28 Cdo 720/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského,
ve věci žalobkyně H. b. s., v. o. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1)
F. M., 2) J. M.,
o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp.
zn.
15 C 58/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne
2. 10. 2008, č. j. 19 Co 358/2008-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na nákladech
dovolacího řízení částku ve výši 8.092,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
(dále jen „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla odvoláním dotčena, a proto je
odvolací soud převzal i pro své rozhodnutí. Žalovaní vyzvali dne 26. 4. 1991
Ministerstvo pro správu národního majetku a privatizaci ČR a dne 24. 9. 1991
společnost C. E. – S. z. B. nad J., st. p., k vydání předmětných nemovitostí
jako majetku neoprávněně znárodněného. Dne 1. 11. 1991 podali žalovaní žalobu
na vydání těchto nemovitostí. Řízení vedené pod sp. zn. 5 C 334/97 u Okresního
soudu v Mladé Boleslavi pravomocně skončilo až dne 16. 12. 2003 potvrzením
rozsudku okresního soudu, kterým bylo žalobě na vydání předmětných nemovitostí
vyhověno, když žalovaným byl Fond národního majetku ČR, na něhož byly v průběhu
řízení tyto nemovitosti převedeny. Tento majetek byl v průběhu soudního řízení
privatizován a vložen do nově založené společnosti C. E., a. s., která pak
předmětné nemovitosti převedla na žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené
dne 18. 12. 1995. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru
nemovitostí nastaly dne 3. 6. 1996. Vlastnické právo žalovaných k předmětným
nemovitostem bylo následně zapsáno do katastru nemovitostí na základě
pravomocného rozhodnutí soudu o vydání věcí. Soud prvního stupně pak v právě
souzeném sporu posoudil výše uvedenou kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní
(jako kupujícím) a společností C. E., a. s. (jako prodávajícím) jako absolutně
neplatnou pro rozpor se zákonem, a to ustanovením § 9 odst. 1 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“).
Odvolací soud uvedl, že převod majetku, k němuž byl včas a řádně uplatněn
restituční nárok, byl v daném případě zapovězen v § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991
Sb.,
o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991
Sb.“), ve znění pozdějších předpisů, a to až do doby eventuálního zamítnutí
uplatněných požadavků osoby, která tvrdí, že je osobou oprávněnou. Otázku
oprávněnosti uplatněného restitučního nároku byl přitom povolán zhodnotit pouze
soud. Protože žalovaní v daném případě od 1. 11. 1991 řádně vedli řízení o
restituční nároky na vydání předmětných nemovitostí a byli se svými nároky
úspěšní, pak právní úkony státu učiněné po 1. 11. 1991 byly v rozporu se
zákonnou úpravou § 3 odst. 2, a byly tedy absolutně neplatné. Stát nepřestal
být vlastníkem předmětných nemovitostí, což znamená, že vlastnické právo k nim
nepřešlo ze státu na nově založenou společnost C. E., a. s., a tedy nemohlo
přejít ani na žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené dne 18. 12. 1995
podle zásady, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, než sám má. Ze
strany prodávající, C. E., a. s., se navíc jednalo o jednání, které bylo v
rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud nadto považoval za přiléhavý i argument
žalovaných, že i kdyby dotčená kupní smlouva byla platná, žalobě na určení
vlastnického práva žalobkyně by přesto nebylo možno vyhovět, neboť žalovaní
nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě rozhodnutí
státního orgánu (soudu), tedy originárním způsobem. Rozhodnutí státního orgánu,
které konstituuje vlastnické právo, má za následek absolutní zánik vlastnictví
předchozího vlastníka a vylučuje je.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v
zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost dovozuje z
toho, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Řízení,
které k vydání tohoto rozhodnutí vedlo, je nadto postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka namítá, že pro daný případ zásadní právní otázku posoudily oba
soudy rozdílně. Tato otázka spočívá v tom, zda se jednalo o neplatný právní
úkon již v případě privatizace majetku státu v době, kdy k tomuto majetku
uplatnily své nároky osoby oprávněné podle restitučních právních předpisů.
Jelikož žalobkyně nebyla účastníkem řízení o vydání věci osobám oprávněným
podle restitučních předpisů (žalovaným), nevěděla ani o tom, že soud v daném
řízení posuzoval platnost či neplatnost výše specifikované kupní smlouvy.
Žalobkyně v tomto řízení tedy nemohla „uplatňovat svá práva“ a je zcela
zřetelné, „že tímto postupem soudu žalobkyni byla odňata možnost oprávněně
jednat v soudním řízení.“ Žalobkyni je z důkazů zřejmé, že předmětné
nemovitosti neměly být žalovaným vydány, neboť „přinejmenším se jednalo o
pozemky zastavěné“. Dovolatelka trvá na tom, že její ústavní právo na ochranu
vlastnického práva „bylo poškozeno“, neboť soud, aniž s ní jednal, ji o toto
vlastnické právo připravil. Poukázala přitom na stanovisko veřejného ochránce
práv, který konstatuje, že zásadním poškozením ochrany vlastnického práva byly
případy, kdy byl na zprivatizovanou nemovitost uplatněn restituční nárok a jako
noví vlastníci byli zapsáni restituenti. Přitom se jedná o majetek, který
vlastníci získali v rámci privatizace a později jej převedli. Tito noví
vlastníci se právem ohrazují, že vzniklou situaci nezavinili a majetek nabytý v
dobré víře zhodnotili. Žalobkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudky soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně
jmenovanému k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že podle jejich názoru není v
daném případě možno založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, neboť to neřeší otázku, která by v rozhodování
dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo byla odvolacím soudem nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně a ani se nejedná o otázku, která by byla odvolacím
soudem řešena v rozporu s hmotným právem. K uzavření kupní smlouvy mezi
žalobkyní a společností C. E., a. s. ze dne 18. 12. 1995 došlo v době, kdy byl
ze strany žalovaných uplatněn restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., a s
ohledem na znění § 9 odst. 1 tohoto zákona byl převod vlastnického práva k
předmětným nemovitostem vyloučen, a pokud byl přesto učiněn, jednalo se o
neplatný právní úkon. Tvrzení žalobkyně, že předmětné nemovitosti nabyla v
dobré víře, bylo důkazy provedenými v řízení zcela vyvráceno. Žalovaní se v
tomto směru odvolávají na dopis ze dne 17. 6. 1994, v němž se společnost C. E.,
a. s. a společník žalobkyně obraceli na žalované s návrhem na smírné vyřešení
věci s ohledem na jejich uplatněný nárok na vydání nemovitostí v restitučním
řízení. Žalobkyni tedy byla známa skutečnost, že na předmětné nemovitosti byl
uplatněn restituční nárok. Žalovaní dále uvádí, že námitka žalobkyně ohledně
porušení jejího ústavně chráněného vlastnického práva byla vyvrácena poukazem
na neplatnost právního úkonu, na základě kterého se žalobkyně svého vlastnictví
dovolává, přičemž rozhodování v tomto směru je nutno považovat za ustálené a
konstantní. Své vyjádření žalovaní doplnili podáním ze dne 20. 2. 2009 s tím,
že žalobkyně vložila některé z předmětných nemovitostí jako nepeněžitý vklad do
obchodní společnosti B. G., a. s., a nemůže se tedy ohledně nich domáhat určení
svého vlastnického práva. Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“),
dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu
prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko
na základě ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání však přípustné není.
Přestože dovolatelka ve svém dovolání formálně vymezila i dovolací důvod
zakotvený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., skutkově jej nikterak
nespecifikovala, přičemž dovolací soud ze spisu nezjistil žádná závažná
procesní pochybení potenciálně vedoucí k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Namítá-
li dovolatelka nesprávný postup soudů v jiném řízení, pak dovolací soud musí
takovou námitku odmítnout s tím, že přezkum správnosti jiného řízení, případně
rozhodnutí v něm vydaných, mu nepřísluší.
Co se týče právního posouzení věci, proti němuž dovolatelka taktéž brojí, je
rozhodnutí odvolacího soudu postaveno zejména na interpretaci a aplikaci § 3
odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Jedná se
přitom o takové právní otázky, které byly v rozhodování Nejvyššího i Ústavního
soudu mnohokráte zodpovězeny a jejichž řešení se v judikatuře obecných soudů
ustálilo. Odvolací soud citovaná ustanovení aplikoval na souzený spor v souladu
s touto judikaturou, a proto napadenému rozhodnutí nebylo možno přiznat
charakter zásadní právní významnosti.
Z tohoto důvodu dovolací soud i s ohledem na znění § 243c odst. 2 o. s. ř. v
odůvodnění svého rozhodnutí vyložil jen stručně důvody, které ho vedly k
odmítnutí dovolání a které jsou obsaženy v ustálené judikatuře obecných soudů i
soudu Ústavního. Přihlédl ale ke společenské závažnosti sporů vyplývajících z
tzv. restitučních právních předpisů a rozsah odůvodnění tomu přizpůsobil.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. může být majetku, na jehož
vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použito
podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve
stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.
Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle
tohoto zákona stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č.
87/1991 Sb. (k 1. 4. 1991) věc drží (s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými
pod písm. a/
a b/).
Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je povinná osoba povinna
s věcmi až do jejich vydání (podle tohoto zákona) oprávněné osobě nakládat s
péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. nemůže tyto
věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, ani
přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytů;
takové právní úkony jsou neplatné. Podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb. zůstává nedotčeno právo na náhradu škody, kterou povinná osoba
způsobí oprávněné osobě porušením svých povinností.
Při aplikaci ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. je třeba respektovat
princip důvěry v právo a vykládat je tak, že blokace jím upravená je
komponována
z hlediska časového až do eventuálního zamítnutí uplatněných restitučních
požadavků fyzické osoby, která tvrdí, že je oprávněnou osobou (srov. nález
Ústavního soudu ČR ze dne 8. 2. 2000, IV. ÚS 536/98, uveřejněný pod č. 21 ve
svazku 17 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti dostupný též na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v jiném nálezu též konstatoval, že „nemovitosti, na něž byl
uplatněn restituční nárok, o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného
privatizačního projektu rozhodnuto, nesmí být převedeny do vlastnictví jiných
subjektů. V případě, že se tak stane, jsou všechny takové úkony právně neplatné
(viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2000, II. ÚS 571/99, uveřejněný pod č.
74 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, veřejnosti též
dostupný na http://nalus.usoud.cz). K témuž závěru se přihlásil i Nejvyšší
soud, a to například v usnesení ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004
(veřejnosti přístupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz), a nepřímo též v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo
1224/2003 (publikovaném v Soudní judikatuře pod
č. 21/2004, sešit č. 2/2004, veřejnosti též přístupném na stránkách
www.nsoud.cz).
Dovolací soud nadto uvádí, že v posuzovaném případě jsou dotčené právní úkony
neplatné i pro rozpor s § 4 odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991
Sb. Na tomto místě lze poukázat na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve
vztahu k obsahově shodnému § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to v rozsudku ze
dne 25. 10. 2005,
sp. zn. 28 Cdo 343/2005 (veřejnosti přístupném na internetových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V tomto rozhodnutí uvedl, že „pokud právní
nástupce povinné osoby převedl pozemek, jenž podle zákona o půdě měl být vydán
oprávněným osobám, a učinil tak předtím, než bylo rozhodnuto o návrhu
oprávněných osob, resp. předtím, než uplynula lhůta k uplatnění tohoto nároku,
porušil tím jednak ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, jednak ustanovení § 5 odst. 3 zákona o
půdě.“
Z citovaných ustanovení, jakož i z uvedených rozhodnutí tedy jednoznačně
vyplývá závěr, že absolutně neplatné byly již takové právní úkony, jež vedly k
převodu vlastnického práva k takovému majetku, vůči němuž osoba oprávněná
uplatnila nárok vyplývající z restitučních právních předpisů (tedy i ze zákona
č. 87/1991 Sb.). Na základě těchto právních úkonů nemohlo dojít k platnému
převodu vlastnického práva,
a tudíž ani k následným právně platným převodům tohoto práva na jiné subjekty.
Namítá-li dovolatelka, že bylo porušeno její vlastnické právo jakožto základní
lidské právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je nutno jí
zpřístupnit judikatorní závěry dovozené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne
9. 1. 2002, II. ÚS 6/01, uveřejněném pod č. 3 ve svazku 25 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR (veřejnosti též dostupném na
http://nalus.usoud.cz), v němž bylo uvedeno, že v případě restitučních sporů je
nutno považovat uplatněné restituční nároky oprávněných osob za nároky
primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, což
se týká především tzv. blokačních paragrafů (srov. např. § 3 odst. 2 zákona č.
92/1991 Sb.).
Jestliže bylo v souzeném případě navíc skutkově konstatováno, že dovolatelka v
době uzavření uvedené kupní smlouvy věděla o řízení, v němž žalovaní uplatnili
svůj restituční nárok, nemůže se žalobkyně zaštiťovat ani svojí dobrou vírou v
zákonnost právního úkonu, jehož byla účastnicí (tedy dotčené kupní smlouvy).
Jak již bylo shora konstatováno, přípustnost dovolání žalobkyně nebylo možno
založit ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání
podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146
odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným 1) a 2) v souvislosti se
zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši
6.500,- Kč (srov. § 5 písm. b/, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1
a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004
Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č.
68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II.) a dále v částce
odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za
zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.), ve výši 1.292,- Kč, celkem tedy ve výši 8.092,- Kč.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu