28 Cdo 1158/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci
žalobkyně: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, IČ: 00415090, se sídlem
v Praze 1, Strahovské nádvoří 1/132, zastoupené JUDr. Alenou Kasalovou,
advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 2/2, proti žalovaným 1) J. J., S.,
zastoupenému JUDr. Josefem Heydukem, advokátem se sídlem v Chebu, Májová
1150/32, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ: 01312774, se
sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 12 C 493/2013, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2015, č. j. 64 Co 245/2015-192,
Žalovaní napadli dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 3. 2015, č. j. 12 C
493/2013-161, změněn tak, že bylo určeno, že vlastníkem pozemku parcelní číslo
407/7 v katastrálním území H. u N. K. o výměře 28.613 m2, vymezeného
geometrickým plánem, tvořícím nedílnou součást rozsudku, je druhá žalovaná
(výrok I.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů
prvostupňového řízení (výrok II.), druhá žalovaná byla zavázána nahradit
žalobkyni náklady odvolacího řízení 6.171,- Kč (výrok III.) a ve vztahu mezi
žalobkyní a prvním žalovaným nebylo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
přiznáno žádnému z účastníků (výrok IV.). Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.),
dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního
řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je totiž třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno
není, neboť relevantní, dovolateli vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž
vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal
důvody k jejímu jinému právnímu posouzení. Dovolatelé předestřeli otázku, zda nabyvatel v dobré víře mohl od Pozemkového
fondu České republiky v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), platně nabýt věci z
historického majetku církví. Uváděli, první žalovaný odkazuje na rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11, I. ÚS 3314/11 a I. ÚS 2219/12, druhá
žalovaná poukazujíc na smysl a účel finanční náhrady zakotvené v ustanovení §
15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a
náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen „zákon č. 428/2012
Sb.“, že dovolací soud vyřčenou otázku hmotného práva při svém rozhodování
dosud neřešil. Dovolací soud ovšem v souvislosti s posuzováním platnosti převodů majetku
uskutečněných v rozporu s ustanovením § 29 zákona o půdě kupříkladu již ve svém
usnesení ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, připomněl, že smysl
citovaného ustanovení je ve světle ustálené judikatury spatřován především v
ochraně původního majetku církví před dispozicemi potenciálně ohrožujícími
dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a
náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí
zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří provedena (srovnej
zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod
25, či nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne
24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II.
ÚS
2326/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo
777/2012). Naplnění uvedeného účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony,
kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní
neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka
(viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014). Byť se v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyskytl ojedinělý případ, v jehož
rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení omezení dispozic založeného
ustanovením § 29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2166/10), dovodil Nejvyšší soud v intencích výše odkazované
judikatury, jež akcentuje význam dotčeného ustanovení jakožto nástroje
zajištění „materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku
církví (srovnej opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38), že má-li být nakládání s věcmi podléhajícími § 29
zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr odůvodňovat okolnosti
vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch
poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly věci náležející původně církvím v
rozporu se zákonem převedeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Ačkoliv souladnost postupu státu se zákonem požívá, a to i v rovině ústavního
pořádku, právní ochrany (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007,
sp. zn. I. ÚS 544/06, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, či žalovaným
ad/ 1 poukazovaný nález ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11), sama
okolnost, že smlouvy, kterými měly být věci z historického majetku církví
převedeny ze státu na soukromé subjekty, byly sjednány s Pozemkovým fondem
České republiky, ani skutečnost, že katastrální úřad zapsal po předložení
řečených smluv, nerespektujících ustanovení § 29 zákona o půdě, do katastru
nemovitostí vlastnická práva nabyvatelů, výjimečné suspendování blokačních
účinků § 29 zákona o půdě ve světle judikatury dovolacího soudu neodůvodňuje. Aprobace teze, že zapojení pozemkového fondu do protiprávního převodu
předmětných pozemků opodstatňuje prolomení blokace dispozic s historickým
majetkem církví, by ostatně vzhledem k tomu, že na počátku nezákonného
nakládání s věcmi spadajícími do rozsahu § 29 zákona o půdě bylo nutně
povětšinou právě jejich zcizení státem, případně jiným subjektem veřejnoprávní
povahy, jehož jednání by mělo zásadně vyvolávat oprávněnou důvěru ostatních
kontrahentů, vedla k naprostému vyprázdnění blokačních účinků daného ustanovení
a popření jeho smyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2497/2016).
Z obdobných důvodů nemůže jednorázovou suspenzi zákazu převodů
příslušných nemovitostí ospravedlnit ani to, že katastrální úřad na základě
smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v zákoně o půdě uskutečnil
zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do katastru nemovitostí. Sluší
se ostatně připomenout, že rozhodovací praxe ani v jiných kontextech nepřiznává
provedení vkladu věcného práva do katastru nemovitostí způsobilost sanovat
absolutní neplatnost převodní smlouvy způsobenou porušením (v zájmu ochrany
třetích osob uplatňovaného) zákazu dispozic s dotčenými objekty (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, nález
Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, usnesení
Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 485/05, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009, přiměřeně srovnej
např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo
739/2010). Nadto dlužno zdůraznit, že judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za
nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených
majetkoprávních přesunů, když opačný výklad by jednotlivá blokační ustanovení
chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS
6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo
720/2009). V již citovaném usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2497/2016, přitom Nejvyšší soud explicitně dovodil, že sama dobrá víra
subjektu, na nějž měly být sporné nemovitosti převedeny, k prolomení blokačních
účinků ustanovení § 29 zákona o půdě nepostačuje. Nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3314/11, a ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, na
něž odkazuje první žalovaný, konečně řeší problematiku významu dobré víry při
nabývání nemovitostí od neoprávněné osoby zapsané coby jejich vlastník v
katastru nemovitostí (nabytí od nevlastníka). V projednávané věci ovšem
nedostatek vlastnického práva na straně převodce, jejž by bylo nutné
překlenovat poukazem na důvěru nabyvatele ve správnost údajů ve veřejné
evidenci, dán nebyl. Dovolatelem odkazovaná judikatura Ústavního soudu (pokud
posuzuje účinky dobré víry při nabývání vlastnického práva) tak na posuzovaný
případ nedopadá. Odchýlení se od závěru, dle něhož k prolomení blokačních
účinků ustanovení § 29 zákona o půdě nepostačuje sama dobrá víra toho, na něhož
měly být sporné nemovitosti převedeny, pak neodůvodňuje ani odkaz druhé
žalované na institut finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 15 a násl. zák. č. 428/2012 Sb. Tato náhrada, stejně jako ustanovení § 18 odst. 1 zák. č.
428/2012
Sb., umožňující oprávněné osobě podat projednávanou žalobu o určení
vlastnického práva státu, totiž byla součástí právního řádu i v době vytváření
citované judikatury dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016), a byla tak dovolacím soudem při formulaci jeho právních
závěrů nepochybně brána v potaz. Institut finanční náhrady dle ustanovení § 15
a násl. zák. č. 428/2012 Sb. navíc svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada
sloužící - bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku /naturální
restituce/ - zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových
vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi)
posouzení smlouvy o převodu majetku, uskutečněném v rozporu s ustanovením § 29
zákona o půdě, jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje ani nemodifikuje,
když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady
oprávněné osobě pro případ, kdy by jí majetek převedený v rozporu s ustanovením
§ 29 zákona o půdě z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebyl vydán. Vymezuje-li pak druhá žalovaná rovněž otázku, zda k opětovnému nabytí
vlastnictví k nemovitosti na základě zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti
některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této
neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vznikajících (dále jen – „zák. č. 128/1946 Sb.“), byla nutná intabulace vlastnického práva, majíc za to, že se
odvolací soud při posuzování této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 827/2005, dlužno uvést, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení uvedené otázky bezprostředně
nezávisí. V situaci, kdy se žalobkyně se souhlasem státních orgánů v březnu
1947 ujala opětovně držby předmětného pozemku (jehož převod na třetí osobu se z
důvodu národní a politické perzekuce ukázal být neplatným) a dne 3. 10. 1947
zahájila podle zákona č. 128/1946 Sb. soudní řízení o prohlášení trhové smlouvy
ze dne 29. 1. 1942 (na jejímž základě byl pozemek na třetí osobu převeden) za
neplatnou a o navrácení pozemku (vkladem vlastnického práva žalobkyně do
pozemkové knihy), jež skončilo dne 24. 6. 1949 uzavřením soudního smíru, jímž
bylo návrhu na prohlášení neplatnosti trhové smlouvy s účinky ex tunc ve smyslu
ustanovení § 1 zák. č. 128/1946 Sb. vyhověno s tím, že pozemek vrátit nelze,
neboť byl dne 1. 10. 1948 převzat (bez náhrady) státem v rámci provedení revize
první pozemkové reformy dle zákona č. 142/1947 Sb. (restituční důvod dle § 5
písm. a/ zák. č. 428/2012 Sb.), totiž odvolací soud se zřetelem k individuálním
skutkovým okolnostem případu toliko uzavřel, že vzdor tomu, že se žalobkyně v
daných poměrech intabulace vlastnického práva domáhat již nemohla (bez ohledu
na to, zda jí dle tehdy platné právní úpravy bylo k nabytí vlastnictví třeba),
je z hlediska ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. dotčený pozemek nutno považovat
za součást jejího původního majetku (§ 2 písm. a/ zák. č. 428/2012 Sb.).
Uvedený závěr odvolacího soudu přitom odpovídá ustálenou judikaturou již
přijatému náhledu na postup nárokovatelů v poválečných restitučních řízení
(zákon č. 128/1946 Sb.) vyvolaný jejich diskriminací ze strany státních orgánů
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2001/98, či
nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. II. ÚS 66/98, nebo ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08). Současně je souladný i s judikaturně přijímanou
zásadou, dle níž při aplikaci restitučních předpisů nelze postupovat příliš
restriktivně a formalisticky, nýbrž je naopak nutno je používat velmi citlivě,
vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména se zřetelem na smysl a
účel restitučního zákonodárství (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10). Podmiňovat existenci restitučního nároku
oprávněné osoby intabulací vlastnického práva přiznaného soudním rozhodnutím v
podmínkách, kdy se objekt vlastnictví na základě některého z odškodňovaných
restitučních důvodů již stal předmětem majetkové křivdy ze strany státu, by
totiž nepochybně bylo projevem přepjatého formalismu. Napadá-li konečně druhá žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu výslovně i v
nákladovém výroku III., nevymezuje ve vztahu k němu v rozporu s ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř., v čem spatřuje důvody přípustnosti dovolání. Z uvedených
důvodů Nejvyšší soud dovolání v naznačeném rozsahu rovněž odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.). Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal
žádnému z účastníků, neboť dovolání žalovaných byla odmítnuta a žalobkyni, jež
se k dovolání nevyjádřila, v tomto stádiu řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.