28 Cdo 4546/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Česká republika
– Státní pozemkový úřad, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3 – Žižkově,
Husinecká 1024/11a, proti žalované: Ďáblické rezidence s.r.o., IČ 283 87 481,
se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Janovského 925/32, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalobkyně: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, IČ
004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Pavlem
Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o určení vlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 72/2012, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j.
53 Co 288/2014-285, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2014, č. j. 53 Co
288/2014-285, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. ledna
2014, č. j. 23 C 72/2012-226, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 23 C 72/2012-226,
zamítl žalobu na určení, že vyjmenované pozemky v katastrálním území Ď. jsou ve
vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu (výrok I.),
a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobkyně argumentovala, že předmětné
nemovitosti, k nimž nejpozději ke dni 1. 1. 1951 nabyl vlastnické právo stát,
byly Pozemkovým fondem České republiky (jejím právním předchůdcem) převedeny na
třetí osoby v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012
(dále jen „zákon o půdě“). Soud konstatoval, že původním vlastníkem sporných
pozemků byla církevní právnická osoba (vedlejší účastník), pročež s nimi podle
§ 29 zákona o půdě pozemkový fond nebyl oprávněn disponovat. Nelze ovšem
pouštět ze zřetele, že Ústavní soud dlouhodobě akcentuje nutnost chránit důvěru
jednotlivců v akty veřejné moci a práva jimi konstituovaná. Subjektům, na něž
byly sporné nemovitosti převedeny z majetku státu, jakož i dalším nabyvatelům,
včetně nynější žalované, přitom svědčila dobrá víra, že Česká republika byla s
danými věcmi oprávněna nakládat, kteréžto přesvědčení bylo dále posíleno
faktem, že katastrální úřad na základě převodních smluv zapsal změny v osobách
vlastníků do katastru nemovitostí. Vyhovění projednávané žalobě by dle mínění
soudu popsanou důvěru v řádnost počínání státu nepřípustně narušilo.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2014, č. j. 53 Co 288/2014-285,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka
potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud připustil, že porušení zákazu převodu ve smyslu § 29 zákona o
půdě podle všeobecně akceptovaného judikatorního výkladu působilo absolutní
neplatnost právního úkonu. V posuzované věci jde však o specifickou situaci.
Osoby, jež v roce 1998 s Pozemkovým fondem České republiky uzavřely dohody o
převodu zmiňovaných nemovitostí, se mohly oprávněně domnívat, že těmito
smlouvami nabyly vlastnické právo a v přesvědčení o svém vlastnictví s řečenými
pozemky dále disponovaly. Dobrou víru oněch subjektů podpořil, jak správně
uvedl obvodní soud, též katastrální úřad, jenž jejich vlastnické právo zapsal
do katastru nemovitostí. Důvěře jednotlivců ve správnost aktů veřejné moci je
třeba poskytnout ochranu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 2166/10), přičemž ve snaze vyjít vstříc legitimnímu očekávání vedlejšího
účastníka, že dojde ke zmírnění majetkové křivdy, jíž se na něm dopustil
nedemokratický režim, nesmí být spáchána újma na právech třetích osob.
Prvostupňové rozhodnutí tak mohlo být jako věcně správné potvrzeno.
Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, namítajíc, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že
převody majetku uskutečněné v rozporu s § 29 zákona o půdě jsou jakožto akty
contra legem stiženy absolutní neplatností, a to zcela bez ohledu na údajnou
dobrou víru smluvních stran. Neplatný právní úkon přitom nepůsobí žádných
účinků ani v případě, že je na jeho základě rozhodnuto o vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí. Dovolatelka rovněž připomíná, že důvodem podání
projednávané žaloby je skutečnost, že lze očekávat uplatnění restitučního
nároku na vydání předmětných nemovitostí vedlejším účastníkem v režimu zákona
č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi
a o změně některých zákonů. Reflektují-li tedy soudy význam dobré víry
žalované, měly by taktéž zohlednit právem chráněný zájem církevní právnické
osoby na tom, že její původní majetek nebude protiprávně převáděn a že jí v
posledku bude navrácen.
Se zřetelem k předeslanému žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241
odst. 2 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, poněvadž se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování platnosti smluv uzavřených v
rozporu s § 29 zákona o půdě ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Jak již dovolací soud připomněl kupříkladu ve svém usnesení ze dne 3. 3. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, smysl právě citovaného ustanovení zákona o půdě
spatřovala judikatura především v ochraně původního majetku církví před
dispozicemi potenciálně ohrožujícími dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových
křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a
to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava těchto příkoří
provedena (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II.
ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze dne 31. 3. 2011, sp.
zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28
Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn.
Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní
úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní
neplatností, a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka
(viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13,
bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014).
Tato východiska ostatně nezpochybňuje ani odvolací soud, v napadeném rozhodnutí
však dovozuje, že je od nich třeba při znalosti zvláštních okolností
přezkoumávaného případu in concreto odhlédnout.
Dovolací soud si je vědom toho, že se v rozhodovací praxi Ústavního soudu
vyskytl ojedinělý případ, v jehož rámci bylo připuštěno výjimečné prolomení
omezení dispozic založeného § 29 zákona o půdě (viz nález Ústavního soudu ze
dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10). V intencích výše odkazované
judikatury, jež akcentuje význam tohoto ustanovení jakožto nástroje zajištění
„materiálního podkladu“ pro naturální restituci historického majetku církví
(srovnej opět především nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn.
Pl. ÚS 9/07, bod 38), je nicméně namístě konstatovat, že má-li být nakládání s
věcmi podléhajícími § 29 zákona o půdě posouzeno jako platné, musí tento závěr
odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy, které obzvlášť intenzivně
působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty
náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny.
Byť Nejvyšší soud zcela neupírá podloženost úvahám soudů nižších stupňů
kladoucím důraz na důvěru jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem
(jež opravdu požívá právní ochrany, a to i v rovině ústavního pořádku, viz
např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS
3314/11), nepokládá právní posouzení věci obvodním, potažmo městským soudem za
přiléhavé, poněvadž jimi předestřené okolnosti (totiž fakt, že smlouvy, kterými
měly být vzpomínané pozemky převedeny ze státu na soukromé subjekty, byly
sjednány s Pozemkovým fondem České republiky coby subjektem veřejnoprávní
povahy, a skutečnost, že katastrální úřad zapsal po předložení řečených smluv,
nerespektujících odkazované ustanovení zákona o půdě, do katastru nemovitostí
vlastnická práva nabyvatelů) výjimečné suspendování blokačních účinků § 29
zákona o půdě odůvodnit nemohou. Aprobace teze, že zapojení pozemkového fondu
do protiprávního převodu předmětných pozemků opodstatňuje prolomení blokace
dispozic s historickým majetkem církví, by vzhledem k tomu, že na počátku
nezákonného nakládání s věcmi spadajícími do rozsahu § 29 zákona o půdě bylo
nutně povětšinou právě jejich zcizení státem, případně jiným subjektem
veřejnoprávní povahy, jehož jednání by mělo zásadně vyvolávat oprávněnou důvěru
ostatních kontrahentů, vedla k naprostému vyprázdnění blokačních účinků daného
ustanovení a popření jeho smyslu. Z obdobných důvodů nemůže jednorázovou
suspenzi zákazu převodů příslušných nemovitostí ospravedlnit ani to, že
katastrální úřad na základě smluv odporujících svým obsahem blokaci zakotvené v
zákoně o půdě uskutečnil zápis vlastnictví nabyvatelů ke sporným pozemkům do
katastru nemovitostí. Sluší se ostatně připomenout, že rozhodovací praxe ani v
jiných kontextech nepřiznává provedení vkladu věcného práva do katastru
nemovitostí způsobilost sanovat absolutní neplatnost převodní smlouvy
způsobenou porušením (v zájmu ochrany třetích osob uplatňovaného) zákazu
dispozic s dotčenými objekty (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 24. 5.
2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn.
II. ÚS 515/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS
485/05, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo
530/2009, přiměřeně srovnej např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1.
2012, sp. zn. 20 Cdo 739/2010).
Uvádí-li odvolací soud, že by v zájmu nápravy historických příkoří neměly být
působeny křivdy nové, lze pro jeho úvahu najít pochopení, leč současně se sluší
připomenout, že judikatura restituční nároky dlouhodobě pokládá za nároky
primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených
majetkoprávních přesunů, jelikož opačný výklad by jednotlivá blokační
ustanovení chránící restituenty činil bezcennými (viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn.
II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012,
sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo
720/2009).
Nejvyšší soud tedy v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů shledal právní
posouzení věci oběma soudy nižších stupňů nesprávným. Proto mu (ač nezjistil,
že by řízení bylo postiženo některou z vad, k nimž v souladu s § 242 odst. 3 o.
s. ř. v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti) nezbylo než
podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak rozsudek
soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř.
ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v
rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu