouvy mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. Uvedený případ
se proto odlišuje od situace, v níž neplatnost převodní smlouvy nepramenila z
předchozího právního úkonu, nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle
ustanovení § 39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb. (k tomu opětovně srov. zejm. nález Ústavního soudu ze
dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn.
I. ÚS 349/17, v nichž sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického
práva od „nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým
účastníkem absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s
blokačním ustanovením).
Důvodem k přehodnocení uvedených závěrů nemůže být ani odvolacím soudem
zmiňovaný institut finanční náhrady poskytované církvím podle ustanovení § 15 a
násl. zákona č. 428/2012 Sb., jenž svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada
sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku /naturální
restituce/ – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových
vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi)
nikterak nevylučuje ani nemodifikuje posouzení smlouvy o převodu majetku,
uzavřené v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jako neplatné,
když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady
oprávněné osobě pro případ, kdy by jí majetek, převedený v rozporu se zákonem,
z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebyl vydán (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016).
Jak již výše uvedeno, prolomení účinků blokace majetku dle § 29 zákona 229/1991
Sb. musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť
intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly
věci náležející původně církvím převedeny (viz odkazovaný nález Ústavního soudu
ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5374/2016; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2284/2017) jde zejména o situace, kdy nezákonně převedené pozemky měly by pro
potenciální oprávněnou osobu zcela zanedbatelný užitek v porovnání s újmou,
kterou by pozbytí sporného majetku způsobilo v právní sféře nabyvatele (a kdy v
podobných případech je třeba zvažovat, zdali je namístě konstatovat prioritu
majetkového zájmu církevní právnické osoby, anebo zda je přiléhavější
poskytnout ochranu nabyvateli dotčených objektů, arciže za striktního
předpokladu jeho dobré víry). Okolnosti srovnatelné kvality však v projednávané
věci dosud zjištěny nebyly a nelze za ně považovat ani odvolacím soudem
současně zmiňované zemědělské obhospodařování předmětného pozemku prvním
žalovaným (jde-li v případě realizovaných převodů zemědělských pozemků z
vlastnictví státu do vlastnictví jiných osob o okolnost běžnou a pravidelnou),
či dosud ryze hypotetické úvahy o vážných důsledcích, jež mohla by ztráta
tohoto jednoho konkrétního pozemku (z více zemědělských pozemků
obhospodařovaných žalovaným) vyvolat v hospodářských poměrech tohoto účastníka.
Při poměřování újmy dotčených subjektů – činí-li tak současně soudy nižších
stupňů – pak zajisté nelze ztrácet ze zřetele ani to, že nevydání konkrétního
pozemku oprávněné osobě – v režimu zákona č. 428/2012 Sb. – by nebylo možno
jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou
naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah,
pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci
zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady a oprávněné osobě nelze poskytnout
ani náhradní pozemek), zatímco újma vzniklá plněním z neplatné smlouvy mezi
jejími účastníky je v zásadě reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu
bezdůvodného obohacení).
V této souvislosti sluší se připomenout i závěry rozhodovací praxe Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu, jež dlouhodobě akcentují, že restituční nároky jsou
nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených
majetkoprávních přesunů, a kdy opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení
chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS
6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn.
I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2.
2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009, či
ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1158/2016).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí
dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu,
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, spolu s na něm závislým
výrokem o nákladech řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody
rozhodnutí, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. dubna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu